Magic Story: Příběhy z Ravnicy 8 – Zákony nepřirozeného výběru

RealmsUncharted

Hluboko pod povrchem Ravnicy přivede simická učitelka svou třídu, sebe, i svou gildu na samé krajní meze. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zákony nepřirozeného výběru

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

6. 2. 2019

 

<<< Příběh sedmý <<<

 

Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

„Jste si jistá, že není mrtvý?“ zeptá se Miko, a šťouchne mnicha do čela. Mnich sedí klidně, jako socha, okolo napřažených prstů mu rostou chaluhy, a na tvářích se začínají usazovat koráli. Mezi jeho zkříženýma nohama si našel domov pár krabů.

„Nesahat, Miko,“ říkám. „Přestaň se chovat jako nadzemec a chovej se k našim starším s respektem.“

„Jak dlouho už takhle sedí?“ zeptá se Chessa, primuska třídy, a opatrně mnichovi zamává před očima. Ale jediné, co se pohne, jsou vločky planktonu, rozptýlené ve vodě.

To je ta správná otázka. Kdopak by ji chtěl zodpovědět?“ zeptám se. Škubnu ploutvemi a odpluji dál, aby moje třída mohla prozkoumat mnicha ze všech stran. „Dny? Měsíce? Roky?“ směji se na žáky, kteří bloumají kolem a snaží se prozkoumat okolí a najít nějaká vodítka. Ach, ti mladí, stále ve spěchu, jako hejno klunatek.

Můj smích pomalu vyprchává. Miluji své žáky, doopravdy, a jsem hrdá na vše, co dělají a dokáží, ale stejně si nemohu pomoci a stále je počítám. Stále se mi zdá, že někdo chybí. Protože žáků je míň a míň. Letos osm. To už ani není pořádná třída. Loni jich bylo čtrnáct, rok předtím dvacet dva. A roky předtím jsem musela žáky odmítat, protože jsem se bála, že jich tolik neuhlídám. Časy se mění, a rodiče raději dávají své děti k adaptacionistům — těm, co zkoumají bioinženýrství a ostatní věci z nadsvěta, které se ze zonotů* dostaly až sem, do oceánů. Snažím se nevšímat si politikaření, soustředím se na znalosti a způsoby našich předků, a žáky učím, jak chránit oceány tak, jako to oni činili po tisíciletí.

*Zonot
Zonot je ohromná propadlina, vedoucí z povrchu Ravnicy až k hluboko položenému oceánu. Každý z nich slouží jako přirozené životní prostředí pro Simicy — v podstatě jako ohromný, naruby obrácený mrakodrap. Každý zonot je jiný, s jinou kulturou, rasovým poměrem, ekosystémem, a také mluvčím.

Kaszira bloumá opodál ostatních, jako vždy. Viděla jsem, jak se dívá na žáky ostatních tříd, jak obdivuje jejich prodloužené ploutve pro rychlejší plavbu, vylepšený pigment pro dokonalejší maskování, nebo zdokonalené vidění, kterým spatří vetřelce dřív, než se stačí přiblížit. Někteří rodiče dokonce podporují ještě rozsáhlejší modifikace svých dětí, například drápy, ale zatím je jich málo. Zaplať bohové.

„Kasziro,“ zavolám ji. „Pojď sem, zmeškáš hodinu.“

Neodpovídá. Už dlouho se snažím na ni nějak vyzrát, dostat se k ní, ale ona se prostě o nic nezajímá. Když připlavu blíž, pohlédne očima na mě, a pak na něco před sebou. Zooplankton. Mrtvý. Kaszira zašilhá, když se jí vločka zooplanktonu usadí na nose. Je strašně podobná mluvčí Utopistů, Zeganě — jako její mladší, méně mrzuté já: má stejné ploutve (modré s měňavými proužky), tělo je štíhlé, na merfolka až moc, ale hodí se k ní. Dokonce bych někdy řekla, že je až královsky vznešená, kdyby se pořád tak nehrbila.

Když se na ní usadila další vločka planktonu, uvědomila jsem si, že Kaszira nebloumá. Pozoruje. Zastavím se a čekám. Nehodlám ji rušit. Když na ni dopadne třetí plankton, otočí se ke mně a řekne, „Sedm týdnů. Tak dlouho medituje.“

Vytřeštím oči. Jak dokázala rozpoznat všechna vodítka na takovou dálku? Děti měly změřit šířku jeho břišních pruhů a porovnat ji s jeho hřbetními. Pak by došli ke čtyřiceti sedmi dnům. Tedy v podstatě sedmi týdnům.

„Já to zrovna chtěla říct!“ připlula Chessa, s páteřní kostí okouníka v ruce jako s pravítkem. „Přísahám na žábry své babičky!“

„Jo, já taky,“ pošklebuje se Miko. Co je u mě ve třídě, zatím nevyřešil žádnou hádanku, ale to, co mu chybí na postřehu, dohání kuráží. Ostatní ve třídě jeho rošťárny milují a se smíchem se přidávají.

Uklidním je. „Kaszira odpověděla první. Tak ji nechte vše vysvětlit.“

„Během deseti minut se na mně usadilo sedm mrtvých kousků planktonu. Zhruba tedy čtyřicet dva za hodinu. A jelikož průměrný zooplankton je veliký zhruba osminu páteře okouníka, na pokrytí plochy jedné čtvereční ploutve jich je potřeba tak tisíc. Mnich je nejvíce pokrytý planktonem na nose a lících — je tam šest vrstev. To odpovídá zhruba sedmi týdnům.“ Setřese plankton z tváře, na které se jí zase usadí znuděný výraz.

„To byl opravdu bystrý úsudek. Ještě z tebe uděláme výbornou ochránkyni!“ říkám a doufám, že pochvala v ní zažehne alespoň jiskřičku zájmu. Kéž by si také uvědomila a přemýšlela nad tím, jakou oběť musel mnich podstoupit. Ale to bych po ní chtěla moc.

Povzdechnu si. „A teď, jak to lze zjistit tradičnějším způsobem—“ vytáhnu vlastní rybí páteř, vykládanou bronzem a perlami, a připravím se třídě ukázat ten běžný způsob.

„Jůů!“ spadne Mikovi brada. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že nezírá na moje pravítko, ale na Ptera Zalika, dalšího učitele a největší trápení mého života. Slyšela jsem o tom, co podstoupil, ale nevěřila jsem tomu. Až doteď. Jeho tělo vypadá teď jako korýší, rudé a hrbolaté, a místo rukou má ohromná klepeta.

„Je tu ale pěkný proud, co?“ řekne mi, a protáhne si své nové tělo.

Growth-Chamber Guardian | Art by: Bram Sels

 

„Byl, než jsi sem připlul,“ zamumlám po proudu a pak se přinutím k úsměvu. „Vítej, Ptero. Vypadáš elegantně. Nech mě hádat… že ty sis nechal zkrátit ploutve?“

Zasměje se, a postupně k němu dopluje jeho třída. Dvacet sedm žáků. A také dvacet sedm milionů let Utopianské evoluce, zosobněné v jejich simických biomodifikacích. „Ty pořád učíš o poměru tlouštěk břišních a hřbetních pruhů? Myslel jsem, že tohle z osnov vyhodili už před staletími.“

„Pořád je to užitečné pro ty, co se o to zajímají,“ zavrčím.

„No, s tak malou třídou na to máš opravdu spoustu času. Na rozdíl od tebe já mám plná klepeta práce. Letos budou granty jen na šedesát dva postupových míst, a v mé třídě je minimálně čtyřiadvacet vynikajících adeptů na ně. Ale když se tak dívám na konkurenci, myslím, že ve své třídě můžu počítat se všemi.“

„Šedesát dva?“ vyhrknu a škubnu ploutvemi. „Mělo jich být osmdesát.“

„Projekt Ochránce se rozhodl, že potřebuje posily, a zabral si osmnáct míst. Myslím, že pro žabomutanty. Je jich poslední dobou čím dál víc!“

„Ale granty nejsou věc Simicu, jsou jen pro merfolky!“ Ostatní nevědí absolutně nic o tom, jak to v hlubinách chodí.

„Vannifar se rozhodla jinak,“ pokrčí Ptero rameny. „Uvidíme se na stupních vítězů,“ šmikne klepetem těsně u mé ploutve. „Tedy pokud se tam vůbec někdo z tvé třídy dostane.“ A pak, jediným máchnutím svých vylepšených, svalnatých stehen, odpluje v proudu i s celou svou třídou.

Granty na šedesát dva míst. Ve třídách je celkem sto sedmdesát žáků, a já byla vždycky schopná jich pár umístit, ale když je jich o osmnáct míň, už si nejsem jistá. Pokud se nikdo z mých studentů nedostane dál, můžu to rovnou zabalit. Další rok mi už nikdo děti nesvěří.

Ale tenhle vztek si nesmím vybíjet na dětech. Musím jim dodat veškerou odvahu a kuráž, co dokážu. Ptero měl v jednom pravdu, mám malou třídu, tak toho musím využít.

Dvacet studentů bych nikdy nevzala mimo bezpečí merfolčího území. Ani patnáct. Ale osm je dost málo na to, abych dokázala ohlídat všechny, a zkušenosti z hlubin za to stojí. Spatřit prchavé krasy, vidět, s jakou ladností plují, vidět, jak útočí. To by mohlo mým žákům dost pomoci.

„Pojďte,“ řeknu a vyrazím tak rychle, až rozvířím písek. Mí žáci udiveně vzhlédnou. „Držte se u mě. Všichni!“ Budeme v bezpečí. Budeme vše pozorovat jen z dálky. Své žáky bych nikdy neohrozila.

Plujeme hlouběji a hlouběji, podél lesa ze zlatých chaluh, a náš domov, oslnivě nádherný korálový útes, jsme nechali daleko za sebou. Nad námi propluje ohromný obojživelný leviatan, jeden z obyvatel hlubin, sídlících v podmořských jeskyních. Miko se ho fascinovaně dotkne na měkkém, slizem pokrytém břiše. Leviatan žije tisíce a tisíce let, bez přirozených nepřátel. Poslední dobou se ovšem objevují nepřirození…

Nakonec je spatříme, prchavé krasy — nepřírodní ohavnost: drápy, šupiny, a smrtící ostny na hadím ocase. Biomanti, co je stvořili, podcenili jejich odolnost a chytrost, a krasy tak lehce unikly z klecí a uprchly do oceánu. Prý to jsou rybí mutanti, ale já nikdy neviděla rybu s tak silným krkem, nebo s hlavou připomínající prázdnou lebku. Přikáži třídě, aby se schovala pod ochranu chaluh. Co nejvíc, protože jedna z kras se blíží. Jak postupujeme lesem, najednou narazíme na trup prastaré lodi.

Ani se nepohneme. Odtud budeme pozorovat, a mě se zmocní pýcha, když vidím, jak mí žáci okamžitě a sami od sebe založí ruce a přitisknou se k sobě. Je to první lekce, co jsem je naučila. Takhle není poznat, kde jeden začíná a druhý končí, ploutve se překrývají, a všichni dokonale splývají s okolím.

S bušícím srdcem pozorujeme, jak si krasa všimla v dálce plujícího leviatana. Ubohé zvíře si téměř nestačí uvědomit, co ho zasáhlo. V obraně se nafoukne, jeho hrdelní vak nabobtná a zrudne — dokonalý cíl. Z ocasu krasy se vysune žihadlo a zasáhne leviatana do měkkého břicha. Vzápětí se na něj krasa vrhne a ostrými drápy vytrhává kusy masa a hladově je polyká. Zkrvavená voda vmžiku přiláká další krasy, a za chvíli z leviatana zbyde jen kostra. Krasy pak zpozorují v dálce dalšího leviatana, a odplují za ním.

„To je to, proti čemu bojujeme,“ říkám žákům. „U nás dokážeme živé tvory ochránit, ale tady, mimo naše území, nemáme ani síly, ani čas na to, ochránit vše živé.“

„Mohli jsme něco zkusit,“ řekne Miko s hrůzou ve tváři. „Magii proudů nebo nějaké hlubinné kouzlo…“

„Tady ne. Je to nebezpečné. Nikdy nevíš, co se tu toulá po okolí—“

„Chciii…“ ozve se za námi — suchý, chraplavý hlas, který rozhodně nepatří do moře. „Chciii…“

Třída se otočí na Mika, v očekávání jeho dalšího vtipu, ale ten jen pokrčí rameny, „Já to nebyl. To bylo z toho vraku.“ Sáhne na příď lodi. Rozhodně není simická, ale určitě patří nadzemcům z Ravnicy. „Mělo by se to prozkoumat,“ řekne, a vykročí k díře v trupu vraku.

„Je to nebezpečné,“ odtáhnu ho zpátky. „Nahlásíme to na vedení Projektu Ochránce a necháme to na nich.“

„Ale ten hlas. Co když je to někdo zraněný?“ ozve se Kaszira.

„Chciii…“ ozve se znovu. Ušklíbnu se sama nad sebou. My jsme ochránci života. Už jednou jsem dnes svým žákům zabránila v pomoci. Udělat to znovu a obětovat tak živoucí bytost by bylo proti všemu, co se jim snažím vštípit.

„Do vraku půjdu já. Se dvěma dobrovolníky.“

Pohlédnu na Cheesu, ale ta odvrátí pohled. Její pozorovatelské schopnosti by se mi hodily, ale když nemá odvahu, nedá se nic dělat. Miko se pochopitelně přihlásí. Žádné překvapení. Snažila jsem se dlouhou dobu něco do něj vpravit, ale jeho mysl má analytické schopnosti zrnka písku. Na druhou stranu má srdce na pravém místě a nikdy necouvne… což se může hodit, kdyby došlo na nejhorší. Kaszira se přihlásila také, což mě překvapilo. Nikdy předtím nebyla ničím takhle zaujatá. Na druhou stranu taky nikdy nebyla u prastarého lodního vraku. Já sama bych ji nezvolila jako první. Ani jako druhou či třetí. Ala zvažovala bych ji. I když se stydím to přiznat, od té doby, co jsem zjistila, že je to Zeganina neteř, dohlížím na ni o něco víc než na ostatní a věnuji se jí také o něco víc. Rozhodně zatím nemá na to, aby se na zkouškách umístila na předních místech, ale když bude dobrá, možná komisi přesvědčí, aby postoupila.

„Beru si Kasziru,“ řeknu. „A Mika.“

Chesse se očividně uleví, ale já ji i tak zapojím a určím ji jako dohlížitelku na ostatní, zatímco budeme venku.

S Kaszirou a Mikem vplujeme do vraku, do temnoty, ozařované jen mdlým světlem našich fosforeskujících ploutví. Uvnitř je malá kajuta, plná sudů, mezi nimiž si našlo doupata množství mořských tvorů, a nahoru na palubu vede provazový žebřík, jehož příčle se dávno rozpadly. Zatlačíme na padací dveře na palubu, a ty se při prvním dotyku rozpadnou na třísky.

„Osmdesát let,“ zašeptá Kaszira poté, co zaboří prst do tlusté vrstvy mrtvého zooplanktonu. „Ten vrak je tu osmdesát let.“

„Ale tehdy ještě zonoty nebyly,“ namítnu.

„Jo, radši si to přepočítej,“ šťouchne do ní Miko.

„Moje výpočty jsou správně,“ řekne Kaszira a oplatí Mikovi šťouchanec.

„Soustřeďte se.“

Miko se rozhlíží po palubě, hledá, co by rozbil, ale zarazí se přímo vedle kormidelního kola. „Vidíte to?“ Paluba je plná schránek vilejšů, což je jediný důvod, proč i po tak dlouhé době drží pohromadě. Ale na jednom místě jsou jejich schránky usazené v podivném kruhovém obrazci. Miko zaboří ruku do zkřehlého dřeva, a vzápětí vytáhne zlatý medailon, veliký jako jeho hlava, nesoucí symbol nafouklé, osmicípé hvězdice. „Tohle by mohlo mít nějakou cenu,“ škubne s ním, ale řetízek medailonu za něco drží.

Treasure | Art by: Mark Behm

 

„Chciii…“ ozve se znovu hlas.

„Kdo je tam?“ zavolám si k sobě oba žáky. „Ukažte se!“

Napůl očekávám nějakého merfolčího vtipálka. Nepochybuji, že Ptera by něco podobného napadlo, ale když se z rozpadlého dřeva na přídi vynoří postava, přeběhne mi mráz po zádech. Je to zavalitá postava, zdánlivě vhodná pro mrazivé teploty ve zdejších hlubinách, oblečená v šedé kutně. Ale nemá ploutve. Snad člověk. Už jsem jich pár viděla, ale vždycky měli buď genetické modifikace, nebo nasazené přístroje, co jim umožňovaly dýchat pod vodou. Ale plavat vůbec neuměli, asi jako opilý mořský koník. Tenhle člověk se tak nepohybuje, vlastně se snad nehýbe vůbec, ale přesouvá se blíž. Okolo nás se prožene vyplašené hejno skalár a propluje přímo mužovým tělem, které vypadá ještě nehmotnější než tělo medúzy.

Miko bojovně zařve, pustí medailon, a napřáhne ruce na člověka. „Co je to zač? Nějaký slizomutant?“ křikne.

Člověk se podívá na Mika. „Chciii…“ zakvílí.

„Je to duch,“ řekne Kaszira, a bez bázně se přiblíží, jako kdyby to byl obyčejný rejnok. „Nemůže nám ublížit. Myslím.“

„Co od nás chceš?“ ptám se ho.

„Doomůů,“ řekne, a slovo se táhne, jako kdyby zapomněl mluvit. „Chci domů.“

„Ty jsi z nadzemě?“ řekne Kaszira vzrušeně. „Suchozemec?“

Duch přikývne. „Loď ztroskotala. Utopili se. Všichni. Jen já ne.“ prostrčí přízračnou ruku břichem. „Já už byl mrtvý.“

„Ubožák,“ řekne Kaszira, a připlave na můj vkus až moc blízko.

„Nechoď tak blízko,“ varuje ji Miko.

„Nevidíš, že se bojí? Byl tady dole, celé ty roky sám.“ Kaszira si sedne vedle ducha na velikou lodní truhlu. „Dej mu chvilku. Aby si vzpomněl, jak mluvit s ostatními.“

Z Kasziry přímo tryská empatie. A Miko konečně využívá pozorovací schopnosti. Vím, že bych měla s celou třídou utéct co nejdál, ale jestli tenhle zážitek dokáže posílit v mých dvou žácích zrovna jejich nejslabší stránky, bude to ta nejlepší výuka, co se jim může dostat. Tenhle duch nemá nad mořským životem žádnou moc, a nepředstavuje tedy hrozbu.

„Co jste zač?“ zeptá se duch pomalu. Každé jeho slovo mě skřípe v uších. „Nikdy jsem nic podobného na Ravnice neviděl.“

„Merfolkové, pane.“ Odpovím.

„Merfolkové? Ti bájní tvorové moře.“ Několikrát si odkašle, ale jeho chraplavý hlas se nezlepší. „Jsem námořník Andrik, naneštěstí jediný přeživší na Rebelce. Potopili nás piráti, kdysi dávno. Dlouhou dobu jsem strávil na dně řeky, a jediné, co mě těšilo, byl namodralý svit slunce nad hladinou. Bylo to sice málo, ale pak se to ještě zhoršilo, když se najednou dno řeky začalo propadat, a pak spolklo celou loď i se mnou, velkou dírou až sem, do věčné temnoty. Už jsem se vzdal naděje, že tu někdy někoho uvidím.“

Island | Art by: Eytan Zana

 

„Musel se propadnout jedním ze zonotů,“ zašeptala Kaszira. „Představte si to, díra tak velká, že jí propadla celá loď!“

Představuji si… něco jiného. Představuji si, jakého sebevědomí se mým žákům dostane, když pomohou tomu ubohému duchovi najít cestu domů. Jakou zkušenou získají ze skutečného dobrodružství. „Pomůžeme ti najít cestu domů,“ řeknu, „pod podmínkou, že nás budeš na slovo poslouchat. Moře je nebezpečné, a já nehodlám riskovat životy svých žáků.“

„A taky si necháme tohle!“ zvedne Miko s rošťáckým výrazem medailon. Jestli je tu někdo, kdo ho dokáže utrhnout, je to on.

Duch zavrtí hlavou. „Přál bych ti ho, opravdu, ale bojím se, že je to jen bezcenná rodinná památka. Falešné zlato. Ale jinak souhlasím. Uposlechnu každý příkaz, pokud dokážete dostat loď i mě znovu pod modrou oblohu.“

„Ááá,“ položí Miko zklamaně medailon na zem. „Ale proč vlastně nevyplaveš nahoru sám? Není to daleko.“

„Obávám se, že bych to nedokázal. Ostatní z posádky jsou stále na palubě, a já je nedokážu opustit. Chci, aby je jejich rodiny mohly řádně pohřbít.“

Když vše oznámím ostatním žákům, polovina je nadšená, ale druhá polovina méně. „Bude to nebezpečné,“ říkám. „Ale když dodržíme způsoby ochránců moře, proplujeme v bezpečí. Víme, že ‚pochopení‘ je hlavní zásadou merfolků. A kdo zasluhuje více pochopení než duch, odtržený od svých blízkých téměř století? Pokud s ním nebudeme mít slitování, zůstane tu možná dalších sto let.“

Dav další žáci se přidají, ale zbývá jen Chessa.

„Je to nebezpečné, paní Medge,“ řekne. „Jak celou loď dostaneme přes krasy?“

„Budeme pozorovat. Maskovat se. A když dojde na nejhorší, budeme bojovat,“ řekne Kaszira, a zakroužením prstů vytvoří změť bublin. Magie k ní proudí v jasně modrých vláknech. „Známe kouzla, a jsme připraveni je použít. Není naším životním posláním chránit všechny, kdo ochranu potřebují?“

Ostatní žáci zatleskají, a Chessa stydlivě zbledne. „Jistě,“ snaží si zachovat tvář. „Jistě.“

Žáci se pustí do vykládání lodi, aby ji odlehčili. Miko a Kaszira jdou shodit z paluby tu velkou truhlu, ale duch jim v tom zabrání. „Tu ne. Jsou v ní naše svaté spisy, Boží Smlouva, vyrytá na šest desek z bílé žuly, s přikázáními od samotného Karlova! Byli jsme mniši, šířící nauku Orzhovy! A potopili nás ti nejzločinnější piráti.“

Miko se zdviženým obočím položí truhlu. „Dobře…“ řekne, a pak mi zašeptá, „Měl jsem ho raději, když jen kvílel.“

Ale pak Miko přijde na úžasný nápad. Společně dojdeme pro hrdelní vak leviatana, jednu z mála věcí, které krasy nesežraly, a napustíme ho vzduchem, aby loď ještě více nadlehčil. Díry v něm ucpeme slizem z kanice, a vak nacpeme do podpalubí a nafoukneme. Trvá to skoro hodinu, ale loď se začíná po dně pohybovat.

Kaszira s několika ostatními začíná kouzlit maskovací zaklínadla a ukládá je do mušlí, abychom je mohli bleskurychle v pravý čas použít, až poplujeme do Zonotu pět. Není to odtud ten nejbližší zonot, ale jako jeden z mála přijímá všechny možné návštěvníky, takže tam snad nebudeme mít problémy.

Pět žáku řídí směr lodi, a já ty nejlepší pozorovatele pošlu na příď, aby pátraly po krasách. Kdykoli zpozorujeme nějaké hrozivé stíny, zamíříme opačným směrem. Žáci výborně spolupracují, a já jsem naplněna klidem. V mém srdci všichni z nich už dávno stojí na stupních vítězů. Vody se postupně zjasňují, a už v dálce vidíme zonot, kužel jasného světla, které se odráží od množství předmětů plovoucích okolo. Pak si uvědomím, že to nejsou předměty, ale tvorové. A když mi začne docházet, jak ohromný zonot musí být, vykřikne Miko, „Krasa!“

Nad námi propluje ohromný stín. Napůl žralok, napůl krab. „Maskovat, maskovat!“ křiknu. A společně naráz sáhneme po kouzlech ukrytých v mušlích a rukama se opřeme o trup lodi. Vrak se rozplyne v namodralé mlze, a vzápětí jako by nebyl, všude je jen voda. Krasa propluje těsně okolo. Miko na ni téměř sáhne. Téměř, protože ho okamžitě zpražím svým nejhorším pohledem.

To bylo těsné.

Duch se začne nervózně vrtět, když se blížíme. Já jsem taky nervózní. O zonotech jsem až dosud jen slyšela, a odmítám věřit, že by nadzemí mohlo být tak krásné, jak nadzemci tvrdí, ale je. Stěny zonotu jsou pokryté zářivou zelení, jako kdyby se zonot nepropadl, ale vyrostl. Doslova to tu bují životem. Laboratoře o něco výš jsou směsí vzduchu a vody, a ještě nad tím se tísní tisíce lidí na točitých schodech, mířících ještě výš.

„Tehdy to tak nevypadalo, když jsme se tudy propadli,“ řekne duch, prohlížeje si Strážce — žabomutanty, hlídající vstup do zonotu. Připluje k nim skupinka tří merfolků, zaplatí mýto, a po zběžné prohlídce jsou vpuštěni dovnitř.

Simic Guildgate | Art by: Adam Paquette

 

„Když všechno vysvětlíme, určitě nás pustí zadarmo,“ řekne Kaszira.

„Raději pojďme jinam,“ zamumlá duch.

„Z vraku už popadala nejmíň polovina dřeva,“ řekne Chessa. „Nemyslím si, že by vydržel delší cestu. A už nemáme žádná maskovací kouzla.“

„Chessa má pravdu,“ řeknu. „Jdeme k zonotu. Už tak jsme riskovali až až. Strážci se podívají na palubu, zjistí jména a zaměstnání, a nic víc. Není se čeho bát.“

„Nemůžeme!“ vykřikne duch. Lodní truhla se najednou pohne a zarachotí, a vyprýští z ní oranžové světlo. Na vrak narazí náhlý proud vody, a dřevo zaskřípe. Duch se otřese, jeho roztrhané, cárovité tělo pohltí oranžové světlo, a najednou vypadá hrozivěji. Žáci se zarazí, ale pak se odhodlaně připraví na obranu.

„Co jste doopravdy zač?“ dožaduje se Miko. „A co je v té truhle?“ chce ji otevřít, ale duch se znovu otřese, a v tu chvíli zmizí poslední stopy jeho dřívější pokory. Roztrhané cáry jsou pryč, a my vidíme postavu navlečenou v přepychové róbě, s několika zlatými náhrdelníky na krku. Ozařuje ho zlověstná aura, a voda okolo něj proudí a hučí. Miko popadne truhlu a nepustí.

Pak ztrouchnivělý zámek truhly konečně povolí, a okolní vody se roztočí v bouřlivém víru. Miko se uhodí do hlavy o trosky a ztratí vědomí. Zaklapám po dechu a vyrazím za ním. Ve vířící vodě není nic vidět: všude samé bubliny a trosky, ale já ještě nikdy o žáka nepřišla, a nepřijdu ani teď. Najdu ho, chytím, a snažím se probojovat se proudem zpět.

Obsah truhly víří okolo, ale nejsou to svaté spisy, ale poklady. Staré, překrásné, každý kousek se značkou Kartelu Simic.

„Ukradli jste to,“ řeknu. „Vy jste nešířili víru! To vy jste byli ti piráti!“

„Mohl se vrátit nahoru kdykoli chtěl,“ řekla Kaszira, „ale on nechtěl. Ne bez pokladu.“

„Nebo skutečně nemohl,“ řekne Chessa, a zuřivě čistí medailon od vilejšů. Těsně u ní se objeví další vír a snaží se jí medailon vytrhnout. Drží ho a snaží se rozluštit nápis na něm. „Je to něco jako smluvní pečeť. Je svázána s lodí, a on tedy také.“

V tu chvíli se voda rázem uklidní. „Okamžitě to polož, ty rybo,“ křikne duch, a oči mu žhnou zlobou.

Chessa se na něj podívá stejně rozzlobeně, zapře se nohou, a společně s Kaszirou táhnou, dokud medailon i s jedním prknem nevytrhnou z paluby. „Hodila bych to přes palubu, ale nezasloužíš si tu poctu trávit čas na mořském dně,“ řekne Chessa. Nevím, co ji to popadlo, ale náhle i s medailonem vyrazí pryč, směrem ke krase, které jsme se před chvílí vyhnuli. Duch očividně musí za ní, je s medailonem svázaný.

„Chesso!“ křičím. „Chesso!“ Ale ona je silná a statečná jako nikdy. Nedohoním ji.

„Nechte ji,“ zašeptá Miko, stále napůl v bezvědomí. „Potřebuje to.“

Chessa dopluje až ke krase. Řada žraločích zubů se leskne. Mihne se před ní jako chutné sousto, a když bestie rozevře tlamu, Chessa hbitě uskočí a hodí do ní medailon. „Užij si svého nového pána,“ křikne na ducha, když čelisti krasy sklapnou, a medailon sklouzne do jejího žaludku.

Pozornost krasy vzápětí zaujme duch, a Chessa rychle zmizí. Krasa po něm zuřivě chňapá, zatímco přízrak pomalu mizí v jejím břiše, přitahovaný medailonem.

Vrak je teď napadrť, ale moje třída shromáždila všechny simické artefakty. Společně plujeme k zonotu a vysvětlujeme strážím, co se přihodilo. Jednu ze strážných zaujme kus černého kovu s duhovým leskem, s rytinami mušlí a drápů. Zavolá velitele — elfího mága, a ten si předmět s údivem prohlédne.

Očividně není schopen slova, ale nakonec řekne. „Pokud se nemýlím, je to osobní pečeť Momira Viga. Byla ukradena před stoletím. Zrovna teď je o ní tady v zonotu výstava. Pojďte. Zajdeme za kurátorem, a všechno mu řeknete.“

Simic Keyrune | Art by: Daniel Ljunggren

 

Vylezeme z vody u paty zonotu, tak zvědaví, že nás neodradí ani tíha vnějšího světa. Po cestě z takové hloubky bych si ovšem přála, aby byl čas na aklimatizaci na vzduch, takhle se mi točí hlava, ale možná že jen z toho ohromného množství vynálezů a artefaktů, stvořených Simicy. Námi. Teď, když vidím plody našeho Vzestupu, vše je pochopitelnější.

Dostaneme najíst a můžeme si odpočinout v mělkém bazénu, zatímco pracovníci muzea připravují nalezené objekty na výstavu. Nakonec nás přijde pozdravit kurátor, a nabídne nám prohlídku. Čeká nás přehled dějin Simicu.

Celá jedna sekce je věnována Momiru Vigovi a jeho dílu, a kurátor nám ukáže nejcennější kus: poslední cytoplast, který Vig vyrobil před svou porážkou. Stojí na podstavci, hlídaný třemi strážnými. Amorfní bublina se ve světle jemně vlní, jako by čekala na propojení s živou bytostí. Otřesu se odporem, ale pak se soustředím na novou část výstavy, kterou připravili z našich objevů, a právě ji otevírají veřejnosti.

„Dnešek je pro nás velmi významný den,“ pronese potěšeně kurátor. „Byl nalezen dávno ztracený poklad, a já mám čest ho zde vystavit!“ Po delším proslovu se všichni už netrpělivě vrtí a snaží se zahlédnout runovou pečeť, používanou Momirem Vigem. Vyčistili ji tak, že září tak jasně, až z toho téměř bolí oči. I stráže hlídající cytoplast obrátily pozornost sem.

Všimnu si, že Kaszira už zase nedává pozor, a dívá se skrz skleněnou bublinu na další část výstavy: laboratoř, s pokusnými zvířaty v hustém gelu. I přes sklo je poznat, jak rostou, mění se, mutují. Na kůži se objevuje krunýř.

„Jestli chceš podstoupit genetické modifikace,“ řeknu Kasziře, „tak vyřídím rodičům, aby ti začali dávat podpůrné léky. A až bude po všem, můžeš přejít do Pterovy třídy. Tví rodiče nebudou šťastní, že si nezůstala u Utopistů, ale jestli je to tvé přání, měla bys za ním jít.“

Kaszira zavrtí hlavou. „Nechci být mutant. A jsem a vždycky budu Utopista, ale ta filozofie není samospásná… ne teď, se všemi těmi krasami v moři. Možná, kdybych studovala tady v zonotu, přijdu na to, jak navrátit rovnováhu. Možná můžeme leviatanům zařídit silnější kůži, nebo schopnost maskování. Můžeme jim poskytnout šanci přežít. Můžeme být Utopisty a zároveň být v rovnováze s Adaptacionisty.“

Dává to smysl. Její empatie je doopravdy příkladná. A teď poprvé vidím Kasziru jako samostatnou bytost, ne jako neteř Zegany. „Jednou na tebe bude Kartel pyšný. Já jsem už teď.“

Jsem pyšná na všechny své žáky: na Chessu, Dimase, Laszla, Saganderis, Faniu, Zyanka, a… Mika? Kde je Miko?

Spatřím ho, jak se snaží sáhnout si na zrovna nehlídaný cytoplast.

„Miko!“ zakřičím. „Ani se nehni!“ Odtáhne prst a otočí se ke mně, ale jedna z jeho ploutví zavadí o podstavec a cytoplast se skutálí dolů. Bublina živých buněk se odrazí přímo na mě. Snažím se uhnout, ale nohy mě v tom vzduchu neposlouchají. Cytoplast mě zasáhne přímo do hrudi. Okamžitě cítím, jak mi tělo zaplavuje podivná substance, vpíjí se do mě, hledá, co by mohla zmutovat.

Cítím, jak se mých osm ploutví prodlužuje a sílí, mění se na chapadla, a z jejich špiček vyprýští tkáň, která se s mrknutím otevře. Náhle spatřím v mysli světlo, a víc obrazů, než stačím pobrat. Vidím místnost z několika úhlů. Vidím vše okolo sebe. Ta tkáň na špicích chapadel, to jsou oči.

Stráže se přiblíží, ale než stačí cokoli udělat, moje třída vzorově zareaguje na hrozbu, a ochranitelsky mě obklopí. Jestli budeme muset, budeme bojovat.

„Ustupte,“ řekne jeden ze strážných. „Tato merfolčice zničila cenný artefakt.“

„A přinesli jsme vám nový. Takže jsme vyrovnaní. Nechte nás jít,“ požaduji. „Nebo…“

„Nebo co?“ pobaveně se zeptá strážný.

Nemohu říct, že bych byla pyšná na to, co se pak stalo. Myslím, že jsem byla zmatená z té proměny a z toho suchého vzduchu. Rozpoutal se boj, ve kterém se zlomila nejedna ploutev, a pošramotilo nejedno ego. Nakonec mě s mou třídou hodili do zonotského vězení. Na druhou stranu, alespoň víme, že Simic je dost silný na to, aby si dokázal poradit s třídou merfolčích dětí a jednou zmutovanou učitelkou.

Po několika hodinách se dveře cely otevřou a dovnitř vpluje Mluvčí Zegana. Takhle naživo je ještě vznešenější, než jak jsem si kdy představovala.

„Kasziro,“ řekne. „Mluvila jsem s tvými rodiči, a jsou s tvým chováním zde velice nespokojeni.“

„Promiň, teto,“ řekne Kaszira schlíple.

„Obávám se, že ‚promiň‘ tu škodu, cos způsobila, nenapraví,“ řekne Zegana. „Ty i tví přátelé se okamžitě vrátíte na své území, a do všech zonotů budete mít navždy zakázaný vstup.“

Trhá mi to srdce. Kaszira už nebude moci studovat. Nikdy si nesplní svůj sen.

Nemohu to tak nechat. „Pokud by měl být někdo vyhnán ze zonotů, mluvčí, pak jsem to já. To já jsem své žáky přivedla do nebezpečí, ale oni sami touží sloužit a pomoci Simickému kartelu jak jen budou moci. Tady Chessa dokázala překonat svůj strach a prokázala nezměrnou odvahu. Miko projevil dobré pozorovací schopnosti. A Kaszira nejenže prokázala ohromnou empatii, ale nalezla smysl svého života. Chce studovat zde v zonotu, a výsledky svého výzkumu využít v ochraně oceánů, kde pomůže nám všem.“

„Je to pravda?“ zeptá se Zegana Kasziry.

Kaszira přikývne, ale už opět stojí hrdá a vzpřímená. „Je to tak, teto. Nepřeji si nic jiného.“

Zegana, Utopian Speaker | Art by: Slawomir Maniak

 

Zegana se otočí a beze slova odejde. O několik minut později nás propustí z cely, a odvedou ze zonotu zpět do oceánu. Nikdy bych neřekla, že budu ráda, když spatřím mořské dno.

V den zkoušek se Pterova klepeta očividně třesou, když vidí mou třídu. Jejich sebevědomí září jako aura. A všichni mí žáci také po zásluze postoupí a zajistí si studijní místa, tedy kromě dvou. Mika… protože, no, protože je to Miko, ale i on se toho spoustu naučil, a když si u mě zopakuje rok, podruhé už to dokáže. Také Kaszira neuspěla. Vlastně se ke zkouškám vůbec nedostavila. Ale když mí žáci slavnostně nastupovali na stupně vítězů, spatřila jsem ji mezi diváky… oblečenou v róbě biomantky. Dokázala to. Studuje v zonotu.

Vydechla jsem úlevou.

„Vlastně ti musím poděkovat, žes mě v pravý čas nakopnul,“ zavolám na Ptera, který jde okolo. Zkouškami prošla i polovina jeho třídy. Ne tak dobře, jak doufal, ale letošní zkoušky byly jedny z nejlepších za posledních pár let.

„Není potřeba se posmívat,“ zamumlá a se závistí si prohlíží má chapadla.

Vím, že jsem byla proti adaptacionistům, ale teď jsem v podstatě spokojená. Vidím vše okolo sebe. Teď už dokážu uhlídat i toho nejdivočejšího žáka.

„Já se neposmívám. Vyhýbala jsem se adaptacionistickému učení, a ty zase utopickému. Oba dva jsme se snažili být extrémní, místo toho, abychom se naučili něco od sebe navzájem.“

Vzhlédne, překvapený tím, že jsem ho neshodila jako obvykle. „Možná se příští rok můžeme dát dohromady,“ řekne. „Spojit třídy a učit společně. A tak na ochranu oceánu dostat ty nejlepší z nejlepších.“

Příští rok. To zní dobře. Myslím, že příští rok budeme mít tu nejlepší třídu vůbec.

>>> Příběh devátý >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď