Magic Story: Příběhy z Ravnicy 7 – Běsnění neopěvovaných

RealmsUncharted

Gruulský tatér nalezne učitele — a také sám sebe. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

Běsnění neopěvovaných

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

30. 1. 2019

 

<<< Příběh šestý <<<

 

Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

Krčím se v nahnědlé trávě, oči upřené na kořist. Ani ne dvacet stop ode mne maaka začenichá a zašvihá ocasem, prohledávajíc okolí. Jsem bezpečně po větru, ale srdce mi buší tak, že se bojím, že ho uslyší a roztrhá mě svými ohromnými, černými drápy.

Zvíře je vyhublé, pod srstí zřetelně vyčnívají žebra, a jejích šest smaragdově zelených očí nemá ten lesk. Teď ale není čas hledat zdravější kus. Válka už vypukla, a země se otřásá nedalekým bojem. Na obzoru probleskují rudé záblesky magie — ohnivé liány šlehají po základech budov a mění je v trosky. Zcela určitě Dryzekova práce. Jeho návrat z vězení rozpálil srdce všech z Ghorského klanu — tedy téměř všech — a dnes v noci se Rozpadlá čtvrť rozšíří o další území vyrvané civilizaci.

Dnes v noci se bude slavit, takže jako tatér budu možná mít spoustu zakázek — každý bude chtít zvěčnit svůj triumf na své kůži. Obři, jako je Dryzek, mají silnou kůži, kterou jehlou jen tak nepropíchnete, ale já jsem vymyslel techniku, co je dvakrát tak rychlejší a třikrát tak bolestivější. Díky tomu dokáže kůže pojmout víc magií napuštěného inkoustu… pokud ho tedy budu mít dost na Dryzekovu ohromnou paži.

Recept je jednoduchý, předávaný z generace na generaci, a já si přísady zásadně obstarávám sám:

Pět kousků spálené borové kůry,
Jeden žloutek z hydřího vejce,
A ten nejčerstvější, nejzelenější maačí trus.

Soustředím se opět na maaku, která se konečně cítí v bezpečí na to, aby udělala, co se od ní čeká. Jakmile skončí a odběhne pryč, vyrážím já.

Při pohledu na mdlý hnědozelený „exemplář“ se zamračím, ale bude to muset stačit. Vytáhnu svou misku a rychle rozdrtím borovou kůru na prášek. Pak rozbiju vejce, opatrně oddělím žloutek, přidám ho do mísy, a rozetřu směs na hladkou pastu, nakonec přidám trus a míchám a míchám, ale směs odmítá zezelenat. Je ještě nevýraznější než můj minulý pokus.

Přidám dvojnásobnou dávku trusu, a směs začne konečně nabírat barvu. Sáhnu po magii, a okolo misky vyrazí rudé plameny. Směs začne brzy vřít. Zadržím dech a čekám, až začne povědomě světélkovat, což značí, že je použitelná a bude pod kůží jasně zářit, když se dotyčného zmocní Běsnění.

Slunce zapadá, stíny se prodlužují, a já se pomalu začínám cítit jako kořist. Venku v divočině, v chladu a osamocený, to pro viashina není vhodné prostředí. Zoufale přidávám další trus, a inkoust se konečně zjasní. Moje nechuť ke změnám v poměru složení je tatam, když se na povrchu objeví žlutozelené mramorování. Dokonalé. Zaklopím misku, zabalím do kůže, a rozeběhnu se k bojišti, nevšímaje si sílících nočních zvuků divočiny.

Art by: Wesley Burt

Tady, uprostřed vší té zkázy, s rozkoší vdechuji vzduch plný prachu z rozpadlých zdí a nadšeně procházím mezi pobořenými budovami. Většina tatérů se neobtěžuje prohlížet si rozpadlé budovy, aby je pak zvěčnila na kůži bojovníků, ale já osobně to považuji za užitečné. Mé práci to přináší kvalitu, které se jiní, co tetují obrazy pouze z doslechu, nepřiblíží. Všude okolo goblinům teče pěna od huby, zatímco stíhají poslední obyvatele. Gruulské děti se přehrabují rozvalinami — jsou nádherné, ta špína za nehty, brouci ve vlasech, ten nadšený smích. Pak spatřím jeho, Dryzeka, který ve víru svého Běsnění vlastníma rukama vrší ohromné kvádry kamene do tvaru klů: k uctění Ilharga, boha-kance.

Samozřejmě Ruric a Thar nechtějí zůstat pozadu, vytvářejí svůj vlastní, a s nadšeným vytím zdůrazňují, že jejich hromada kamení je větší. Ostatní se přidávají na podporů svých náčelníků, ale ani zlobři nejsou Dryzekovi silou rovni. Když obr vrší další kus kamene, jen se buší to hrudi a frkají jako prasata. A tak se nakonec všech zmocňuje Běsnění. Je to jako nákaza, šíří se od jednoho k druhému, chlupy se ježí, tetování se rozzáří, oči svítí. Běsnění propadají i ostatní okolo mě, a já je nakonec předstírám také. Zvrátím hlavu a křičím, rozbíjím kameny, ničím okna, skřípu zuby, a tiše se modlím k bohovi-kanci, aby alespoň jednou mému srdci poskytl jiskřičku Běsnění. Ale i dnes, jako vždy, mé srdce zůstává chladné jako týden starý popel.

Nakonec Běsnění ustane, a my jdeme o všem vyprávět k táborovým ohňům.

„Dobrý boj,“ zavrčí Jiří, ze stejné snůšky jako já, usadí se vedle mě a nastaví mi biceps. „Osmnáct bloků v troskách.“

„Jo. Škoda, že jsem o většinu přišel,“ začnu práci s jehlou, a vykresluji mapu poničené oblasti na jeho ruce. Šest boroských bloků a dvanáct izzetských. Izzeťané by snad neuměli postavit rovnou ulici, ani kdyby jim šlo o život, což ovšem činí mou práci mnohem zajímavější. Jejich dílny a laboratoře si stavějí na všech možných i nemožných místech, někdy obestavují ulice i jiné domy, ale ten pohled, jak se tyhle stavby hroutí, jak zbytky jejich zařízení srší blesky a jiskry, to je to největší vzrušení vůbec, a já se snažím, seč můžu, ho zvěčnit v tetovacím inkoustu.

Klepnu na jehlu malou paličkou, a probodnu tak Jiřího šupinatou kůži. Vzápětí upadnu do transu, pracuji rychle, svědomitě, jako oheň, který si metodicky propaluje cestu lesem, ale stále mě ruší bušení jeho ocasu o zem. Když skončím, uvědomím si, že jeho olivová kůže ztmavla rozčilením.

„Co je to s tebou?“ zeptám se.

„Ty to necítíš? To napětí?“ ukáže směrem ke Dryzekovi.

Obr leží opřený o zbytky kamenné zříceniny, a v očích se mu leskne plamen táborového ohně. Okolo něj pobíhá pár lidí, ošetřují mu rány a masírují bitvou namožené svaly. Pohlédne na mě, a já okamžitě sklopím zrak.

„Myslím, že chce vyzvat Rurica a Thara,“ řekne Jiří.

Zavrtím hlavou. „Dryzek? Vždyť mu je snad tisíc let.“

„Takže je moudrý,“ řekne Jiří.

„Ale právě se vrátil z Udzecu. Neví, že se za poslední dobu hodně změnilo.“

„Takže má nezaujatý pohled,“ oznámí mi neutrálně Jiří. Až příliš neutrálně.

Nikdy jsem Jiřího neslyšel, že by o Ruricovi a Tharovi mluvil špatně, ale mezi námi je dost takových, co s ním nejsou spokojeni. Dvouhlavý zlobr v podstatě pořád běsní. Nejdřív udeří, a až pak se ptá. Nebo se ani neptá. Někdy si myslím, že si ani nedokáže zapamatovat, proč bojujeme. Ale Dryzek ano. Jako mladý se naučil umění Starých způsobů, a ve věcích boje je trpělivější a praktičtější. Náš cíl není jen bezhlavé ničení, ale vyléčit Ravnicu z nemoci přecivilizované zkaženosti.

„A když je opravdu vyzve?“ zašeptám. „Koho si zvolíš?“

„Vítěze. A tobě doporučuju to samé.“ Jiřího ocas se uklidní. „Viděl jsem, jak se na něj díváš. Jenže on je stejný Gruul jako ty.“

„Ale Dryzek je legenda! Ty si nevzpomínáš na příběhy, které jsme jako malí slýchali u ohňů? Jak udeřil pěstí doprostřed náměstí, a všechny domy okolo popadaly?“

„Tohle jsou pohádky, Arrusi. Jestli pro něj zvedneš ruku, Ruric a Thar ti ji urazí.“ Jiří vstane, i když jsem jeho tetování ještě nedokončil, a zaplatí mi ocasem raktuska.

Vím, že má pravdu. To díky Jiřímu jsem získal tuhle práci, místo toho, abych v Rozpadlé čtvrti osamocený umíral hlady. Jako poslední a nejslabší ze snůšky jsem nikdy nebyl dost silný na boj. Moje kůže je bledě zelená jako maačí žluč, a ostny mi nikdy nevyrostly. Můj hřbet je hladký od hlavy po ocas. Ale s jehlou a inkoustem to umím, a když se mí sourozenci vrátí z boje, vytetuji jim detailní obrazy území, které zničili. Bojiště a boj znám jen z vyprávění a z obrazů, které vyrábím. Můj vlastní život je jen sbírání surovin pro inkoust. Mé práce si ovšem velice váží. Mí sourozenci ke mně přivedli své přátele, ti zase své, a nakonec mě o tetování požádali naši náčelníci.

Art by: Craig J Spearing

 

Můj zrak zabloudil k Dryzekovi. Tetovat tyhle ruce…

Vstanu a zamířím k němu s pokorně skloněnou hlavou, ruce otevřené. Jeho sluhové přestanou s prací a shromáždí se před ním jako ochranná stěna.

„Potřebuješ něco, bratře?“ ozve se jeden, v ruce dřevěnou vidlici. Sice na vaření, ale snadno použitelná i jako zbraň. I v klanu, a obzvláště v klanu, se nevyplatí polevit v ostražitosti.

„Jsem tatér,“ řeknu. „Můžete mi říkat Arrus. To je moje jméno. Jsem tatér.“ Nervózně švihám ocasem. „To už jsem ale říkal, ne? Chcete tetovat?“

„Jo…“ ozve se Dryzek tak hlubokým hlasem, že mi rozezvučí celé tělo. Pohne se ke mně a odežene ostatní pryč. Jdou si po své práci, ten s vidličkou nabodne čerstvě uloveného dráčka, a s ostatními ho položí nad Dryzekův soukromý oheň. Z vůně pečeného masa začínám slintat.

„To, jak se mi poslední dobou každý vyhýbá, skoro to vypadá, že už nejsem v Ghoru vítaný,“ řekne Dryzek. „Můžeš rozbořit půlku Ravnicy, ale Ruricovi Tharovi se nezavděčíš.“

„Ruricovi a Tharovi. Jsou dva — ale to je jedno.“ Sáhnu na Dryzekův biceps, jako bych zkoušel zralost melounu. „Osmnáct bloků?“ vypadne ze mě.

„Silná kůže,“ řekne jen Dryzek.

„To pro mě nikdy nebyl problém,“ vybalím nářadí a začnu. Jeho do bronzova opálená kůže inkoust přímo žíznivě saje, a já jsem schopen vytvářet obrysy a stíny jako nikdy, což tetování dodává třetí rozměr. Izzetská laboratoř je v centru dění, a okolo ní se táhne klikatá změť, představující elektřinu, která sršela k obloze ještě dobrou půlhodinu.

„Rozmlátit civilizaci,“ uznale zabručí Dryzek, když vidí výsledek. „Rozmlátit na kousky.“ Praští mě pěstí do hrudi, což mělo být přátelské šťouchnutí, ale mně to pošramotilo snad všechna žebra.

„Arrusi!“ zasyčí můj bratr. „Máš tu další zákazníky.“

Otočím se a spatřím svého bratra spolu s dalšími, a všichni jsou naježení. Možná jsem to napětí necítil, ale teď už ano. Nikdo se neodváží přiblížit se k Dryzekovi na míň než dvacet stop.

„Ale já jsem ještě nes—“

„Nic se neděje,“ řekne Dryzek. „Doděláš to zítra. Nikam neodcházím.“

Mávnutím ruky mě propustí, a jeho sluhové mu přinesou na ohromném tácu dokonale propečeného dráčka, s jasně žlutým melounem v tlamě. Odkašlu si a po očku koukám na jedno stehýnko. Mnohem větší delikatesa, než můžu doufat, ale i viashino může snít.

„Za odměnu bych měl pro tebe radu—“ ušklíbne se Dryzek, „—Běsnění není jen boj a ničení. Ke každému promlouvá jinak.“

Ztuhnu. Celý můj život bylo mé srdce chladné, a naučil jsem se Běsnění předstírat, ale nikdo mě při tom nepřistihl. Zatnu zuby a zavrčím. „O čem to mluvíš? Běsním jako ostatní. Skoro každý den.“

Dryzek pochybovačně zvedne obočí. „Je mi osm set třicet — a nevím kolik let, Arrusi. Poznám Běsnění, když ho vidím, a ty ho nemáš. Ale jednou ho poznáš. Mně to trvalo sto a šest let, než jsem zjistil, jak Běsnit.“

Ne. I Dryzek? Jak? Ale než se stačím zeptat se, Jiří mě odvleče pryč. Brzy nato už inkoust teče proudem, pití také, a napětí pomalu ustupuje všeobecnému veselí. Tedy dokud se Dryzek nepohne k Ruricovi a Tharovi. Dav se rozestoupí. Pití ustane. I hudba. Každý zadrží dech. Jiří měl pravdu. Dryzek je hodlá vyzvat. Když už se napětí nedá vydržet, Dryzek skloní hlavu a jeho sluhové položí talíř s pečeným dráčkem u nohou Rurica a Thara. „Na znamení mé oddanosti klanu, náčelníku. Ať nás tvé Běsnění vede k dalšímu ničení.“

Ruric Thar, the Unbowed | Art by: Tyler Jacobson

 

Ruric a Thar vypadají překvapeně, ale v příští chvíli každý utrhne jedno křídlo a zakousnou se do pečínky. „Tvé Běsnění rozpaluje celý klan,“ řekne Thar s plnými ústy, „a jsme poctěni, že bojuješ mezi námi.“

Dohoda je vzápětí zpečetěna krví, a náhle veškeré napětí mizí jako ranní opar. Opět se slaví, a já vydechnu úlevou, protože jsem se málem ocitl uprostřed boje o náčelnictví… ale pak se ozve křik.

Ohlédnu se a spatřím Jiřího, jehož tetování se rozzáří jasněji než měsíce, a pak jeho ruce vzplanou. Kvílí bolestí, a ostatní se snaží utlouci plameny hlínou a hadry, ale pak vzplane i Dryzekovo tetování, a v něm bylo mnohem víc inkoustu. Táborem se rozhostí pach spáleného masa, jak každému z bojovníků, které jsem tetoval, do posledního, začne tetování hořet. Snažím se utéct, než vina padne na mě, ale někdo mě chytí za ocas a mává se mnou vzduchem. Objeví se Ruric s Tharem, a já se snažím vysvětlit, že to nebyla moje vina, že se něco muselo stát s inkoustem, že je stále slabší a slabší, maaky jsou nemocnější a nemocnější, ale dokážu ze sebe vypravit jen nesmělé kňučení.

Očekávám, že mě zmlátí a roztrhají na kusy, ale můj osud je mnohem horší.

„Už tě tu nepotřebujeme,“ zavrčí Ruric, a pak mě hodí na zem. Už nikam nepatřím.

V srdci Rozpadlé čtvrti už divočina zakořenila dávno — stromy rostou ze dveří i oken, a rodinka divočáků si udělala doupě ve staré orzhovské kapli. Po zdech se popínají liány, které za nějakých tisíc let rozdrtí zbytky zdí na prach. Barevná skla z vitráží leží na zemi, a ostré hrany střepů se pomalu časem ohlazují. Ale přece, i tady, v srdci divočiny, je něco nemocného, jako by se příroda sama dusila. Stromy mají žluté listí, liány pomalu hnědnou. I hlína vypadá bledě a nevýživně. Nic tu doopravdy nežije, jen přežívá.

Jako já.

Gruulovi bez klanu zbývá obvykle jen pár dní života, než se stane potravou pro červy, alespoň se to říká. Ukrývám se ve stínech, splývám s okolím, snažím se sbírat k jídlu vše, co se dá, pozoruji párek goblinů, hádajících se o uloveného mladého raktuska. Zatímco jsou oba v sobě, připlížím se a urvu si kus masa pro sebe.

„Hej!“ křikne jeden z goblinů. Ve chvíli se přestanou prát a pustí se za mnou, ale já jsem už tou dobou dost daleko a ztratím se jim ve vysoké trávě. Nechám svou kůži víc zhnědnout, abych splynul s okolím. Okolní tráva mě ukryje, ale všimnu si, že není hnědá z nedostatku vody, ale z nedostatku výživy. Je slabá a neduživá, jako všechno kolem.

Zadržím dech a čekám, až goblini vzdají pronásledování. Když vše ztichne, zakousnu se do masa. Je kyselé, jako by bylo zkažené, ale já viděl, jak ho goblini před chvílí ulovili. Stejně ho sním, přemýšleje o svém bývalém klanu. Když se dostanu až ke kosti, jsem zděšený. Je měkká a ohebná, jako mladá větev.

Neduživá tráva, špatný inkoust, maso zkažené zaživa. V Rozpadlé čtvrti se něco děje a je to čím dál horší. Někdo musí něco udělat, než bude pozdě. Jsem sám. Potřeboval bych pomoc — od ostatních z bývalého klanu. Je to risk, ale pomalu sbírám důkazy a čekám na noc, abych se vrátil zpět do tábora.

Oslavy už utichly, kromě několika neúnavných zlobrů, dvou obrů, a kentaura, kteří se u ohně společně drží a opile si prozpěvují o hrdinských činech — nové příběhy, které budou vyprávěny příštím generacím. Všichni ostatní už spí, a já opatrně procházím mezi chrápajícími bojovníky. Z těch hromad kožešiny, kůže, a lebek těžko poznat, kde jeden bojovník končí a další začíná.

Spatřím Jiřího spolu s ostatními, ruku ovázanou. Šťouchnu ho to ramene. Otevře zrudlé oči, chvíli se soustředí, a pak pomalu vstane.

„Co tu děláš?“ vydechne, příliš unavený na to být naštvaný.

„Musím mluvit s Ruricem a Tharem,“ zašeptám a podávám mu měkkou kost a mdlou trávu. „Poslední měsíce něco vysává život z Rozpadlé čtvrti. Tráva vadne, zvířata jsou nemocná. Jestli něco neuděláme, zemřeme za chvíli také.“

Jiří se zasměje. „Nevšiml sis? Jsem ve válce. Ruric a Thar nemají čas na trávu a kosti.“

„Prosím, je to důležité.“

„Víš, co je důležité pro mě?“ Jiří odmotá obvaz. „Nemít ruku spálenou od inkoustu.“

„Ale o tom přesně mluvím—“

Vycení zuby a zježí ostny. „Zmiz, Arrusi. A nevracej se.“

Art by: Deruchenko Alexander

 

Odbelhám se pryč, ale než se dostanu dál, všimnu si skupinky bojovníků u vedlejšího ohně, kteří si nevypráví jen příběhy. Zúžím oči při pohledu na zlobřici v dlouhé róbě, s kančí lebkou na každém rameni. Pravá ruka jí končí v lokti, a dál pokračuje dovedně utvořené protéza z jemně vyřezaného klu obřího kance, na které visí kapsičky s pomůckami tatéra. Z konce protézy vyčnívá jehla, umístěná v dokonalém úhlu.

Klepne na jehlu paličkou a začne tetovat zadek kentaura. Inkoust je jasně zelený, nikdy jsem nic podobného neviděl. Září nocí tak, jako by celá miska měla své vlastní Běsnění.

Netušil jsem, že mě nahradí tak rychle. Čekám ve stínech, a zlobřice se zatím zabývá všemi čekajícími válečníky. Je téměř ráno, když dokončí posledního. Konečně se můžu přiblížit. Zblízka poznám, že má tvář pokrytou šamanským tetováním.

„Hej ty tam. Co chceš?“ zeptá se mě s pohledem na mé hubené ruce.

„Jaký inkoust používáš? Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Speciální směs. Moje vlastní,“ řekne, a pustí se do pečeného kance. Měl to být můj pečený kanec.

„Prodala bys mi nějaký?“

„Můžeš si nějaký vybojovat,“ zasměje se a začne balit své věci do vaku.

Podle jejího chování je poznat, že je ze silného rodu s bohatou historií hrdinských činů… o kterých se vypráví dětem u ohňů. Ale taky jsou historky, které se moc nevypráví. Hrdinové, kteří se neopěvují. Hrdinové — viashinové, hbití a prohnaní, s bystrýma rukama a nekontrolovatelní, kteří dovedou protivníka překvapit. Jejich jména už nikdo nezná, ale já teď sáhnu po moci a síle mých předků, a zatímco je zlobřice otočená zády, popadnu svými lepkavými prsty hliněnou misku, a bez jediného zvuku ji ukryji ve svém plášti.

A vzápětí je moje ruka připíchnutá k zemi, a koleno zlobřice mě uhodí do hrudi. Po nemocné zemi se rozlije inkoust.

A pak se, jak jistě chápete, rozpoutá boj, ve kterém brzy pochopím, proč se o jejích předcích vypráví a o mých ne.

„Ještě jednou se dotkneš mého inkoustu, a udělám si z tebe pár bot,“ zavrčí a vezme si prázdnou misku. Boj byl tak krátký, že jsme ani nikoho nevzbudili.

Ležím na zemi, žebra zpřelámaná, zírám na oblohu a čekám na smrt. Cítím, že se mi něco otírá o tvář. Zachvátí mě panika, a otočím hlavu. Spatřím čerstvou, svěží zelenou révu, rostoucí z místa, kam se inkoust vylil. Z úponků před mýma očima rychle raší lístky a otáčejí se k vycházejícímu slunci. Réva se mi popíná okolo ramene, pak se obtáčí okolo ruky, cítím, jak se mé zlomené kosti hojí.

„Co je to za kouzlo? Kdo—“ stačím zachrčet, než mě rostoucí úponky vniknou do úst a hrdla a dotknou se všech ran v mém těle. Selesnyjská magie, bezpochyby — je to gilda znalá přírody, ale ve své krátkozrakosti se snaží do přírody vnést pořádek a klid namísto divokosti a síly, která tam ve skutečnosti patří. Jejich magie je ale přesně to, co teď potřebuji. Jakmile jsem zdravý, toužím se posadit a hledat zdroj magie, ale raději ještě předstírám mrtvého, poslouchaje zlobřici, jak si pro sebe rozčileně mumlá o zmařeném inkoustu a jak bude muset jít pro další. Dokončí balení, a já vyrazím za ní, odhodlaný zjistit její tajemství.

Držím se u země, dost daleko, aby si mě nevšimla, a kdyby snad ano, abych měl čas zmizet. Prošli jsme Rozpadlou čtvrť a zamířili ven, a zdá se, že příroda se okamžitě proměnila — vše je zelenější a zdravější. Před námi se objeví vápencový masiv s mnoha jeskyněmi.

Už vím, co zlobřice hledá: hydří vejce.

Art by: James Paick

 

Hydry obvykle snáší dvakrát až třikrát ročně, ale letos jsem viděl až moc prázdných hnízd, nebo vajec příliš křehkých, aby se vylíhla. Tohle hnízdo ovšem vypadá výborně. Sleduji zlobřici, jak jde dovnitř, připlížím se tak blízko, jak dokážu, a nechám svou kůži zesvětlat, aby splynula se stěnami jeskyně. Jdu dál, hlouběji dovnitř, jako bych mířil do hladové tlamy.

Hydra zuří. Syčí a plive na zlobřici. Jestli chcete vidět opravdové Běsnění, podívejte se na hydru, bránící svá vejce. Nestvůra se napřáhne k úderu, ale než zaútočí, zlobřice začne broukat hluboký tón a mávat rukama. Na špici její protézy je silná, kulatá lebka. Nejspíš gobliní. Během chvilky jsou všechny hlavy hydry zhypnotizované. Zlobřice pak opatrně z kapsy vytáhne kus masa, vloží ho do lebky, a tu hodí do temnoty jeskyně. Hydra se vzpamatuje z transu a vrhne se za lebkou.

Zatímco je pryč, zlobřice začne hrabat. Vypadá to na pořádnou snůšku, takových čtyřicet nebo padesát vajec. Jedno vloží do zástěry, a začne opatrně ustupovat k ústí jeskyně, zatímco se hydra snaží dostat k masu. Zajímavý způsob. Gobliní lebky jsou téměř nerozbitné, dokonce i pro hydry, ale náhle se ozve praskavý zvuk, mlaskavé zasyčení, a vzápětí plazivý zvuk šupin na kameni.

Zlobřice se zděšeně ohlédne a pak se rozeběhne tryskem. Nemůžu si pomoci, ale napadne mě, jestli se měknutí kostí nedostalo už ven z Rozpadlé čtvrti. Na delší přemýšlení není ovšem čas, hydra zjistila, že jí ubylo vejce. Moje ochranné zbarvení mi nepomůže, hydra mě snadno ucítí. Musím utéct také.

Když mě zlobřice spatří, zanadává, ale když mě předběhne, vím jistě, že hydří svačinkou budu já. Pak se ale zlobřice otočí, švihne za sebe rudo oranžovou magií ohnivých lián, udeří s nimi o zem, a zatáhne. Země vybuchne a vyplivne kameny a balvany, a před námi se utvoří příkrý svah. Vyběhneme na něj, a svah zatím pomalu zasypává ústí jeskyně. Naštěstí dokážeme včas proběhnout zužující se mezerou.

Skutálíme se bezpečně z druhé strany svahu — já jsem téměř bez dechu, ona ani náhodou. Vím, že je šamanka, ale to, jak dokázala pohnout zemí, to přece obyčejný tatér nedokáže. Vypadá jako někdo, kdo bojoval v bitvách, a v mnoha. Podívám se jí do tváře pečlivěji… a tentokrát poznám tetování ve tvaru řeky, a okolní bloky azorijských domů, které jsou teď patnáct stop pod vodou. „Počkat. Ty jsi Baas Radley. Šamanka, co zničila Jezerské přehrady?“

Zdvihne obočí, ale pak vyrazí, aby se dostala dál od hydry, která na nás ze zavalené jeskyně pořád vrčí. „Teď už jen Baas. A ty zmiz.“

„Osmdesát dva bloků za jeden den!“ vyhrknu a jdu za ní, naprosto uchvácený. Jak by se dalo tohle vytetovat na její kůži. „A pak ten zbořený most ve Slévárenské čtvrti, a ten masakr v Cínové ulici, tolik—“

„To jsem nebyla já. Já ochotně lámu přehrady i mosty, ale ne kosti.“ Úkosem na mě pohlédne. „Pokud si o to někdo vyloženě neříká.“

Baas vypadá, že toho moc nenamluví, ale možná, když zapůsobím na její lepší stránku, můžeme si popovídat o shánění přísad, a možná uslyším o jejích nejslavnějších bitvách. „A ta ohromná prasklina na Promenádě? Byla opravdu tak hluboká? Že nebylo vidět dno?“

Transguild Promenade | Art by: Noah Bradley

 

Zarazím se a čekám na odpověď. Nic. Zlobřice zrychluje, musím běžet, abych jí stačil.

„A co Hala, kde se zřítily tři sloupy naráz! Cha! Selesnyi trvalo měsíce, než to opravila. To jste byli jen ty a ten berserk Bolrac, ne? Och, a taky si vzpomínám, jak se všichni vztekali, když ses provdala mimo klan, ale spolu vám to vážně šlo. S tím kyklopem, ne? Daeskem Sol—“

Baas se otočí, zastaví, a zpraží mě tím nejstrašnějším pohledem. „Dokonči tu větu a vyrvu ti jazyk.“

Nervózně polknu, ale než stačím změnit téma, začne se otřásat země, jako kdyby poblíž zuřila bitva. Ale okolo je jen les, kdo by tu bojoval? Pak si všimnu třesoucího se listí a uvědomím si, že se k nám něco blíží. Na okraji mýtiny se objevily ohromné kly bojovného kance. Ale ti nejsou nikdy sami.

Otočím se a chci utéct, ale Baas mě popadne za krk.

„K bojovným kancům se nikdy neobracej zády, pokud nechceš být rozmačkaný na kaši. Když zůstaneme nehnutě stát, máme lepší šanci.“

„My dva proti celému stádu?“

„Nemusíme s nimi bojovat. Stačí, když tak budeme vypadat. Je šance, že před námi uhnou.“ Popadne mě za ramena a rozkopne mi nohy. „Rozkroč se, nakloň se dopředu, jako bys chtěl zaútočit. Ramena vysoko. Vyceň zuby.“

„Takhle?“ snažím se vyvolat hněv, ale moje chladné srdce protestuje.

Zaryje mi koleno do zad, pohnu sebou a nafouknu se. „Lepší,“ řekne, a postaví se do útoku.

Stádo se blíží — nemůžu si nevšimnout, jak vyleštěná jsou jejich kopyta, a jak se jejich srst hedvábně leskne. Jsou silnější, zdravější než cokoli, co jsem kdy potkal, ale to neznamená, že nakonec neskončím na jejich klech.

„Podívej se do očí vůdčí samici. A neuhýbej očima. Ona je ta, kterou musíme zastrašit.“

Samice zastaví, a stádo s ní. Začenichá. Postavím se na špičky, abych byl ještě trochu výhružnější. Pak se stádo rozběhne, a změní směr — i když jen o vlas. Stádo proběhne těsně okolo nás, jejich srst mě šimrá na čenichu. Držíme postoj a nehýbeme se, dokud nás i ten poslední ze stáda nemine.

„To je podruhé, cos mi zachránila život,“ řeknu.

„A potřetí, co jsi ho sám ohrozil jen pro trochu inkoustu,“ zavrtí Baas hlavou. „Jsi Arrus, že ano?“

„Ty mě znáš?“

„Popálil jsi polovinu Ghorského klanu,“ řekne se smíchem. „Každý tě zná.“

„Nebyla to moje vina! Něco se děje se zemí, už nedokážu namíchat správný inkoust. Určitě sis toho musela všimnout. Proč bys jinak chodila tak daleko?“

Založí si ruce, ale její postoj se změní. Změkne. „Ano, všimla.“

„A proč jsi to neřekla? Tobě by věřili!“

„Zrovna jsem se dostala z Bojovrat. Chvíli trvá, než se usadíš v hierarchii klanu, a těžko by pomohlo, kdybych blábolila o nekvalitním maačím trusu. Ale viděla jsem tvou práci. Byla by škoda nechat tě na pospas divočině. Znám pár lidí v Klanu hořícího stromu, kteří by tě přijali. Ukážu ti, jak udělat inkoust. Je mocný. Během Běsnění dokáže dokonce léčit. Ne tak, jak vyléčil tebe… v tvém případě v tom muselo vězet mnohem víc léčivé magie, ale dokáže alespoň trochu pomoci, a my teď budeme potřebovat každou pomoc.“

„Počkej…“ snažím se myslet a dát si vše dohromady. „Tam v táboře… věděla jsi, že mě inkoust vyléčí. A věděla jsi, že půjdu za tebou?“

Baas se usměje. „Možná. Tak chceš ten recept nebo ne?“

Ano. Rozhodně ano.

Hledáme v lese borovou kůru. Zdejší stromy jsou majestátní, tyčí se až k nebesům, ale něco je tu divného. Vypadá to, že je tu nějaký podivný vzor — dub, dvanáct kroků, borovice, osm kroků, borovice, patnáct kroků, vrba, a pak dub, a zase znovu. Pořád dokola.

Selesnya Guildgate | Art by: Dimitar Miranski

 

„Jsme na selesnyjském území,“ řeknu.

„Chceš říct, že tě nepřesvědčilo už to stádo, které vypadalo dokonale jako z atlasu?“ Zasměje se a zastaví před vysokou borovicí, zatne pěst, a udeří do kmene takovou silou, až na zem spadne pár tuctů kousků kůry. Chci je sebrat, ale Baas se zas rozesměje. „Vsadím se, že jsi ten typ, co sebere první kůru, co vidí. Ty nejlepší kousky zůstanou na stromě i potom, co ho párkrát přátelsky poplácáš. Zkus to.“

Několikrát praštím do stromu, ale kromě odřených kloubů nedocílím ničeho. „Bylo by to jednodušší, kdybych byl silný jako ty,“ zamumlám.

„Myslíš, že síla je jediné, na čem v boji záleží?“ Přiblíží se ke mě, takže se jí dívám přímo na pupík. „Sraz mě k zemi. Dej mi ruku okolo krku, zkruť, a zapři se celou svou vahou.“

Zkusím to, a nakonec ji, i když s její pomocí, dokážu srazit k zemi. Ale ten grif jsem se naučit dokázal. Když na tom ještě zkusím zapracovat, mohlo by to fungovat, až mě můj bratr bude chtít připravit o jídlo.

Mé srdce při té vzpomínce zchladne. Kdo ví, jestli Jiřího ještě uvidím. Klan hořícího stromu sídlí daleko. Možná, že přijde na návštěvu, až válka skončí, ale to, jak se boje rozhořely za posledních pár měsíců, tomu spíš nenasvědčuje.

„Proč jsi vůbec tady, a ne v bitvě?“ zeptám se. „Potřebujeme tě v boji. Nebo tě snad v Bojovratech ‚napravili‘?“

„Cha, ne. Pořád chci civilizaci rozdrtit na prach. Ale dost dobře nemůžu bojovat v první linii, když je tam ty-víš-kdo. Mám pořád dost vzpomínek na společně prožité bitvy.“

„Daeska?“

Baas po mně střelí pohledem. „Jo,“ zavrčí. „Byli jsme spolu na Cínové ulici, prostě se na chvíli porozhlédnout a odpočinout si od bitev, když začala ta řež. Boroští začali dělat ramena, že jsme napadli párek starých minotaurů. Lháři. Zmocnilo se mě Běsnění, a to všechno jen zhoršilo. Zavřeli mě, a Daeska utekl. Párkrát mě navštívil a sliboval, že počká těch deset let, než mě pustí. Ale nakonec mě pustili dřív, a já zjistila, že ten parchant nedokázal čekat ani deset měsíců.“

„Kyklopové,“ zavrtěl jsem hlavou.

„No, i tak vlastně dělám, co je potřeba. Pomáhám, a—“

Oba sebou škubneme, když se z lesa ozve zařvání.

„Maaka,“ řekneme oba naráz. Poslední přísada.

Prodíráme se dokonale pravidelným lesem, a zdá se nám, že i lesní hrabanka je pečlivě a pravidelně rozložená. Každých šedesát kroků narážím na tu samou hromádku kamení, a každých osmdesát osm kroků leží padlý kmen dubu. Ale větve mezi stromu pomalu houstnou, jsou silnější, ostřejší. Když se zdá, že už se hlouběji nedostaneme, spatříme toho, kdo řval. Je to ta největší, nejkrásnější maaka, jakou jsem kdy viděl — pod rudou srstí se vypínají mohutné svaly. Sledujeme ji skoro hodinu, než udělá to, co se od ní čeká, a Baas na pařezu padlého stromu hned začne míchat směs. Inkoust začne zářit téměř okamžitě, a Baas mi, aniž bych cokoli řekl, polovinu naleje do mé vlastní misky.

„Díky,“ řeknu a chystám se odejít za svou budoucností k Hořícímu stromu. Ale pak se ještě jednou podívám na pařez. A zmocní se mě děs, když spočítám letokruhy. Jsou příliš široké. Zavrtím hlavou. Ten dub, co byl vysoký dobrých čtyřicet stop, byl jen pět let starý.

Ve chvilkovém nápadu využiji svých lepkavých prstů a vyšplhám se na vrchol nejbližšího stromu. To, co vidím, mi vyrazí dech. Les, ve kterém jsme, není les, vypadá spíš jako živý plot, který odděluje Rozpadlou čtvrť od území Selesnye.

Art by: Sung Choi

 

Měl jsem pravdu. Zuří tu válka, ale nebojuje se v ní noži a kyji. Je to tichá, magická válka. Selesnya tu zasadila tisíce a tisíce sazeniček a urychlila jejich růst, dokud se nestaly neproniknutelnou bariérou, a nezačaly vysávat magii z našich zemí. Nejspíš mysleli, že na to nikdy nepřijdeme.

Nezemřeli bychom hladem. I kdyby z Rozpadlé čtvrti vymizel život, dokázali bychom se uživit válkou, ničili bychom izzetské laboratoře, orzhovské baziliky, azorijská kasárna, prostě dělali za Selesnyi špinavou práci. A oni by si hověli ve svých pečlivě udržovaných zahradách a předstírali, že takový boj je pod jejich úroveň.

Tohle… tohle je něco, z čeho zešílím. Cítím, jak se mi rozpaluje srdce, jako by se zažehávalo Běsnění. Teď jen musím nabrat odvahu a říct to celému klanu.

„Vyzývám vás, náčelníci,“ promluvím, ruce rozpřáhnuté, předkloněný, na tváří výraz, co by zahnal celé stádo bojových kanců. Ruric a Thar možná nebudou poslouchat teorie o zvadlé trávě a měkkých kostech, ale výzvu odmítnout nemohou.

Tábor ztichne. Ale není to napjaté ticho, je to ticho od zadržovaného smíchu.

Dvouhlavý zlobr si povzdechne, vstane ze svého trůnu z lebek a vykročí ke mně. Ruric se usměje, mezi zuby uvízlý kus masa. „Myslím, že by se jeho kosti hodily na párátka. Kdo říká, že nejsme civilizovaní?“

„Nehodíte se být našimi náčelníky,“ pokračuji hlasitěji, abych přehlušil začínající smích, a doufám, že můj postoj mi v hádce trochu pomůže. „Rozpadlá čtvrť umírá přímo před vašimi nosy, a vy s tím neděláte vůbec nic.“

„Chceš bojovat, nebo nás unudit k smrti?“ zeptá se Thar.

Přiblíží se. Slova tu nepomůžou. Jen násilí. Vší silou se rozpřáhnu a praštím je do břicha, ale je to ještě horší než s tou borovicí. Ruric mě udeří pěstí do hlavy, a já se zhroutím k zemi s mžitkami před očima. Škrábu se zpět na nohy a snažím se udržet se na nich, zatímco Ruric s Tharem míří zpět k trůnu.

„Vyzývám vás, náčelníci,“ řeknu podruhé. Zlobři tentokrát zavrčí.

Jiří ke mně přiskočí a popadne mě za ramena. „Arrusi,“ řekne zoufale, „přestaň. Popros je za odpuštění a za to, aby ti dovolili vrátit se. Ty spáleniny nakonec nebyly tak hrozné.“ Ukáže mi svou ruku, už zdravou, se změtí zářivých jizev. „Je spousta těch, kteří by to příště chtěli taky. Prosím.“

Obejdu ho a soustředím se na ten pálivý pocit v srdci. „Moje výzva trvá.“

„Dlouho nebude,“ utrousí Thar. Zlobři zabuší do hrudi, a okamžitě se jich zmocní Běsnění. Tetování, některá moje vlastní, se rozzáří. Snažím se vzpomenout si na trik, co mě naučila Baas. Rychle se dostanu za ně, vyšplhám jim na záda a popadnu je za krk. Zapřu se. Víc. Slyším praskot. Na chvíli si myslím, že je to páteř, ale to si jen Ruric s Tharem prolamovali klouby. Ruric sáhne za krk, popadne mě, a prudce hodí na zem. Odkulím se daleko, až těsně k ohni.

Mám určitě pár zlomených žeber. Pak koutkem oka spatřím ohromnou postavu. Cuknu sebou v domnění, že mě Ruric s Tharem jdou zašlápnout, ale pak uslyším povědomý hluboký hlas, který mi rozechvěje celé tělo.

„Výborně. Našel jsi své Běsnění,“ usměje se na mě Dryzek. „Teď ho jen použij.“

Použij? A o co se celou dobu snažím? Soustředím se na to, z čeho zuřím, co je tou podstatou, a nevšímám si žhavých uhlíků, které se mi propalují do kůže. Zuřím ze Selesnye. Z toho, že z naší země vysávají magii, že ji dláždí civilizací, otravují průmyslem. Ale to, z čeho nejvíc zuřím, ve mně dřímalo už dlouho, ještě předtím, než přišlo tohle všechno. Nejvíc zuřím z toho, že vyprávění mého lidu bylo ztraceno, že na naše hrdiny se zapomnělo. Že žádný mladý viashino u ohně neuslyší příběhy o hrdinech s šupinatou kůží a ocasy, o hrdinech, co ničili civilizaci.

Přinutím se vstát. Ruric a Thar se přehrabují ve zbytcích raktuska, a já kulhám směrem k nim. Po pár krocích kulhat přestanu, jdu normálně, i když mě chodidla pálí, jako bych šel po žhavém uhlí. A ten pocit sílí a šíří se… na kolena, do břicha, do plic. A nakonec do srdce. Už necítím bolest, jen Běsnění.

„Vyzývám vás, náčelníci,“ řeknu potřetí. Ruric a Thar rozzlobeně vstanou, ale něco je zarazí, protože si zase sednou a opřou se o trůn. „Poslouchejte, co říkám. Rozpadlá čtvrť umírá. Rostliny hynou, zvířata jsou nemocná, a nepřestane to, dokud s tím něco neuděláme. Za tím vším je Selesnyjská konkláva. Vysávají magii z našich zemí, aby posílily ty své. Už nemůžeme čekat ani den, ani minutu, nebo nám nezbyde nic, za co bojovat.“

Privileged Position | Art by: Wayne England

 

Nadechnu se, a pak pomalu vydechnu. Pak si všimnu, že jsem obklopený rudými, šlehajícími plameny. Celý život potlačované a ukryté Běsnění se konečně projevilo. Ovládnu ho, a plameny se ztlumí na menší.

Jiří se postaví vedle mě a položí mi ruku na rameno. Plameny se rozšíří ni na něj, a brzy je jimi obklopený. „Já stojím za Arrusem,“ řekne.

Baas mi položí ruku na druhé rameno, a vzápětí vzplane také. „Stojím za Arrusem.“

„A já také,“ zahřmí Dryzekův hlas. Postaví se za mě, a plameny na něj skoro hladově přeskočí. Přidávají se další a další, dokud všichni nehoříme jasněji než jakýkoli táborový oheň.

„Vyzývám vás, náčelníci, abyste s tím něco udělali,“ říkám jim, a všichni vědí, že ta slova platí za všechny klany, nejen za ten náš. „Bojovali jsme za vás. Teď potřebujeme, abyste vy bojovali za nás.“

„Jestli chce Selesnya válku, bude ji mít,“ řeknou Ruric a Thar a dojdou ke mně. Ruric vztáhne ruku a položí mi svou dlaň na hlavu. Rudé plameny přeskočí, a vzápětí obklopí oba naše náčelníky. „O téhle válce se budou vyprávět příběhy po generace, a tvoje jméno, statečný bojovníku, v nich bude to nejhlavnější.“

Art by: Tyler Walpole

 

>>> Příběh osmý >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

4 komentáře k “Magic Story: Příběhy z Ravnicy 7 – Běsnění neopěvovaných”

  1. Torki napsal:

    Musim říct, že absolutně nechápu konání postav, hlavně pak konání Baasino a Dryzekovo. A přijde mi to blbě napsaný. Ale Gruul je Gruul a Gruulem zůstane, a stejně tak i mou oblíbenou guildou.

    • Honza2 napsal:

      Baas propustili z vězení (resp. to zařídila Weslyn). Takže zatím neměla moc čas se rozkoukat. Očividně se to na Ravnice začalo kazit až poslední dobou. A Dryzek je takový typ inteligentního Gruula (na rozdíl od Rurica a Thara). Ani jeden mi nepřijde mimo RG filozofii…

      • Torki napsal:

        Inu. Třeba ta Baas. Propuštěna z vězení. Tetuje. Má skvělej inkoust. Náhodnej viashino si přikráčí a pokusí se ho ukrást. Baas to sice zmlátí a nechá ho bejt, ale dyž ji následuje do hnízda hydry, tak mu pomůže utýct a eště mu ňákej inkoust dá? Nezdá se mi to jako nerozkoukání. A ten Dryzek je spíš vo tom, proč by pomáhal ňákýmu plazoidovi, kerej mu akorát spálil ruku?

        • Honza2 napsal:

          Možná v něm oba poznali něco víc. A taky ani Baas, ani Dryzek nejsou tak malicherní. Nejsou prostě ti „typičtí“ Gruulové bez mozku.
          A ostatně ty spáleniny byly pak mnohem víc „cool“ 🙂

Zanechte odpověď