Magic Story: Příběhy z Ravnicy 6 – Zdánlivě dětská hra

RealmsUncharted

Když jeden z démonů Rakdosova kultu povznese festival Řádění na vyšší úroveň, zaplete se s Azorijským senátem, protože tím porušil všechny myslitelné zákony a vyhlášky. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

Zdánlivě dětská hra

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

23. 1. 2019

 

<<< Příběh pátý <<<

 

Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

Potají ji pozoruji výkladním oknem jejího obchodu s figurkami, a mé prokleté srdce se chvěje. Sedí nahnutá nad pracovním stolem, a pečlivě maluje tváře na miniaturní lebky, které pak připevňuje na tělíčka figurek oblečená ve zdobných oděvech, které si sama navrhuje a šije. Černá kůže šatiček je střižená lépe, než má samotná Judith, a pečlivost, s jakou připevňuje k lebkám maličké rohy, ve mně rozpaluje žár.

Tentokrát s ní musím promluvit. Olrich, ten ďáblův zplozenec, kterého někdy nazývám přítelem, mi naposledy řekl, že mě roztrhá na kusy, jestli tentokrát zase přinesu nějakou figurku, aniž bych zjistil její jméno.

Zhluboka se nadechnu, přejdu ulici, opatrně se vyhýbaje dvěma pekelným psům, peroucím se o kost z nějakého ubožáka, který se zapletl do bujarého veselí včerejší slavnosti. Většinu masa a krve z ulic už odstranili, a na první pohled by nikdo nepoznal (když si odmyslím ty krví nasáklé spáry mezi dlažebními kostkami) že tu včera zemřel tucet lidí.

Jó, to byla noc.

„Už ni krok, zplozenče!“ vykřikne na mě nějaký starý muž v modrobílé róbě, stojící na chodníku před krámkem. Ohlédnu se, abych se ujistil, že mluví ke mně.

„Promiňte?“ ozvu se.

„Ty. Démone! Zloději duší! Otče všeho smilstva!“ deklamuje chvíli a pak mi před očima zamává brožurkou CEPIMO (Centra Pozvednutí Integrity Morálky Obyvatelstva). „Neváhej a zařaď se do běžného života! Následuj zákon a pořádek dřív, než bude pozdě!“

No, už na mě sváděli i horší věci, a i když je většina z nich pravda, rozhodně mi vadí neustálá pozornost azorijských pouličních mluvků, když dělám svou práci. Maně vzpomenu na dobu před tím, než jsem se stal členem Kultu, předtím, než jsem se naučil svou zuřivost a hněv ventilovat v divadelních představeních. Na dobu, kdy jsem byl „umělec“ jen v lámání kostí a trhání masa.

Pak si uvědomím, že mě ze svého krámku sleduje ona. Okamžitě potlačím chuť nabrat toho hlupáka na své rohy a vejdu do krámku.

Chvíli předstírám, že jen koukám po zboží, a zírám na figurky, zavěšené za krčky na strunkách. I ty nejobyčejnější z nich jsou dokonalé. Cítím z nich magii, jejich oči mě sledují, jejich pohled by se mi propaloval až do duše, kdybych nějakou měl. Uvolním smyčku okolo krčku jedné z figurek a obrátím ji. Zkoumám dokonale provedené miniaturní stehy na oblečení, a koutkem oka pokukuji po ní. Do druhé ruky vezmu uhlík, jako kdybych chtěl na hlavičku namalovat tvář svého nepřítele a pak figurku zapálit.

Už žádné figurky, Kodo! ozve se mi v mysli hlas Olricha. No, takhle přesně to neřekl. Bylo tam trochu víc ostrých nadávek, ale co ode mě ksakru čeká? Že vejdu do obchodu a začnu nezávazně konverzovat?

„Mohu vám pomoci?“ Zeptá se ona, oči černé jako půlnoc, na tváři zbytek rudého malování ze včerejší slavnosti.

Art by: Randy Vargas

 

„Já. Umm. Uhhh…“ Vrazím jí do ruky figurku i s uhlíkem. „Vzal bych si tohle.“

Vezme mi je. „Hmm. Chodíte sem každý týden už měsíc a půl. Naposledy jste si koupil celý stoh prokletého pergamenu, takže jsem musela očarovat celou další dávku! Myslím, že ani Lyzolda, blahé paměti, neměla tolik nepřátel. Takže, co doopravdy chcete?“

Představ se. Řekni něco. Vždyť si démon, Kodo. Narostly ti rohy, tak se tak chovej!

„My,“ zakoktám se. „Vy a já. My…“ Potkali jsme se na několika oslavách, užívali jsme si potěšení z trýznivých představení. Na člověka byla dost drsná. Neuhnula ani před největší bolestí — ani před polykači skla a ohně, ani před šašky žonglujícími hořícími lebkami… ale nakonec nevydržela zlobra, táhnoucího káru plnou impů — za řetězy, připevněné háčky k jejich očním víčkám. No, tehdy bylo na té káře těch impů nejspíš příliš, a když zlobr rozjel káru přes jeviště, ona mě chytla za ruku, a nepustila ji až do konce představení. Pili jsme, tančili, líbali se, a nakonec jsme se rozesmáli, když jsme zjistili, že slovo „iluze“ je naše společná stopka. „My…“ udělal jsem rukama několik obscénních posunků, snažil se naznačit, jaké nemravnosti jsme si užili, ale ona jen přimhouřila oči a čekala, co ze mě vypadne.

„Ach! Bestie se dvěma hřbety!“ vykřikla náhle.

Mimoděk jsem přikývnul, ale vzápětí jsem si uvědomil, že do krámku vešel někdo jiný. Nozdry mi zaplavil sladce štiplavý pach Nicoty, a stíny v krámku se rozvířily v divokém tanci, jako by zapomněly, jak se mají chovat. Otočil jsem se a spatřil stvoření z Podzemních rozměrů — docela zajímavou změť modročerných chapadel rostoucích z pokrouceného hřbetu jak vpředu, tak vzadu. Hlavu neměla, ale vsadil bych se, že na mě zírá.

Art by: Simon Dominic

 

„Ještě jsem s vámi neskončila,“ řekne mi, než se obrátí k novému zákazníkovi. Oběma rukama popadne pytle, složené v koutě pultu.

Zatímco se zabývá druhým zákazníkem, snažím se nabrat kuráž. Další šanci už nedostanu, protože naštvat si na Ravnice kouzelnici s očarovanými figurkami… no, zrovna teď mě nenapadá nic horšího.

„Vyřiďte vašemu pánu, že doufám, že si náležitě užil včerejší Řádění!“ s úsměvem zamává odcházející nestvůře. Pak její výraz ztvrdne, a pohlédne na mě.

„Ahoj,“ podám jí ruku. „Jsem Kodolaag. Potkali jsme se na pár oslavách.“

Prohlédne si mě ještě jednou, a pak si založí ruce. „Jo, vypadáte povědomě. Červená kožená maska? Symetrický piercing s železnými palcáty na řetízku?“ Pak mírně zavrčí. „Uvědomujete si, že tohle je můj obchod?“

„Zplozenče!“ ozve se zvenčí hlas muže, který se tentokrát zaměřil na bestii z Podzemních rozměrů. „Zhoubo!“

Snažím se nevšímat si toho a soustředím se na to, proč jsem tady. „Vím, že je to nevhodné, ale myslel jsem si, že my—“

„Myslel jste si, že máme mezi sebou nějaké pouto, které by zasahovalo do našich běžných životů?“

No, když to řeknete nahlas, zní to opravdu bláznivě. Ušklíbnu se, a snažím se zachovat si tvář. „No, dnes večer je o pár bloků dál Imitační turné…“

„Jo?“

„Myslel jsem, že bych vás pozval? Budu tam účinkovat. Něco jako poetický komentář k sociálnímu dění.“

„Asi těžko. Dnes je další noc Řádění, a já jsem dost pozadu s vyráběním figurek. A ten azorijský blb před krámkem tomu nepřidá.“

„Tak proč… vždyť víte.“ Ukážu na jednu z figurek, a naznačím prsty vzplanutí a padající jiskry.

„Nový zákon. Užívat očarované figurky proti členům Azorijského senátu je trestáno odnětím svobody. Ten blb je sice otravný, ale nebudu riskovat ztrátu obchodu.“

Možná nechce riskovat, ale j nemám co ztratit. Vezmu jeden očarovaný pergamen spolu s uhlíkem a přejdu k oknu. Muž zrovna křičí na párek zlobrů. Výsměšná výspa a její okolí patřila pod Rakdos co pamatuji, což bude dobrých pár tisíc let. Ale poslední dobou se sem Azorius cpe, kupuje levné pozemky, instaluje do nich sledovací spáry, a pak si stěžuje, že po nočních slavnostech zůstane nepořádek na čistě zastřiženém trávníku. Je hrozné pomalu sledovat, jak se okolí propadá do zákona a pořádku.

Rychle načrtnu mužovu podobu. Moc kreslit neumím, ale i tak cítím magii, vystupující z pergamenu, spojující obrázek s dotyčnou osobou. Obrázek na pergamenu se začne hýbat, podobně jako muž na ulici. Poklepu na sklo, abych přitáhl jeho pozornost. Otočí se, a já mu přes sklo ukážu pergamen. Očividně nechápe, co vidí. Je to jen slabá magie, kterou používají děti na své mladší sourozence (popřípadě i na rodiče, když je naštvou). Způsobí jen minutku dvě nesnesitelné bolesti. Dětská hra.

Art by: Wesley Burt

 

Muž sleduje, jak pomalým pohybem trhám pergamen ve dví. V ten okamžik se popadne za hlavu a ječí bolestí. Když trhlina v pergamenu dostoupí až k břichu, je už nepříčetný, a pomalu vrávorá pryč.

„Tak,“ řeknu. „A máme po problému.“

Nevypadá, že by to na ni udělalo dojem. „Jo, a asi za deset minut mi na dveře zabuší tak šest zatýkačů. Když mě zavřou do Udzecu, neprodám nic.“

Čekám na to, až mi řekne, abych zmizel, a já mohl odejít a na tuhle mizernou zkušenost zapomenout, ale její postoj se teď změnil. Ruce už nemá zlobně založené, ten pohrdlivý výraz ve tváři zmizel. Jistěže je pořád naštvaná, ale teď se mi zdá, že jsme v té šlamastyce oba.

„Kolik figurek potřebujete prodat?“

„Aspoň třicet, abych byla na nule.“

„To prodáte snadno dneska, právě na Imitačním turné. Majitel klubu je můj přítel. Určitě uděláte dobrý obchod. A zatýkači se o vás a vaše figurky přestanou zajímat ve chvíli, kdy začne téct krev.“

„Vážně?“ zvedne skepticky obočí, ale pak mi podá ruku. „Já jsem Zita. Vašemu příteli to určitě nebude vadit?“

Zita. Řekla mi jméno, ty ďábelskej bastarde.

Zazubím se. „Olrich a já, my jsme skoro rodina. Nikdy neřekne ne.“

„Ne,“ oznámil mi Olrich, nakukuje skrz krvavě rudou oponu do kamenného hlediště, kde se za pár hodin shromáždí diváci. Zita stojí poblíž mřížoví u vyhaslého ohniště, u nohou dvanáct plátěných pytlů plných jejího nejlepšího zboží. „Já se nehodlám zaplést s očarovanými figurkami. Celý Azorius se tuhle noc jen třese, aby mohl někoho zatknout.“

„Dřív ses jich nebál. A ta věc, cos před pár měsíci udělal Baanovi, patří už teď mezi městské legendy.“

„Věci se změnily, Kodo.“ Olrich, mrňavý, zuřivý ďáblík, tu teď rozčileně pobíhá po všech čtyřech.

„Co takhle protislužba? Můžu ti zařídit audienci v Rix Maadi!“ křiknu. Zarazí se a otočí. Olrichův největší sen je mít představení v naší gildovní síni, ale dostat se tam je nemožné, pokud se vaši nadšení diváci nepočítají alespoň v tisících. Vyskočí mi na ruce, a pohlédneme si tak z očí do očí. Získal jsem jeho pozornost. „Je to už pár set let, co jsem tam účinkoval, ale pořád znám dost věcí. Můžu tě dostat až na hlavní pódium! Jen si představ ten spalující žár. Tu vůni čerstvé síry. Prosím…“

Art by: Deruchenko Alexander

 

„Fajn. Ale zůstane tam v rohu. A ty mi zařídíš audienci u samotnýho Rakdose!“

„Rakdos a já, my jsme skoro rodina…“ řeknu, a než napočítáš do deseti, jsem s dobrými zprávami u Zity.

Diváci se začnou trousit jen chvíli poté, co si vybalí zboží. Není sice na ideálním místě, ale je dost chráněná, takže si jí okolo procházející zatýkači nevšimnou. Zita pořád nevypadá přesvědčeně, ale zatím se mě nepokusila namalovat na figurku a spálit. A brzy uslyší mou báseň, což podle mě definitivně rozhodne.

Olrich pomalu zahřívá dav imitací Niv-Mizzeta, včetně plivání ohně na ty nešťastníky, co se posadili do předních řad. Dnes má dobrý den. Nejspíš si v duchu představuje svůj úspěch v Rix Maadi. Většina malých umělců o tom sní, nedivím se jim. V Rix Maadi je smích hlasitější, triky působivější, krev červenější, hustší, sladší. Noc za nocí sbíráte úspěchy, účinkujete ve všech možných představeních, vybudujete si základnu neochvějných a věrných fanoušků, koupajících se všech vašich zhýralostech, dokud si jednoho dne Rakdos nevšimne, že máte trochu víc fanoušků než on.

A tak jich polovinu zabije.

A pak jsou najednou vaše triky nudné, smích je tlumený a bázlivý, a proudy krve se změní na pouhé pramínky. A vy si sbalíte saky paky a vylezete z Podměstí ven, kde recitujete básničky opilcům.

Vstoupím na jeviště, nasadím si brýle, a pohlédnu na své poznámky. Víření bubnů potažených lidskou kůží rozeznívá celou prostoru. Začnu číst:

 

Železo. Řetězy. Krev. Nože.
Synové a dcery z manželského lože.
Život protéká mezi prsty.
Není bolesti bez radosti.

Ukradené okamžiky, ukradená léta.
Čas plyne, však po mém srdci veta.
Před domem, kde láska kvetla kdysi.
Sama Smrt jmenovku na dveře přibila si.

 

Jeden divák plaše zatleská. Vzhlédnu, doufaje, že je to Zita. Není. Diváci si začnou mumlat. No, ještě je můžu získat, ale musím být odvážnější.

Odkašlám si. „No, vsadím se, že jste si všimli těch sledovacích spár všude okolo, jak se ve vzduchu lesknou a s pufnutím zmizej, když se podíváte přímo na ně. Jeden se nemůže ani vysrat, aniž by se v jeho hovnech nerejpal nějakej vševidoucí Azorian. I když musíme přiznat, že to, co s váma udělá polívka, co vám tu Olrich prodává, by se dalo skutečně považovat za zločin!“

„Moje polívka je normální. Dávám si jí každej den!“ ozve se ze zákulisí Olrich, ale pozdě. Lidi se začínají smát.

„To proto, že máš železnej žaludek, kamaráde, a dokážeš až legendárně ovládat svůj svěrač!“ ukážu na démona v první řadě, který zaraženě drží lžíci napůl v misce s polévkou. „Ale tenhle chudák na tom bude hůř. Odhaduju to na porušení zákona 3435-T o užívání explozivních materiálů v těsných prostorech. A tím těsným prostorem budou… jeho kalhoty.“

Užívám si salvy smíchu. Jeden z diváků, zlobr, vyskočí na lustr. Začne se houpat, předvádět akrobatické kousky, a i když jeho bederní rouška rozhodně v tenhle okamžik neplní svou funkci, a z uchycení lustru začíná odpadávat omítka, diváci ho nadšeně sledují. Alespoň dokud se jeden ze železných bodců, všitých do jeho ramenou, nezachytí o ozdobu na lustru.

Ozve se zapraskání kůže a zlobr s bolestným výkřikem skončí zpět na svém sedadle a bolest a rozpaky zapíjí pivem. Ve vzduchu je cítit krev, a jak byli dřív diváci vlažní, teď začínají být nadšení.

„A ty zákony na obloze? Každej den další a další. Už je jich tolik, že obloha kolem Novýho Prahvu svítí jasnějc než svíčky na Rakdosově narozeninovým dortu. Je tak jasná, že všichni Azoriani dostanou každej den při cestě do práce úžeh!“ Zvednu ruku, jako kdybych se díval přímo do slunce. „Auu! Pálí pálí pálí! Ale ne že by rudá spálená kůže nebyla sexy, no ne?“ Oplzle se prohnu v bocích, a dav řičí nadšením. Uslyším i zahvízdnutí, a nemohu říct, že bych byl zklamaný, když si všimnu, že je od Zity.

„Jak všichni víte, Udzec otevřeli docela nedávno. Vězení s maximální ostrahou.“ Davem se ozve bučení. „Já vím. Kolik z vás má v Udzecu zavřené známé?“ Skoro všichni zvednou ruku. „Slyšel jsem, že už je nadmutej k prasknutí. Padesát tisíc vězňů. Vlastně je jen jedna jediná věc, co je nadmutější než Udzec, a to je Dovinovo ego!“ Narovnám si imaginární klopy na kabátu, procházím se po jevišti, jako bych měl za krkem strčený pohrabáč, a namátkou ukazuji na diváky. „Tebe zavřeme, a tebe taky, a tebe taky! Každého zavřeme!“ Dav řičí nadšením. „Vy se smějete, občané? V přítomnosti Dovina Baana se smát nesmíte!“

Pak celé hlediště ztichne. Pohlédnu k východu, kde se tyčí silueta azorijského zatýkače. Odkašlu si, změním téma, a pustím se do Gruulů. Ale smích je najednou nucený. Zbylých dvacet tři minut jsou pro mě muka. Dav začíná odcházet ještě před koncem, a i Zita vypadá, jako by chtěla zmizet. Dořeknu poslední vtip a zmizím v zákulisí. Nikdy dřív se mi Azorius takhle pod kůži nedostal, co se to stalo? Ještě před sto lety bychom si z toho zatýkače udělali legraci o to víc. Ale za těch posledních pár měsíců se něco změnilo. Teď se bojím, že mě zavřou i za tak neškodnou věc jako je prokletý pergamen.

„Už jsem viděl horší čísla,“ vyskočí mi Olrich na rameno, aby mě utěšil. Byl to vždycky lhář, ale mně teď i lež přijde vhod.

Pomáhám Zitě balit věci. Měla by být v bezpečí, teď když Řádění propuklo naplno. Mistři Slavnosti tančí na alegorických vozech a rozhazují divákům náhrdelníky z páteřních kostí. Varhaníci vyluzují něco, co se rozhodně nedá nazvat hudbou. V ulicích se se šploucháním vrší zvratky, a z dálky zní zvuk umíráčku — za každou duši, kterou letos Rakdos získal. Nevšímám si toho. Nemám náladu slavit.

„Zdá se mi to, nebo neseme víc figurek, než kolik jich bylo?“ zeptám se Zity.

„Prodala jsem jich dvanáct, ale když se objevil ten zatýkač, každý chtěl vrátit peníze. A taky jsem začala vyrábět nové během představení. Abych zabila čas.“

„Au.“ Tohle rozhodlo. Už ji neuvidím. Alespoň ne bez masky. Ještě tři bloky, a zmizí mi ze života navždy.

„Hele, podívej,“ Zita ukáže na graffiti na zdi obchodu z kůží: Dovin Bann žere dračí pukavce. „Neumí ani napsat ‚Baan‘. Můžeš být úspěšný a všehoschopný umělec, ale když chceš někoho pomluvit, musíš alespoň umět napsat jeho jméno.“ Kouzlo graffiti je ještě čerstvé, a Zita se snaží přemazat n na a. „Lepší?“

„Možná,“ řeknu a zamyšleně kopu kopyty do kamínků. Jdeme dál, ale slavnostní průvod nás dožene. Ulicí plynou ozdobené vozy, tažené démony mnohem tlustšími, než jsem já. Šašci roztáčí kola s bodci a mučicí klece, a nevšímají si nebezpečí — stačí jeden chybný krok a je po nich.

Art by: Jonas de Ro

 

Utkvěl jsem na té podívané pohledem až příliš dlouho, jedna z klaunů mě vzápětí probodla pohledem, a já se prostě musel přidat. Vlezl jsem na vůz a začal šplhat po vratkých žebřících k mučicí kleci. Kdybych spadl, na zemi mě očekávaly bodce, bezpochyby napuštěné jedem, protože větší bolest je vždycky větší legrace, a Řádění je legrace největší. Já ovšem nejsem obyčejný dobrovolník. S mučicími klecemi jsem cvičil po staletí. Stačí jedno salto, výšvih na další příčli, a skok na další. Kovová konstrukce klece je nahoře vratší, sváry jsou volnější, kov kluzký, ale já se celou myslí soustředím na představení. Vylezu až nahoru, na malý stupínek uprostřed plamenného kruhu, a pak slezu dolů, za nadšeného jásotu diváků.

Stačilo pár okamžiků a zápach mé spálené kůže, a jsem zase ve správné festivalové náladě. Mávnu na stánkaře a objednám nám uzenou zrůdu na medu — maso z kostí jen odpadává.

„Tak tohle bylo rozhodně lepší,“ nakloní se ke mně Zita, olizujíc si prsty od červené kořeněné omáčky. Náhle jsme si zase blíž. Jako by se nic nestalo. „Byl jsi úžasný.“

„No, kdysi jsem dělal… něco podobného.“

Vzhlédne ke mně, a já jsem připravený jí odkrýt své srdce, ale v tu chvíli se ozve dupot nohou na dláždění. Otočíme se a spatříme azorijského vojáka.

„Stát!“ rozkáže. „Jste zatčeni za porušení vyhlášky 3691-J…“

Položím na zem pytle s figurkami a dám si ruce za záda, čekaje kouzelná pouta. Zatracený prokletý pergamen. Vždyť je to jen dětská magie!

„… ohledně znečištění veřejné budovy,“ pokračuje voják, „a také za porušení vyhlášky 6342-P, hanobení gildovního pána,“ dokončí a spoutá Zitu takovou spoustou magie, že by ochromila i obra.

„Ale ona tu budovu nepočmárala!“ namítnu. „To graffiti tam už bylo, ona jen opravila chybu.“

Zita mě zpražila pohledem.

„Vaše prohlášení potvrzující její vinu bylo zaznamenáno, občane,“ oznámí voják.

Škubnu sebou, „ale…!“ A v tu chvíli mi Zita zmizela ze života. Tentokrát definitivně.

Každý ví, že z Udzecu se nedostanete, ale Olrich tvrdí, že zná někoho uvnitř… nebo tam alespoň dřív pracovala. Jak to vypadá, její sešup v hierarchii Azorijské gildy byl strmý a rychlý. Tady, poblíž doků, je její chýše k nerozeznání od okolních rybářských. Je obložená kadidlem, které přehluší alespoň ten nejhorší zápach rybiny.

Art by: Adam Paquette

 

Na chýši je chatrná dřevěná cedulka s nápisem Věšti si, jak chceš.

„Jsi si jistý?“ zeptá se mě Olrich už podvanácté. „Protože jakmile překročíme práh, už nebudeme moct couvnout.“

„Nemůžu nechat Zitu shnít ve vězení! Vím, že je to divný, ale cítím, že jsme spřízněné duše.“

„Ty duši nemáš, Kodo,“ usadí mě Olrich. „Ale jestli pro tebe tolik znamená, jdem do toho.“

„Olrichu!“ ozve se zevnitř ženský hlas, a dveře se otevřou těsně předtím, než se odvážíme zaklepat. Spatříme vrásčitou ženu, ale ne stařenu, je to, jako kdyby si na sebe vzala tu první kůži, kterou viděla, a nestarala se o to, že je jí velká. Žena se sehne a Olricha obejme. Na můj vkus až moc vřele. Zajímalo by mě, co spolu ti dva mají.

„Rád tě vidím, Lucinko. Tohle je—“

„Kodolaag,“ odpoví si žena sama, a ochotně mi potřese rukou. „Ráda tě konečně poznávám naživo.“

Pobídne nás dovnitř, usadí na dvě židle pro hosty (jednu s polštářem navíc pro Olricha). Uprostřed stolu leží zabalená krabice. „Tys jí řekl, že přijdeme?“ zašeptám Olrichovi. Ten zavrtí hlavou.

„Jak se máš?“ zeptá se Olrich. „Vypadá to tu líp než předtím.“

„Mám spoustu práce. Řádí tu teď simičtí piráti. Každá třetí loď, co tu odrazí od břehu, se nevrátí. Já se snažím trochu srovnat síly, radím kapitánům, kde můžou bezpečně vyplout. Moc mi za to neplatí, ale alespoň mám čisté svědomí.“ Usměje se. „Zeptala bych se vás, jak se máte, ale…“ významně si poklepe na čelo, a oběma nám naleje sklenku Jižní Silné A Bohaté, a do mojí hodí jednu kostku ledu dřív, než si o ni řeknu.

„Vy jste předvídavý mág,“ řeknu, zrovna když pije, aby mě nemohla skočit do řeči. Usměje se.

„Omlouvám se. Je to hrozný zlozvyk. Pořád si musím připomínat, že lidi chtějí položit otázku dřív, než jim dám odpověď. Teď jsem v tom mnohem lepší, než jsem bývala. Senát po nás nikdy nechtěl, abychom přemýšleli nad důsledky svého nadání. V Senátu mají srdce na pravém místě, to se musí nechat, ale jejich zápal pro spravedlnost může být… někdy až na škodu. Někdy se zajímají o literu zákona víc, než o jeho ducha. A odpověď na další otázku? Ano, ano, třicet sedm let. A ano, nemohla jsem už vydržet trestat lidi za něco, co ještě nespáchali. A taky vím, že ses tuhle poslední otázku zeptat nechtěl, ale vidím ti ji na očích.“

Moje mysl se točí.

„Promiň. Udělala jsem to zas, že ano?“

Olrich jí věří, a vypadá to, že nadání opravdu má, takže jí podám měšec se svými úsporami. Není toho moc, i s dobrou poezií si moc nevyděláte, a já rozhodně nejsem dobrý.

Lucinka otevře krabici na stole. „Uvnitř najdete vše, co budete potřebovat. Nemluvte o tom, snažte se na to nemyslet. Čím spontánnější budete, tím obtížnější bude pro předvídavé mágy vás odhalit. Jděte do Udzecu zítra ráno. Postavte se do fronty za jednu minotauřici. Další se vyvine samo. Budete tam muset být oba dva.“

Olrich otevře pusu, ale Lucinka ho pohledem zarazí.

„Ano, oba dva. Každý z vás umí něco, co bude potřeba k osvobození.“ Naposledy si lokne whisky, položí láhev do krabice, zavře ji, a podá mi ji. „Nemáš zač. A neotvírej ji, dokud nebudete stát ve frontě.“

Z Udzecu, ohromného monolitu čnícímu k nebi, prýští azorijské runy. Dorazili jsme sem už brzy ráno, a sledovali, jak se ke vchodu blíží první návštěvníci. Svírám krabici v rukou a bojuji s nutkáním pohlédnout dovnitř. Konečně ji spatříme, minotauřici se zrzavou, kudrnatou hřívou. Zařadíme se s Olrichem za ní.

Fronta zpomaluje, až nakonec zastaví. Podíváme se s Olrichem na sebe, a já otevřu krabici: je tam poloprázdná láhev whisky, dětské dupačky s podzimními lístečky na lacláčku, spolu s dětskou pokrývkou ve stejných barvách, a železný amulet se zasazeným jantarem, ve kterém víří černé stíny. Krvavá magie… té jsem si užil při včerejším Řádění až až. Mistr slavnosti vyšplhal do nejvyšší klece a rozlomil podobný kámen. Na celý dav se vyhrnula záplava krvavých plamenů. U diváků to mělo absolutní úspěch. Alespoň u těch, co přežili.

Art by: Johann Bodin

 

„S tím tam přece nemůžeme,“ říkám Olrichovi. „Za to si nás tam rovnou nechají.“

„Lucinka by nás tam neposlala. Já jí věřím. Musí to mít nějaký účel.“

Ohlédnu se, připravený odejít a vše si promyslet, ale za námi se tlačí asi stovka lidí. Snažím se postavit na špičky kopyt a spatřím azorijské rušící mágy, co každého ve frontě prohledávají. Jedna z nich, štíhlá vedalkenka, je tak bledá, že snad ani není modrá. Očividně slouží už třetí směnu, je unavená, vrávorá, a pořád zívá, a prohledávání moc nedá. Pustí mladou elfku s miminem, a na mimino se ani nepodívá. Jen ho poplácá. Její kolega ji zpraží a dítě prohledá pečlivěji. Podívám se na dupačky a pak na Olricha. „Budeš si to muset obléct.“

Šlehne po mě pohledem. „Ani náhodou. Jsem o tři sta let starší, pro lásku Rakdosovu!“

„Já vím. Ale řekl jsi to sám. Lucince věříš.“

„Je to jen pletichářské a vyschlé médium,“ zavrčí Olrich, ale pak se začne soukat do dupaček (vzadu jsou volnější, takže je tam místo i na ocas).

„Jsi roztomilý jako v den, kdy tě poprvé vyvolali,“ řeknu mu.

„Na tohle nám nikdo neskočí.“

„Myslím, že podceňuješ svoje růžovoučké tvářičky.“ Opravdu vypadá roztomile, ale i když nám to trochu pomůže, nedokážu si představit, že by u nás neobjevili ten amulet s krvavou magií. Ledaže…

„Spolkni to,“ řeknu Olrichovi a podám mu amulet. Je velký, ale Olrichův žaludek je jako trezor. Viděl jsem, jak spolkl plný měšec, velký jako má pěst, když měl podezření, že mu jeho podřízení kradou z pokladny. „Ten tvůj železný žaludek se bude hodit. Není čas na rozmýšlení.“

Pohled, který mi Olrich uštědří, by dokázal zmrazit celé Rix Maadi, ale nakonec poslechne. Teď už nám zbývá jen staré dobré odvedení pozornosti. Minotaurka před námi má vlněnou kápi, staženou na záda. Dokonalé místo na ukrytí láhve whisky. Opatrně ji vložím dovnitř, doufaje, že není tak těžká.

Minotauřice se zlobně otočí, ale pak si všimne Olricha, a její pohled zněžní. „Ale, takový klásný dlobeček. Má vaše oči. Škoda, že musí na takové ošklivé místo. Já sama bych sem nešla, ale můj manžel se zapletl se špatnými lidmi. Říkám vám, jestli někdy budete dělat obchod s Orzhovem, vždycky si vyžádejte stvrzenku!“

„Další,“ ozve se jeden z mágů.

Minotauřice se otočí, předstoupí, a zatřese kudrnatou hřívou. „Jitka Wothisová, jdu navštívit svého manžela.“

Mág ji posunkem přivolá a začne se svou prací. Magii nenajdou žádnou, ale když minotauřici prohledávají, objeví láhev.

„Jak se to tam dostalo?“ vykřikne minotauřice. „To není moje!“ Ale to už ji obklopí všichni mágové, až na vedalkenku, která nás se zívnutím vyzve, abychom šli blíž. Minotauřice zatím zuří, a všichni ostatní s ní mají dost práce.

„Je mi líto, že to váš malý musí vidět,“ řekne, a mimoděk zakouzlí detekční kouzlo. „Nevěřil byste, co se sem někdy ostatní snaží propašovat.“ Polechtá Olricha na tváři. Významně na něj kouknu, a Olrich se poslušně miminkovsky zasměje. „Chlast, očarované zbraně, lektvary. Vidíte sám. Ale všechno, na co nepřijdeme, včas vidí naši předvídaví mágové. Stačí, aby někdo jen pomyslel na to dostat se sem, a můžeme ho do minuty zavřít!“

Prohledá Olricha, a já se snažím nemyslet na vy-víte-co schované vy-víte-kde. Když je jeho žaludek tak tuhý, že dokáže udržet impí polévku, snad udrží i magii.

Konečně nás pouští dál. Úlevně vydechnu, ale než stačíme vejít dovnitř, zavolá si nás další mág. „Vy dva. Počkejte chvilku.“

Dojde k nám, a podá Olrichovi knížku. S obrázky: Kterak vymýtiti dávné zlořády. Na obálce je karikatura Rakdose, na kterou dupe elegantně oblečený vedalken, více než dost připomínající Baana. „Azorius je zcela odhodlaný vyučovat všechny příští generace zákonům práva a pořádku bez ohledu na to, v jaké bažinaté díře je zplodili.“ Mág očividně tu knížku rozdává všem dětem, co přijdou na návštěvu zavřených rodičů. Až teď si uvědomuji, kolik dětí tu ve frontě je.

Olrich se chystá knížku roztrhat, ale já mu ji vyškubnu. „Ne. Všechno se děje za nějakým účelem. Uklidni se.“

„Fajn. Ale jestli mě ještě někdo polechtá, přísahám, že mu ukousnu nos.“

Celý svůj život jsem žil okamžikem, a tak mi chvíli trvá, než si uvědomím ten divný pocit v břiše. Vina. Lítost. Vše zaplavující pocit vlastní neschopnosti. Zita sedí naproti mě, a mezi námi je bleděmodrá stěna zabraňující kontaktu.

„Jak se máš?“ zeptám se jí. „Chovají se tu k tobě dobře?“

Přikývne. „Není to tak špatné. Jídlo je ucházející, a strážní jsou slušní. A navíc jsem si tu našla pár přátel.“

Vydechnu úlevou. „To rád slyším. Víš, to, co jeden občas zaslechne… ty strašné podmínky, otrocká práce, brutalita.“

Zita se usměje, ale její pohled je nepřítomný. „Tady v Udzecu ne. Je tu klid, žiju si tu pokojně den za dnem, a budoucnost rozhodně nepřipomíná iluzi.“

Art by: Randy Vargas

 

Ztuhnu. Iluze. Naše společná stopka. Všechno je tu špatné. Očividně je nutí lhát návštěvám. Musím odtud Zitu dostat hned teď, ale jestli vypustíme krvavou magii, celý Udzec se zavře, a my tu zůstaneme všichni.

„Přísahám, dostaneme tě odsud,“ zašeptám jí. „Přijdu na to, jak.“

Zita pomalu kývne, a podívá se na Olricha. „A co náš maličký?“

Olrich se jí chystá proklít, ale já mu strčím do rukou knížku. „Na,“ řeknu. „Hraj si, synáčku.“ Otevře knihu, podívá se na další obrázek, a pak ho metodicky roztrhá a nacpe do pusy.

Zita se rozhlédne, a sáhne skrz magickou bariéru. Zatne zuby bolestí, ale dotkne se knížky. Obrázek azorijského vojáka ožije.

„Žádné dotýkání!“ okřikne ji strážný.

Zita zvedne ruce. „Promiňte. Já chtěla jen pohladit synka. Tolik mi chybí.“

Strážný nevěřícně zdvihne obočí, ale jsem si jistý, že tu už musel zažít divnější věci. Pohlédnu na obrázek, který teď vypadá přesně jako voják za Zitou. Prokletý pergamen, to tedy byla blesková práce. Bodnu drápem do nohy postavičky, a strážný za Zitou zasykne a začne si mnout bolavé lýtko. Čekám, kdy se na nás vrhnou rušící mágové, ale tahle magie musí být příliš slabá. Zita si vymyslela cestu ven sama.

Pobídnu Olricha, aby si povídal se Zitou, a mezitím opatrně načrtnu podobu každého strážného a mága v návštěvní místnosti. Vyjde jich několik na stránku, a nakonec je raději znovu spočítám. Pak stránky vytrhnu a prostrčím je skrz bariéru.

Elektrická magie stránky zapálí, a v tu chvíli všichni strážní zavyjí bolestí, jako by je upalovali zaživa. Zita proskočí bariérou, a zkroutí se šokem. Z jejích šatů se kouří, začínají chytat plamenem. Strhne je ze sebe, a Olrich jí podá svou pokrývku. Je příliš malá, aby se do ní zabalila, ale Zita jen chvilku přemýšlí, a pak ji zručně natrhá, a v mžiku udělá docela ucházející halenku.

Poslední dvě stránky použijeme na stráže, stojící v hlavní chodbě. Nad ničím nepřemýšlíme, a když budeme rychlí, předvídaví mágové nemůžou odhalit, co máme v úmyslu.

Za rohem se ozvou kroky, a já lituji, že Olrich sežral tu jednu stránku. Ale pak si ten malý ďáblík odkašle a spustí: „Občané! Slyšte! To jsem já, váš ctěný a vážený gildovní pán, Ochránce zákona, Šiřitel pravidel!“ tak dokonalým hlasem Dovina Baana, že můj včerejší pokus je proti tomu jen mizerná šmíra. „Zavřete oči a spočtěte všechny způsoby, jimiž můj vhled a má důmyslnost dokázaly pozvednout tuto gildu v maják spravedlnosti, kterým je dnes.“

Kroky se zastaví. „Och, můj pane Baane? Nevěděl jsem, že jste—“

„Řekl jsem, zavřete oči a počítejte!“ rozkáže Olrich.

„První,“ ozve se hlas. „Otřásl jste našimi řadami a očistil Senát od těch, co svou moc zneužívali.“

Tiše projdeme okolo vojáka, a dostaneme se až ke frontě u východu. Postupujeme docela rychle. Dokážeme to.

„To jsou oni!“ ozve se známý hlas. „Ten démon a jeho ďáblík! Namalujte okolo mě kruh pravdy, ať víte, že nelžu!“ Otočíme se, a spatříme starou známou minotauřici.

„Já taky!“ ozve se upírka, pečlivě se vyhýbající paprskům ranního světla, dopadajícím z oken. „Viděla jsem, jak to udělal.“

Než to stačíme popřít, jsme já i Olrich spoutaní magií. Zita na nás zděšeně hledí.

„Jdi,“ naznačím jí. Zaváhá, ale pak se ztratí v davu.

Brzy nás navléknou do stejnokrojů, a naženou nás do práce s ostatními nenásilnými zločinci a zlopředčinci. Nad hlavami nám proplouvá další dodávka křemenných bloků, kterou tři tucty mágů ukládají na staveniště Exneru, dalšího vězení, ještě mohutnějšího, než je Udzec.

Teď je to ještě staveniště, ale s dvaceti tisíci dělníky roste každým dnem, a příští jaro bude hotové.

Křemenný blok dopadne s žuchnutím na zem. Vezmu krumpáč a zručně mu zarovnám stěny. Teď už jsem rychlý a přesný. Prvních pár dní mě bičovali za to, když jsem dlouho a nešikovně osekával kvádr do nepoužitelného tvaru. Ovšem tady, kde rušící mágové nejsou, se dá snadno použít trocha magie, a mezi vězni je spousta šamanů, co dokáží zahojit rány na kůži. Slyšel jsem jejich příběhy. Drobné zločiny, chybné určení totožnosti, ale v největším počtu případů jen zamumlání předvídavých mágů, že by mohli něco udělat.

Art by: Even Amundsen

 

Když je přestávka na oběd, Olrich se ke mně přišourá, ruku za zády. Podá mi tenký náhrdelník z motouzku a krysích žeber. „Já vím, že není moc co oslavovat…“

Skoro jsem zapomněl, že dnes je poslední den Řádění. Je to jako věčnost, kdy jsem poprvé vešel do Zitina krámku, odhodlaný přestat být pošukem a stát se kamarádem, ale nebyl to ani týden. Doufám, že si alespoň ona teď užívá festivalu v ulicích, krve ve vzduchu, a násilností všude kolem. Ach, ty časy špatnosti a nemravnosti.

Pohlédnu na kostru staveniště Exneru. Všude jsou železné tyče lešení, ale já bych dokázal vyšplhat nahoru v okamžiku. Moje mysl začíná přemýšlet, ale já nemám čas nic rozmýšlet, jinak by mě předvídaví mágové chytili. „Olrichu!“ zatřesu s ním, „co ta věc, cos spolkl? Je pořád tam?“

„Jasně, sice z ní mám křeče, ale ještě jsem se jí nezbavil.“

„Vykašli ji.“

„Ale—“

„Hned! Dělej!“

Olrich poslechne. Sice nepoužije ten tělesný otvor, ve který jsem doufal, ale nemůžu si vybírat. Popadnu amulet a rozeběhnu se k nedokončené věži. Vojáci vyskakují na nohy, šlehají po mně biči, vzduchem sviští magie. Zasáhnou mě, ale já si bolesti nevšímám a šplhám, výš a výš, zase jsem na představení, dělám salta, přemety, vyhupuji se výš, a stále jsem o krok před jejich spáry.

Vylezu až na vrchol, na chvilku se rozhlédnu, vychutnám si ten pohled… tisíce vězňů a stovky stráží. Když Lucinka mluvila o osvobození, myslel jsem, že mluví o Zitě, ale ona mluvila o těch tisících nespravedlivě odsouzených.

Udeřím amuletem o železné lešení, ale nic. Vzhlédnu, a spatřím nad hlavou tucet archonů, vyzařujících oslepující světlo. Jejích létavci prolétají mraky, zrychlují, míří ke mně. Předvídaví mágové už vědí, co chci udělat, ale já nemůžu uvolnit magii z amuletu. U Mistrů slavnosti to nevypadalo tak obtížně, ale jejich amulety taky nestrávily týden v žaludku, na místě temnějším, než si lze představit. Ale možná je kámen silnější, a možná i jeho magie. Seberu všechnu svou sílu, a udeřím amuletem o opracovaný kvádr.

Amulet praskne a vyvalí se z něj oblak černočerných vláken, který zhasne všechna světla a změní den na noc. Amulet zazáří sytou červení právě prolité krve, jantar se rozpadne na kusy, a vyšle ohromnou záplavu krvavé magie vzhůru ke ztemnělé obloze. Všechno ztichne, a pak náhle vybuchne s takovou silou, že mě to srazí na kolena. Křečovitě se držím lešení, zatímco všude okolo prší ohnivá krev.

Když se kouř pročistí, archoni se stále blíží, ale je příliš pozdě. Potlačit tak ohromnou vzpouru už nelze. Všude se rozhostí šílenství, z nástrojů se stanou zbraně. Vzduchem se rozhostí pach krve, který ve mně probudí netušenou sílu. S veselým úsměvem na rtech sjedu dolů a nadšeně se zapojím do vřavy. Je přece poslední den Řádění.

Tři židle pro hosty, jedna s polštářem navíc, a na stole opět zabalená krabice. Zita, Olrich, a já si sedáme, zatímco Lucinka vyvádí kvůli převislým záhybům své kůže, jako kdybychom mohli vidět skrz ně.

„Kdy se budu moct—“ začne se ptát Zita, která očividně ještě nikdy předvídavého mága nepotkala.

„—vrátit do obchodu? Obávám se, že už nikdy. Vaše životy se změnily. Azorius nepřestane, dokud nenajde každého, kdo z Udzecu utekl. Tvrdí, že jich je tři tisíce a tři stovky, ale ve skutečnosti jich je mnohem víc.“

Zita se zamračí. Vím, že její krámek pro ni hodně znamená. „Dobře, ale kam—“

„—půjdete? Budete si muset založit novou živnost v Podměstí,“ dopoví za ni Lucinka. „Vy tři dokážete dobře spolupracovat. Založte si novou divadelní společnost. Obklopte se lidmi, kterým můžete věřit.“

Olrich ožije. „Podměstí. Divadelní společnost? Už to vidím… ty nejsprostší vtipy, nejodvážnější akrobacie, nejšílenější kostýmy!“

„Kostýmy,“ řekne Zita veseleji. „Šít docela umím.“

Lucinka se vědoucně usměje. „Potřebuješ je oba, protože umění, které budete dělat, bude něco víc, než jen frivolní zábava. I když většina těch, co utekla z Udzecu, byli nevinní, bylo tam několik, kteří se na svobodu rozhodně dostat neměli. Obzvláště jeden z nich.“

Pohlédnu na krabici na stole. „A to, co je uvnitř, nám pomůže je chytit?“

„Ale ne. Uvnitř je svatební dar pro tebe a pro…“ pohlédne na Zitu, která vytřeštila oči. „Ale nic, nevšímejte si toho. Tuhle otázku si ještě nějakou dobu nepoložíte. Jsem já to ale hrozná.“

Zita mi pod stolem stiskne koleno. Podívám se na ni s úsměvem. Zítra nás možná čeká iluze, ale tentokrát se na ni rozhodně těším.

>>> Příběh sedmý >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

4 komentáře k “Magic Story: Příběhy z Ravnicy 6 – Zdánlivě dětská hra”

  1. MJM napsal:

    Tedy otázka zní, zná Nick Drayden film Na samotě u lesa?

    Náhoda? Nemyslím si:-)

    Mimochodem, moc dobrá povídka.

Zanechte odpověď