Magic Story: Příběhy z Ravnicy 3 – Klany a legie

RealmsUncharted

Jedna boroská minotauřice, čerstvě povýšená na wojeka, náhodou odhalí zákeřné spiknutí. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

Klany a legie

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

24. 10. 2018

 

<<< Příběh druhý <<<

„Zdravím a gratuluji, wojeku Weslyn,“ září můj velitel pýchou. Celých posledních třináct let jsem sloužila zde, ve čtvrtém oddělení Slunotvrze, přímo pod seržantem Skormakem, přidruženým ředitelem úseku válečného vývoje, ovšem tváří v tvář jsme se nepotkávali. Seržant mi podal ruku, a já se snažila potlačit nutkání utéct. Říká se totiž, že jsou dva typy borosanů: ti, kteří ohniváky milují, a ti, co před nimi utečou. Já osobně rozhodně patřím do druhé kategorie, ale dokázala jsem se ovládnout a seržantovi ruku podala. I přes jeho ochranné rukavice jsem pocítila žár.

„Děkuji za ocenění,“ řeknu. „Jsem si jistá, že vaše doporučení mělo na mé povýšení rozhodující vliv.“

Seržant se usmál a potřásl hlavou, ze které vyšlehly zlatorudé plamínky. „V mém doporučení nebylo nic než pravda. Veškerou práci jste odvedla vy. Testy jste prošla vy. Ta čest je jen a jen vaše.“

Položil mi na stůl malou krabičku a obálku. „Vaše efektivita mi bude scházet, ale jsem si jistý, že nám budete dělat čest i ve wojekském oddělení.“ Jeho hlas byl mihotavý jako plamen.

A teď je řada na mně, abych zářila, tedy alespoň metaforicky. V našem oddělení jsem první povýšená mezi wojeky po osmi letech. Jistě, každý vám řekne, že vše v gildě je férové, že má každý šanci, a že když budete pracovat tvrdě, poctivě, a slušně, nakonec se dočkáte uznání. Hořkou pravdou ovšem je, že do čtvrtého oddělení posílá Legie ty nejhorší — rychločepele, co se spletli a zničili špatný cíl, nebeské rytíře, co se bojí výšek, ohniváky až příliš nažhavené na boj, co shoří na popel dřív, než bitva skončí, a minotaury jako já, co měli jen smůlu a narodili se do špatné rodiny. Je to docela příhodné — budova čtvrtého oddělení byla původně skladiště, a skladištěm pro nepotřebné v podstatě nikdy nepřestala být.

Třesou se mi prsty, když otevírám krabičku. Téměř se bojím pohlédnout na to, co, jak věřím a doufám, najdu uvnitř. Víčko odskočí, a jí zahlédnu záblesk červené. Srdce mi poskočí, chlupy na hřbetě se zježí, a já náhle zírám a koušu se do rtu, abych se před seržantem Skormakem nerozbrečela a neuhasila ho záplavou slz. Nakonec se ovládnu, jen se nadmu pýchou, vyndám z krabičky červenou stuhu, a uctivě si ji přehodím přes krk a pod rukou. Mé první vyznamenání. Na stuze je připnutý měděný odznak s vyrytým nápisem „Boroský wojek“ podél okraje. Byla ve mě vložena důvěra, že budu zajišťovat mír, bojovat s bezprávím, a konat čestně a spravedlivě.

Boros Locket | Art by: Aaron Miller

 

„Sluší vám,“ oznámí mi seržant Skormak. „Možná na váš rod vskutku září slunce.“

„Možná,“ odpovím a chystám se otevřít obálku.

Skormak si odkašle. „Na tohle vás už nechám o samotě. Hodně štěstí, wojeku Weslyn.“

Z toho titulu mě trochu mrazí. Nebo je to snad proto, že velitel odešel a ochladilo se tu? Prohlédnu si pozorně obálku. Mé jméno je vyvedeno zlatým písmem. Nehtem obálku opatrně otevřu. Uvnitř je pozvánka.

Oznamujeme vám, že očekáváme vaši přítomnost
dnešní večer ve Sluneční síni Slunotvrze,
na recepci na počest nově povolaných wojeků.

V průběhu večera bude podáváno malé občerstvení.

Je očekáváno formální oblečení.

„Válka vedená nespravedlivě umírá v zákopech. Válka vedená spravedlivě žije v rozdrcených kostech nepřátel navěky.“
—Klattic, boroský legionář

Prohlédnu si pozvánku. Myslím tím opravdu prohlédnu. První věc, co mě zarazí, je vodoznak Legie vyvedený na papíře… pěst obklopená sluncem, ale něco bylo divné. Pak mě došlo, že je to pěst pravé ruky, ne levé, jak by to mělo být. A slunce mělo deset paprsků, ne devět. Vzpomněla jsem si na zkoušku z kontrašpionáže, kterou jsem skládala před pár měsíci. Bylo tam něco podobného, najít mezi obyčejnými věcmi ty skryté. Hledali jsme tajná dimirská znamení — rolety, různě stažené v oknech jednoho domu a tvořící tak kód, ohnuté mříže v kanálech, ukazující jistým směrem, a podobně. Dokázala jsem jich najít osm, mnohem víc, než kdokoli jiný. A odteď už nesmím polevit a všímat si všeho. Třeba i toho, co zrovna držím v ruce.

Tohle není pozvánka. Je to můj první úkol jako členky boroské kontrarozvědky. Teď ho jen musím rozluštit.

Pečlivě prohlížím každé slovo, každé písmeno. Obracím papír, mhouřím oči, soustředím se na mezery mezi slovy. Začíná to dávat smysl — je to místo schůzky s informátorem… Je to jako hra. Bude podáváno malé občerstvení. Jídlo. Vojáci k jídlu dostávají hlavně kaši. A kdo dokáže na bojišti udělat opravdu kaši? Gruulové. A jestli je tohle opravdu Klatticův citát, tak takový neznám. Zákop, příkop. Rozvaliny. Ta schůzka musí být v Rozpadlé čtvrti.

Začíná to všechno dávat smy—

„Hele, večírek ve Sluneční síni. Můžu se přidat?“ koukne mi přes rameno Aresaan. Zmuchlám pozvánku, schovám ji v ruce a vydechnu těsně předtím, než se otočím ke své kancelářské nemesis. I když spatříte Raziinu kopii nesčetněkrát, pokaždé vám znovu vyrazí dech. Ale já to na sobě znát nedám. Tu radost jí neudělám.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řeknu a snažím se nezakoktat při pohledu na tu záplavu zářivě zrzavých vlasů. Ta zpráva byla jen pro mě. První den členkou kontrarozvědky a téměř jsem odhalila utajenou schůzku. „Žádný večírek není.“

Zdvihla jedno dokonalé obočí o trochu výš. „Vážně, Ossett? Každopádně jsem ti chtěla pogratulovat k povýšení. Je to úctyhodný výkon na někoho s tak nízkým sebevědomím.“

Podrážděně jsem zafrkala. To ona je ten největší zdejší zkrachovalec. Bývalá velitelka, jejíž špatný odhad situace vedl před nějakými třiceti lety ke smrti patnácti tisíc boroských vojáků. Jako trest jí svázali křídla a zbavili veškeré magie, kromě několika jednoduchých kouzel na povzbuzení nových rekrutů. I po desetiletích ve vyhnanství se stále chová k ostatním s neodpustitelnou arogancí a vlezlostí tak typickou pro anděly, i když je stejný odpadlík a zkrachovalá existence jako my všichni.

„Mé sebevědomí je v pořádku,“ řeknu s hlavou bojovně skloněnou, rohy namířené přímo na ni. „Tohle jsem si zasloužila. Pokud ti na tom něco vadí, tak se s tím budeš muset smířit.“

Nikdy jsem nepoznala mír. Můj otec šel z jedné bitvy do druhé, a naše rodina se strachovala o jeho bezpečí, kdykoli nebyl doma, a pak o naše bezpečí, kdykoli doma byl. Otec mlčky sledoval, jak jeho kolegové byli povyšováni jeden za druhým, rok za rokem. Možná si to ordruunští minotauři zasluhovali víc, to nevím, ale vzpomínám si, jak byl otec při každém návratu čím dál víc naštvanější, a jeho hádky s matkou stále častěji končily skřípotem rohů, kopyty rozlámanou podlahou, a popraskanými zdmi. Kdykoli začali křičet, utekla jsem do svého pokoje, navěsil na sebe sestřiny stuhy, a hrála si na wojeka, bojujícího za mír a spravedlnost pro všechny. Člen wojekské kontrarozvědky musí být bdělý a prozíravý. Už tehdy jsem se snažila rozluštit skryté významy ve skvrnách na zdech, v chuchvalcích prachu na podlaze, v okamžicích ticha, kdy se mí rodiče konečně přestali hádat. Dokázala jsem odhalit i věci, které nechtěly být odhaleny.

A teď mám svůj první úkol: zjistit na okraji Desítky informace, které pomohou udržet mír. Gruulové sídlí všude okolo této starobylé oblasti, a vládne tu už delší dobu napětí. Pověsti praví, že v této oblasti došlo před deseti tisíci lety k poslednímu masakru draků, a že všudypřítomný prach jsou jejich rozdrcené kosti. Také se říká, že ty kosti nejsou dodnes zcela mrtvé.

Když pracujete na takovém místě, boroská zbroj je nutnost, ale nenápadnost je stejně důležitá. Takže na sobě mám černošedý plášť, který splývá s okolím. Ať už je ten prach z dračích kostí nebo ne, je tak jemný, že je všude. Cítím ho skoro po celém těle, ale není to jen prach, kvůli kterému se necítím dobře. Není možné si nevšimnout přítomnosti Gruulů, připravených zbořit a zničit vše, co jsme v potu tváře vybudovali. I jejich děti jsou divoké a vychrtlé, jen kost a kůže zabalená do roztrhaných hadrů. Okolo mě vrávoravě projde opilý zlobr, po chvíli upadne a svou vahou rozdrtí vozík s kadidly. Snažím se na všech najít něco dobrého, ale nejde to. Začínají mě svrbět dlaně touhou začít rozdávat pokuty za porušování předpisů, ale soustředím se na svůj úkol. Musím najít svého informátora.

Na tržišti si všimnu, jak gruulské holčička ukradne meloun. Kupec křičí, ale je to starý viashino, který by dítě nedohnal, ani kdyby chtěl. Zlodějka proběhne okolo mě, a já ji bystře chytím za ruku. Podívá se na mě, a v očích má výraz chyceného zvířete.

„Krást se nemá,“ upozorním ji. „Děláš tím ostudu svému městu, své rodině, i sama sobě.“ Snažím se být rozzlobená, ale nejde to. Její ruka je tenká jako hůlčička, stačí, abych víc stiskla, a zlomím ji. Povolím stisk. Holčička na mě vycení zuby a zavrčí. Uf, jak jen páchne. Ale náhle se ve mně něco zlomí, a já jí nedokážu sebrat meloun.

Povzdechnu si a pustím ji. Odfrkne si a odběhne s kořistí v náručí, očima těká ze strany na stranu. Vytáhnu z měšce pár zibů a podám je kupci.

Ušklíbne se na mě a dlouhým jazykem si olízne oko. „Víte, co se říká?“ zachraptí. „Bojujte s Gruulem, a máte problém na den. Nakrmte ho, a máte problém na celý život.“

Přikývnu. Naštěstí tu budu jen do večera, takže delší problémy nebudou. Hledám dál, netrvá dlouho a najdu smluvené místo, pobořený sklep, ukrytý v přerostlém plevelu a napuštěný očarováním ze žhavorévy, které pomalu ale jistě mění okolní zdi na zbořeniště. Místo je téměř opuštěné, až na pár hydřích mláďat, každé velké jako moje ruka. Několik hlav na mě začne plivat. Ustoupím stranou, ale několik kapek slin mi dopadne na botu. Kyselina ještě není dost silná, ale na botě přece jen zůstanou vybělené skvrny. Podle protokolu bych měla hydry okamžitě nahlásit, ale takhle malé se ještě nějaký čas nepohnou, a můj informátor je důležitější.

Gruul Turf | Art by: John Avon

 

Vstoupím dovnitř. Těžké kovové dveře se za mnou skřípavě zavřou, a já se poprvé nadechnu ztuchlého vzduchu. Je tu šero, a chvíli trvá, než si můj zrak přivykne. Pak si všimnu schodiště mířícího dolů. Chytím se rozvrzaného zábradlí a sejdu po něm. Schodiště končí v rozlehlé místnosti s udusanou hliněnou podlahou. Je tu několik stolů a židlí, v rozích jsou naskládaná lůžka, a u stěn jsou skříně a poličky, kdysi určitě plné, ale teď prázdné a zotvírané.

U jednoho stolu sedí strhaný muž nad šestihrannou hrací deskou Klanů a legií. Sevře se mi hrdlo. Můj otec mě hru naučil, když se poprvé vrátil z bitvy. Už tehdy ho válka změnila, ale ještě byl přívětivější. Tehdy to bylo hezké, trávit čas spolu s otcem, i když jsme většinou hráli mlčky.

„Máte pro mě informace?“ Tu větu jsem si v duchu předříkávala celý život. Nemůžu uvěřit, že tu teď jsem. To znamená, že jsem všechny kódy vyluštila správně, že to nebylo nějaké spiknutí, které jsem si vybásnila v mysli.

„Mám,“ odpoví unaveným hlasem. „Ale nejdřív si zahrajeme.“

„Obávám se, že jsem trochu vyšla ze cviku.“ Jdu blíž a snažím se zachovat klid. Nemůžu si dovolit ho vystrašit. Sednu si naproti němu a snažím se zachytit jeho tvář. I v šeru si povšimnu vybělených starých jizev v obličeji. Zajímavé. Vím, že wojekští medici si dokáží vydělat spoustu peněz odstraňováním tetování gruulských zběhů, a že očarování, nutná k odstranění inkoustu, bývají mnohem drsnější než ta, které vám jej vpraví pod kůži. Teď už vím, s kým mám tu čest.

Černé mám já, takže jsem první na tahu.

Pohne prstem, a jedna jeho figurka se pohne. Takže je to kouzelník? I pouhým pozorováním hráčů Klanů a legií se toho dokážete dost naučit. Když jsem poprvé otce porazila — doopravdy porazila, ne že mě nechal vyhrát — byl na mě opravdu pyšný. Když jsem ho porazila podruhé, vzteky převrhl stůl. Třese se mi ruka, když do ní vezmu figurku kněze. Dobrý tah, ale předvídatelný.

„Máte nějaké jméno?“ zeptám se.

„Slejvač, když to musí bejt, wojeku Weslyn.“

„Můžete mi říkat Ossett.“ Pokusím se vybudovat mezi námi důvěru. Pozoruji, jak posunkem prstu přesune figurku anděla, a nechá ho tak nechráněného. Návnada? Chci se zeptat na informace, ale ještě je brzy. Nevšímám si jeho návnady a táhnu nebeským rytířem. Přímý a nudný tah. „Hrajete Klany a legie často? Já jsem jako malá hrávala turnaje.“

„My tehdy nic takovýho neměli.“

„Škoda. Děti to naučí disciplíně.“ Zavrčí, a já si uvědomím svou chybu. Snažím se to urovnat. „Ale i v chaosu je svým způsobem krása, ne? Otec mi kdysi řekl, že ve čtyřiceti tazích Klanů a legií je víc kombinací, než kolik je chlupů na všech živých tvorech na Ravnice.“

„Vážně?“ zeptá se Slejvač se zdviženým obočím. „To mě nikdy nenapadlo.“

Táhnu andělem. Hodlám ho obětovat. Hru dokážu hrát i bez něj, ale pak nepotrvá dlouho, než mi zničí celou mou armádu. Slejvač shodí mého anděla svým vojákem, ale nesebere ho na svůj hřbitov. Místo toho na mě pohlédne, a z bolesti v jeho očích mě zamrazí. Je připraven mluvit.

„Co se mi to chystáte říct, Slejvači?“ začnu. „Poslouchám, a nechám si to pro sebe.“

„V Legii je špeh.“

„Dobře. Můžete mi říct, kdo to je?“

Přikývne. „Ale nejdřív chci, abyste pustili z Bojovrat vězně. Pusťte ji, a zítra po západu slunce se dovíte jméno.“ Podá mi lístek se jménem. Baas Solvar. Nikdy jsem o ní neslyšela, zcela jistě to není nikdo ze známých vězňů.

„Chci vám pomoci, Slejvači, ale potřebuji čas. Propuštění je formální proces. Musí se dohlédnout na dokumenty a tak.“

„Víte, kolika způsoby se dají Klany a legie vyhrát ve třech kolech?“ zeptá se Slejvač.

Přikývnu. Každý to ví. „Je jen jeden. ‚Raziin nerozum‘. Ale v tom případě musí protivník od začátku spolupracovat.“

„M-hmm. Přesně tak. Úplatky. Vydírání. Službičky. Vy jste hráč, Ossett, ale tohle už není hra.“

Držím hlavu rovně a vzpřímeně, protože jinak bych se roztřásla. Uplatit soudce je strašné, ale špeh v Legii je ještě horší. Obzvlášť teď, kdy se celou Ravnicou šíří napětí a nejistota. V Legii na věci nahlížíme černobíle. Není tu místo pro šedou: vezmeme někomu svobodu za jeho zločiny, obětujeme život vojáka za ideu míru na Ravnice, potrestáme hladovějící dítě za krádež. Je v tom naše síla, ale i naše největší slabost.

„Pokusím se o to.“

Pracuji dlouho do večera a připravuji propouštěcí rozkazy. Baas Solvar, uvězněná za výtržnosti. Žádná předchozí obvinění. Nejspíš byla ve špatnou dobu na špatném místě. Jednoduché. Stačí malý úplatek asistentovi seržanta Skormaka, který mu podstrčí propouštěcí rozkaz do hromádky papírů k podpisu. Jsem si jistá, že si toho můj bývalý velitel nevšimne. Říkal přece, jak moc si přeje, abych uspěl. Byl ve čtvrtém oddělení skoro stejně dlouho jako já a ví, jaký úspěch je dostat se ven. První věc, co ráno udělám, bude dojít do Bojovratského vězení osobně — to ušetří minimálně dva dny byrokratických průtahů — a Baas Solvar bude zítra vol—

Zrak mi padne na propouštěcí rozkaz. Něco je tu špatně. Snažím si toho nevšímat, stejně jako ten, kdo nařídil její uvěznění. Baas Solvar není její celé jméno. Baas Solvar Radley, nejspíš spřízněná s Govanem Radleyem, nájezdníkem z Rozpadlé čtvrti, který vyčaroval mocné kouzlo chaosu na tržišti v Cínové ulici. Nakupující náhle zachvátila zuřivost, a pustili se do sebe. Dvacet čtyři mrtvých a sto sedmdesát šest zraněných. Strčím papír mezi ostatní, ale srdce mi buší. Co je větší hrozba míru? Ten, kdo na nás útočí zvenčí, nebo ten, kdo se nás snaží zničit zevnitř?

„Ponocuješ, wojeku?“ položí mi Aresaan ruku na rameno. „Minotauři pracují dvakrát tak dlouho, ale nejvýš s polovičním úsilím, co?“

Light of the Legion | Art by: Alex Konstad

 

„U Tajica,“ zlostně zavrčím a setřesu její ruku. „Nemáš poblíž nějaké nováčky, na kterých by sis vyzkoušela svoje ‚umění‘?“ Opět vydechnu, spíš reflexivně, než na ni pohlédnu. Je to jako dívat se do slunce a nevšímat si, že vás pálí oči. Její postoj je bojovný, ruce má založené na prsou, ústa sevřená. Bohužel to dlouho netrvá.

„Jen abys věděla, dneska jsem naverbovala dalších sedmadvacet hlupáků, dychtivých prolévat krev na bojišti.“

„Úžasné. A když verbuješ, je to těžké, nebo je to pro tebe jako mávnutí křídýlkem?“ Ušklíbnu se, když její arogantní výraz zmizí a nervózně škubne křídly, spoutanými ostrým kouzelným drátem. Určitě je to nepříjemné. Povzdechnu si. Nezaslouží si to. Tedy asi zaslouží, ale měla bych to být já, kdo jí ukáže cestu k vykoupení. „Prosím, odejdi. Mám tu rozdělanou práci.“

„Něco důležitého?“

„Něco, do čeho ti nic není. Začínám rozumět tomu, proč tě vyhnali z Parhelionu.“

„Jo tohle… To nebylo vyhnání, spíš převelení. A padesát let není tak moc. Pro anděly jako mrknutí okem. Stačí mi jen čekat, až to někdo podělá víc než já, což s naší skvělou Aurélií určitě nebude dlouho trvat. Ale ty, ty se tu budeš mořit mezi wojeky ve snaze vydobýt si jméno, ale nakonec si někdo všimne, jak jsi nemožná, a začne se ptát, proč tě vůbec povýšili. Do pěti let budeš zpátky ve čtyřce. To se vsadím.“

„O mých schopnostech víš leda hovno!“

„Pozor na jazyk, wojeku!“ zpraží mě s úsměvem na rtech. „Hrubá slova nedělají nikomu čest.“

„Nakopej si, Aresaan.“ Otočím se, a Aresaan to nakonec vzdá a odejde. Znovu si prohlédnu propouštěcí papír. Je to těžké, čím dál těžší. Jak to se mnou dopadne, když nesplním ani svůj první úkol? Není to přece tak těžké. Dokonce nemusím ani lhát. Jen stačí nevšímat si pravdy.

Baas Solvar je volná. Na vlastní oči jsem viděla, jak opouští brány Bojovrat. Při tom pohledu mě zamrazilo v bachoru. Teď klidně čekám na tržišti. Slunce zapadne až za několik hodin, ale dorazila jsem sem dřív. Slejvač se určitě objeví. Nesmím pochybovat. Ještě ne. Stejně jako chvíli trvá, než si zrak přivykne na šero, trvá i, než si boroská mysl přivykne na odstíny šedi.

Všimla jsem si holčičky ze včerejška, zrovna si podezřele prohlíží bochník chleba, umístěný příliš blízko okraje pultu. Doběhnu k ní dřív, než se rozhodne, a do dlaně jí vtisknu pět zibů. „Tohle není život, víš to? Na světě jsou lidé, co by na tebe chtěli být hrdí. Ale musíš si vybrat mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné. Kdybys potřebovala pomoc, řekni. Máš v sobě mnoho dobrého.“

Rozjasní se jí tvář a v očích jí zajiskří. „Kahti, dobrá,“ řekne a přitiskne si ruku k hrudi. Hlas má chraplavý, skoro vrčí.

„Ano. Jsi dobrá.“ Rozpřáhne ruce a obejme mě.

„Kahti dobrá,“ řekne mi do ucha. „Moc dobrá,“ usměje se, a rozeběhne se pryč.

Je mi dobře u srdce. Pak si všimnu, že mi ukradla měšec.

Naštvaná a zahanbená čekám dál, pochyby jsou každou chvíli větší a větší. Pustila jsem na svobodu zločince… jen tak pro nic?

Dvě hodiny po západu slunce mně to definitivně dojde. Zamířím zpátky do sklepa, napůl očekávám, že ho nenajdu, doufám, že to byl jen horečnatý sen, ale ne, je tam. I s těmi hydrami. Oči si tentokrát uvnitř přivyknou rychleji. Seběhnu po schodech, které jsou nějak lepkavé, doufaje, že najdu nějaká vodítka.

Jediné, co najdu, je Slejvačovo mrtvé tělo, sedící tam, kde jsem ho včera opustila, s ošklivě podříznutým hrdlem. Hrací deska je zakrvácená, a na podlaze a na schodech jsou krvavé stopy. Figurky jsou rozestavěné přesně tak, jak jsme je včera nechali, takže ho museli zabít hned po mém odchodu. Hledám další stopy, ale jsem příliš rozrušená. Tohle už musím nahlásit, a je jedno, jaké problémy z toho budu mít.

Chci odejít, ale moment…

Otočím se a znovu prozkoumám hrací desku. Jedna figurka chybí. Můj anděl. Měl by být tam, kam jsem ho odložila. Odhodlám se zvednout Slejvačovo tělo, ale nic pod sebou nemá, ani na podlaze. Prohlédnu celý sklep. Ať už ho zabil kdokoli, figurku si vzal s sebou.

Běžím zpět do Slunotvrze, nejrychleji jak dokážu, ale těsně před vnější branou mě někdo zastaví.

„Ale ale ale, wojeku,“ protáhne Aresaan, jako kdyby chtěla zkrotit neposlušného koně. Popadne mě za ramena, prohlédne si mě od hlavy k patě, a všimne si mého výrazu. „Co se stalo?“

„Nemám čas na šaškárny, Aresaan. Stala se vražda.“

„Jako fakt?“

„Vypadám, že si vymýšlím?“ Zvednu zakrvácené ruce.

„Sakra, Ossett. Neuvědomila jsem si…“ natlačí mě do brány, a já skoro zakopnu. „Musíš to nahlásit. Vím, že nejsme zrovna nejlepší kolegyně, ale jestli chceš, půjdu s tebou…“

Zavrčím. Nechci jít s ní, ale nechci jít ani sám. „Fajn,“ řeknu nakonec. „Ale snaž se nebýt…“ mávnu rukama k ní, „… ty.“

U Slunotvrze jsem se vždycky cítila maličká, její masivní věže ční k nebi jako kamenné pěsti, ale teď se cítím úplně nepatrná. Hoří v ní plamen spravedlnosti, odhaluje veškerou lež a hrozby míru a pořádku. Dokáže rozjasnit okolní ulice, ale ne moje srdce plné stínů pochyb. Dojdeme až ke Sluneční gardě, která stojí stráž před stříbrem pobitou hlavní branou. Většina z Gardy jsou obři — robustní, do pasu nazí, jen s plášťovými sponami. Peníze, co se ušetřily na jejich ošacení, se ovšem zcela jistě vložily do jejich zbraní — obrovských palcátů. Potlačila jsem okamžitou touhu utéct. Pak ke mně dva strážní zamíří, a já už utéct nedokážu, ani kdybych chtěla.

Sunhome, Fortress of the Legion | Art by: Martina Pilcerova

 

„Ossett Weslyn? Jste předvolána k výslechu,“ oznámí mi jeden z nich, obr, palec a ukazováček tak velké, že jimi obepne můj biceps.

„Počkat, cože? Je to kvůli Baas Solvar? Vím, že je to problém, ale já si nebyla jistá, a nebyl čas to pořádně prozkoumat, a, a…“

„Jste podezřelá z otravy seržanta Embrela Skormaka, podporučice Devin Sidian, a gildovního mága Rooka Atalaye.“

Můj velitel, jeho velitelka, a její velitel. Zakroutím hlavou. „Ne, to jsem nebyla já. Nikdy bych! Řekni jim to, Aresaan, že já bych—“ Otočím se, ale Aresaan nikde. Klasika. „Aresaan!“ vykřiknu. Je anděl, takže musí slyšet, když jí někdo volá jménem, ať je jakkoli daleko. Pokud jí tedy nezbavili i tohohle kouzla.

Druhý strážný, minotauřice ve zlatě lemované zbroji, mě srazí k zemi a prohledá mě. Můj měšec. Otevře jej, a vytáhne z něj pozvánku na večírek a chybějící figurku anděla. Očichá figurku, otočí ji, a odšroubuje hlavičku. Uvnitř je nějaká tekutina. „Golgarijský jed. Pár kapek by zabilo i obra.“ Drží figurku co nejdál a opatrně ji zašroubuje.

„Ty nejsou moje, přísahám!“

„Tvrdíte, že na ní nejsou vaše otisky?“ zeptá se.

„Ne! Tedy ano. Dotkla jsem se jí, když jsem hrála Klany a legie. Ale nevěděla jsem, že je uvnitř jed!“

„Říká jalovice s krvavýma rukama,“ zahřmí obr a odstrčí mě. Minotauřice ho zpraží nazlobeným pohledem, ale obr si toho nevšimne. „Dva velitelé zemřeli kvůli vám. Předpokládám, že máte alibi, proč jste včera nebyla na recepci? Někdo vám ho snad potvrdí? Třeba váš protihráč?“

„Ne, on je…“ kousnu se do rtu. „Podívejte, byla jsem pozvaná na recepci, ale ta pozvánka nebyla pozvánka. Byla to kódovaná zpráva, abych se setkala s informátorem. Podívejte se na vodoznak, vidíte? Je opačně, a slunce má deset paprsků.“

Minotauřice si prohlédla pozvánku. „Vypadá normálně. Levá pěst, devět paprsků.“

Integrity // Intervention | Art by: Ben Maier

 

Potřesu hlavou. „To nemůže být pravda. Já to viděla! Doopravdy!“ Přimhouřím oči, ale ať se snažím, jak se snažím, můj mozek nedokáže nic vyčíst. Je to obyčejná pozvánka na recepci. „Já to neudělala. Mezi námi je zrádce!“

Moje mysl je úplně zlomená, ale jedno vím jistě: teď jsou v Legii tři prázdná místa pro vysoké důstojníky, a Boros vždycky povyšuje zevnitř. Což znamená, že skutečný vrah postoupí výš.

Pak mi to dojde — Aresaan. Byla u toho, když jsem četla pozvánku, co nebyla pozvánka. Mohla se domluvit s Dimirským myšlenkovým mágem a popletla mi mysl tak, abych viděla to, co jsem viděl. Jed si mohla koupit na černém trhu a domluvit se s tou gruulskou holčičkou, aby mi ukradla měšec, a pak… pak… mi ho vrátila, když jsme na sebe před chvílí narazili před branou. Kdoví, v čem všem má prsty, v kolika gildách, a kolik desetiletí. Jak dlouho mohla spřádat svůj plán a čekat na příležitost. Legie byla poslední dobou přímo posedlá pořádkem. U každého bloku domů byl alespoň jeden voják. Každý víkend byla nejmíň jedna přehlídka. Legie se tak zoufale snaží dát najevo svůj řád, a já teď vidím, jak zranitelní ve skutečnosti jsme — jak jeden zavržený anděl, co se chce dostat zpátky do Parhelionu, rozpoutá peklo, mě použije jako návnadu, a pak, pak…

A, a… počkat.

Myslí mi zavířila pavučina možností, jako možné kombinace Klanů a legií. Hry se mohly táhnout dlouho, ale většina z nich byla jednoduchá a rychlá. Namísto toho, abych se soustředila na chaos, budu se soustředit na řád. Na tříkolovou hru. Na nejjednodušší vysvětlení.

„Počkat, říkal jste tři otravy, a dvě smrti?“ zeptala jsem se obra.

Zamračil se. „Seržant Skormak se štěstím přežil. Tucet šamanů nad ním strávilo celou noc.“

„Říkáte mi, že jed zabil obryni a minotaura, ale ohniváka ne?“

„Možná na něj jed nepůsobil tak účinně, nevím.“

Hmmm. Nejspíš by ani nefungoval na někoho, kdo vlastně ani není živý, na někoho, kdo měl už dávno vyhořet. To by ovšem nezabránilo návalu soucitu, že ano. Nechají ho odpočinout, ale jakmile bude zpět v kanceláři, všichni ho budou litovat, a nikdo nebude proti povýšení — přímo do Slunotvrze. Ale sám by to nedokázal. Ohnivák je mimo bitvu vždycky podezřelý. Potřeboval by pomocníka, který se může nenápadně pohybovat po městě, někoho, na koho jsou obyvatelé zvyklí.

Art by: Wesley Burt

 

Pohlédnu na minotauřici, na její chlupaté ruce, schopné držet kyj, ale i dost jemné na to, aby mi do kapsy vložily měšec. Pohlédnu na její boty. Černá kůže, bílé fleky od hydřích slin. Byla ve sklepě. To ona zabila Slejvače.

„Vy!“ vykřiknu. „Skormak je za tím vším, otrávil i sebe, aby odvedl pozornost. Vy jste s ním spolčená!“

Obr se zarazil, ale pak mě stiskl silněji. „Možná bys měla držet hubu, dokud nebudeš mít obhájce.“

„Musíte mi věřit. Ona je vrah.“ Nejsem si jistá, jestli nejsou komplicové i oni dva, ale stojí to za pokus. „Skormak to na mě narafičil, aby se dostal do Slunotvrze. A vaše kolegyně v tom jede s ním. Možná i vy.“

Minotauřice zlostně zadupala kopyty. „Nikdy jsem neslyšela něco tak nestoudného!“

„Pokud máte důkaz, najdeme pravdu,“ řekne obr.

„Zavřete mě do Bojovrat a už o mně nikdo neuslyší. Podívejte se, na botách je flek od hydřích slin. Hydry byly u sklepa, kde jsem se setkal s informátorem.“ Ukážu na svoje boty. „Na jejích botách jsou stejné skvrny. A na uniformě má prach.“

„Na vaší uniformě je taky prach,“ řekne minotauřice. „A na mojí. A na jeho taky…“ ukáže minotauřice na obra.

„Ano, ale prach na té vaší… je z Rozpadlé čtvrti — z přesného místa v Rozpadlé čtvrti, tam, kde se stýká s Desítkou.“

„To ovšem bude těžké prokázat, že ano,“ usměje se minotauřice, „když budete zavřená v Bojovratech?“

„Nikdo nikam nepůjde,“ ozve se hlas. Aresaan. Je zpátky, nejspíš proto, že se cítila provinile, že mě opustila. Nebo si spíš chce užít grandiózní pád mojí kariéry. „Jsi si jistá, že je to pravda, Ossett?“

„Jsem. Neudělala jsem to, co tvrdí, Aresaan. Znáš mě.“

„Pak to mohu dokázat,“ řekne Aresaan a zamává rukama, ve kterých zahoří bílý plamen. Namíří na minotauřici, kterou ohnivá koule obklopí, ale nedotkne se jí. Možná že příběh Aresaan jako padlého anděla nebyl tak docela pravdivý. Její ohnivá magie je silná, napuštěná léčivou mocí, a namísto toho, aby minotauřici spálila na popel, smete z uniformy jen prach, který se vytvaruje do podoby draka. Přízračný tvar se svíjí jako živý. „Prach z Rozpadlé čtvrti, s vysokou koncentrací dračích kostí,“ oznámí Aresaan přesvědčeně.

„Můžete to vysvětlit?“ zeptám se.

„Já… je to—“ minotauřice se zarazí. Náhle na ni míří železná hlavice obrova palcátu rozžhavená doruda, jakoby právě vytažená z výhně.

Minotauřice po nás hodí figurku anděla, ta se rozlomí a jed se rozlije po zemi. Aresaan zakouzlí další ohnivé kouzlo, a jed se neškodně vypaří dřív, než nás stihne zabít. Než se vzpamatujeme, minotauřice je pryč.

„Nesmíme ji nechat utéct!“ řekne Aresaan.

„Na ní teď nesejde,“ odpovím. „To Skormak je za tím vším.“

Aresaan na mě pohlédne, a v jejích očích není ani stopa pochyb. Vysloužila jsem si její důvěru, a i když nikdy nebudeme sobě rovni, v jejích očích teď téměř jsme. Dřív byla zářivě krásná, ale teď je její krása ještě zářivější, mocnější, téměř strašná na pohled. Škubne křídly, ostrý drát zapraská, a vzápětí křídla široce rozepne, špičku ke špičce, jako když si někdo po desetiletích konečně zívne. Bílá pírka jsou dlouhá a jemná, ale moc, kterou vládnou, je neoddiskutovatelná.

„Zmýlila jsem se v tobě, wojeku. Pojď se mnou, dovedeme to až do konce. Jestli je mezi námi špeh, je naší povinností obnovit spravedlnost.“ Vezmu ji za ruku a zaplaví mě její přítomnost. Zamává křídly, a svět se rozletí neuvěřitelnou rychlostí. Když se opět dotkne země, jsme ve Čtvrtém oddělení, přímo u Skormakova stolu. Skormak tu je také, balí si věci.

„Připravený změnit kancelář?“ zeptám se. Poděšeně vyskočí, a plameny na jeho hlavě se zamihotají.

„Vypadáte docela dobře, na někoho, kdo málem zemřel,“ řekne Aresaan za mými zády. Očividně chce, abych to vyřídila sice s její podporou, ale sama.

„Čtvrté oddělení vám nestačilo, že ano?“ řeknu. „Chtěl jste víc, a byl jste schopný udělat pro to cokoliv.“

„Víte, kolik elementálů slouží ve Sluncotvrzi? Spočítal bych je na prstu jedné ruky.“ Zvedne tři prsty, hořící plamenem. „Tři z tisíců. To, že jsme vyčarovaní, a ne zrození, neznamená, že nejsme schopní zastávat vyšší funkce. Odmítají naši mysl, nechtějí nám dávat jména, ale pravda je taková, že nejsme nekontrolovatelní fanatici, co si po bitvě nezaslouží žít.“

„Zabil jste dvě osoby,“ upozorním ho. „Tolik k nekontrolovatelnosti.“

„Aresaan jich zabila patnáct tisíc, a jediné, čeho se dočkala, bylo klepnutí přes prsty. Dvojí metr! Rozhlédněte se okolo sebe, Ossett. Lži, zrada, nespravedlnost. Na tom všem je Legie založená.“

„Wojeku Weslyn,“ řeknu.

„Cože?“

„To je má hodnost. Oslovujte mě tak.“

Skormak se rozesměje. „Beze mě bys nebyla ani to, ty arogantní jalovice.“

Hra je u konce, a já vyslovím to, co mi činí neskonalé potěšení už od chvíle, co jsem poprvé zvítězila v Klanech a legiích. „Jste poražen, Skormaku.“

Zdvihne jedno čadící obočí. „Huh—“

Skloním hlavu, namířím rohy, a narazím do něj celou svou vahou. Odletí na zeď, a papíry na jeho stole se vznítí. To jsem nedomyslela. Možná to je ze šoku, možná jsem ho jen vyvedla z míry, ale zdá se mi, že jeho plameny nehoří tak jasně.

„Postarám se o to, wojeku,“ ozve se Aresaan, která ze stěny uvolnila pohotovostního vodního elementála a namířila ho na Skormaka. Oba elementálové se srazili, kancelář zavalil oblak páry, ale oheň na Skormakově stole a na něm samém brzy uhasl. Skormak zadýmal jako vyhořelý knot, a rozpadl se na hromadu zvlhlého popela a spálené zbroje.

Invert // Invent | Art by: Mathias Kollros

 

„Díky, Aresaan,“ řeknu. „Možná jsem se zmýlila i já v tobě.“

„No, jsem to, co jsem, ale snažím se,“ pokrčí Aresaan rameny, křídla opět spoutaná, její záře opět jako dřív.

Nevím, co má za lubem, nebo co ukrývá, ale rozhodně je v Aresaan víc, než se zdá. „Předpokládám, že se moc neuvidíme, když budeš u wojeků,“ řekne. „Gratuluju. Doopravdy. Zasloužíš si to, wojeku Weslyn.“

Usměji se, narovnám si stuhu s vyznamenáním. Wojek Weslyn. Tohle mi docela určitě nezevšední.

>>> Příběh čtvrtý >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

11 komentářů k “Magic Story: Příběhy z Ravnicy 3 – Klany a legie”

  1. Torki napsal:

    Sluncotvrz… áách, mý oči právě praskly

    • Honza2 napsal:

      Ustálený překlad „Sunhome“ už od první Ravnicy.
      Nějaký lepší návrh?
      Myslím to vážně, jestli je něco zajímavějšího/zvukomalebnějšího, sem s tím 🙂

      • Torki napsal:

        Slunotvrz. Slunograd možná 😀

        • Honza2 napsal:

          Slunotvrz beru 🙂

          • Odin napsal:

            Dufam, ze nie je v plane zmenit zauzivany preklad. Je pravda, ze sa nemusi pacit kazdemu, na druhej strane je zase super, ze ak v buducnosti prevezme preklady (prip. zacne pisat fanfic) niekto dalsi, ma sa od coho odrazit.

          • Honza2 napsal:

            Slun(c)otvrz je prakticky to samé, s tím, že Slunotvrz zní líp. Slunograd by byl už moc.

            Když se objeví lepší překlad, jako bylo svého času Helvault: Pekelná hrobka -> Zložalář, není důvod překlad nezměnit.

          • Odin napsal:

            Za seba a z pohladu ineho jazyka: Slunotvrz nepokladam za lepsie riesenie, kedze sa straca slovny zaklad Slunce. Ano, da sa oponovat slnovratom (slunovrat), len sa mi z toho trochu straca ten archaizmus a je to skor zamenitelne so slunit se. Ani jedno riesenie vsak nezavrhujem (na to pracujem s inym jazykom a kazdy prekladatel ma pravo svojho vyberu :)).

            Helvault nevnimam ako obdobny priklad, kedze povodna verzia nebola lubozvucnejsia ani presnejsia. Teraz hovorime o prakticky ekvivalentnych moznostiach.

          • MJM napsal:

            Jsem rád, že se Zložalář ujal:-)

            Slun(c)otvrz mi ani moc nevadí. Pro sebe jsem to překládal polopatičtěji jako „Sluneční dům“ (Dům Slunce – ve štítě určitě znak slunce mááá…;-)).

  2. MJM napsal:

    Tahle povídka se mi líbila. Sice jsem se v půlce bál, že za tím zase budou Dimirové, ale tahle „noir“ záležitost byla vlastně dost fajn.

    Mimochodem fun fact – pohlaví Weslyn nikdo v celé povídce nedá najevo. Já si ji sice taky po chvíli „zženštil“, ale to zřejmě pod vlivem té první povídky (natáčky!), nebo Zootopie (kterou jsem teda neviděl).

    • Honza2 napsal:

      Já si myslím, že dá. Nejdřív ten obr u brány a potom i Skormak jí nazvali „jalovicí“. Já naopak jsem celou dobu v duchu Weslyna viděl jako minotaura, než jsem na tu jalovici v textu narazil…

Zanechte odpověď