Magic Story: Příběhy z Ravnicy 2 – Pečlivý průzkum

RealmsUncharted

Jedna z izzetských chemágů učiní významný objev, jak v rámci Ravnicy, tak i sama v sobě. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pečlivý průzkum

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

17. 10. 2018

 

<<< Příběh první <<<

Ne všichni šílení vědci jsou z bohatých rodin. Někteří si na experimenty musí vydělat, a někdy dost těžce. Procházím kanály pod Desátým okrskem, po kolena v kalu, a snažím se nevšímat si kusů odpadků, narážejících do odpuzujícího kouzla na mé uniformě. Raději se soustředím na honosné součásti Podměstí — fascinující kupole, majestátní sloupoví, velký zdobný oblouk s reliéfem podepsání Guildpactu. Je to tu podivně a nebezpečně krásné, a kdyby nebylo těch jedovatých plynů a neustále přitékající močůvky, bylo by to tu docela okouzlující.

„Nejni čas na čumění,“ zavrčí Kel’teth, a jí si všimnu, že jsem se za svým golgarijským průvodcem o pár kroků opozdila. Kel’teth je ten nejpohodovější trol, kterého znám, nejspíš proto, že si neustále okusuje ty barevné houbičky, co mu raší okolo podpaždí. Pohled má klidný, ale soustředěný, a pobízí mě vpřed.

Když okolo mě propluje krysa, málem vykřiknu, ale ovládnu se. Nechci, aby si Kel’teth myslel, že se na tenhle úkol nehodím. Konec konců, krysa je skoro to samé, co laboratorní myška, ne? Tedy až na to, že myšky nemají pěnu u úst. A ty děsivé oči. A tak uchvacující pištění. Ale to přece nevadí, můžu ji pohladit, chci ji pohladit, přímo po tom chlupatém čumáčku. Natahuji třesoucí se ruku, jen trochu blíž…

Okolo mě proletí kousek suti a zasáhne krysu přímo do hlavy. Krysa naposledy kvíkne a potopí se to husté směsi splašků. Myšlenky, které mě zaplavily, se pomalu rozplývají a mizí jak pára nad hrncem. Co to sakra—

„Kanálový sirény,“ oznamuje mi Kel’teth a oprašuje si ruce od suti. „Zuřivý a nebezpečný, ale nezaútočí, dokavaď jim nestrčíš ruku do tlamy. Rači se jim vyhejbej.“

„Víš, tyhle informace by se mi hodily vědět předtím, než jsem tu začala pracovat,“ říkám a otírám si ze rtů kapky splašků.

Kel’teth se rozesměje. „Dybysem tě varoval přede všema věcma, co tě tu můžou zabít, nebyla bys tady.“

Držím se těsně u svého průvodce, který mi zaujatě vypráví o osmi druzích vodních masožravých rostlin, které se v kanálech vyskytují, a přátelsky mě varuje, abych nedostala „šlupku“ od elektrických úhořů. Během cesty si všimnu stínů, číhajících v temných rozích, mezi sloupy, pod mosty, a dojdu postupně k závěru, že nemusím vědět všechno. Vytěsním Kel’tethovu přednášku a soustředím se na myšlenky na výstroj, kterou mi tenhle přivýdělek zajistí — vlastní indukční jádro. Pokud možno mizziové, s dynachromatickým zádržným příklopem a s dvojitě inverzně zapojenou konverzní bombou. Něco vpravdě izzetského, ne to vypůjčené haraburdí, které s sebou pořád tahám. Díky tomu budu takové přivýdělky schopná provádět třikrát rychleji — bude snadné a rychle nalézat manové stopy po čemkoli — a tím víc času mi zbyde na skutečnou práci v laboratoři.

League Guildmage | Art by: Svetlin Velinov

 

Procházíme pod několika úzkými oblouky, okolo mechem porostlé rotundy, a nakonec dorážíme k cíli. Je ohromný, téměř stejně tak působivý jako dvoupatrový portikus, o který se zasekl. Hrouda zhutnělého tuku a odpadků, postupně nahromaděných do jedné ohromné masy, blokující průtok stokou. Tukovec. Jeden z mnoha v kanálech pod Desátým okrskem.

Kel’teth proplete prsty, sníží ruce ke kolenům, a vybídne mě, abych si na ně stoupla. „Až po tobě!“

„Počkej. Chceš, abych na to vylezla?“ Urovnávám si těžkou bombu, co nesu na zádech, abych rozložila váhu.

„No, vodsaď zezdola toho moc nepoznáme. A kromě toho úhoři už brzy vyplavou z hnízd. Normálně neútočej, ale když jsou vospalý, potřebujou jíst, a jejich šlupky dostanou chitin skoro ze všeho.“

Nepotřebuji víc přesvědčování a rychle začnu šplhat na tukovec. Většina povrchu je tvrdá jako kámen, i když některé části jsou voskovité, jiné rosolovité, a z dalších vykukují zbytky nejrůznějších vyházených odpadků. Celý tukovec se otřásá a chvěje, a mě se zvedá žaludek — ale upřímně, ten se mi od té doby, co jsem vstoupila do stoky, zvedat nepřestal.

„Vidíš?“ řekne Kel’teth, „normálně bysme sem poslali pár dráčků, aby tukovec vodpařili, ale na tyhle elektrická magie neplatí. Tenhle jsme vodbouchli už tucetkrát, a vidíš? Ani škrábanec.“ Téměř láskyplně tukovec poplácal. „Úžasný, co?“

„Nádhera,“ řeknu suše a cítím, že kouzlo proti nevolnosti pomalu slábne. Musíme to tu zkrátit. „Takže se tu nahoře rozhlédnu a zjistím, jak se toho zbavit. Souhlas?“

„Klidně si dej načas,“ řekne mi Kel’teth, usadí se pod tukovcem, utrhne si klobouček houbičky z podpaždí, začne ho žvýkat, a pak si uhněte z tukovce pod hlavou polštář. Na tváři se mu rozhostí úsměv, když se s rukama za hlavou pohodlně opře.

Odepnu měřicí lať a poklepu na bombu na zádech, Rozhučí se — je to šum značící manu rozptýlenou v okolí. Mávám latí s manovými cívkami, abych ji nabila z rozptýlené many v okolí. Po chvilce skleněná baňka na lati ožije fialovými elektrickými záblesky. Mana z okolí je vysátá a šum bomby ustal. Můžu začít. Opatrně latí zkoumám povrch tukovce, v širokých obloucích, tam a zpět. Bomba zapraská, ostrým zvukem, značícím zbytkové stopy po nějakém artefaktu. Všimnu si vyrytých stop v tukovci. Nejspíš už ho dávno sebrali golgarijští sběrači.

Pokračuji v práci. Odpadky ve stokách si gildovní příslušnosti nevšímají. V jednu chvíli objevím pomačkanou gruulskou festivalovou masku, vzápětí vidím boroskou vojenskou helmu, rozseknutou ve dví. Pak si všimnu další prohlubně po nějakém artefaktu. Podle bublavého zvuku bomby usoudím, že to byla nějaká rakdoská spálená panenka, nejspíš na pomstu nevděčné lásce nebo sousedovi, který si půjčil pohrabáč a nevrátil ho. Nic z toho ale v sobě nemělo tolik magie, která by mohla způsobit, aby byl tukovec nezničitelný elektřinou.

Ale najednou začal můj přístroj syčet tak, jako nikdy předtím. Sykot byl hlasitější a hlasitější, jak jsem postupovala až ke konci tukovce. Ohlédla jsem se po Kel’tehtovi. Spal. Měla bych ho vzbudit, aby mi poradil, co dál, ale to, co způsobuje takový hlasitý sykot, musí být mocné. Prastaré. Je to něco, co Izzet nečekal, že najdu, jinak by upravil můj přístroj tak, aby to nepoznal. Což znamená buď to, že o tom nevědí, nebo naopak vědí, a snaží se to utajit. Jedna možnost lepší než druhá. A obě stejně výnosné.

Jasně, vím, proč si mě najali na tuhle práci — mám zjistit, co způsobuje výskyt elektřině odolných tukovců a oznámit to Golgari, aby mohli podniknout opatření, jenže je tu i něco jiného: kromě toho přivýdělku pracuji jako asistentka mistra Daxe Foleyho, vysoce postaveného chemága se specializací na metalurgii a praktickou alchymii. Jsem zakopaná v jeho nejposlednější laboratoři, jediná ze dvou lidí mezi tucty vedalkenů, a většinu času jen rovnám propojky ke kabelům, odmašťuji turbíny, a vyháním elementály, co berou energii z laboratorního zařízení. Mám nápady, víc nápadů než může moje hlava pobrat, ale bohužel musím čekat, dokud někdo vše postavený nezemře nebo neodejde do důchodu. A protože ostatní asistenti polykají omlazující lektvary jako smyslu zbavení, nejspíš se toho hodně dlouho nedočkám. Takže, pokud si chci vydobýt jméno v gildě, musím riskovat.

Seskočím za tukovec to stoky a sleduji tenký pramínek několika rourami, každá další je užší a užší. Nakonec se ocitnu ve slepé uličce, kde se protéká přes starou a ozdobnou mříž, obklopenou tajemnými znaky s tak zarezlými panty, že s ní nejspíš nikdo nehnul od doby, co Niv-Mizzetovi vypadly vaječné zuby. Teď už není cesty zpět. Uvolním bezpečnostní pojistku na bombě a uvolním tak zpětný tok many, který se opře do zrezavělých pantů. Bomba pracuje, a prastarý kov mříže se zahřívá doruda a roztahuje se, dokud se panty tlakem neutrhnou a neodpadnou se žbluňknutím a zasyčením do stoky.

Stačí tři šťouchnutí, a mříž je volná. Odložím ji stranou a vplazím se dovnitř. Světlo elektřiny ze skleněné baňky hází mihotavé stíny na zkroucené stěny tunelu. Od slizkých povrchů se světlo odráží, ale přímo přede mnou je jedno místo černé jako noc, vznáší se nad hladinou stoky. Okolo něj se ovíjí provazce magie a hrozivě bíločerveně jiskří. Prostorová trhlina.

Příliš pozdě zaregistruji několik úhořů, plavajících směrem ke mně skrz husté chuchvalce podivných rostlin, bujně rostoucích okolo trhliny. Snažím se dostat pryč, vzpomínaje na to, co mi Kel’teth říkal o úhořích a jak se vyhnout elektrickým šokům… stoka je mělká, tady se nepotopím, a ani se není čeho zachytit, abych se vyšplhala výš. Bez jiné možnosti namířím na hladinu lať, a celý povrch stoky se rozzáří. Do cívek míří elektřiny, ale lať je konstruovaná na vysávání zbytků many, ne na zadržení velkého elektrického šoku. Energie zaplaví celou lať, a skleněná baňka se rozzáří a roztříští na tisíc střepů. Bomba začne nebezpečně kvílet, takže ji raději odepnu a zahodím co nejdál. Bomba dopadne do stoky a o okamžik později celou prostoru zaplaví mohutný výbuch elektrické magie. Na dlouho, velmi dlouho mi tělo vypoví službu a celý svět zbělá.

Steam Vents | Art by: Jonas De Ro

 

Konečně nabývám vědomí. Rozhlédnu se. Krk mám bolavý, kůži spálenou. Trhlina je stále na svém místě, a rostliny okolo ní také. Nic se jim nestalo. Ani jeden spálený lísteček, ani jeden sežehnutý okvětní plátek. Trhlina jim musela nějak poskytnout imunitu vůči elektrické magii, tu samou imunitu, kterou postupem doby získaly tukovce ve stoce. Vzrušená z nenadálého objevu s sebou beru pár rostlin jako vzorky. Už nikdy nebudu muset sterilizovat brýle nebo čistit rošty v pecích.

Lhala bych, kdybych říkala, že jsem si toho tlaku shora na celou Izzetskou ligu nevšimla. Poslední dobou je to čím dál horší, ale nevím, proč a odkud se to vzalo. Izmundi vyžadují stále více a více důležitých objevů, a stále rychleji. Chemágové musí teď pracovat ve dne v noci, jinak riskují ztrátu svých laboratoří. No, já dnes v noci učinila důležitý objev, tak běžím přímo za mistrem Daxem, aby mi dal takovou funkci, jakou si zasloužím. Zanedlouho mu budu dávat rozkazy já.

No, ukázalo se, že když vám v mozku koluje elektřina z deseti úhořů, nenapadají vás ty nejlepší nápady. Například dávat ultimáta svému šéfovi, zamazaná od stoky, se sežehlými, na spáncích vybělenými vlasy, a s rozbitým přístrojem za čtyři sta zinů, ještě k tomu vypůjčeném bez dovolení… takže teď stojím před Bleskovnou, s krabicí svých osobních věcí v náručí.

Zrušili má přístupová kouzla, z krku mi strhli pracovní amulety, sebrali mi rukavice. Teď jsem tu jako cizí, stejná jako dimirští špióni, snažící se ukrást naše vynálezy, nebo simičtí biomanti, co z laboratoří přetahují naše chemágy. Mistr Dax mi sebral mou práci a můj titul, ale můj sen mi nevezme.

Takže jsem si založila vlastní laboratoř v kotelní jámě pod mým bytem. Je tu docela parno a páchne to tu rzí. Většinu svého vybavení jsem našla v odpadcích a z tenkých zbytků mizzia dokázala vytvořit i dvě manové cívky. Zatím drží, i když občas ke stropu vypustí bludný záblesk. Taky jsem nalíčila pasti na potulného elektrického elementála, které jsem v okolí občas v noci zaslechla. No, laboratoř sice není nic moc, ale postupně se zlepšuje. Ten už mi chybí jen jedno.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

V té krabici, co mi milostivě dovolili si vzít, jsem propašovala jednu věc — laboratorní myšky. Mrtvé. Chlupatá tělíčka měly poškozená reziduální magií, ale ve správných rukách dlouho mrtvé nezůstanou, což je činí velice žádanými u golgarijských sběračů. Udělala jsem s jedním mladým sběračem obchod. Šest čerstvých myšek za to, že mi najde výbucháře ochotného používat magické přístroje z neschválené laboratoře za nehorázné peníze. Moc od toho neočekávám, ale všechno je lepší než vyhodit do vzduchu půl bloku ve snaze dělat vše vlastníma rukama. Znovu.

Otevřu dveře. Je ještě mladší, než jsem čekala, drobná, a nevypadá na někoho, kdo uzvedne spektrální konvertor, ani v nebezpečí života. Ale z vlastní zkušenosti mnohokrát odmítnuté vím, že v lidech je často víc, než se na první pohled zdá. Usměju se. „Jste tu na to místo výbucháře?“

„Ano, pokud budete platit,“ řekne, a v očích se jí nebezpečně zaleskne. „Etamína Bělavá. Ale jestli mi řeknete Etamínka, budete mít problém.“

Přímá. Už teď se mi líbí. „Zkušenosti?“

„Pět let jsme pracovala jako výbuchářka v Peci. Potom další dva roky ve Slévárně.“

„Reference?“

„Nikdo, kdo by se bavil se šéfkou neschválené laboratoře.“

To beru. „Co takhle praktická zkouška? Jen abych poznala, co ve vás je?“

Tři hodiny připravujeme experiment. Etamína je pečlivá. Pomáhá mi přebít mizziové cívky, otáčí klikou s nadšením, které znám jen u goblinů. Pak nařeže kousky rostlin od trhliny na neuvěřitelně stejné kousky. Rozložím je do mělkého koryta naplněného vakuolovým rozrušovačem a sleduji, jak se z celulózy separuje trhlinová magie. Etamína mi pomáhá i posílit spektrální pole na elektrických koulích, určených pro pokusný šok. Když v odstředivce odseparujeme sérum od organických nečistot, rozetřeme je na pokusnou myšku.

Počkáme pět minut, a pak Etamína hbitě zvedne spektrální konvertor a vytvoří elektrický oblouk, který zasrší vzduchem jako duhový blesk. Myška vypadá vyděšeně, když Etamína pohne elektrickou koulí a vyšle na ni šok. Zvířátko vzplane jako ohnivý elementál a rozžhaví se tak, až se mi rozpálí obroučky brýlí. Elektrický šok projede myškou s nelítostnou silou, ale nezkřiví jí ani vousek na čumáčku. Je absolutně imunní vůči elektřině.

„Ani jeden spálený chlup. Úžasné! Musíme to ukázat—“ zarazím se. Nemůžeme ukázat nic. Nikdo nás nebude brát vážně, dokud to nevyzkoušíme na humanoidech. A na to potřebujeme povolení.

„Co?“ zeptá se.

„Nic.“ řeknu a kousnu se do rtu. Největší objev mého života, a musím o něm mlčet. Můžu zažádat o oficiální povolení, ale potrvá to měsíce. Za tu dobu na to Golgarijští určitě náhodou přijdou, a můj sen se rozplyne. Povzdychnu si, a jdu myšku před pitvou zabít. Není to moje oblíbená činnost, ale člověk si zvykne na všechno.

„Já to udělám,“ řekne Etamína. Napustí bílý hadřík jedem a udusí myšku tak rychle a obratně, že si ani nemohla uvědomit, co se stalo. Z každého jejího pohybu čiší zkušenost stovek hodin v laboratoři.

„Pokud vám to nevadí,“ začnu váhavě, „proč chcete pracovat v neschválené laboratoři? Se schopnostmi, které očividně máte—“

„Ty schopnosti zabili mého předchozího chemága. Byla to nehoda, ale komise to tak neviděla. Sebrali mi to, co jsem nade vše milovala.“ Etamína mi ukáže dlaně. Stopy po zesilovačích v rukavicích, které kdysi nosila, jsou mi důvěrně známé. Mám chuť jí svěřit se vším, ale pak se zarazím a rozhodnu se nedávat najevo emoce. Stejně si nemůžu dovolit jí platit, ani tu almužnu, co jsem uvedla do inzerátu. Teď není čas sdělovat složité věci.

Art by: Wesley Burt

 

„No, díky, že jste přišla,“ řeknu. „Dám vám vědět příští týden. Ještě tu mám několik jiných žadatelů.“

„Opravdu? Po tom, co jsem vám ukázala?“

„Bylo to působivé, to přiznávám, ale bylo by fér dovolit ostatním—“

„Já tuhle práci potřebuji, Elběto. Možná jsem zoufalá, ale vy také. Bude z nás dobrý tým. Máte dobré nápady, ale potřebujete někoho se smyslem pro detail a zkušenostmi v systému Ligy. Oficiální schválení není jediný způsob, jak získat povolení. Zná pár lidí, co znají jiné lidi. Můžu vaši laboratoř dostat pod křídla Inovační dílny.“

„Dokážete to? Jak?“

„Dejte mi tu práci a řeknu. Cítím, že tu máte něco speciálního, a chci toho být součástí. Prosím, nebudete toho litovat.“

No, vím, že toho budu litovat, ale když se chemágovi před ústy máchá povolením, nemůže si pomoct a zakousne se.

„Postarám se o vás, a vy o mě,“ dodá ještě Etamína. „Dokud mi budete platit, nebudou problémy.“

„Výborně,“ odpovím. Izzetská liga sice miluje dozor a protokoly, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

Etamína dokáže zázraky. Laboratoř Elementální metadynamiky a fraktalizace pole je nyní oficiálně uznaná Izmundi. Název je to hrozný, ale Etamína tvrdila, že čím bláznivější název, tím míň se budou vrtat v tom, co skutečně děláme.

Moje úžasná výbuchářka vstoupila do laboratoře ve chvíli, kdy jsem si užasle prohlížím vybavení. „Jenom pár věcí, nic důležitého,“ začala. „Když někdo přijde a bude se ptát po mistryni Becham, řekněte jim, že je na konferenci a celý týden nebude. Jinak tu máme oficiálně dvanáct asistentů, zapamatujte si jejich jména a popis práce. Každý z nich má i jednu životní historku, aby byli více uvěřitelní. A teď to nejdůležitější, pokud vás chytí a budou vás vyslýchat, nikdy jste mě neznala.“

Rozesmála jsem se. „Snad jste nevydírala celou komisi, abyste nás dostala sem?“

Etamína se nezasmála.

Smála jsem se dál, ale veselé to nebylo. „Nebo ano?“

„Myslela jsem, že svá slova o vědě myslíte vážně, Elběto.“ Podívala se na mě tak, že jsem se neodvažovala ani mrknout. „Dovolila jsem si vypsat inzerát na testovací subjekty. Jsou v čekárně.“

„My máme čekárnu?“ Vykoukla jsem ze dveří, a spatřila tři gobliny a dva lidi, sedící na dřevěných bednách. Usmála jsem se na ně a zalezla zpátky do laboratoře. „Oni sem jen tak přišli? Zadarmo?“

„Za dvě stě zibů.“

„Dvě stě? Každý?“

„Bude to fungovat, Elběto. A pak už peníze problém nebudou.“

Přikývla jsem, uspokojená její jistotou. Pečlivě jsem odměřila sérum každému ze subjektů a všechno zdokumentovala. Možná v budoucnu historici budou chtít vědět víc o objevu, který z asistentky udělal mistryni chemágů.

Etamína a já stojíme bok po boku a čekáme, až sérum zabere. Jsem nervózní… jestli to zabere, ne… to zabere, půjdu přímo před komisi s ukázkou.

Etamína přivede první subjekt. „Teď dostanete malou elektrickou ránu. Prosím, řekněte, pokud byste cítila cokoli nepříjemného.“ Je neuvěřitelná i v práci se subjekty, dokáže je bleskově uklidnit. I její tvrdé rysy v obličeji náhle jakoby změkly.

Subjekt přikývne — na goblinku je docela hezká, s dlouhým nosem, žlutýma očima, a mosazným kroužkem v levém uchu. Etamína zvedne spektrální konvertor, nastaví na jedničku a vytvoří kuličku výboje velkou asi jako knoflík. Namíří ho na goblinku, která se třese, až její zelená kůže téměř zešedne. Kulička ji zasáhne do ramene a pak zmizí.

„Cítila jste něco?“ zeptá se Etamína.

„Ne!“ řekne a téměř vyskočí ze židle. Pak se zase usadí, s plachým výrazem. „Promiňte, je to poprvé, co dělám pokusný subjekt. Jsem trochu nervózní.“

„To je v pořádku,“ zasměje se Etamína a nastaví stupnici na čtyřku. „Dobře, teď zkusíme o něco větší šok, prosím, řekněte, pokud byste cokoli cítila.“ Koule je teď velká jako dráččí vejce a zasáhne goblinku přímo do hrudi. Nic.

„Trošku to lechtalo, možná?“ navrhne goblinka.

„Dobře, teď zkusíme něco velkého. Opravdu chcete pokračovat?“

Goblinka, teď už očividně jistější, přikývne. Etamína nastaví maximum na osmičku, a když se objeví koule v plné velikosti, jsem to já, kdo se třese.

Invert // Invent | Art by: Mathias Kollros

 

Výboj ji zasáhne do hlavy — jen ta rána by jí měla odhodit v bezvědomí, ale goblinka stále sedí, s údivem otevřenými ústy. „Něco jsem cítila, jako klepnutí na čelo.“

„Bolelo to?“ zeptá se Etamína a nabídne jí sklenku vody na uklidnění. Goblinka ji, stále se třesouc, vypije.

„Ani trochu. To je úžasné. Co bylo v tom, co jste nám dali? Já vám, že to nemůžete říct… chtěla bych se stát asistentkou. Vím, že je to dost náročné, ale já se nevzdávám.“

„Jsem si jistá, že příště už budete stát na opačné straně,“ ujistila ji Etamína. „Teď se prosím posaďte a počkejte, až skončíme s ostatními subjekty. Pak se vyřídí finanční záležitosti.“

„Vyborně!“ Goblinka se malátným krokem vyšourala ven.

Ostatní čtyři subjekty dopadli stejně. Etamína pro jistotu do posledního vehnala pět nejsilnějších šoků těsně za sebou. Nic. Pohlédly jsme na sebe.

„To je ono,“ řekla jsem. „Dokázaly jsme to!“

Radical Idea | Art by: Izzy

 

„Dokázaly.“

„To je dokonalé! Tedy až na to, že teď čekají venku… na peníze.“ No, nebude to pěkné, ale můžu jim říct, že je s tím papírování a že to potrvá pár dní. Už jen sehnat pár investorů, a pak—

„Elběto.“ Etamína mě osloví jako netrpělivé dítě. „Představte si, co se asi stane, když je vypustíme do světa napuštěné magií z prostorové trhliny. Bude snadné najít její zdroj. Byla jste analytička, víte, jací jsou vytrvalí. A kde budeme pak my?“

„Ale co můžeme dělat? Dát je do karantény? Na jak dlouho?“ Jestli Liga zjistí zdroj trhlinové magie, přijdu o všechny trumfy a s kariérou se budu moci rozloučit. Pak mi začne pomalu docházet, co se Etamína tak snaží neříct. Je to můj projekt. Já ho vedu. Pokud bude potřeba přímý příkaz, musím ho dát já. „Je jen jediný způsob, jak zajistit, že se výsledky experimentu nedostanou ven,“ vypravím ze sebe.

Etamína přikývne.

Pomyslím na to množství myšek, které jsem po pokusech zabila a pitvala. Stovky. Tisíce. Nejdřív to bylo těžké, cítila jsem se hrozně, ale pak se z toho stala rutina. Jenže teď tu nejde o myši, ale o lidi. O pět duší, stojících mezi mnou a budoucím úspěchem. Pokud udělám, co je potřeba, už nebude cesty zpět. Mé vlastní já ke mně šeptá — ty strašlivé myšlenky, a já jim naslouchám, užívám si je, a nakonec s nimi souhlasím… je to spousta malých krůčků, které usnadní cestu k tomu stát se zločincem.

Jedna z nás je bude muset držet, a druhá jim ústa zacpe hadříkem s jedem. Vezmu do ruky lahvičku. Čtyři dávky pro každého by měly stačit. Pak si najednou vzpomenu na ten šťastný záblesk v očích goblinky, na její vlastní sny a touhy… „Etamíno, promiňte, nevím, jestli to dokážu.“

Vypadá zklamaně, ale ne překvapeně. „Nevadí. Nemusíte. Už jsem jim všem dala silnou dávku uspávacího lektvaru, smíchaného s dávkou jedu.“ Etamína pečlivě seskládá pět sklenek a vyhodí je do koše. „Prostě usnuli a zemřeli. Nejsme přece úplné zrůdy.“

Nečekala jsem, jaký chlad pocítím u srdce, i v rozpálené laboratoři.

Nevím, co se se mnou stalo, ale vím, jak z toho ven. Potřebuji jen dva tisíce zibů, abych Etamínu vyplatila, a pak zavřu laboratoř, nechám myšlenkového mága, aby mi vymazal vzpomínky, a budu žít jako dřív. Nemám moc na vybranou, a je jen jedna cesta, jak rychle získat tolik peněz. Probírám se inzeráty v Peci, a hledám ty s největší odměnou. Zapíšu se na co nejvíc z nich a doufám v zázrak. První dva projdou bez větších potíží. Dvacet injekcí v páteři skoro nebolí, a ten malý výbuch ohňové magie smíchané s vodní… k čemu vlastně člověk potřebuje řasy?

Třetí experiment je přímo v srdci simické gildy. Říct, že mám výhrady, je slabé slovo. Snažit se posunout hranice elementální vědy je jedna věc, ale zahrávání si s bioinženýrstvím je něco jiného. Je to nebezpečné. Nepřirozené. Ale simičtí platí třikrát víc než Izzet, takže při příslibu sedmi set zibů prostě zatnu zuby.

Z jejich laboratoří mě jde mráz po zádech, velké nádrže plné modrozelené tekutiny, ve kterých se hýbou siluety něčeho, co má zcela jistě víc končetin, než by mělo mít. Papírování před pokusem je rozsáhlé — požadují kompletní historii, co se týče léků, psychiatrický profil, a vzdání se veškerých práv, spolu s kontaktem na mého šamana v případě nutnosti včetně popisu pohřebních rituálů, které budu požadovat, dojde-li na nejhorší. Už jsem na předposlední stránce, když narazím na nemilosrdnou otázku:

Byl/a jste v posledním týdnu vystaven/a účinkům posilujících kouzel a/nebo ozařujících očarování?

Třese se mi ruka, ale zaškrtnu „ne“, i když jsem dnes ráno při druhém experimentu dostala dávku obojího. Nemůžu si dovolit tuhle možnost přeskočit. Takže přikročí k pokusu, připevní ke mně půltucet hadiček a trubek, a do žil mi vpustí nějakou tajemnou látku. Okamžitě pocítím malátnost.

„Je vše v pořádku? Můžete pokračovat?“ zeptá se hlavní biomant. Je to člověk, ale na kůži má plazí šupiny. Jeho oči bez víček jsou stejně černé jako ta prostorová trhlina. Připadá mi, že padám přímo do jejich nekonečných hlubin.

Nervózně polknu a přikývnu. Zježí se mi každý chlup na těle, když mě simická magie začne přetvářet zevnitř. Začne mě lechtat v morku kostí, a než si to stačím uvědomit, moje ústa se změní a přetvoří v ostře zubatou tlamu. Páteř se kroutí, roste, Každý obratel se prodlužuje a protahuje do ostré špice, a moje hnědá kůže zešedne. Zírám na své ruce, ze kterých náhle vyrazí stříbřitě modré drápy.

„Něco je špatně,“ řekne biomant. „Jste si jistá, že jste opravdu neměla posilující kouzlo?“

Snažím se odpovědět, přiznat, že možná měla, ale z úst mi vychází jen pěna.

Dezorientovaná a vystrašená vyškubávám hadičky a trubky. Biomant se mě snaží uklidnit, ale já mu jediným švihnutím zaryji drápy hluboko do kůže a pak uteču tak daleko, jak můžu. Běžím chodbou, kde na mě z každé nádrže pozorují nafouklé tváře. Chodba ústí v atriu s ohromným bazénem, který vše osvětluje mihotavou září. Připadá mi, že se topím. Snažím se probojovat k východu, lapám po dechu, ale stále utíkám. Je jen jediné místo, kde si zaslouží taková zrůda žít. Ve stoce.

Krčím se hluboko ve stínech, napůl potopená pod hladinou, napůl šílená. Jsem ohavná, ani sirény se ke mně neodvažují přiblížit. Tohle je konec. Můj život už nemůže být horší. Ale v tu chvíli se za rohem objeví Etamína, spektrálním konvertorem osvětlí chodbu, a stíny zmizí.

„Elběto,“ řekne jen.

„Etamíno,“ odpovím. „Pořád vám dlužím plat, ale když mi dáte víc času, můžu—“

„Tady přece nejde o peníze.“

Ano, cítím to. „Když jste říkala, že jste svého chemága zabila nešťastnou náhodou… lhala jste, že ano?“

„No, dostala jste mě.“

„Zabila jste ho schválně?“

„Žádný chemág nebyl, Elběto. A já nikdy nebyla výbuchářka.“ Něco se jí zavlní pod kůží, a ten pocit, který jsem cítila, to, jak pohotově a plynule se pohybuje, všechno mi to náhle dojde. „Nikdy jsem nepracovala ani v Peci, ani ve Slévárně. Je tam moc předpisů a nepříjemností. Ale malé laboratoře je snadné infiltrovat, a když si to správně načasujete, můžete potkat génia v okamžiku přelomového objevu…“

„Myslíte si, že jsem génius?“ řeknu, ale vzápětí potlačím svoje ego a soustředím se na to důležité. „Jste měňavec?“ Pak mi dojde i další. „Jste dimirský špeh.“

„Přesně tak,“ řekne Etamína, a její kůže se opět zavlní. „Alespoň z větší míry.“

Sakra. A v laboratoři byla tak dobrá. Opravdu to uměla. Nadechnu se. „Když jste říkala ‚génius‘, myslela jste to doslova, nebo—“ Ale než se dočkám odpovědi, zahlédnu, že se něco blíží — rychle, letí sem na křídlech bouře, žluté oči svítí jako oheň. Elektrický dráček, poslaný rozbít jeden z tukovců, letí přímo na nás. Vidím, jak se nadechuje, a v tlamě mu srší. „Dráček!“ vykřiknu.

Crackling Drake | Art by: Victor Adame Minguez

 

„Myslíte, že vám na to skočím?“ řekne Etamína. Elektřina v konvertoru namířeném na mě hrozivě bzučí.

Nemám čas na strach. Vzpomínám na to, co mi o elektřině řekl Kel’teth: vodšplhat včas pryč, nebo padnout do vody jak vydra. Potopím se hluboko, zadržím dech, a doufám v zázrak.

Elektřina je nepředvídatelná, nečitelná, a naprostá ničitelka života. Projede vodou stoky, projede mnou. Celé moje tělo se sevře v křeči, připadá mi, že se zlomím vpůli. Nakonec, když šok odezní, pocítím tak strašnou žízeň, že se musím přinutit nenapít se vody ze stoky. Srdce je v pořádku, mozek snad také, ale štěstí nemá dlouhého trvání. Okamžitě po elektrické ráně dostanu ránu pěstí do žaludku. Rána mi vyrazí poslední zbytky dechu, když to mě Etamína narazí. Z úst se vznesou k hladině bubliny, a já chci za nimi, ale Etamína mě popadne a tlačí ke dnu. Snažím se vydrápat nad hladinu, ale Etamína mi zaryje čelo do čelisti. Zatímco se snažím osvobodit, vyčaruje další kouli.

House Guildmage | Art by: Winona Nelson

 

„Mysli, jako je ta vaše, je opravdu škoda, ale vaše sérum je od teď dimirský vynález. Sbohem, Elběto.“

Nevím proč, ale myšlenka na ztrátu uznání je horší než ta na ztrátu života. Pohlédnu na své drápy — ostré, hrozivé. Nejsem žádný zuřivec, a až doteď jsem neměla touhu bojovat, ale to neznamená, že se vzdám. Seknu po Etamíně, po jejím obličeji. Sehne se a vyšle elektrickou kouli přímo mně do žaludku. Zkroutím se bolestí, pulsující, bodavou bolestí, kterou svět náhle zbělá. Ale bojuji dál, seknu znovu, a tentokrát zasáhnu kůži, ze které vyprýští krůpěje bledě zelené krve. Rána se ale okamžitě uzavře. Etamína nastaví regulátor dva stupně nad maximum a vytvoří ohromnou kouli. Pomalým krokem zamíří ke mně.

Tohle nepůjde. Nejsem bojovník, jsem vědec. Pokud ji mám porazit, musím myslet hlavou. Ustupuji, ale pak do něčeho narazím — cestu mi blokuje tukovec. Nemám na vybranou, otočím se a začnu šplhat. Sice jsem nechráněná, ale pomocí drápů se dokážu rychle pohybovat a uhýbat.

Etamína se také snaží vylézt na tukovec, ale já s ním třesu, dokud nespadne zpět do stoky. Snažím se utéct, ale zakopnu o starý tavicí tyglík. Je těžký, ze silného skla. Rozhlédnu se, překvapená, že sběrači tenhle tukovec ještě nerozebrali. Mezi obvyklým haraburdím vidím pár věcí, které by s trochou vynalézavosti a trochou práce mohly být užitečné. Pohlédnu na tavicí tyglík. Na dně zbyla trocha kovu, ale celá nádoba může sloužit jako zádržný příklop. Když najdu dost věcí, dokážu udělat vlastní přístroj na pohlcení šoku z výbojů.

Etamína vzhlédne a hodí po mně kouli. Zasáhne mě na noze, která ztuhne a palčivě bolí. Nedokážu stát. Zvednu tyglík, jako bych ho po ní chtěla hodit, a ona se potopí zpět pod hladinu. Nemám moc času. Podruhé už na to neskočí.

Přikulhám se k prastarému trojzubci, zabodnutému do tukovce. Násada je zlomená a zbavená ozdobných drahokamů, ale já stále cítím zbytky magie, kterou trojzubec obsahoval. Bude z něj skvělá lať. Dvě popraskané manové cívky budou čidla. Nevím, jestli to někdo někdy zkusil, ale musím pracovat s tím, co mám. Tavicí kov je starý, a musím mu pomoci trochou magie. Konečně se vzpamatuje a spojí k sobě příklop a trojzubec. Když se pájecí kov rozlije i mezi cívky, spatřím Etamínu, které se konečně podařilo vyšplhat na tukovec. Zvednu svůj přístroj, ale vím, že není ani zdaleka hotový.

Namířím ho nad její rameno a moje oči se rozšíří děsem. „Ne! Už zase!“

Přitisknu se k zemi, přesně podle instinktu z dětství, kdy se naučíte vyhýbat se zásahu elektřinou od poletujících dráčků. Etamína se ohlédne přes rameno, zamžourá do tmy stoky, a v tu chvíli vyskočím a udeřím vší silou tak, aby ji tyglík udeřil do čelisti. Otočí se, jednou, dvakrát, a pak se zřítí z tukovce to stoky. Dobrá rána. Člověka by omráčila, ale u měňavce si nejsem jistá.

Opravdový přístroj by měl mít bombu na zachycení získané energie, ale nic takového teď nemůžu vytvořit. Na druhou stranu, pokud je Warwittův-Isleyho zákon o mikrofrakturových rezervách platný i v neideálních podmínkách, stačí mi najít jen něco na přesměrování energie. Zahlédnu kousek odpadku, zabořeného ve vrstvě tukovce, vyškubnu ho. Je to kryt ze starého kotle, rezavý, ale zevnitř natřený mizziem — stálo by za to tu vrstvu odtrhnout. Léta dřiny při čištění roštů přišla vhod, a zanedlouho lesknoucí se vrstva mizzia tvoří vydutý útvar na zachycení magie.

Etamína mě překvapí, vyšplhala na tukovec z opačné strany. Nemám čas přidělat mizziový kryt, tak ho jen přidržuji rukou. Když přijde další elektrický zásah, narazí do mého amatérsky vytvořeného přístroje. Elektřina sjede do čidel, po trojzubci, a nakonec do mizziového krytu. Na chvíli stojíme proti sobě, obě překvapené, že to zafungovalo, ale vzápětí se na mě Etamína vrhne, ruce rozpřažené, další elektrickou kouli připravenou. Zaútočím dřív, než se v mém přístroji energie z předešlého výboje rozptýlí a zasáhnu ji přímo do hrudi.

Celé její tělo se rozzáří. Náraz ji odhodí na jednu stranu, a mizziový kryt odlétne na opačnou. Zamrkám, abych se zbavila obrazu Etamíny, vypáleného na moje oční pozadí, a pak ji spatřím, jak se snaží zvednout. Než to dokáže, kopnu ji kolenem do zad a surově ji popadnu za vlasy. Monstrum, které se ze mě stalo, ve mně řve a zuří, touží po pomstě, ale když pohlédnu na své ruce, jsou zase normální. Dojde mi, že následku pokusu už vymizely. Jsem taková jako dřív… ale stejně se cítím změněná, a v hloubi duše vím, že za tohle simická magie nemůže.

„Tohle je můj objev,“ zasyčím. „Nenechám ho padnout do rukou Dimiru.“

„Nikomu to neřeknu, přísahám,“ prosí.

„Vím, že lžete, Etamíno,“ řeknu jí a v tu chvíli jsem jako blesk — nepředvídatelná, mocná, nelítostná — to vše, díky čemu je blesk tak smrtící a krásný. Stejně jako s myškami, rozhodnutí zabít je najednou snazší, a když Etamínina páteř praskne, utěším se vědomím, že dlouho netrpěla. Ustoupím a pozoruji, jak kouzlo, které udržovalo její lidskou podobu, mizí. Nechám je tu, jako poklad pro sběrače. Vezmu vše, co zbylo z mého přístroje, zpátky do mé laboratoře. Stačí trocha práce, a budu mít dva přelomové úspěchy, které přednesu komisi, a pokud je nepřijme…

Monstrum ve mně spokojeně zavrčí. My dva dohromady budeme silný tým.

>>> Příběh třetí >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Magic Story: Příběhy z Ravnicy 2 – Pečlivý průzkum”

  1. Odin napsal:

    Paci sa mi sposob napisania. S cim mam ale trochu problem, to je spominany myslienkovy mag. AFAIK, tak na celej Ravnice by to vedel spravit iba Jace, ini telepati jednoducho nie su (aspon podla Agents of artifice). Ano, inde boli, (Alhammaret), ale to nebolo na RAV. Takze styl je zvladnuty dobre, realie az tak nie.

    • MJM napsal:

      Obávám se, že v tomhle případě jsou mimo Agenti. Když se podíváš na Dimirské karty ať už v GRN nebo RTR, hemží se to tam vymazáváním paměti, krádeži myšlenek apod. Viz např. Thought Erasure, Notion Rain. Matně si vybavuju povídku právě s vymazáváním paměti, tuším z období RTR. Koneckonců už v první Ravnice Szadek, Moroii a pod. takže dokázali selektivně vymazat paměť.
      Jaceovu jedinečnost jsem chápal v tom, jak snadno a přesně to dokáže a především, že dokáže paměť a myšlenky i vytvořit.

Zanechte odpověď