Magic Story: Příběhy z Ravnicy 10 – Rezův vzestup

RealmsUncharted

Azorijský právmág pozná skutečnou podstatu práva. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

Rezův vzestup

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

27. 2. 2019

 

<<< Příběh devátý <<<

 

Milí rodiče, vezměte prosím na vědomí, že tato povídka může být nevhodná pro mladší čtenáře.

 

Klidná mysl, klidný krok.

Stoupám po schodišti do Knihovny starého práva. Cestu znám už prakticky nazpaměť — sto a dvanáct schodů přes Promenádu pravdy, dvě stě a dvanáct dalších k Altánu spravedlnosti, pak osmdesát sedm kroků ztichlými Halami soudnosti. Teď mi zbývá jen třicet tři schodů mlhou Vodopádů spravedlnosti. Vodní tříšť mi dopadá na plášť, když procházím okolo místa, kde se patnáctipatrový vodopád změní v mlhu těsně předtím, než dopadne na podlahu komplexu Jelen. Kdybych se podíval dolů, spatřil bych stovky azorijských byrokratů a úředníků procházejících v pravidelných řadách spodním atriem, ale já se neodvažuji. Nejspíše bych ztratil rovnováhu, a jelikož tu není žádné zábradlí…

Klidná mysl, klidný krok. Klidná mysl, klidný krok.

Konečně mě uvítá klenutá chodba Knihovny, a já si oddechnu úlevou, že opět stojím na pevné zemi. Okamžitě mě obklopí vůně zaprášených starých knih a spisů, v kůži vázaných pokladů práva a pořádku. Většina právmágů v mém věku studuje v Knihovně run, ale Ravnica má bohatou a dlouhou historii, a je prozíravé studovat ji skutečně od nejdávnějších počátků. Právě zde se nalézá první návrh Guildpactu — vystavený pod třípalcovým očarovaným sklem a podepsaný samotným Azorem. Pokud se podíváte pozorně, spatříte na páté stránce modrou žíni z jeho hřívy. Tento první návrh byl plný skulin a mezer, takových, že by jimi prošel i plně vzrostlý selesnyjský červ, ale Azor je postupně a pečlivě odstraňoval a zaplňoval, a poznámky a doplňky barvy zaschlé krve se množily a množily. Při mé vlastní cestě za poznáním dokonalosti zákona jsem se naučil vážit si takové metodické práce, studia chyb minulosti, kterých je třeba se v budoucnosti vyvarovat.

Tome of the Guildpact | Art by: Randy Gallegos

 

„Přineste mi tyhle,“ zašeptám homunkulovi, co se stará o chod knihovny, a podám mu seznam textů, se kterými budu dnes pracovat. Zatímco se odbelhá, protáhnu si krk a rozhlédnu se po okolních kójích po Tagan. Ráno u sebe nebyla, a já neměl dost trpělivosti na ni čekat. Špatná přístupnost Knihovny starého práva ji činí oblíbenou pro sfingy, takže je šance, že bude tady. Konečně spatřím modro hnědě žíhanou hřívu své učitelky, a potají zamířím do vedlejší kóje.

Homunkulus mi přinese hromádku knih, spolu s překladatelským medailonem pro pochopení zastaralých termínů. Posunkem se mě zeptá, jestli budu chtít pomoc při obracení stránek, ale já ho mávnutím ruky propustím a zaberu se do studia tam, kde jsem minule skončil. Je těžké se soustředit, když je Tagan tak blízko, obzvláště když vím, že ona ví, jak byla má poslední zákonná runa přijata Senátem. Mezera, kterou jsem objevil a zaplnil, byla stará a obrovská, a doplněk, který jsem sestavil, byla jediná, dokonalá věta právnického jazyka, na pouhých třech stránkách, včetně patnácti dvojitých záporů, dvanácti trojitých, sedmi poznámek, a dvaceti osmi dodatků.

Odolal jsem touze zeptat se Tagan, jak Senát reagoval, a postupně se zabral do studia staré mapy Desátého okrsku. Probíhal jsem prstem podél Transgildovní promenády, a v duchu porovnával současný stav s pět set let starou mapou. Mnoho z okolních čtvrtí a bloků nyní patřilo Gruulům. Čtvrť duchů byla tehdy třikrát tak větší. Zonot 7 byl jen obyčejné jezero, a dál proti proudu řeky byla samostatná a plně funkční azorijská čtvrť — která je nyní v troskách, kvůli sesuvu půdy v délce třiceti bloků, způsobenému takzvanými „Experty“, spolkem odštěpených Izzetských chemágů.

„Jurisdikční problém Expertů“ bylo oblíbené téma na samostatnou práci pro studenty-právmágy v prvním ročníku. Nikdo v mé skupině ho nevyřešil, tak jako nikdo nikdy předtím. Šlo o to, že na oblast poničenou Experty si činily nárok čtyři gildy:

  1. Golgari považují území za své, protože Experti se usadili a postavili laboratoře na řece na vorech vytvořených z naplavenin. Jak se naplaveniny zachycovaly a šířily, tak rostlo i území Expertů. To, co bylo dřív jen malý kousek země s pár tucty obyvatel, se nyní mnohem větší území s počtem dvou tisíc duší. Hromada naplavenin nyní tvoří v podstatě přehradu, s pochopitelnými následky jak proti proudu, tak po proudu, a Golgari se zoufale snaží problém vyřešit.
  2. Simická gilda tvrdí, že řeka se vlévá přímo do Zonotu 5, a tvořila by dokonalou plavební trasu, pokud by byla splavná. A zbavila se veškerého odpadu a naplavenin.
  3. Azorius tvrdí, že technicky vzato se celá tato oblast vytvořila z území gildy, a že sousední pozemky gildy tím trpí nejvíce. Jak nebezpečím záplav, tak stálými experimenty Expertů, jejichž důsledky často přesahují hranice jejich území.
  4. A nakonec Izzet, který tvrdí, že základy voru na řece byly vytvořeny s ukradených součástí jejich slévárny mizzia. Liga přerušila s Experty veškeré kontakty a tvrdí, že jejich bezohlednost a chaotická vynalézavost dělá Izzetu špatné jméno… a když tohle tvrdí Izzet, tak to už je co říct.

Je to neřešitelné. Nikdo nikdy nevymyslí dohodu, která by byla založena na nezpochybnitelné jurisdikci. Když se o to pokusili naposledy, málem vypukla válka. Takže ten problém trvá, neřešený, nehlídaný, plný děr a mezer.

Otočím stránku, a jako by se mi papír vysmíval, pořeže mě na prstě — jedno z mnoha nebezpečí, kterým jako právmág musíte čelit. „U Azorovy hřívy!“ zakleji o dvě úrovně hlasitěji než šeptem. Což ovšem v knihovně znamená prakticky ohlušující křik.

„Rezo?“ ozve se Tagan z vedlejší kóje, opře tlapy o stěnu a nakoukne. „Mír a pokoj tobě,“ zašeptá.

„Mír a pokoj i vám,“ odpovím, a pak oba na chvíli zmlkneme a třídíme si myšlenky. Podle etikety při nečekaném setkání právmágů různých hodností začíná konverzaci po pozdravu ten níže postavený, ale podle nervózního kmitání Taganina ocasu vidím, že se třese nedočkavostí sdělit mi novinky. Takže ji kývnutím hlavy vybídnu.

„Senát projednával tvou runu ohledně uzavření mezery v zákoně ohledně identity.“

„A?“ zeptám se, a srdce mi buší tak hlasitě, že se bojím, že přijde homunkulus, ať neruším.

„Byli unesení. Tak složité. Tak dokonale komplexní. Mistr Baan řekl, že to byl ten nejbrilantnější zákon za celý měsíc. Právě teď je vyhlašován na obloze.“

Dovin’s Acuity | Art by: Bastien L. Deharme

 

„Doopravdy to řekl? Tahle slova?“ Cítím, jak mé modré tváře fialoví studem.

„Nikdy bych si nedovolila citovat mistra Baana bez ověření.“

Zatočila se mi hlava. Můj první zákon, vepsaný na oblohu na Novým Prahvem. Byl to opravdu složitý problém, a jsem na něj patřičně hrdý. Čekal jsem, že vzbudí pozornost, ale vepsat jej na oblohu? Tak rychle? Čeká mě obdiv a nejspíš i pochlebování od kolegů. Díky všem hodinám, které jsem strávil nad opravami toho zákona budou ulice Ravnicy čistší a bezpečnější, i v noci. Celé město bude o krok blíže dokonalosti.

„Vzbudil jsi Baanovu pozornost.“ Tagan jediným skokem přeskočí pažení a neslyšně dopadne do mé kóje. Vzápětí zakouzlí kouzlo soukromí. Kdyby nebyla mojí učitelkou, ani bych si nevšiml, jak to udělala — takhle jsem ale zpozoroval sotva znatelný pohyb pravou přední tlapou. „Takže teď je pro tebe vhodná doba přijít s něčím podobně působivým. Na čem teď pracuješ?“

Do práce na tomhle zákoně jsem se tak zabral, že jsem ani nepřemýšlel o tom, co dál. „No,“ přemýšlím, „vždycky je tu Jurisdikční problém Expertů…“

Tagan si protáhne hřbet se znuděným výrazem. „Hádanka pro prváky na Baana nezapůsobí,“ odfrkne si. „Co dál?“

Předkládám jí další nápady, ale už jsem ztratil její pozornost. Daleko víc ji zajímá lesklý překladatelský medailon, ležící na rohu mého stolu. Pohrává si s ním tlapou, dokud ho neshodí. Naštěstí ho zachytím dřív, než dopadne na zem, a schovám ho v dlani. Kdybych ho vrátil na stůl, Tagan by si s ním zase hrála. Tohle pomyšlení mi ovšem přivedlo k nápadu ohledně recidivistů…

„Minulý týden jsem si všiml možné mezery v zákoně… článku, který určuje průměrnou délku vězení vzhledem k míře recidivismu. Teoreticky, pokud by míra recidivismu poklesla, mohly by být udělovány tresty vězení o záporné délce trvání. Podíval bych se na to dřív, ale článek odkazoval na Starý zákoník, oddíl 394-H, a potřebuji si to potvrdit ze svitků ze Starých archivů.“

Tagan ožije. „Teoretické mezery bývají senzace. Jistá část obyvatel bude naštvaná, když odvrátíme možnou zkázu vězeňského systému, a odměna za to bude zasloužená. Ale potrvá dny, než ti knihovníci povolí přesun svitků mezi knihovnami. Možná bude lepší, když do Historických archivů zajdeš sám, dokud je tvoje runa na obloze čerstvá.“

Spatří moje váhání. Které nečekala.

„Neříkej mi, že jsi nikdy nebyl venku z Nového Prahvu?“

„Samozřejmě že byl!“ ohradím se. Je to pár let. Osm, přesně řečeno. Někdy, když se zaberu do práce, zapomínám, že kromě teoretického světa zákonů a nařízení existuje i skutečná Ravnica.

Historické archivy nejsou daleko. A bude jistě ohromující pozorovat ohromné golemy-archiváře, toulající se mezi dávno opuštěnými regály. Dějiny zákonů a nařízení z první ruky. Ale pak se mi v hlavě objeví čísla: dvě zákonné runy na obloze v jednom týdnu. Dvacet minut letu na gryfovi. Dvě stě stop nad zemí, nad hlavami tisíců Ravničanů.

Klidná mysl. Klidná mysl.

Nepanikař. Všechno bude dobré.

Referentka leteckých povolení si vezme papíry, ověří mou identifikační runu, a pak mě odvede ke gryfím stájím v jedné z nejvyšších kupolí Nového Prahvu. Je tu sedm otevřených výklenků, celá kupole slouží jako hlavní uzel pro archony, sfingy, a modrostříbrné thoptéry, neslyšně mávající křidélky z runového světla.

„Venku je dost rušno,“ řekne mi referentka, když si uvědomí, že jsem se zarazil, ohromený rozlehlostí města pod námi. „To je váš první let?“

Přikývnu.

„Bude to dobré. Čestná povinnost, kterou jsme přísahali plnit, si náš čas i námahu zaslouží.“

Při zmínce o povinnosti se mé nohy přestanou třást, a já se dokážu vyšplhat do sedla. Jsem roztřesený, ale referentka mě ujistí, že tohle zvíře je na nezkušené jezdce zvyklé. Nakonec dokážu najít jak odvahu, tak rovnováhu, a ujistím se, že obě své brašny mám vyvážené a bezpečně upevněné. Jsou v nich odkazy na svitky, které mě Tagan dovolila vypůjčit z její soukromé knihovny v Archivu. Teď jsem připraven vyrazit a vydobýt s v gildě jméno. O chvilku později gryf vyskočí z balkónu, trochu sletí vlevo, a pak vystřelí k obloze. Pak mírně zahne vpravo, a proletí přímo skrz jednu ze zářících runových řad nad gildovní síní. Je jich tu tolik, že není možné se všem vyhnout. Hledám pohledem tu svou a otřesu se, když ji spatřím.

Azorijský Zákon 3455-J
Opomenutí poskytnutí náležité identifikace…

A pak runy zeslábnou, a objeví se Ravnica. Ten pohled mi vyrazí dech. Město se táhne od obzoru k obzoru, kam oko dohlédne, jako mozaika barev a slohů, budovy široké a masivní i vysoké a štíhlé, a všech možných tvarů mezi nimi. A stejně tak jako budovy jsou rozdílní i obyvatelé, ale všichni jsou vázáni těmi samými zákony, vypsanými na obloze. Ano, Azorijský senát nemá mezi gildami mnoho přátel, ale naší povinností není pěstovat přátelství. Musíme udržovat zákon a pořádek, jinak se město propadne do chaosu.

Mountain | Art by: Jonas de Ro

 

Po deseti minutách letu nám náhle cestu zastoupí hejno thoptér, visící ve vzduchu jako oblak. Gryf se jim snaží vyhnout, ale v tu chvíli náhle vystřelí ze země fialový blesk a zasáhne thoptéru nejblíž k nám. Pak se zřítí dolů další thoptéra, a gryf se splaší. Škube sebou napravo nalevo, vzpíná se. Snažím se ho nějak řídit, ale neumím to, všechno tím jen zhorším, a nakonec se neudržím v sedle.

Padám.

Zoufale a instinktivně se snažím něčeho zachytit, a popadnu jednu thoptéru. Trochu zpomalí můj pád, ale ne dost. Jsem pro ni příliš těžký, všechna křidélka postupně přestávají fungovat, a nakonec padá se mnou.

Ale namísto toho, abych se rozmázl o dláždění, dopadnu měkce — tedy, nárazem mě rozbolí celé tělo, ale jsem živý. První myšlenka, co mě napadne, je, že mám špinavé šaty. Druhá je to, že jsou od krve. Až pak si uvědomím, kam jsem vlastně dopadl. Na odpadky. Na obrovskou hromadu odpadků.

Téměř slyším, jak všichni mí vedalkení předkové unisono vykřikli hrůzou. Lazebníci mi budou muset vydrbat kůži mýdlem až do krve, spálit tyhle šaty, a popel zabalit do neprodyšného obalu a hodit do nejhlubšího ze zonotů. Ale i tak se až do smrti nezbavím vzpomínky na všechnu tu špínu.
„Pomoc!“ vykřiknu, ale je to jen knihovnický křik, tedy o trochu hlasitější zašeptání. „Pomoc!“ zachraptím znovu a snažím se vyhrabat z hromady odpadků.

„To je dobrý,“ zahřmí hluboký, uklidňující hlas. Vzhlédnu a spatřím ohromnou tvář za hustým ryšavým plnovousem a ohromnými mosaznými ochrannými brýlemi — člověk, i když, pokud by řekl, že má mezi předky obra, věřil bych mu. „Byl to dlouhej pád. Máš štěstí, že si naživu.“ Podá mi ruku umazanou od vazelíny. Alespoň doufám, že je to vazelína. Váhavě ji přijmu.

„Jako štěstí to moc nevypadá,“ řeknu a sloupnu si z tváře proužek rosolovité hmoty.

„Jo, máš pravdu. Vypadá to na nějakýho šílence, co sestřeluje thoptéry z oblohy. Neporanil sis nic?“

„Jen svou hrdost, předpokládám. Kde to jsem?“

„U Expertů,“ odpoví mi. „Já jsem Hendrik. Pro přátele Hennie. Nebo Velkej Hen. Nebo V.H. Nebo Dvouciferníkovej Hen — to kvůli tý příhodě s rozcuchaným výbuchářem, co neuměl odečítat z ciferníku. Zastavil mi srdce.“ Bouchne se do hrudi. „Ale Starej Doktor mi udělal nový. Jde líp než hodiny v Laboratoři kontinua!“

„Já jsem Reza,“ řeknu pomalu. Nejsem si jistý, jestli je to Hendrikem, nebo mám otřes mozku, ale moje mysl teď víří v kruhu, neschopná čehokoli. „A mí kolegové mi říkají Reza.“ Rozhlédnu se kolem. Tak tohle je to území Expertů? Všude okolo jsou kotle pokryté plátovým mizziem a jejich trubky tvoří nepopsatelnou změť. Většina je jich dost zvětralá, a na každé z nich i na všech budovách okolo jsou patrné známky neustálých oprav. Tucty přetlakových ventilů vypouští páru i jiné, hrozivěji vyhlížející plyny, a zahalují tak okolí do odporné nažloutlé mlhy. Nedokážu pochopit, proč se gildy perou zrovna o tohle místo.

„Dobře Rézo. Půjdeš se mnou domů? Umyjeme tě a dostaneme zpátky na oblohu dřív, než řekneš švec.“

„Jsem Reza. A bez urážky, ale vhodnější bude, když se vrátím okamžitě do Nového Prahvu. Nevím, jaké vůči mě chováte úmysly.“

„Dělej, jak myslíš,“ řekne Hendrik a sjede dolů s hromady odpadků. „Ale měl bys vědět o kompostových červech.“

Vyskočím. „Kompostoví červi?“

„No, popeláře tu nemáme, takže jsme museli improvizovat.“

Okamžitě seběhnu s hromady a prohlédnu si své šaty. Takhle se do Nového Prahvu vrátit nemůžu. Pokud mě mí kolegové takhle uvidí, jejich respekt bude tentam. „Můžete mě ujistit, že vaše úmysly jsou čestné?“ ptám se Hendrika formálním tónem, abych zamaskoval svůj strach. „Nesouhlasím s jakoukoli účastí na bláznivých experimentech jakéhokoli druhu.“

„Slibuju, že tě tu žádné další neštěstí nepotká.“

Vypadá jako čestný muž, a já v podstatě nemám na vybranou, takže jdu za ním.

Z nějakého důvodu jsem si myslel, že to industriální okolí je jen fasáda, a že Hendrikův dům nabídne pohodlné pokoje k obývání i ke stolování. Ale ve skutečnosti je to uvnitř ještě horší. Všude trčí mosazné trubky a ventily a hrozí tak neustále nebezpečí zakopnutí a popálení. Celý byt je zahalen párou tak, že se moje šaty mačkají a kroutí samy od sebe. Začínám se potit, což je u vedalkenů nevídané, a Hendrik mě nasměruje do poněkud méně zapařeného koutu.

„V.H.? To si ty?“ ozve se do skřípotu kovu a rachotu ozubených kol hlas.

„Vedu hosta!“ křikne Hendrik. „Dneska prší vedalkeni. Ten blázen s generátorem kulových blesků zase sestřeluje thoptéry.“ Šťouchne mě do žeber. „Tady Réza je další oběť.“

Art by: Wesley Burt

 

„Reza,“ opravím ho znovu, když se objeví druhý člověk, tak štíhlý a elegantní, že by mohl být vedalken, až na ten odstín kůže a husté, kudrnaté vlasy.

„B.H. ti dal přezdívku. Takže máš problém — oblíbil si tě.“ Usměje se. „Já jsem Janin. Starám se o to, aby se to tu nerozpadlo. Mistr chemág, jestli si z těch, co si potrpí na tituly.“

„Postarej se, aby se umyl a najedl, Měsíčku.“ řekne Hendrik Janinovi a přehodí si přes rameno brašnu s nářadím. „Zařídím mu cestu domů.“

„Měsíčku?“ zeptám se Janina, když Hendrik odejde.

„Říká, že moje oči svítí jako měsíce,“ pokrčí Janin rameny. „Ale nikdo jiný mi tak neříká. B.H. je trochu… výstřední. I na roztržitého chemága se skrytou touhou zemřít. Takže Reza… to je zkrácenina z Rezajaelis?“

Zírám na něj, ohromený z toho, že to ví, a z toho, jak bezchybně jméno vyslovil. „Ano… jak—“

„Vychovali mě vedalkeni. Mí biologičtí rodiče zemřeli při výbuchu v laboratoři pár bloků odsud. A máma s tátou se cítili za ty vadné cívky částečně zodpovědní.“

„To je mi líto,“ řeknu, i když mě napadne, že kdyby jeho rodiče zařízení pravidelně kontrolovali, nehoda by se nejspíš nestala.

„Takhle to u Expertů chodí. Když tvůj vynález někoho poškodí, snažíš se to napravit tak, jak dokážeš. Adoptovali mě bez zaváhání. Na nikoho jiného spoléhat nemůžeme, tak spoléháme sami na sebe.“ Ukáže na průchod mezi měděnými trubkami. „Támhle se jde do koupelny.“

Zatnu zuby a jdu, doufaje, že po koupeli nebudu ještě špinavější. Ale když Janin otevře dveře, spatřím nádhernou oázu plnou čistého, lesknoucího se porcelánu. Janin mi podá župan, osušku, a lahev vedalkeního čisticího oleje. „Chtěl jsem to dát mámě na oslavu jejího rituálu očisty, ale ty to potřebuješ víc.“

Asi jsem se musel tvářit nechápavě, protože se na mě zase omluvně usmál. „Zapomněl jsem, jsi z Nového Prahvu. Nejspíš zvyklý na lazebníky a tak, ne? Tady se pouští voda.“ Otočí mosazným kohoutkem, a voda začne téct. Pak odzátkuje láhev a nakape do vany pár kapek oleje. Hladinu okamžitě obklopí namodralá mlha. „Špinavé šaty hoď před dveře, zařídím, aby skvrny zmizely.“

A pak v podstatě zmizí také, s rychlým zabouchnutím dveří. Čisticí oleje jsou silné, ale pro lidi a ostatní rasy jsou téměř jedovaté. Pro vedalkeny je však jejich svíravá vůně přímo božská.

Lahvičku s olejem dám do brašny, a šaty hodím před dveře. Janin měl o lazebnících pravdu, ale já se nenechám zahanbit. Vydrhnu se, jak nejlépe umím, a pak se potopím pod hladinu a strávím několik minut meditací.

Když se vynořím a na tváři ucítím vzduch, chvilku si odpočinu a nechám tělo opět se přizpůsobit na dýchání plícemi.

Když se k Janinovi připojím v tom, co má být obývací pokoj, stále se snaží vyčistit mi šaty. Prohlédne si je, látka je téměř čistá. Většina lidí by s tím skončila, ale Janin se pustí opět do práce, dokud po skvrnách není doslova ani památky.

„Vychovali tě dobře,“ řeknu, a Janin se rozesměje. Pak se dlouho bavíme o oblíbených vedalkenských zvycích, a čas letí. Najednou si Janin uvědomí, že se setmělo.

„V.H. by už měl být zpátky,“ řekne. „Stmívá se.“ To, jak to řekl, neznělo nadšeně. „Měli bychom zajít do Dílny. Někdy je jí přímo posedlý.“

Takže vyrazíme přes pár ulic, kde je síť trubek a kotlu ještě hustší. Mizzium je tu tak koncentrované, že mě z něj brní zuby. Do Dílny projdeme velkou mosaznou branou, a uvnitř spatříme stovky vynálezců, předvádějících své výtvory. Okolo hlavy nám proletí hejno víl se šroubky v rukou, všude srší jiskry, a stoly jsou plné skleněných koulí s uvězněnými elementály. Největší dav je okolo ženy, co tvrdí, že dokáže vytvořit prostorové trhliny. Sleduji ji, a v duchu počítám všechny zákony a vyhlášky. Během třech minut jich stihne porušit dvacet osm. Ve skleněném příklopu, co má na sobě, se shromažďuje fialová elektřina, a pak švihne dlouhou holí. Zaslechnu švitořivý šum, a skutečně se před ní objeví trhlina v prostoru, tak černá, až mě bolí oči.

„Tímhle může někomu ublížit,“ řeknu Janinovi.

Jen pokrčí rameny, „Možná.“

„Ale neměli bychom—“

„Neměli. Pojď. Drž se mě.“ Ale dav je hustý. Až moc. Začíná mi být špatně a musím se uklidnit. Rozeběhnu se k východu, a Janin na mě volá, ale já potřebuji ticho stejně jako vzduch.

Klidná mysl, klidný krok.

Ulice jsou lepší, široké a otevřené, a já opět mohu dýchat. Vedle mě se objeví dlouhý, štíhlý stín. Myslím si, že je to Janin, ale je to vedalken. Přiblíží se, já se snažím nervózně usmát, ale on se na mě vrhne a strhne mi brašnu s texty. Nedokážu si představit, jak zklamaná bude Tagan, když se do Nového Prahvu vrátím bez nich. Rozeběhnu se za zlodějem a běžím za tím přes celé území Expertů, ale nakonec ho ztratím v bludišti mosazných trubek. Chvíli se snažím popadnout dech, ale pak si uvědomím, že ty knihy z odkazy musím dostat zpátky. Pomalu přelezu přes bludiště trubek na azorijské území, kde platí zákon a řád.

Okamžitě mě spatří tři zatýkači, a já vydechnu úlevou. Ovšem podle jejich výrazů nejsou šťastní, že mě vidí.

„Hej vy,“ ozve se jeden. „Co tu děláte?“

Co tu dělám? „Omlouvám se… hledal jsem vás, protože—“

„Vaše jméno! Žijete tu?“ Otázka stíhá otázku, a já jsem zaražený jejich úsečným chováním. Zatýkači v Novém Prahvu jsou vtělená ochota.

„Máme hlášení o lupiči, který tu řádí,“ řekne, a já si konečně myslím, že se k něčemu dostaneme, ale pak dopoví, „a vy odpovídáte popisu. Vysoký. Modrý. Plešatý.“

High Alert | Art by: Daarken

 

„Takže v podstatě vedalken?“ řeknu. „Ale to může být kterýkoli!“

„Naposledy ho viděli s brašnou přes rameno… s takovouhle. Co kdybychom se podívali dovnitř? Co říkáte?“

„To jsou mé osobní věci!“ Vím, že mě mají chránit zákony, ale teď se mi zdá, že to tak docela neplatí. Snažím se s tím pocitem bojovat a soustředit se na logiku. „Jsem Rezajaelis Agnaus, právmág z Nového Prahvu. Můj gryf měl nehodu a já naneštěstí skončil uprostřed území Expertů, kde mě okradl ten chuligán. Teď se snažím získat své věci zpět, abych se mohl vrátit domů. Doufal jsem, že mi pomůžete, ale vy obtěžujete od první chvíle. Teď mi sdělte svá jména, abych je mohl nahlásit vašim nadřízeným, jakmile se vrátím do komplexu Jelen.“

Chování zatýkačů se rázem změní. Znovu si mě prohlédnou, a jeden z nich chce něco říct, když se zpovzdálí ozve hrozivý výkřik. Dva ze zatýkačů okamžitě odběhnou, a třetí se mi omluví. „Promiňte nám to obtěžování,“ řekne. „Pokud nám ukážete svou identifikační runu, ukončíme to a budete moci pokračovat.“

„Pokračovat!“ řeknu a sahám do brašny pro runu. „To mi nepomůžete s pronásledováním toho lupiče?“

„Pokud se to stalo na území Expertů, nemáme bohužel pravomoc zasahovat.“

Zavrčím, když pořád nemohu najít runu, a pak mi dojde, že byla v mé druhé brašně. Pohlédnu zatýkačce do očí.

„Problém?“ zeptá se mě, a její postoj je opět útočný.

„Ne. Žádný problém,“ zamumlám. Před očima mi proběhne nový zákon. Můj zákon. Opomenutí poskytnutí náležité identifikace bude potrestáno odnětím svobody na dobu, dokud se jeho identita nepotvrdí — přesněji řečeno, dokud se nějaký přepracovaný úředník nedostane k tomu, aby na patřičná místa napsal, kdo jsem. Takže budu ve vězení hodně dlouhou dobu. Nemohu dovolit, aby mi uvěznění pokazilo v Novém Prahvu reputaci. Bylo by to jako své celoživotní dílo spláchnout do stoky.

Moje ruka nahmatá lahvičku s čisticím olejem, co mi dal Janin. Vytáhnu ji z brašny a hodím ji zatýkačce k nohám. Rozbije se v oblaku žíravého pachu. Zatýkačka se rozkašle a já se rozeběhnu pryč. Zatýkačka okamžitě volá na ostatní, a všichni tři se rozeběhnou za mnou, oči zarudlé a podrážděné olejem, z nosů jim teče jako z kohoutků. Zpomalilo je to, ale ne dost. Na každé křižovatce pátrám po trubkách a škvírách, které by mě zavedly zpět k Expertům a snažím se nemyslet na to, že jsem právě spáchal zločin milionkrát horší než opomenutí poskytnutí náležité identifikace. Není úniku. Musím se vrátit zpět, ale nejsem dost rychlý.

Nakonec mě zaženou do slepé uličky. Otočím se a pozoruji zatýkače, jak se blíží, ale najednou mlhu v ulici prořízne zlověstné modré světlo. Zatýkači se zarazí se spadlými bradami.

Ohlédnu se, a také mi spadne brada, když spatřím těžkopádný létající stroj, držící pohromadě množstvím instalatérské lepicí pásky a mnohem větším množstvím vůle. Ze stroje vykoukne Hendrik. „Nastupte, Rezmistře,“ ukáže palcem dozadu ke stroji. Janin se vykloní ven a podá mi ruku. Najednou mě do očí praští něco povědomého — stroj je vyrobený z bílého kovu s modrými skleněnými puklicemi. Přimhouřím oči a uvědomím si, že to jsou tucty emblémů Azorijského senátu, odložených do archivu. Jejich runová magie byla změněná, a teď svítí fialově, ale i tak je poznám na první pohled. Můj čestný zachránce nebude tak úplně čestný.

Deploy | Art by: Sara Winters

 

„To jste byl vy!“ řeknu Hendrikovi. „To vy jste ten ‚šílenec‘, co sestřeluje thoptéry! Málem jsem kvůli vám zemřel!“

„Jo, promiň. Ne ty thoptéry, jen to, jak si spadnul z nebe. Teď nastup, než ty čmuchaly napadne něco vyčarovat.“

„Tohle je ukradený majetek!“ křičím. Nemůžu. Nemůžu. Pohlédnu na zatýkače, kteří se pomalu blíží. V mysli se mi hromadí seznam porušení zákona:

Azorijský Zákon 2795-V, Nespolupráce se zatýkači…

Azorijský Zákon 3343-J, Použití kradeného dopravního prostředku…

Azorijský Zákon—

„Máš asi tři vteřiny na to, než tě ti čmuchalové dostanou,“ varuje mě Hendrik.

A tak nakonec zvítězí mé instinkty. Popadnu Janina za ruku a vyskočím. Hendrik vzlétne a přeletí nad hlavami zatýkačů, kteří se vzápětí změní v tečky. „Kam poletíme?“ zeptá se Hendrik. „K Novýmu Prahvu? Nedostanu tě až tam, ale aspoň dost blízko, abys moh dojít pěšky.“

Nevšímám si otázky a zeptám se na to jediné, na co dokážu myslet. „Proč? Proč by někdo žil jako vy? Porušoval zákony? Sestřeloval thoptéry?“

„Čí zákony? A čí thoptéry?“ zeptá se Hendrik.

„Chápu vaši rezervovanost k Azorijské gildě,“ řeknu a vzpomenu si na ten dravčí lesk v očích zatýkačů. „Ale nebylo by pro Experty lepší, kdyby se podřídili dohledu? Ulice by byly bezpečnější, byla by tu městská infrastruktura, abyste nemuseli používat červy. A Izzetská liga by vám platila náklady na výzkumy.“

Hendrik potřásl hlavou. „Vystačíme si sami. Vždycky jsme si vystačili. Není to dokonalé, ale je to domov.“

„Alespoň mi slibte, že přestanete sestřelovat thoptéry.“

„Jistě, pokud přesvědčíš Azorius, aby přestal se špehováním.“

Nastalo trapné ticho, které ale vzápětí přerušil ohlušující řev, který otřásl každým šroubkem v kabině. Řev sílil, a pak na obloze začaly sršet blesky. Podíval jsem se dolů a spatřil ohromnou černočernou trhlinu, na místě, kde byla Dílna. „Hendriku!“ vykřiknu, na Dílnu něco útočí… nějaký elektrický elementál. Z trhliny zasršely další blesky, a tentokrát začaly nabývat tvar. Už to nebyla jen elektřina, ale něco hrozivějšího — s pařáty, drápy, zuby. Ohnalo se to po jedné z budov, a očividně to bylo tak horké, že se vše, čeho se dotklo, okamžitě roztavilo. Vzduch zaplnila ostrá vůně ozónu. Kdybych měl na těle chlupy, zcela určitě by se zježily.

Azorijští archoni zpozorovali nebezpečí a okamžitě vyrazili směrem k území Expertů, ale zarazili se. Nemají pravomoc zasáhnout a musí počkat, dokud elementál nepřekročí hranice, ale do té doby může zdevastovat vše okolo.

„Prosím, řekněte mi, že máte nějaký vynález, který tohle dokáže zneškodnit,“ zeptám se Hendrika.

„Máme,“ přizná Hendrik. „Manifestační konvertor s dvojitě optimalizovaným kaskádním článkem.“

„U Azorovy nekonečné předvídavosti!“ vykřiknu nadšeně.

„Ale…“ pokračuje Hendrik. Takové ale nevěští nic dobrého. „… momentálně je uložený přímo támhle, pod deseti stopami roztaveného mizzia.“

Obyvatelé se snaží, jak můžou, ale je to předem ztracená bitva. Pomoc je nadosah… jenže je tu Jurisdikční problém Expertů, který nešel vyřešit ani v tichu a klidu komplexu Jelen, se všemi zdroji a daty po ruce. Jak by mohl být vyřešený teď — ve stavu nouze a asi tak za čtyřicet pět vteřin, co zbývají, než si nás elementál všimne a srazí nás z oblohy?

Začnu čarovat. Náhle mi dojde, že vím něco, co nikdo z právmágů nevěděl. Viděl jsem, jak to u Expertů chodí. Mluvil jsem s nimi. A teď, když tu řádí ten elementál, mohu vytvořit nouzovou vyhlášku. Možná, že nemám pravomoc vyřešit jurisdikční problém — tohle asi bude opravdu neřešitelné — ale pokud budu moci udělit území Expertů samostatnost, učinit z něj město ve městě, budou moci ujednávat smlouvy a dohody s ostatními, hlavně s azorijskou armádou, která se houfuje u hranic.

„Co byste řekl na to být Nejvyšším sudím Expertů?“ zeptám se Hendrika.

Otevře ústa, ale čas na odpověď už není, takže pokračuji. „Všichni přítomní obyvatelé území Expertů souhlasí se jmenováním Hendrika… jaké máte příjmení?“

„Azmerak.“

„… se jmenováním Hendrika Azmeraka jako prozatímního nejvyššího sudího, zvedněte ruce.“ Kývnu na Janina, a jeho ruka vystřelí vzhůru. „Je někdo proti?“

Zatímco mluvím, stále kouzlím, a vytvářím runu, která by, jak doufám, měla všechno zdárně vyřešit. Vysvětluji to Hendrikovi a Janinovi. Není to elegantní zákon. Má sedm vět, žádné dvojité zápory, poznámky, ani dodatky. Je ovšem dokonale čitelný a jasný. Teď už není pět gild, které zápasí o vlastnictví území Expertů, ale pět sousedů, kteří si budou navzájem pomáhat.

„Na základě výnosu o stavu nouze, a jednohlasným rozhodnutím tímto jmenuji Hendrika Azmeraka prozatímním Nejvyšším sudím Enklávy Expertů. Teď, mám vaše svolení, jako představitele Enklávy a jejích obyvatel, k vyhlášení následující vyhlášky?“

Prohlíží si runu. Je dobré, že je tak pečlivý, známka dobrého vůdce, ale teď už nám zbývá jen pár okamžiků.

Deputy of Detention | Art by: G-Host Lee

 

„Ano!“ Řekne Hendrik konečně, a já runu vypustím. Vystřelí na oblohu se září mnohem jasnější, než by měla. Asi jsem to trochu přehnal, ale nemohl jsem riskovat, že si runy někdo nevšimne. Runa vyhlašuje žádost o okamžitý zásah, a je také okamžitě uposlechnuta. Archoni a rytíři na gryfech vyrazí a vrhnou se na elementála. Údery holí a mečů naruší strukturu blesků, ale ta se téměř okamžitě obnovuje a sílí. Elementál zařve a jediným máchnutím srazí z oblohy tři archony, ale tou dobou už se na něj vrhnou dva rušící mágové na gryfech, vyčarují okolo něj ochranné pole, a společně ho svazují stále víc, dokud ho definitivně nezneškodní.

Vůně ozónu ze vzduchu pomalu vyprchává, a spolu s ní i napětí mezi mnou, Hendrikem, a Janinem. Mezi námi není žádný formální vztah, ale něco mnohem hlubšího.

„Klobouk dolů, Rezo,“ řekne Hendrik a poplácá mě po zádech.

„Díky, V.H.,“ pokusím se vyslovit jeho přezdívku. Nejde to, prostě mi to nejde přes jazyk, připadá mi to jako mít plná ústa písku, ale to neznamená, že k Hendrikovi necítím přátelství.

„Jsi si jistý, že jim chceš předložit tohle?“ zeptá se moje učitelka, když si prohlíží návrh zákona: padesát sedm stran výsad, povolení, a pozemkových změn. Vyřešil jsem Jurisdikční problém. Tentokrát definitivně. Jednání mezi Enklávou a gildami trvala osm měsíců, ale teď jsou u konce. „Je to neslýchané. Riskantní. A jsem si jistá, že Mistr Baan nebude nadšený.“

„Je to správné a spravedlivé. Experti si zasluhují něco víc než jen dočasnou vyhlášku. A nebylo by fér dát jim vyhláškou svobodu a vzápětí ji zákonem zrušit.“

Možná že Experti byli pro Azorius jen na obtíž, ale ukázalo se, že když se najednou objeví osmdesát stop vysoký elementál hrozící zničit několik bloků najednou, jistí lidé to začnou brát na vědomí. Napůl očekávám, že mě Tagan pokárá nebo mi uštědří přednášku o tom, že přijít do Senátu s takovým zákonem mi zničí kariéru, ale ona namísto toho jen zaujatě švihá ocasem sem a tam. Sem a tam.

„Myslím si, že už nepotřebuješ učitelku,“ řekne nakonec.

„Cože? Proč?“ vyhrknu, ochotný udělat cokoli, abych zůstal pod jejím vedením. „Musíte mi věřit. Vím, že to dokážu. Soustředil jsem se na minulé zákony, ale teď vím, jak jich využít k dobru pro současné potřeby všech Ravničanů. Teď mě v tom přece nemůžete nechat!“

Usměje se. „Já tě v tom nenechávám. Jen už nemůžu být tvá učitelka, protože si myslím, že se teď ty sám musíš stát učitelem. Věřím v tebe i v to, čeho chceš dosáhnout, ale také vím, že bude obtížné přesvědčit o tom takové, jako je Baan. Ale když začneš podobný přístup vyučovat jiné, možná získáš na svou stranu další. A potom, kdo ví?“

Nechá nedořečené odeznít do klidu a ticha knihovny. Dokázat přinutit gildy a Enklávu spolupracovat a odsouhlasit status byl ohromný kus práce, ale na Ravnice jsou problémy mnohem větší. Ale když se spolehneme na spravedlnost, na skutečnou spravedlnost… kdo ví? Možná některý z právmágů, které budu učit já, napíše jednou nový Guildpact.

 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď