Magic Story: Příběhy z Ravnicy 1 – Pod pláštěm mlhy

Merretovi, tajnému agentu Rodu Dimir, který v běžném životě pracuje v docích, jednoho dne tajemný druh magie změní život. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pod pláštěm mlhy

Příběhy z Ravnicy

Magic Story

Nicky Drayden

10. 10. 2018

Během dalších pěti týdnu se vám dostane příběhů z Ravnicy, které nesouvisí s hlavním dějem a jeho budoucími kataklyzmatickými dopady. Tyto příběhy jsou o zdánlivě obyčejných lidech (a nelidech) které najdeme v každé gildě a i mimo ně, a na které se většinou nezaměří pozornost supergeniálního dračího arcipadoucha, který hodlá změnit osud celého Multivesmíru. Takže si užijte předkrm k budoucímu hlavnímu chodu, a ponořte se do ulic a zákoutí, kde se odehrávají životy obyčejných Ravničanů.

Okolo ucha mi bzučí stříbrokřídlá sledovací muška, a já stěží odolávám nutkání ji odehnat. Ať už ji očaroval kdokoli, odvedl mizernou práci, nejspíš nějaký začátečník. Vypadá to, že hmyz sleduje spíš mě, místo aby zaznamenal dodávky zbraní. Za prvních pár týdnů své nové práce v docích jsem toho moc nenašel, ale teď jako by se se zásilkami roztrhl pytel. Každý den objevím minimálně jednu bednu plnou drahokamy zdobených palcátů, vyřezávaného kostěného brnění, nebo jedem napuštěných dýk. Po celé Ravnice vzrůstá napětí, tím jsem si jistý, ale Rod Dimir nečeká, že budu o něčem přemýšlet. Potřebuje, aby mě z téhle práce nevyhodili a já jim dodal potřebné informace. Bedny jsou vyskládané na sebe po tuctech a převážené úzkými uličkami. Moje práce je jednoduchá — vypáčit víko, nalomit pečeť tak, aby dovnitř mohla vletět jedna z očarovaných mušek, a pak zase vše zavřít. Jenže tentokrát se uvnitř bedny něco zalesklo…

„Jižní Silné A Bohaté Chuti,“ skví se nápis na etiketě, a během mrknutí oka je jedna z lahví whisky v mé dlani. Velice drahá, očarovaná, po léta uložená v sudech z upytlačených tisíciletých selesnyanských stromů. Nemorální? Nejspíš. Výnosné? Zcela jistě. Ale co, dobře jim tak, měli si zajistit bedny mnohem silnějším kouzlem. Muška mi bzučí okolo ucha, ale já ji nevnímám. Myslím jen na pěknou hromádku zlatých zinů, které dostanu za jedinou láhev. Za láhev, která se shodou okolností přesně vejde do kapsy mého kabátu. Nikdo nic nepozná. Najednou muška hvízdne, já vzhlédnu, a v tu chvíli si uvědomím blížící se kroky, které jsem měl zaslechnout dřív. Merrete, ty lajdáku, vynadám si v duchu. Mlha se rozvíří, a já v poslední chvíli hodím láhev do chuchvalce vycpávací slámy, jemně zaklapnu víko, a pak už se jen snažím vypadat nenápadně.

„Hej! Merrete!“ Je to Špinavec Wothis, můj šéf. Mohutné ruce má zkřížené na prsou, a oba rohy drhnou o stěny úzké uličky. Napůl muž, napůl býk, ale jen napohled. V povaze z člověka moc nemá. „Zrovna tebe hledám!“

„Pane?“ řeknu a uhnu očima, snažím se splynout s okolím. Nejlíp být neviditelný.

„Mlha je jak mlíko, a mám tu investora, kerej chce vokázat přístav. Tak jí vodčaruj, jasný?“

„Nemůže to udělat Warwick?“ zeptám se rovnou. Řidší mlhu bych zvládl, ale nic víc, navzdory létům tréninku a cvičení. Rozhodně nedokážu vyhnat mlhu z celého přístavu. A už vůbec se nedokážu soustředit na vyvolání nočních můr nebo odstraňování vzpomínek. Jsem jen obyčejný tajný agent Dimiru, a dokážu pracovat spíš s páčidlem.

Wall of Mist | Art by: Tianhua X

 

„Warwick tu nejni. Ani starej Pijan. Si tu jenom ty.“ Prohlédne si mě od hlavy k patě. „Naneštěstí.“

„Děkuji za důvěru.“

„Jakou důvěru… dyž to nevyčistíš, nedostaneš za dnešek zaplaceno, jasný?“

„Jasně, šéfe,“ zavrčím. Měl jsem si tu lahev vzít. Sakra. Tuhle mlhu rozptýlit nedokážu. Spousta nesplacených účtů, žena a děti hladoví, a teď další den bez mzdy. Došoural jsem se ke konci mola, soustředil se na magii okolo, a snažil se jí nasát do sebe, a pak ji vypustil naráz, až mi zapraskalo v uších. Mlha zavířila, a rozptýlila se jen napůl, stěží k protějšímu břehu řeky. Dokázala ale odhalit štíhlý simický škuner se spirálou zdobenými plachtami, který zrovna neslyšně plul okolo. Na lodi hlídali dva merfolkové, jeden z nich se na mě zamračil, a napřáhl ruku s plovací blánou na trup lodi. Modrozeleně se zavlnilo, a loď zmizela. Pokud jste se ovšem dívali pečlivě a na správné místo, poznali jste, že tam je.

Špinavec Wothis zadupal kopyty a zasmál se hlubokým, burácivým smíchem, ne nepodobným zvuku mlžného rohu. „To je, co?“ otočil se se širokým úsměvem k investorovi. „Ta mlha je pomáhá ukrejt některý z lodí, a vy brzy zjistíte, že tyhle lodě vobvykle převážej to nejcennější zboží. Zejtra vám vokážu celej přístav. A dneska se na to napijem!“ Wothis investora plácnul do zad mohutnou chlupatou rukou a odváděl ho pryč, ale ještě předtím mě stačil zpražit nelítostným pohledem.

Tiše jsem šel po mokrých schodech k našemu bytu, a vyhýbal se hromádkám uschlého spadaného podzimního listí. Zdejší činžovní domy byly namačkané u sebe, a jejich špičaté střechy připomínaly vyceněné zuby nějakého ohromného zvířete. Slunce sem moc často nesvítilo ani v létě, natož teď. Klíčov není na bydlení úplně nejhorší, ale ta pochmurnost někdy člověku nepřidá.

O devět pater výš jsem nakoukl do okna. Naše malá kuchyň vypadala jako po výbuchu. Misky a lžíce rozházené po pultě, Tashi s nejmladším na koleni, snažící se vyrobit ze směsi manioku a prasečího kořene léčivý lektvar, který by mohla na trhu prodat. Pracuje skoro ve tmě, jen při jedné svíčce, která hoří příliš blízko jejího volného pláště — zeleného pláště s lemováním s vyšitými zlatými lístky. Kdysi jí ten plášť tak volný nebyl.

Otočím klikou a vejdu. Pasti, které má každý z Dimiru umístěné doma, už skoro nevnímám. Dřevěné parkety, schopné probodnout nohu nezvaného návštěvníka, xylofon na kolečkách, vyrobený z žeberních kostí, nenápadná hračka, která vám ale velice rychle zláme vaz. Vyhnu se jim téměř mimoděk, a v duchu se připravím předat špatné zprávy.

„Merrete! Konečně,“ řekne rozčileně Tashi a hodí mi nejmladšího do náruče. Je mu skoro rok, ale pořád je úzkostlivý a netečný jako novorozeně. Vůbec neroste, a pořád mu teče z nosu. Stačí chvilka a klopy na kabátu jsou ulepené.

„Tatí!“ Soche, naše nejstarší, se přižene ke mně a hlavou mi vrazí přímo do žaludku. Překousnu bolest a přinutím se k úsměvu.

„Soche, neměla bys být v posteli?“

„Chtěla jsem tě vidět, tati.“

„Byla jsi dnes na maminku hodná?“

„Byla to hrůza,“ oznamuje mi žena naštvaně. „Rozbila misku trestě z kořínků mat’ti. Celá práce zkažená! Kde vezmeme peníze na další? A kde vezmeme na plyn do lampy, abych se nemusela hrbit u svíčky? A čím nakrmíme dítě?“

„Vždyť jsem včera přinesl tucet jablek,“ připomněl jsem jí a doufal, že tím oddálím nevyhnutelnou otázku Dostal jsi dnes zaplaceno? Práce sice byla jen krycí, ale peníze byly skutečné, a na tom jediném záleželo.

„Ta jablka jsou šunt. Nakrmila jsem ho, ale nepřibral ani trochu. Potřebujeme skutečné jídlo. Od opravdového hokynáře. Něco, co ho nasytí!“

„Já mám taky hlad!“ vykřikla Soche a poklepala si na bříško. „A máma taky!“

„To postele!“ okřikla ji žena, a kupodivu se neozvalo nic, jen cupitání malých nohou. Soche se v koutku vedle pece zavrtala hromady starých pokrývek, už téměř zbavených ohřívacích kouzel.

„Já…“ Otevřel jsem ústa, ale náhle jsem si, poprvé, uvědomil, jak propadlé má moje žena tváře. Hlas mi uvízl v hrdle, a nedokázal jsem to ze sebe vypravit. „Nemám—“

„Sežeň jídlo, Merrete. A je mi jedno, jak.“ Vezme si dítě, a pustí se opět do očarování směsi bylin.

Chvíli tu stojím a snažím se pochopit, co se to z mého života stalo. Pod vstupními dveřmi sem prosakuje mlha, obtáčí se mi okolo kotníků, jako kdyby se ta ponurost z ulic města dostala až k nám domů. Až do mě samotného.

Krást u tržišti v lepší čtvrti je mnohem složitější a nebezpečnější než krást na trhu v Klíčově. Ale je tu krásně, dokonce tu mám i svou osobní eskortu, jde pět kroků za mnou, na rtech široký úsměv. Snažím se ho setřást, a prodírám se okolo pultů plných horkých masových koláčů, hromad dokonale zralého a neposkvrněného ovoce, a košíků plných dvanácti druhů červů, kteří zachutnají i tomu nejvybíravějšímu viashinovi. Ale ať se hnu, kam se hnu, ten strážce je pořád za mnou. Výraz na jeho tváři je stejný, ale význam je jiný. U nás v Klíčově by znamenal „nezahrávej si se mnou“, ale tady, v téhle honosné čtvrti, přímo křičí „zloděj“.

Art by: Wesley Burt

 

Odcházím s prázdnýma rukama, ale to nejhorší je, že zaslechnu bouřlivý smích, smích, ze kterého mě každý den mrazí v zádech. Vzhlédnu a spatřím Špinavce Wothise, jak společně s investorem vychází z honosného čtyřpatrového domu, jehož fasáda je tak napuštěná čistícími kouzly, že ji nepočmáráte, i kdybyste se rozkrájeli. Věděl jsem, že žije někde poblíž, ale nenapadlo mě, že je to tak krásné místo. Ulice je plná plynových lamp, které zahánějí jinde všudypřítomnou mlhu a pochmurnost, a jejich světlo se odráží od naleštěných stříbrných symbolů, zapuštěných mezi červenými kameny fasády.

Sleduji ostatní, jak se míhají mezi stánky. Ulicí právě míří ohromný indrik, spoutaný takovým množstvím magie, že ji cítím v kostech, když okolo mě kolébavě prochází, a nese na sobě množství dělníků — očividně se vracejí z práce ve vzdáleném okrsku. Typická večerní tlačenice. Boroští centurioni tu bedlivě hlídají a dohlížejí na to, aby večerní tlačenice zůstala v mezích zákona. Vmáčknu se do stínů, a jakmile šéf zmizí, proplížím se zpět k jeho domu. Kouzlo na vstupních dveřích je silné, někdo jako já je bez šance ho prolomit, ale také vím, že minotauři jsou většinou dost hloupí na to, aby si přiznali, že i oni by mohli být vykradeni. Takže dům obejdu a vyskočím ze dvora na balkón. Štěstí mi přeje: je tu odemčené okno.

Vklouznu dovnitř, neslyšně jako cár mlhy, a moje nohy se drahých keramických dlaždic téměř nedotýkají. Zaplaví mě ale pochyby. Jistě, občas jsem na trhu něco štípnul, a občas i z něčích kapes, ale tohle je jiné. Málem to vzdám, když si vzpomenu na tvář mé učitelky, když jsem ani po šesti měsících výcviku nebyl schopný oddělit a odstranit jedinou myšlenku. „Možná se do Dimiru nehodíš,“ řekla. Až na to, že to neřekla, ale tu myšlenku mi vypálila do hlavy, lehce, ani při tom nehnula brvou. A ta myšlenka mi v hlavě zůstala. Snažím se jí setřást. Můj otec byl špión. A taky tři moje tety a strýc. Špionství máme v krvi. Dokážu to.

Po pár krocích ztemnělou chodbou se ocitám v kuchyni. Hoří tu plynová lampa, plamínek stažený na minimum, a celá kuchyň se koupe v hřejivém přítmí. Na pultě je košík s chlebem. Vezmu si bochník, cítím, jak je poctivý a voňavý. Vedle chleba je ovšem něco zajímavějšího. V regále jsou naskládané elixíry. Tucet. Vezmu jednu lahvičku do ruky, je dlouhá, hranatá, ze starobylého skla. Na etiketě je napsáno „Elixír soustředění“. V lahvičce se leskne namodralá tekutina, jako by se koupala v měsíčním světle. Ten chleba by stačil, rodina by se najedla, ale tohle… pár kapek by mohlo změnit můj život. Posílit mou magii, zajistit práci v docích, a pak se možná dostat zpět do přízně gildy. Jen pár kapek. Šéf si toho nevšimne.

Odšpuntuji zátku, a přičichnu… cítím bavlněnou vůni, jako od čerstvě vypraných pokrývek. Otevřu ústa, nakloním lahvičku.

Jedna kapka.

Druhá.

Tak ještě jednu, pro dobrou míru. Ale než třetí kapka dopadne na můj jazyk, světlo v kuchyni se rozzáří naplno. Oči se mi leknutím rozšíří, a elixír se rozstříkne na bradu, vpíjí se do mého kabátu. Stojím tu, neschopen se pohnout, a zírám. Do kuchyně vchází minotaurka, oči stále napůl zavřené, ve vlasech natáčky, na sobě noční košili dlouhou až po kopyta. Ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že by existovala osoba, která by se dobrovolně každé ráno probouzela vedle Špinavce Wothise. Ale opravdový špión by něco takového dávno věděl. Co si to namlouvám? Nejsem dobrý špión. A nejsem ani dobrý zloděj.

Minotaurka zazívá, a já spatřím v její hubě všechny zuby. Nic hrozivého, ale jsem si jistý, že kdyby chtěla, roztrhne mě ve dví. Sice pořád napůl spí, ale takhle nevydrží dlouho. Zamíří ke kuchyňskému pultu, vytáhne velkou kovovou misku a naplní ji po okraj trávou. Pak jí vezme do rukou a zamíří ke mně.

Ale teď na sobě začínám cítit účinky elixíru. Začínají se mi třídit myšlenky, a cítím, jak se mi napínají svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Moje prsty se rozzáří magií. Sáhnu po ní, mysl minotaurky se přede mnou rozevře jako kniha, a já zakouzlím téměř zapomenutá kouzla. Stačí tady trošku postrčit, tady zatáhnout, a najednou jsem pro ni neviditelný. Je jen pár palců ode mne, a s prázdným pohledem nikam spokojeně přežvykuje trávu…

Unexplained Disappearance | Art by: Izzy

 

Zachvátí mě stud. Rozlil jsem spoustu elixíru, měl bych se omluvit. Nabídnout jí zaplatit škodu. Ale takový dluh si moje rodina nemůže dovolit, obzvláště s tou mizernou mzdou, co mi její muž platí. Když mi tedy něco zaplatí. Kromě toho, kdyby Dimir zjistil, že jsem až takhle mizerný špión, zbaví se mě definitivně. Takže tu vydržím, i kdybych tu měl strávit celou noc. Zadržím dech, a přitisknu si bochník chleba k hrudi, jako by na něm závisel můj život. Utěšuji se tím, že se moje děti brzy najedí.

Z prstů mi vystřelí zášleh magie, a mlha zmizí jako pára nad hrncem. Poprvé od doby, co pracuji v docích, je nad řekou jasno. I když upřímně, pohled nic moc — bahnitá voda, plná odpadků a žabince. Napadne mě, jestli pro Špinavce Wothise nebylo lepší, když investor neznal skutečnou pravdu. Takhle to vypadá, že celý přístav je spíš špinavá stoka, ovšem to není můj problém.

Z takové náhlé moci v mých prstech jsem trochu nervózní. Chci se před ostatními ukázat. Jeřábník Yantis, viashino s ulepenýma rukama, které se hodí na práci s pákami a kolečky, si mě často dost nepříjemně dobíral, takže teď je možná čas na malou pomstu. Vzpomenu si na kouzlo noční můry, které jsem se kdysi učil. Nikdy jsem nedokázal nic víc než mlžné obrysy, ale teď, když se přede mnou Yantisova mysl rozprostírá jako chuchvalec stříbrných pentlí, stačí jen zatáhnout za ty správné. Moje moc je ohromná, rychlá, nedokážu ji ovládnout. Yantis křičí a zoufale se ohání po přízracích, které vidí jen on. Rameno jeřábu se pohne ostře doleva, porazí hromadu beden, které se řítí přímo ke Špinavci Wothisovi a jeho investorovi. Šéf spatří bedny, zděšeného Yantise na jeřábu, a pak i zbytky zářících jisker kouzla nočních můr vystřelujících z mých prstů. Zamračí se na mě, a pak v poslední chvilce odhodí investora do vody a skočí tam za ním, dřív než na místo, kde stáli, dopadne hromada beden.

Sklo praskne, a vzduch naplní vůně výborné whisky. Sledovací muška mi zase bzučí u ucha, oči opět namířené na mě. Ne, těžko budete pracovat v utajení, když zničíte náklad za tisíce zinů. Škubnu sebou. Mám padáka, ale to ještě nic není. Jakmile mi na dveře zaklepou z Dimiru, bude to, jako kdybych nikdy neexistoval. Ha ha. Jako kdyby někdy klepali.

Běžím domů tak rychle, jak dokážu. Musíme se sbalit a zmizet z Klíčova, možná se schovat ve Čtvrti duchů, nebo se ukrýt v pobořené Mahovaně, usadit se na tamějších vysokých stromech. Vezmu za kliku tak silně, až se mi roztříští v ruce, a zbytek slabé ochranné magie se rozplyne v nic. Uvnitř je Tashi, s dítětem v náručí, šťastná.

„Merrete! Merrete, to musíš vidět!“ Zvedne dítě, které přímo kypí zdravím. Červené tvářičky, šťastný růžový bezzubý úsměv, a hlavně, jiskřičky v očích. „Je teď tak silný a zdravý. Myslím, že začne za chvíli chodit.“ A pak mě obejme, políbí, říká, jak mě miluje, a já ze sebe nedokážu vypravit, že musíme zmizet, že se náš život změnil, a k horšímu. „Všechno bude dobré,“ říká, ale já jen zírám na kousek chleba, které naše dítě žvýká. Kousek chleba, na kterém se namodrale leskne elixír, jemně, jako měsíční svit.

Pak si dítě kýchne, a v tu chvíli se rozsvítí všechny svíčky naráz.

Něco se děje. Dobré, špatné, nevím. Není čas na to myslet, někdo buší na dveře. Opřu se o ně zevnitř. Špinavec venku křičí, že ví, že za ty shozené bednu můžu já, a že jsem zničil zboží a odradil investora. Křičí na mě merfolčí nadávky, které jsem v životě neslyšel. Zámek na dveřích je rozbitý, dlouho ho nezadrží. Zašeptám Tashi, aby se s dítětem ukryla v kredenci, a Soche, aby se zahrabala pod deky v koutě. Já… já už se nemám kde ukrýt. Náš byt je malý. A už na tom nezáleží, protože stačí jedna rána mohutným kopytem, chatrné dveře jsou ve dví, a já letím vzduchem a tvrdě dopadnu na bradu.

Chvíli trvá, než se mi v zamlžené hlavě rozjasní, ale pak okamžitě vstávám a snažím se kouzlit, snažím se ukrýt, ale nejde to. Špinavec Wothis stojí přímo nade mnou, a jeho pohled je stejně ostrý jako špičky jeho rohů. Na těle má zbytky odpadků z řeky, a smrdí jako nechutná kombinace ztuchlé řeky a mokré srsti.

„Dlužíš mi, Merrete,“ rozhlédne se po bytě a pak se rozesměje, když si uvědomí, že tu nic cenného nenajde. „Sebral bych ti to ze mzdy, ale to bys musel makat ještě tři životy, abys tu whisky zaplatil. Pak sem myslel, že tě prostě stáhnu z kůže, ale teď to vypadá, že by se u tebe doma přece něco našlo.“

Srdce se mi zastavilo. Dívám se, jak pozoruje kuchyň.

„Udělám cokoliv,“ říkám mu, a stavím se mezi něj a kredenc. „Každé ráno uklidím přístav. Vezmu dvojí směny. A moje žena! Moje žena pro tebe bude taky pracovat. Zaplatíme všechno, co ti dlužím. Slibuji.“

„Viděl sem, co to dítě dokázalo se svíčkama.“ Rána kopytem do holeně, až se mi zatmělo před očima. Pak další kop do žeber. Hroutím se v bolestech k zemi.

Špinavec vykročí ke kredenci a otevře ho. Tashi se třese uvnitř, dítě spí. Ten pohled na mou ženu a dítě mě rozzuří. Vstanu a snažím se kouzlit… předtím to byla námaha, jako snažit se nasát vodu z popraskané slámky, ale teď je to jako proud rozbouřené vody.

„Takový dítě je moc cenný,“ říká Špinavec a snaží se vytrhnout chlapce z matčiny náruče. Tashi kope, kouše, křičí. Chlapec se budí a křičí také.

Prsty se mi rozzáří, a před očima se mi rozprostře mysl mého šéfa. Zatáhnu a vyčaruji noční můru, speciálně pro něj, spletenou z jeho nejhorších obav a strachů. Teď řve i Špinavec, tak, až se třesou všechny lampy okolo. Bojuje s neviditelnými hrůzami, rukama shazuje hrnce a pánve, převrací židle. Potácí se okolo, neví, kam šlape. Znervózním, když se přiblíží ke koutu, kde se krčí Soche. Ta kopyta… moje soustředění poleví, jen na chvíli, ale stačí to, aby Špinavec zahnal můry a vrhl se na mého synka.

Smelt-Ward Minotaur | Art by: Wisnu Tan

 

A už ho drží, chlapec se kroutí a křičí, jeho pláč mi trhá srdce.

„Porád se nedokážeš soustředit, Merrete,“ vysměje se mi Špinavec. „Ale teď sme vyrovnaný.“

„Vrať mi moje—“

Špinavec Wothis zvedne nohu, a já jsem na chvíli ochromený pohledem na ty hory svalů, které se napínají, nadouvají, a pak škubnou, na mé bradě přistane jeho kopyto, a svět se ponoří do tmy. Držím se za bradu, mezi rukama mi protéká krev. Musel jsem na chvíli omdlít, protože Špinavec je už ve dveřích a snaží se protlačit svou rohatou hlavu ven. Chlapec křičí a moje žena Špinavce drží za dlouhou srst na hřbetě. Surově ji uhodí, až odletí a narazí do skříně. Slyším, že něco prasklo, ale něco, co nebylo dřevěné.

Snažím se soustředit, nevšímat si zoufalého křiku dítěte a naříkání mé ženy. Snažím se opět kouzlit, tentokrát utáhnout oprátku okolo krku mého šéfa, ale magie už není jako řeka, je to zase jen tenký pramínek. Šéf má teď jen trochu vyschlo v krku. Zakašle, otočí se na mě, a pak se mi vysměje.

„Tak zejtra v docích, jasný—“ jeho oči se rozšíří a dech zarazí. Podívám se na mé prsty, ale nic, ani závan magie, ale Špinavec musí být pod vlivem kouzla. Pak si uvědomím, že jiskry v očích synka zesílily. Škubne sebou, zvedne ručičky, a najednou je pryč. Zmizel.

„Cos udělal s mým dítětem?“ křičí moje žena a lapá po dechu, držíc si zlomená žebra.

Statečná Soche vyskočí zpod pokrývek a buší do Wothise dřevěným polínkem. Jednou ho zasáhne přímo do čela.

„Přestaň! Zasáhneš malého!“ sbírám se na nohy a snažím se proniknout přes závoj neviditelnosti. Musí být pořád ve Wothisových rukách, ale není tam nic. Zachvátí mě panika. Upustil ho Špinavec na zem?

Špinavec se rozkašle a lapá po dechu. Pak na mě pohlédne krví podlitýma očima. „Kde je dítě?“ řekne, jako kdyby jeho zmizení byla naše vina.

Zaplaví mě taková zlost jako nikdy předtím. Nedokážu myslet na důsledky a uhodím ho pěstí do brady. Zafrká, a jeho oči se potěšeně zalesknou. Očividně do bere jako výzvu ke rvačce. Zatnu pěsti, a v příští chvíli jsme v sobě. Snažím se ho vyhodit ze dveří, on se snaží dostat se zpět dovnitř, a najednou Tashi vykřikne chlapcovo jméno, a my všichni se zarazíme a zíráme.

Chlapec sedí na podlaze. Ručičky má poškrábané, a drží v nich podivné fialové ovoce ve tvaru hvězdy. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Strčí si ovoce do pusy, a jeho rtíky se svraští, jak se je marně snaží ukousnout. Upustí ho, a pak se na všech čtyřech rozeběhne. Špinavec se snaží dostat se k němu, a já ho držím, seč můžu, a říkám dítěti, „Běž k mamince. K mamince!“

Ale chlapec neposlouchá. Jeho oči se dívají na opačný konec místnosti. Až pak si všimnu, že ve stínech na židli někdo sedí. A teď už ho vidí všichni. Jeho. A mně dochází, že už tu nejspíš seděl hodně dlouho. Je oblečený do širokého pláště, z kůže zvířete už tisíciletí vyhynulého… sedí jako král, i na naší rozvrzané židli. Všechna magie v místnosti, v domě, i v celé čtvrti k němu proudí, jako do víru, který se náhle utvořil na klidném jezeře. Potřesu hlavou a snažím se nemyslet na nemožné. Je to Lazav? Lazav, gildovní pán Dimiru? Každá buňka v těle křičí touhou poklonit se, ale tuším, že by to byla ta nejhorší nerozvážnost, které bych se mohl dopustit.

Chlapec se zvedne, a najednou stojí… kymácí se sem a tam, pak udělá první váhavý krůček. Usměje se, hrdý sám na sebe, pak udělá další krůček, další, až nakonec ztrácí rovnováhu a padá… přímo do Lazavovy náruče. Lazav si ho posadí na klín.

Lazav, the Multifarious | Art by: Yongjae Choi

 

„Jakýkoli dluh, který vůči vám Merret má, bude plně splacen do konce zítřejší pracovní doby,“ oznámí Lazav nezúčastněným hlasem Špinavcovi. „A na oplátku vy upustíte od jakýchkoli styků jak s ním, tak se všemi členy jeho rodiny. Je to tak, pane Wothisi?“

„Kdo si myslíte, že ste?“ křikne Špinavec a nafoukne se, hlavu skloněnou, rohy připravené na boj.

„Nikdo,“ řekne Lazav, jeho hlas stěží šepot, ale nic jemného v něm není. Mávne rukou a celá místnost se roztočí, kouzla třpytivě blýskají do všech rohů. Přitisknu se k podlaze a cítím, jako by na mých prsou ležela tíha celého světa. Místnost se točí stále rychleji, nábytek se láme, zdi praskají, okna se tříští, a pak se naráz vše zastaví.

Na chvíli je absolutní ticho, a pak Špinavec Wothis zamumlá. „Jo. Dobrá. Jak ste řikal,“ vymotá se ze dveří, a téměř přepadne přes zábradlí balkónu.

„Výborně,“ řekne Lazav a usměje se. Můj syn mu spokojeně ohryzává koleno. „Toto dítě nás ohromuje ve všech ohledech, ve kterých jste nás vy zklamal.“

„Svého syna vám nedám,“ promluvím. Sice s respektem, ale neochvějně.

„My vašeho syna nechceme. Alespoň ne tak, jak si myslíte. Zůstane s vámi. Vychováte ho, jak uznáte za vhodné. Ale jako splátku za vaše dluhy bychom vám poslali učitele, který dohlédne na jeho studia. Rovněž vám poskytneme skromné stipendium, abyste mohli obstarat jeho potřeby. A vaše.“

Spadla mi brada. Jdu k Tashi a přitisknu ji k sobě. Snažím se utišit její bolest, ale jediné, co dokážeme, je zírat jeden na druhého a přemítat o otázkách.

„Je můj bratr zvláštní?“ pípne nesměle Soche.

Lazav se chrčivě rozesměje, jako když vám kameny drtí žebra, a pak se mi mysl jakoby zkroutí a zamlží, a najednou se smějeme všichni, a na křesle v rohu sedí tetička Bea a houpá našeho nejmenšího na kolenou. Soche hraje na xylofon a Tashi v kuchyni krájí nějaké divné fialové ovoce. No co, asi ho musela koupit na trhu. Jdu k ní, Tashi se na mě usměje a dá mi kousek ochutnat. Když žvýkám, kdovíproč mě bolí čelist, jako kdyby mě někdo praštil.

„Opravdu ti nevadí, když u nás moje tetička chvíli zůstane?“ zeptá se. „Jen dokud se nebude moci postavit na nohy? Překážet nám tu nebude, a alespoň si pohraje s nejmenším, a já budu mít víc času na práci.“

„Samozřejmě. Mám ji docela rád,“ říkám. „Něco na ní je, víš. Já sám nevím co, nejspíš ta moudrost, co člověk získá s věkem. Myslím, že pro naši rodinu bude dobré ji tu mít.“

 

>>> Příběh druhý >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

6 komentářů k “Magic Story: Příběhy z Ravnicy 1 – Pod pláštěm mlhy”

  1. Odin napsal:

    Ako poviedka dobre. Uvidime, co sa vykluje z romanu. Paci sa mi vyuzitie postav so ziadnym vyznamom, na druhej strane by mohlo byt zaujimave pouzit za aj proti NB postavy na lepsie vykreslenie konfliktu. Takto sme sa len dozvedeli to, co sme uz vedeli. Uvidime, aky bude dalsi diel.

    • Honza2 napsal:

      Tak zrovna z toho mimina by se mohl nějaký budoucí sférochodec vyklubat. Na můj vkus se totiž tak nějak zoufale snažili vyhnout se jeho pojmenování…

      A ta minotauřice v natáčkách musel být pohled pro bohy…

  2. MJM napsal:

    Mně se právě líbí to, že pro změnu je tu příběh někoho, kdo nemá ambice stát se celomultiversálně důležitým.

    Minotauřice v natáčkách (a vůbec celá ta scéna v domě) mi přišly tak nějak… anachronické. Možná mi to rpostě nesedlo, ale moje představa Ravnicy je blíže pozdnímu středověku/baroku a i když je tam hodně magie, tady mi přišlo příliš mnoho „současných“ prvků.

    • Honza2 napsal:

      No, pro mě osobně ja Ravnica „náš svět“, 19./20. století. Jen bez páry a elektřiny, protože magie. A pro obyčejné lidi v podstatě i bez magie – plynové lampy apod.

      • MJM napsal:

        Je zajímavé, že na tento názor jsem už narazil na Redditu, přitom to tak vůbec nevnímám. Oficiálně je Ravnica modelována podle Prahy a střední a východní Evropy vůbec. Architektonicky je Praha především barokní. Z přelomu století páry se tu toho sice taky najde dost, ale na kartách je to vidět tak maximálně u Izzetů, kteří byli prvotně hodně steam-punkoví (v dalších blocích z toho ubrali). Naproti tomu třeba Boroská nebo Selesnyjská brnění, Orzhovské nebo Azorianské hábity jsou spíše barokní.
        A nejsem sám, kdo si to myslí;-)
        https://www.coolstuffinc.com/a/vorthosmike-10172018-guilds-of-ravnica-art-review

        • Honza2 napsal:

          Praha je směsice všech možných slohů, a Ravnica se taky neustále přestavuje. Co se týče života obyčejných ravničanů, zdá se mi tam dost věcí moderních. Jak teď v příbezích, tak i v minulých knihách. Ohledně gild, některé jsou tradičnější než jiné. A upřímně, třeba naše slavná církev nosí „barokní“ hábity dodnes.

Zanechte odpověď