Magic Story: Neskloněná, 3. část

RealmsUncharted

Celé Luneau brzy pochopí, že si s Vivien Reid neměli nic začínat… Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neskloněná

3. část

Magic Story

Cassandra Khaw

7. 9. 2018

<<< 2. část <<<

 

I když baronovi řekla spoustu lží, způsob fungování Archoluku ohledně získání nové esence mezi ně nepatřil. Luk skutečně uchovával obraz svých umírajících obětí, celý proces byl ovšem složitější. Pomocí magie luk dokázal obraz zvířete přetvořit tak, aby uchoval esenci takovou, jaká byla, když bylo zvíře v plné síle. Kdysi samozřejmě Vivien nebyla jediná, kdo tento rituál s lukem dokázala provést. Každý šaman Skally to dokázal.

Ale teď byla Vivien ta poslední.

A baron jí očividně nehodlal věřit. Nikoho nepřekvapilo, že se za Vivien objevil houf písařů s připravenými svitky a brky, za nimi malí chlapci s připravenými kalamáři. „Pro příští generace,“ pronesl baron, zahřívaje v ruce jantarový pohár brandy, a jeho pohled stále vyzařoval nedůvěru.

To, co Vivien překvapilo, byl ohromný přístroj, který pomocníci vtlačili do sálu: změť drátů a kovových tyčí, filigránově zdobených přístrojů vyzařujících magii, kterou neznala. Neměla ale moc času nad tím přemýšlet. Baronovi pomocníci rozložili přístroj okolo umírajícího monstrosaura. Objevily se další jeptišky, a jemným mumláním vytvořily okolo tvora zářící bariéru.

„Dovnitř,“ rozkázal baron.

Vivien poslechla.

I když teď budou svědky procesu, nebudou mít šanci ho zopakovat, o to se Vivien postará. Teď má jedinou a poslední příležitost. Vivien přejela prsty magickou bariéru. I když průsvitná, byla pevná jako ocelová zeď.

Vivien se sklonila nad monstrosaurem, který byl teď tak zesláblý, že pod jejím dotykem ani moc neucukl, jen letargicky vydechl. Byla z něj cítit žluč, sněť, rozkládající se maso, a vzdálená, velmi vzdálená vůně šeříkové a šafránové tinktury. Mrkl okem, v němž se zaleskly zakalené slzy.

„Anestetikum,“ řekla rychle.

Jeptišky na sebe udiveně pohlédly, stejně jako písaři.

„Nebo alkohol. Cokoli, co milostivě uznáte za vhodné.“ Vivien našpulila ústa. „Chápu, že to odporuje vašemu přesvědčení, ale Archoluk je neobyčejně precizní věc. Pokud v sobě uloží esenci monstrosaura, uloží ji přesně v tomto stavu, a vyvolaný obraz na tom bude stejně. Jistě uznáte, že něco, co je bez sebe bolestí, dokáže jen těžko bojovat.“

Baron dopil brandy, nechal si dolít, a pak podrážděně mávl na jeptišky. „Udělejte, co říká.“

Poslechly. Jejich magie prodchnula monstrosaura, který vydechl a strnul v objetí milosrdného spánku. Oči se zavřely, a dech se pomalu klidnil a prodlužoval.

Pious Interdiction | Art by: Lake Hurwitz

 

„Takhle,“ řekla Vivien, a zašeptala modlitbu k popelu Skally, tak tiše, že jí ani upíři nemohli zaslechnout. Naposledy polaskala monstrosaura na širokém čenichu, vstala, a zamířila Archoluk do trhliny v podlaze.

Teď už nikdo nepředstíral nezájem. Celá síň vše napjatě sledovala. Každý šlechtic, každý dvořan, i služky vykukovaly z kuchyně. Všichni pozorovali, jako lovečtí psi. Vivien téměř láskyplně pohladila lučiště. Měla v zásobě poslední lest, poslední trik. Udělala pukrle a usmála se.

Nastal čas.

Třikrát udeřila Archolukem o zem, a ten třetí úder se hlasitě rozlehl. Celou síní se přelila energie, odrážela se od stěn, šumivě proletěla mezi lustry, odrážela se ode všech tváří, a nakonec se všechna hromově vrátila k místu svého zrodu, a podlaha u nohou Vivien se rozzářila tak, že na okamžik zmizel celý svět. Vše pohltil jas tak silný, že v něm neexistoval stín.

Vivien udeřila lukem po čtvrté.

A luk se otevřel. Rozložil na kovový kmen s větvemi, rozkvetl souměrnými květy ze zářící barevné slitiny. Rozštěpil se vedví a zazářil tak jasně, až Vivien zaslzely oči. Ale ani nemrkla, monstrosaurus si to zasloužil.

Cítila monstrosaurovu duši, spleť jeho nervů, jeho hněv, únavu. Vivien opatrně vpletla moc luku do dinosaurovy bytosti, a zachytila poslední jiskřičku jeho vědomí v sobě samé. Monstrosaurus neodporoval, vyslal k ní svou duši rychle jako šíp, a s lukem a s Vivien se spojil v jediném okamžiku čiré radosti. Vivien se otřásla, náhle si vědomá své nepatrnosti oproti monstrosaurově síle. Tělo monstrosaura ztuhlo, nyní konečně mrtvé, nyní pokryté tou samou slitinou jako Archoluk.

„Nu, to bylo vskutku dramatické. Opravdu,“ zazněl baronův hlas. „Už jste hotová?“

Vivien ohromeně zamrkala. Po prstech a jazyku jí stékalo světlo. Cítila vůni křídy a vápence, a také zuřivost, jako nikdy předtím. Zuřivost, která by dokázala sežrat celý svět. Tohle bylo něco nového.

„Ano.“

„Výborně,“ mávl rukou. „Tak nám ukažte výsledky.“

„Ano,“ zopakovala Vivien. Náhle se cítila zpomalená, slova se jí převalovala v ústech jako med. Brnkla na tětivu a ucítila její chvění. Cítila monstrosaura, nyní uchovaného v těle Archoluku, tak blízko povrchu a tak nedočkavého, že se musela dost snažit zůstat v klidu. Dinosaurova esence se snažila probít ven, pronikala jí do morku kostí. Co se to děje? Esence v Archoluku byly obvykle klidné, napůl spící, šťastné a v bezpečí. Ale monstrosaurus očividně ne.

Vivien potlačila touhu se na barona vrhnout, uklidnila se, a zdvihla Archoluk, ale baron ji přerušil.

„Ne. Ať to zkusí někdo jiný.“

Přivolal strážného, který připomínal býka v lidských šatech. Jeho šíje byla tak silná, že jeho čelist zdánlivě pokračovala rovnou hrudí. Zamračil se na Vivien, a když se dobelhal blíž, jeptišky na chvíli zdvihly ochranné pole, aby mohl dovnitř. Vzápětí na baronův pokyn jeptišky opět pole obnovily. Vivien zůstala se strážným uvnitř.

Sanguine Sacrament | Art by: Bastien L. Deharme

„Teď mu ukažte, co má dělat.“

Vivien podala zamračenému strážnému luk. I když to byl hromotluk, Vivien překvapilo, jak obratný byl. Prsty měl hbité navzdory tomu, že vypadaly jako klobásy. Archoluk zazpíval, když muž obratně založil šíp a zamířil. Byl to jen okamžik, jednu chvíli sebou jeho prsty škubly, a vzápětí tělo strážného vybuchlo.

Vivien klidně pohlédla na barona. „Já vám to říkala.“

„Tohle odmítám,“ zasyčel. „Toho medvěda jsme přece vyvolali. Musí být nějaká cesta. Něco, co mi neříkáte. Nebo to snad děláte schválně?“

„Archoluk je můj. Nikoho jiného neposlechne.“

„Lhářko.“

Vivien mu podala Archoluk. „Tak to zkuste sám.“

Baron zaťal ruku v pěst, a Vivien si s potěšením uvědomila, že ať už se stane cokoli, tenhle baronův výraz za to stál. Touhle vzpomínkou na jeho bezmoc a frustraci se bude těšit. Usmála se. „Já vás varovala.“

„Mlčte.“

Vivien pohlédla na zbytky strážného těla. Archoluk po sobě zanechal spoušť. Pak si všimla drobného pohybu. Sehnula se.

Pavouk. Vivien tiše pozorovala, jak pavouk vylezl z kapsy strážného šatů a cupital k okraji bariéry. Byl malý, dost malý na to, aby ho bariéra zachytila, dost malý na to, aby si ho upíři všimli.

Vivien něco napadlo.

„Potíž,“ začala Vivien. „Potíž z takovými jako vy je v tom, že si nevšímáte drobností, že předpokládáte, že celý svět běží jako hodiny, poháněné jen vaší vůlí. Neuvědomujete si, že ty hodiny jsou stroj, složený z tak malých koleček, že je ani nevidíte.“

„Co je to za nesmysl?“ odsekl baron, který přikročil až k bariéře.

„Řekněte mi,“ sáhla Vivien myslí a ucítila, jak se pavouk chvěje pod její pozorností, „přemýšlel jste někdy o tom, jaké to je být nepatrný a bezvýznamný jako pavouk?“

Nedala baronovi ani okamžik na odpověď, napřela svou sílu světem, a zaplavila ji zelená záře. Baron zaklonil hlavu a vytřeštil oči.

„Co jste to udělala?“

Pavouk se díky Vivienině magii zvětšil, nejdřív na velikost psa, pak jaguára, pak medvěda. Rosť, přikázala mu Vivien, tvarujíc prsty ve vzduchu magické znamení. Vyrostlý pavouk, udivený svými rozměry, se okamžitě vrhl na krále. Šlechtici spolu s jeptiškami vykřikli hrůzou, a v nastalém chaosu se ty druhé přestaly soustředit na udržování bariéry.

Giant Spider | Art by: Randy Gallegos

 

Přesně, jak doufala. Nečekala ani okamžik, založila šíp, a vypustila jej v okamžiku, kdy stěny bariéry začaly mizet. Šíp se v letu rozplynul na zelené jiskry, a ty se změnily na zářící kosti, peří, a tělo, které bylo zdravé, nezraněné, a v plné síle, připravené splnit si to, po čem tak dlouho bezmocně toužilo.

Šíp se zabodl do zdi, monstrosaurus zařval, a Vivien k němu vyslala záchvěv své magie. Monstrosaurus otočil hlavu, zamrkal, a ani šok z toho, že znovu žije, ho neodradil od jeho záměru. Dinosaurus toužil po pomstě. A dostane se mu jí.

Vivien jen uskočila, když se monstrosaurus vrhl na barona. Šlechtici se rozutíkali na všechny strany, ti pomalejší byli ovšem rovnou rozšlapáni na kaši. Strážní, kteří byli tak loajální, že se pokusili klást odpor, byli jediným trhnutím mohutné hlavy odhozeni stranou.

Monstrosaurova zářící silueta narazila do stropu síně a rozlomila jej jako vaječnou skořápku. Na podlahu se zřítila suť a prach. Budova zaskřípěla. Žebra klenby, nyní bez opory, se jedno po druhém řítily dolů. Nic z toho ovšem monstrosaura neodradilo. Jeho zrak divoce zaplál.

Baron Vernot neutekl. I když ho opustili jeho věrní, i když se sál měnil v trosky, stál na místě, zuby zaťaté, meč tasený. Jeho postavička, nepatrná proti ohromnému dinosaurovi, náhle zmizela v zavíření stínů a jako černočerná kometa vystřelila vzhůru, vyhýbajíc se padajícím kusům stropu, přímo k monstrosaurově hlavě. Vivien spatřila, jak se ze stínu vynořil stříbrný záblesk, ale věděla, že ať už baron udělá cokoli, nebude mu to nic platné.

Raging Swordtooth | Art by: Izzy

Protože nakonec vždycky bude záležet jen na hrubé síle.

Baronův meč projel neškodně dinosaurovým pravým okem. Než mohl baron udeřit znovu, ještěr trhnul hlavou a šťouchl čenichem do vířícího stínu. Baron se zhmotnil, a Vivien i na tu dálku spatřila v jeho očích překvapení. A vzápětí, rychleji, než mohl baron zareagovat, rychleji, než si i Vivien stačila všimnout, bleskově jako had, monstrosaurus chňapl čelistmi a sevřel zuby okolo baronova těla.

Vivien se zarazila a dívala.

Monstrosaurus na ni pohlédl, a jeho výraz byl na okamžik tak klidný, tak hloubavý, tak… lidský, že se Vivien téměř rozesmála. Baron zíral na čelisti, které ho svíraly, a zmocňovala se ho bezmezná hrůza. A pak, s neuvěřitelnou vyrovnaností a bez jakýchkoli cavyků ještěr skousl, a obě poloviny barona s plesknutím dopadly na zem.

Většina s Vivieniných vyvolaných esencí byly prchavé, většinou nevydržely déle než minutu, a pak zmizely. Monstrosaurus ovšem ne. Poté, co se vypořádal s baronem, neměl nic, co by ho tu drželo. Zavětřil, a pak se jemně proboural dveřmi do paláce, nevšímaje si dvořanů, kteří před ním utíkali na všechny strany. Vivien běžela za ním.

Ještěr si razil cestu okolo Královského zvěřince, jehož obyvatelé byli teď nanejvýš vzrušení. Buď jeho přítomností, nebo jen pachem všeobecné zkázy. Když ještěr zahnul za další roh, Vivien se rozhodla. Vyslala svou magii ke každému uvězněnému zvířeti a dala jejich buňkám příkaz růst. Dinosauři, coatlové, medvědi, na každého z nich magie zapůsobila jako úder blesku, a podobnou silou se vylámali z klecí.

Některá ze zvířat se pustila do sebe, ale většina ne. Většina se, podobně jako monstrosaurus, nechala vést touhou po pomstě. Jejich dřívější mučitelé, jisti si svým bezpečím, se náhle ocitli v boji na život a na smrt. Palácem se brzy rozlehl bolestivý křik.

A monstrosaurus stále existoval, jako by ho něco pohánělo. Snad jeho hněv? Nebo to byl Vivienin hněv? Na tom nezáleželo. Vivien počítala minuty od jeho zrodu. Když by zmizel, vyslala by další šíp. Chodba vyústila do galerie. Monstrosaurus se zastavil a zadíval se na houfy šlechticů v parukách a napudrovaných dam. Ti všichni vyjekli hrůzou.

Hubená dívka, stále spíš holčička, se váhavě přiloudala blíž. V ruce měla vodítko; Vivien očima zajela na jeho druhý konec. Na obojku byl přivázaný malý raptor. Zelené šupiny měl přetřené na růžovo, a na krku tak široké okruží, že přes něj nemohl pořádně vidět. Vivien přimhouřila oči. Raptor vypadal utrápeně.

Teprve v tuhle chvíli začal monstrosaurus mizet, rozpadal se na obrys, tvořený deštěm zelených jisker a postupně zmizel ve slábnoucí zelené mlze. Vivien si jemně odkašlala. Dav v galerii byl stále vyděšeně tichý. Daleko za Vivien se ozývaly neurčité zvuky zvířecí vzpoury v Královském zvěřinci. Dupot a hřmot byly střídány děsivými výkřiky.

„Předpokládám,“ začala Vivien, „že v tuhle chvíli by se hodil nějaký dramatický proslov.“

Raptor přihopsal blíž, škubal hlavou ze strany na stranu, jako pták. Zkoumavě se zadíval na Vivien.

„Nebo alespoň informace o tom, co se tu děje.“

Zvuky za Vivien sílily.

„Ale nejsem si tak docela jistá, co přesně se ode mne čeká,“ usmála se. „Ale myslím si, že bych vám měla poskytnout alespoň základní vysvětlení.“

Spustila ruku.

„Co to má znamenat?“ ozval se vznešeně vyhlížející muž s pěstěnou bradkou, navzdory pokročilému věku stále mladistvě vypadající. Ruku držel na šavli na opasku. „Kdo jste? Co se v paláci děje?“

„Jednou mi někdo popsal smrt celého národa jako ‚smilování‘. Tehdy jsem tomu docela nerozuměla, ale teď tomu rozumět začínám.“ Vivien ležérně nakreslila prsty ve vzduchu osmičku, magie v dlani zeleně zableskla. „Každopádně, tohle bude smilování. Bude to poslední den Luneau. Zítra touhle dobou tu bude jen nespoutaná příroda a z vás všech nezbude nic než vzpomínka.“

Vivien sevřela pěst a raptor zmateně zahvízdal. Jeho tělo se začalo svíjet a růst, ovšem ne tak jako obyvatelé Královského zvěřince. Rostlo skokově, trhaně, tak, jak Vivien ukazovala rukou. Nejdřív nohy, pak ocas, hlava, a nakonec tělo. Jeho malá majitelka celou tu dobu jen zírala.

Gigantosaurus | Art by: Jonathan Kuo

 

Přerostlý raptor se sehnul, a prohlédl si ji jedním svým ametystově fialovým okem. Dívka jen němě otevírala ústa, a nakonec se zmohla na pištivé „co-co-co…“

Její bývalý mazlíček tak zmatený nebyl. Vzepjal se, zahvízdal, jeho zvědavost ohledně bývalé majitelky očividně u konce, a jediným, rychlým pohybem holčičce ukousl hlavu.

To byla očividně poslední kapka. Všechno to povýšené a uhlazené vystupování bylo to tam, v davu vypukla panika. Těch pár, co si dokázalo zachovat alespoň zbytky chladné příčetnosti, na Vivien zlobně zasyčelo, ale ta si je jen nezaujatě prohlédla.

Něco se blížilo.

Okamžik předtím, než ryčící stádo probořilo zeď, Vivien uskočila stranou. Ostatní ovšem měli sotva čas vzhlédnout a uvědomit si, co vidí, než je utíkající stádo rozemlelo na krvavou kaši. Vivien se usmála.

Královský palác se otřásal jako ohlodaná kostra zvířete. Zdálo se, jako by stavba sama bojovala s gravitací, ale ta nakonec zvítězila. Palác se pomalu zřítil k zemi v oblaku prachu.

Siegehorn Ceratops | Art by: Filip Burburan

 

Ale Vivien s Luneau ještě zdaleka neskončila.

Ještě zbývala spousta věcí.

Kavárna byla v mnoha ohledech nerozeznatelná od všech ostatních v této čtvrti Luneau. Čtvrti, kdy byly v ulicích muzea spolu se šantány. Umění má konec konců mnoho podob, a Luneau nebylo vůči ničemu odsuzující. Restaurace si díky tomu užívaly nerušený obchod. Zákazníci se jen hrnuli. Někdy to byli učenci a znalci, toužící po místě k poklidné diskusi, jindy poněkud přízemnější sorta, toužící jen si sednout a svlažit hrdlo. Ať tak či tak, peníze měli jedni i druzí, a mnohdy, k potěše majitele této kavárny, dávali spropitné v krvi.

Výše uvedený majitel se právě shlížel v zrcadle. Byl vysoký, hubený, možná s příliš úzkými rameny, ale rozhodně ne nepřitažlivý. Alespoň tak ho popisovala dámská část osazenstva. Pečlivě si urovnal paruku. Rozcuchanost by byla nanejvýš nevhodná.

Večer byl dusný, ani vánek nezafoukal, a těžký vzduch ležel nad Luneau jako propocená koňská přikrývka. Městské elitě, obzvláště těm ze Soumračné legie, to ovšem nikterak nevadilo. Užívali si příjemného tepla, zatímco obyčejní lidé napůl sesychali vedrem, a napůl se koupali ve vlastním potu.

Vydal se odměřeným krokem ke svým nejnovějším hostům. Oba byli vyznamenaní důstojníci, štíhlí, a dokonale upravení navzdory tomu, že se před nedávnem vrátili ze zámořské expedice. To se mu na nich líbilo. Většina výzkumníků totiž na cestách brzy zapomněla na pravidla hygieny, a po návratu se ani nijak nesnažila o nápravu.

„Vaše snídaně,“ oznámil jim.

Vzali to na vědomí pohledem a úsměvem. Muž na stůl předestřel připravená jídla.

Luneau se otřáslo.

Zemětřesení? To bylo možné. Sice velice vzácné, ale v Luneau ne zcela neznámé, takže muž neměl nejmenší důvod k obavám. Bude jen potřeba upevnit polici s kořením a přesvědčit se, že lahve s vínem jsou bezpečně uloženy. Jen pár drobností.

„Přestaň trucovat,“ řekl jeden z důstojníků druhému. Muž zpomalil krok, aby tajně poslouchal. V armádě se člověk doslechl spoustu klepů.

„A ty jsi snad rád? Moc dobře víš, že baron právě teď ten přístroj studuje,“ řekl mu druhý.

První z mužů si odfrkl. „Pak tedy doufám, že selže, protože pokud uspěje, jsme bez práce.“

„Dej si pozor na jazyk,“ opáčil jeho druh. „To, co říkáš, je skoro zrada.“

„Zrada? Pravda. Pokud v Luneau budou používat něco takového, nezbude nám než žebrat v ulicích. Pamatuj na moje slova. Šlechta se o takové jako my nezajímá, na našich vyznamenáních nezáleží. Když si budou moci vytvářet svá vlastní zvířata, proč by nám platili za to, abychom je převáželi přes moře?“

Než mohl jeho přítel odpovědět, chvění pod jejich nohama, které bylo do této chvíle sice neustálé, ale jemné, náhle zesílilo, a co víc, připomnělo majiteli kavárny něco z jeho dávného mládí. Jeho rodná víska každý rok, snad aby nějak vyrovnala svou bezvýznamnost, pořádala neobvyklou slavnost:

Vypouštěli do ulic mladé raptory.

Muž nikdy nerozuměl tomu, proč se dospívající mladíci snažili vytrhávat peříčka ze hřbetů ještěrů dusajících ulicemi, ale jako každý obyvatel té vísky v kopcích si navždy pamatoval tu otřásající se zem, vždy jeden den v roce.

Teď si uvědomil, že je to podobné.

Jen horší.

Mnohem horší.

Kavárna, ležící na protější straně ulice, se zhroutila jako domeček z karet, když ulice zaplavila dusající zvířata v jediném chumlu kožešiny, drápů, a řevu. Za jiných okolností by byla zkáza konkurence příjemná na pohled, ale tentokrát to nepřicházelo v úvahu, protože to, co muž spatřil, nebylo lze ani popsat slovy. Mezi balustrádami se houpali lemuři, a jestřábi slétávali z oblohy a snažili se je ulovit. Ulicí se řítili bok po boku dobytek všech velikostí a druhů spolu s kočkovitými šelmami, šavlozubými i normálními. Pak muž zaslechl zvuk tříštícího se porcelánu.

Uncage the Menagerie | Art by: Simon Dominic

 

Podíval se tím směrem a rozesmál se, napůl hystericky, napůl udiveně. Vedlejší obchodě s porcelánem byl plný býků, kteří vyháněli napomádované zákazníky ven do ulic, kde pobíhaly davy lidí v zašpiněném oblečení, servírek, řezníků, a polonahých námořníků. A na rozdíl od majitelů obchodů a kaváren to považovali za kratochvíli.

A mezi tím vším se proplétali dinosauři.

Ano, byli to raptoři z mužových vzpomínek, ale tihle byli dospělí a peří jim hrálo všemi barvami. Byly tu smečky pomalých aegisaurů, kteří nabírali kolemjdoucí jako býci na rohy. Byli tu ještěři se hřbetními hřebeny, s kostěnými bodci, a ti všichni prchali před dorážejícími monstrosaury a podobnými masožravci. Vůbec nevnímali, kudy vedou ulice, razili si vlastní, probíjeli se městem a bořili budovy jednu po druhé. A ti býložraví si na zničení Luneau dali záležet ještě o špetku víc: občas se zastavili a spásali všechny vzácné květiny a rostliny na visutých zahradách.

Zatímco výkvět obyvatel města prchal, a záplava divokého života zničila vše, co z města zbylo, muž se znovu zmateně rozesmál. Ta zvířata nebyla jen všude okolo, byla i třikrát větší než normálně. Co se to děje? Nic z toho nevypadalo jako skutečné.

Pak zaslechl zvuk, který přitáhl jeho pozornost. Otočil se a spatřil párek monstrosaurů, tlačících se chumlem ostatních zvířat. Ale jeho pohled přitáhla žena, usazená na hlavě samice, žena s odhodlaným, pochmurným výrazem.

Pokud Luneau budou chtít postavit, rozhodla se Vivien chladně, bude to trvat desetiletí. Přikrčila se a seskočila z dinosauřího krku na balkón budovy poblíž. Postavila se a oprášila si šaty. Bude si muset najít nějaké praktičtější, kožené. Nějaké, co se nezachytí za každou větvičku a neroztrhnou se při prvním prudším pohybu. Vkus obyvatel Luneau, i těch nejprostších, byl naprosto nepraktický.

Okolo Vivien prošel brontodon. Byl to snad ten z lodi? Těžko říct. Zdálo se to jako věčnost. Rozhodla se věřit, že je to on. I když nebude zdaleka tak nebezpečný jako masožravci, brontodon bude budit oprávněnou úctu. Obzvlášť, pokud opravdu bude mít tak dlouhou paměť, jak se říká. Snad si tu najde družku. Ať tak nebo tak, bude ještě dlouho trvat, než upíři z Luneau budou mít čas a možnost opět obtěžovat okolní svět. V jejich lesích teď žili dinosauři, a bylo jich mnohem víc, než dokázali zvládnout.

Vivien se opřela o zábradlí balkónu a pohlédla na chaos, který na Luneau vypustila. Královský zvěřinec, nebo to, co z něj zbylo, teď objevil městské visuté zahrady. Usmála se, možná spokojenější než chtěla. Koneckonců, její návštěva na Ixalanu pro ni byla rozhodně cennou zkušeností.

Téměř mimoděk sáhla k Archoluku. Až doteď si nikdy plně neuvědomila, jak jednoduše prosté je luk jí vzít, a jak jen o málo složitější by bylo použít jej v cizích rukách. S tím by se mělo něco udělat, Vivien to nehodlala znovu riskovat. Ale snad odpověď ležela přímo v esencích, uložených v Archoluku.

Monstrosaurus se ukázal být nanejvýš užitečným. Více než jakákoli předešlá esence. A proč taky ne? Byl větší a mnohem zuřivější než cokoli jiného. Pokud se Vivien pokusí získat esence ještě nebezpečnější kořisti, možná nalezla odpověď na svou otázku.

Zavřela oči. Slupka světa, oddělující jej od Multivesmíru, zde byla tenká jako záhyb jemné kůže. Vivien skrz ni spatřila vedlejší svět. Drak. To slovo se jí vpálilo do myšlenek, spolu s obrazem ohromné, prastaré, a hrozivě inteligentní bytosti, plné ohně a výsměšného smíchu. Nicol Bolas ovšem nebyl jediný drak v Multivesmíru. Byli tu i jiní. Menší, méně lstiví, ale stále draci. Pokud se naučí získat jejich moc, pokud zjistí, jak jejich těla fungují, dokáže odhalit tajemství Nicola Bolase a najde způsob, jak ho zničit.

Ale nejdřív musí mít cíl.

Vivien vzdáleně vnímala konverzaci o shivských dracích, konverzaci pronášenou jen šeptem. To proto, jak staří z Ghitu říkají, že by jejich jméno, hlasitě pronesené, mohlo přilákat jejich pozornost.

Ale nebude snad lepší, když k sobě shivského draka přiláká?

V dálce se Luneau pokoušelo vzdorovat vzpouře.

Krajinu ještě zaléval soumrak, a bylo tu ticho, rušené jen občasným lomozem vojáků a ryčením zvířat. Vivien svraštila obočí a vesele se zasmála.

Sulfur Falls | Art by: Cliff Childs

 

Napřímila se a nadechla. Vztáhla ruku, a na své dlani ucítila strukturu sféry. Pak pomalu zatlačila, a Multivesmír se, měkce jako med, podvolil jejímu tlaku a pohltil ji. Naposledy se ohlédla na Ixalan, než se se zablesknutím objevila na nové sféře a poprvé vdechla rozpálený vzduch Shivu.

<<< Konec >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

7 komentářů k “Magic Story: Neskloněná, 3. část”

  1. MJM napsal:

    Díky za překlad, bylo to potřeba;-) jen bych snad místo „smilování“ použil „milosrdenství“.

    Nějak jsem nepochopil, jak to tedy to její duchové mají se svou „materiálností“ – meč je nezraní, ale oni člověka zadupou?

    Upřímně jsem nečekal, že tu holčičku brutálně zabíjí, WotC se většinou snažili o přístupnost pro 13+. Ne, že bych byl proti:-)

    • Honza2 napsal:

      Jak už jsem psal, Vivien je Mařena jako prase. Super zbraně, plot armor, poslední svého druhu, a ještě k tomu vyvolená. Zbývá jen otázka, jestli autorka takhle opravdu vypadá, nebo tak vypadat chce…

      A k té drsnosti – dneska jsou děti holt otrlejší 🙂

  2. Zeel napsal:

    Moc pěkný příběh. Vivien se mi jako postava líbí a rozhodně jsem se rád znovu vrátil na Ixalan (i když jen na chviličku).
    Teď už by nám měly každou chvíli začít příběhy z Ravnicy ne?

  3. Anonym napsal:

    Díky za překlad, Honzo.
    Jinak za mě průměr. Trochu ploché, myšleno jak charakter hrdinky, tak celkový dojem z povídek. Škoda, že tam není aspoň trochu vysvětlena motivace ke spolupráci s Fredericem /chytání brontodona / cestě do Luneau.
    Nicol Bolas – klišé, přišel jsem, viděl jsem, zničil jsem.

    Výsledkem intenzivního několika denního / týdenního mučení sofistikovanými stříbrnými nástroji je monokl. 🙂

  4. Amaru napsal:

    Jakkoliv příběhy o Vivien byly občas trochu neuvěřitelné (ve smyslu, že některé věci trošku nedávali smysl), tak samotná postava Vivien se mi zalíbila. Proto mě trošku mrzí, že s největší pravděpodobností je v současnosti buď mrtvá a nebo je to stará bába jako Jaya. Jelikož z Ixalanu v klidu odsféroportovala, tak se děj pravděpodobně odehrával ještě před tím, než Azor stvořil Nesmrtelné slunce, tedy v dobách dávno minulých. Jedině, že by se shodou okolností dostala na Ixalan teprve nedávno, aniž by věděla, že je tam v pasti a než se rozhodla odejít, tak už bylo nesmrtelné slunce pryč. Jsem zvědav, jestli Vivien ještě někdy uvidíme, jako zelený walker je mi rozhodně sympatičtější než Nissa.
    Jinak rozhodně děkuji za překlad 🙂

    • Honza2 napsal:

      Podle mě se příběh Vivien odehrává v současnosti, tedy už po zmizení Nesmrtelného slunce. Ohledně zničení Skally, nejpravděpodobnější je čas sjednocení Alary. Když Bolas z Maelstormu získal moc, chtěl ji rovnou vyzkoušet tím, že zničí celou Alaru. Ajani mu v tom zabránil, a tak se nejspíš Bolas poohlédl jinde…

Zanechte odpověď