Magic Story: Návrat na Dominarii, 11

RealmsUncharted

Nastal čas na to pustit se do boje s Belzenlokem. Ovšem to by bylo, aby nebyly problémy… Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Návrat na Dominarii

Kapitola XI.

Magic Story

Martha Wells

23. 5. 2018

<<< Kapitola X. <<<

 

Slunce už zapadalo, když Weatherlight přeletěla oceán a ocitla se nad pobřežím Urborgu.

Gideon stál s Lilianou na můstku, zatímco Jhoira pozorně vedla loď nad spletí bažin a říčních ramen, obrostlých hustou zelení. Trosky, které občas spatřili, téměř pohřbené pod vrstvou břečťanu a mechu, prozrazovaly dlouhou historii této krajiny.

Když minuli jeden z vnějších ostrovů, vrátila se sovička, kterou Jhoira vyslala na průzkum. Nenesla dobré zprávy. „Tam byl pomník padlým ve válce z Phyrexií. Lidé ho považovali za naději v neveselých časech. Říkalo se, že prý Belzenlok Kabalu rozkázal poničit ho. Podle toho, co sovička viděla, je to pravda.“

„Také jsem o tom slyšel.“ Teferi stál na opačné straně můstku a se založenýma rukama pozoroval bažinu pod nimi. Tvář měl zkřivenou opovržením. „Jak vidím, kabalští jej překřtili na Pomník bláznů.“

Liliana se ušklíbla. „No, moje naděje je v tom, že až Černomeč roztrhne Belzenloka vedví a vysaje mu život, ta bolest bude nepředstavitelná a věčná.“

Jhoira se usmála, Teferi také, a dodal, „Mám rád tvůj způsob myšlení, Liliano.“

Liliana na něj pohlédla. „Nezvykej si na to; jsem totiž dost děsivá osoba.“

Gideon si povzdechl, a Liliana ho zpražila pohledem.

Jak Weatherlight mířila do vnitrozemí, světla ubývalo. Obloha byla ztemnělá sopečným popelem, a Jhoira ztlumila lodní světla. Gideon ve tmě spatřil obrysy několika ohromných thranských trosek, ale většina ostatních nesla typické špičaté rysy Phyrexie.

Swamp | Art by Titus Lunter

 

Některé z nich se rozprostíraly vysoko nad korunami stromů, zatímco ostré hrany jiných byly stěží rozeznatelné pod vrstvou vegetace. Pobořené hradby označovali zbořené město z novější doby, nyní zarostlé, ale i tak Urborg rozhodně nebyl neobydlený. Pod stromy a houštím blýskala světla civilizace, hýbající se i nehybná. Očividně každý kus zeleně zde byl domovem nějakých bytostí.

Když Weatherlight letěla dál nad ztemnělou krajinou, na můstku zavládlo ticho. Teferi a ostatní odešli do svých kajut, až na Karna, který na příďové palubě držel hlídku. Gideon zůstal s Lilianou a Jhoirou na můstku. Věděl, že by měl před bitvou odpočívat, ale věděl taky, že by nedokázal usnout. Byli tak blízko svému cíli, tak blízko poslední překážce, po které se budou moci naplno utkat s Nicolem Bolasem.

„Jsi si jistá, že nám tví přátelé pomohou?“ zeptala se Liliana Jhoiry skepticky. Jhoira totiž znovu vyslala svou sovu, tentokrát do okolních bažin, aby informovala Jhoiřiny místní kontakty. „Neprodají nás Kabalu, jakmile nás uvidí?“

Jhoira sice trochu zdvihla obočí, ale za tu krátkou dobu už Lilianu znala natolik, aby se neurazila. „Jsem si jistá. Znám je už od té doby, co jsem se rozhodla zničit Kabal. Žije tu dost lidí, kteří se poddali Kabalu jen proto, aby přežili. Ale mnozí jiní bojovali a zemřeli, aby vyhnali Belzenloka s Kabalem z ostrovů. Teď se odboj soustředí na tajných místech. S těmi lidmi se chci spojit.“

„Slyšela jsem zvěsti o tom, jak se to tu změnilo, když jsem vymýšlela své vlastní plány. Vidět to na vlastní oči je ovšem docela rozdíl,“ přiznala Liliana. „Samozřejmě, čím více armád tu zahynulo, tím lépe. Pro mě.“

„V Urborgu už bylo smrti až příliš. Panteří válečníci byli téměř vyhubeni.“ Ve Jhoiřině hlase byl cítit smutek. „A duchové a lichové si v bažinách vybudovali svá vlastní města.“

„Duchové?“ zamračil se Gideon. „Duchové mrtvých?“

„Ano, a zosobnění černé magie,“ vysvětlila Jhoira. „Množství a druhy nemrtvých jsou tu téměř bezbřehé.“

„Pak tu budu jako doma,“ utrousila suše Liliana.

Jhoiřin ironický výraz prozradil, že pochopila, že nešlo o žert. „Většina zdejších se o Kabal nestará, jen se brání proti nočním můrám a dalším hrozbám.“ Vyklonila se z okna a pozorovala tmu. „Má sova se vrací.“ Její tvář byla bezvýrazná, když v mysli mluvila se svým mazlíčkem. „Odboj souhlasí se setkáním.“

Jhoira’s Familiar | Art by Kev Walker

 

„Výborně,“ řekl Gideon. Toužil mít tohle všechno za sebou co nejrychleji a zmizet z téhle podivné země.

Když Weatherlight zastavila u malého města na okraji bažiny, vládla už černočerná tma. Město mělo kamenné hradby a mohutnou bránu, a osvětlené bylo světly všech barev. Pohled, který se Gideonovi naskytl shora z paluby Weatherlight, byl téměř fantaskní. Uvnitř hradeb se mezi budovami vypínaly visuté mosty, a uprostřed ležela pokácená vysoká věž, nyní tvořící součást městské stavby.

Ostatní zůstali na palubě, jen Gideon s Jhoirou sešplhali po žebříku na mýtinku před branou. Když se dotkli země, ze stínů poblíž se vyloupl mladý Jamuraan. „Tudy,“ řekl jim, a vykročil do hustého houští.

Gideon se obával vzdálit se od Weatherlight, ale cesta nebyla dlouhá, jen k padlému stromu u opuštěných phyrexijských trosek.

Čekala tu na ně čtveřice, osvětlená chuchvalcem zářící mlhy, vznášející se poblíž. Dva byli lidé, a druzí dva panteří válečníci. Válečníci byli vysocí, svalnatí, s hlavami šelem, jejichž jméno nesli. Všichni byli po zuby ozbrojení, na sobě směs koženého a kovového brnění se špičatými částmi, očividně uloupenými kabalským chmurytířům.

Jedna z panterů pokynula Jhoiře a Gideonovi, aby přišli blíž. „Jhoiro, jsem Sayrah. Žádala jste naši pomoc.“

Gideon zůstal stát a pozoroval okolí stejně jako jejich průvodce, který se obrátil zády a sledoval okolní stíny. Jhoira si sedla a začala, „Díky, že jste přišli.“

Sayrah naklonila hlavu a odpověděla se slabým podtónem ironie, „Když jsme slyšeli, že sem míří Jhoira s tou slavnou lodí, jen málokdo by nepřišel.“

Jhoira nehodlala ztrácet čas. „Přišli jsme zaútočit na Pevnost.“

Cabal Stronghold | Art by Dimitar Marinski

 

Sayrah odmítavě zdvihla ruku. „Jestli potřebujete bojovníky, je nás příliš málo.“

„Ne, nepotřebujeme nikoho pro boj,“ naklonila se Jhoira. „Potřebujeme jen dvě věci. Oblečení kabalských zvědů nebo bojovníků, někoho, kdo loví v Urborgu zajatce pro boj v jámě Pevnosti.“

„To je snadné.“ Sayrah pokynula ostatním, a jeden z lidí vstal a zmizel ve stínech. „A ta druhá věc?“

„Informace. Můžete nám ukázat na mapě, kde se v Urborgu odehrály poslední velké bitvy?“

„Také snadné.“ Sayrah z pouzdra u opasku vytáhla mapu.

V křoví se něco pohnulo a Gideon sáhl po meči. Ale Jamuraan ho uklidnil. „To je v pořádku. Je to přízrak z města. Nenávidí kabal a nezradí nás.“

Postava se vyloupla ze stínů. Byla malá a odulá s plochou hlavou a tmavě šedou kůží. Vypadalo to, že se spíš valí, než jde, ale Gideon rozpoznal nejméně tři nohy. Když je míjel, jedno z očí na Gideona pohlédlo.

Slizonožka nakázal svým potomkům, aby zůstali schovaní. Tohle místo bylo podivné, a z nějakého důvodu ještě hrozivější než ta dřívější nekonečná vodní plocha. Ale něco odsud na Slizonožku volalo, a ten se teď tedy poněkud neochotně vydal na palubu, aby zjistil, co a jak. Arvad s Tianou stáli na stráži u spuštěného žebříku, a ostatní byli na příďové palubě.

Slizonožka zůstal ve stínech u můstku, ale naklonil se přes brlení. Něco ze země pod lodí ho přitahovalo. Natáhl se ještě víc, a pohlédl dolů, do spleti zeleně.

V temnotě se hýbaly zářící tvary. Něco řeklo, Kdo jsi a odkud jsi přišel?

Slizonožka odpověděl, Jsem Slizonožka a přicházím z Weatherlight. Kdo jste vy?

Yxarit a Iyrgth a Syl-stopař a — Slizonožku zavalil příval jmen. Ale kdo jsi ty? ptaly se hlasy. Ty jsi jako — slova se změnila v obrazy a vůně. Jasné zelené listí ozářené sluncem, květiny, bohatá lesní půda.

Yavimaya, řekl Slizonožka. Raff říkal, že Slizonožka je z Yavimaye, a že on a jeho děti se tam vrátí, až zabijí Belzenloka. Slizonožka si tím ovšem nebyl jistý. On byl doma na Weatherlight.

Iyrgth řekl, Tady je Yavimaya, už odedávna je tu vpletená do země. Tehdy sem přišla bojovat.

I my přišli bojovat s démonem, řekl Slizonožka.

S démonem, s démonem, šeptaly si hlasy a posílaly zprávu dál. Bojovat s démonem.

Fungal Plots | Art by Even Amundsen

 

Slizonožka se usadil u brlení a mluvil se svými novými přáteli. Bylo dobré takhle si s někým rozumět.

Před úsvitem se Gideon objevil k Chandřině kajutě. „Tak jak to jde?“

„Skoro jsme hotovi,“ oznámil Raff. Seděl u stolu a listoval starou knihou, kterou obvykle nosil na řetězu u pasu. Ani se nanamáhal zrušit kouzlo, které knihu činilo lehkou jako pírko, takže mu při listování poletovala okolo tváře. Ve druhém rohu kajuty stály Liliana a Shanna, a kriticky zhodnocovaly Chandru.

„Možná by sis měla oholit hlavu,“ pronesla Liliana zamyšleně.

Chandra si prohrábla vlasy. „Skoro bych chtěla, po té vší špíně, co jste mi naházely do vlasů.“ Převlek za kabalského lovce zajatců byl hotový. Chandra na sobě měla černé kalhoty a pod kazajkou černou koženou zbroj. Vše pocházelo od mrtvého kultisty, včetně krve a špíny.

Shanna nesouhlasila. „Jen kněží si holí hlavy, a takovou pozornost přitáhnout nechceme. Ale tu jizvu opravdu potřebuje.“

Raff vstal. „Jsem připravený, jenom jsem potřeboval zkontrolovat pár věcí. To kouzlo jsem se naučil na Akademii, ale dlouho jsem ho nezkoušel. Je to dost pokročilá iluze.“

Pro jednou se nevychloubá, pomyslel si Gideon. Raffův výraz byl příliš soustředěný, příliš zaměstnaný. Raff přikročil k Chandře a dodal, „Nehýbej se a dívej se přímo před sebe.“

Okolo prstů, kterými Raff přejížděl Chandře po tváři, se rozzářilo světlo. Kůže na Chandřině tváři praskala a pukala, a utvořila se velká jizva po ráně mečem, od čela až po bradu. Gideon byl ohromen. Raff ustoupil a řekl, „Jak to vypadá?“

Liliana souhlasně kývla. „Dokonalé. Vypadá jako opravdový darebák.“

Shanna poplácala Raffa po zádech. „Dobrá práce.“

Chandra se opatrně dotkla jizvy. „Juj, je to divný.“

„Musíme vyrazit,“ upozornil je Gideon. Jeho převlek byl mnohem jednodušší. Sebrali mu zbraně a zbroj, roztrhali šaty, vyváleli ho v blátě, a Shanna ho několikrát pořádně praštila do tváře.

„Hned to bude,“ ozvala se Chandra a navlékala si zbraně.

Gideon vyrazil ke schodům na palubu, Liliana za ním. „Připravená?“ zeptal se jí.

„Víc než to.“ Promnula si tvář. „Chci se té smlouvy zbavit. Chci Belzenloka rozsekat na kousky.“

„Brzy bude po všem,“ snažil se jí ujistit Gideon.

Liliana se ironicky ušklíbla. „Ano. Ať tak, nebo tak.“

Vylezli na palubu, kde je přivítal pohled na ranní Urborg.

Swamp | Art by Jonas De Ro

 

Obloha byla zatažená sopečným popelem, a ranní světlo bylo šedé a matné. Bažinatý les za Weatherlight byl zahalený mlhou, kromě napůl pobořené prstencové phyrexijské struktury. Gideon přešel k brlení, kde stáli Karn s Teferim, který se díval dalekohledem. Po chvíli dalekohled odložil se slovy, „Támhle je.“

Gideon tu sopku, tyčící se daleko na obzoru, spatřil už minulou noc. Teď byly zdi Pevnosti, tyčící se přímo z kráteru, zřetelnější. Původně to byla základna Phyrexie, ale byla zničena erupcí sopky, která nastala, když byla Phyrexie poražena. „Belzenlok očividně udělal nějaké opravy,“ oznámil Teferi. „Když jsem tu byl naposled, většina hlavní věže byla zničená.“

Gideon odhadl vzdálenost. „Je to daleko, ale Shanna má pravdu, ani já bych neriskoval zaletět s lodí blíž.“

Gideon nemohl vyčíst Karnův výraz, ale nemyslel si, že golem pozoruje Pevnost úplně nezaujatě. „Měli bychom vyrazit,“ řekl Karn.

Chandra a Jhoira vyšly na palubu spolu s ostatními. Chandra měla kabalský meč, přehozený přes záda, a na každém stehně dlouhou dýku. „Vypadáš opravdu hrozivě,“ ujistil ji Teferi.

„Díky,“ usmála se Chandra. „Minimálně cítím, že hrozivě i páchnu.“

Teferi se zasmál. „To jsi řekla ty.“

Jaya poplácala Chandru po rameni. „Nezapomeň, jsi připravená. Dokážeš to.“

„Jen díky vám,“ zazubila se Chandra.

Když dorazili ostatní, Jhoira oznámila, „Buďte připraveni k akci. Jestli se nám to povede, okamžitě to poznáte.“

„Och, povede se to,“ pospíšila si Liliana, ale pak zaváhala a pohlédla na Gideona s Chandrou. „Hlavně se nenechte zabít,“ řekla nakonec. „To by všechno pokazilo.“

Chandra si odfrkla, ale Gideon na Lilianu vážně pohlédl. „Budeme v pořádku.“ Už znal Lilianu dost dobře na to, aby poznal, že je tentokrát doopravdy ustaraná, i když své skutečné pocity ukrývá pod několika vrstvami sarkasmu. Chce se zbavit své smlouvy, chce se pomstít Belzenlokovi, a nechce, aby se Gideonovi a Chandře něco stalo.

Arvad spustil žebřík. Karn sešplhal první, Gideon za ním, a posledních několik příčlí seskočil do měkké, mechovité půdy. Dole na zemi bylo tepleji, i když denní světlo bylo stále tlumeno závojem prachu a popela. Vysoká tráva a břečťanem porostlé stromy bránily větru, a hmyz se bzukotem poletoval mezi bažinami a zarostlými jezírky.

Gideon hlídal okolí, dokud Teferi a Chandra nesešplhali za nimi. Když Karn vyrazil a vedl je směrem ke stromům, Chandra řekla jen, „No, tak do toho.“

Gideon jí stiskl rameno. „Dokážeme to,“ řekl. Musíme to dokázat.

Ustaraně na něj pohlédla. „Takže… opravdu si myslíš, že se Liliana změnila?“

„Ano,“ řekl Gideon pevně. Pak pokrčil rameny a pousmál se. „Jen si nejsem jistý, jestli to ví i ona.“

Soudě podle jejího výrazu, Chandra si myslela, že Gideon neví, co mluví.

Když kráčeli krajinou a míjeli rozeseté zříceniny, Gideonovi země připadala ještě podivnější než v noci. Karn je vedl mezi úponky břečťanu a trnitými keři, a zkoušel svou vahou bezpečnou cestu bažinou. Obloha byla zatažená, stíny se držely při zemi, a jen občas přeletěl krajinou záblesk denního světla.

Po nějaké době došli k jeskyni, ve které spatřili několik přízraků, pro které to očividně bylo místo setkání. Teferi jediným gestem zastavil v jeskyni čas, dokud Gideon s ostatními nepřešli okolo a nezmizeli v bezpečí. Jhoira sice říkala, že přízraky jsou nepřátelé Kabalu, ale rozhodli se neriskovat. Občas je nějakou dobu pronásledovala svítící stvoření, podobná hmyzu, ale nikdy nezaútočila.

Swamp | Art by Dimitar Marinski

 

Pak došli k pobořené hradební zdi, a museli ji přelézt. Když Gideon vylezl na vrchol, spatřil obrys něčeho, co vypadalo jako obrovský dráp, obalený břečťanem a kořeny. Byl to zbytek nějakého phyrexijského válečného stroje.

„Je tu dost zřícenin,“ řekla Chandra, když seskočila dolů. „Kolik tu žilo lidí?“

„Velmi mnoho,“ pohlédl na ni Karn, když obcházeli ohromný phyrexijský stroj. „Náš přítel Venser tu kdysi žil.“

„Ten, co ti daroval jiskru?“ zeptala se Chandra, ale pak sebou trhla. „Jhoira říkala — vím, že zemřel. Je mi to líto.“

Teferi se tvářil vážně. Karn přikývl a řekl, „Byl to dobrý přítel.“

Teď, když bylo mlčení prolomeno, odhodlal se Gideon zeptat se na otázku, o které přemýšlel už od Yavimayi. „Až zabijeme Belzenloka, půjdete — oba dva — s námi bojovat s Bolasem?“

Teferi na něj pohlédl s tázavým úsměvem. „Myslíš jít přímo do pasti?“

Než mohl Gideon odpovědět, Chandra řekla, „Hej, tentokrát alespoň víme, že je to past!“

Teferi naklonil hlavu v přemýšlení. „Už jsem s Bolasem bojoval.“

To Gideona překvapilo. „Opravdu?“

„Bylo to velmi dávno,“ vysvětlil Teferi. „A prohrál jsem přímo epicky.“

„To my taky,“ přiznala Chandra.

„To ovšem není příznivá zpráva,“ řekl jí Karn, ale v hlase zněl podtón pobavení.

„Když bude mít Liliana svou plnou moc, když nebude vázaná svými smlouvami, můžeme tak tu past změnit na past na Bolase. Doufejme.“

Teferi pokrčil rameny. „Jeden z důvodů, proč jsem znovu přijal jiskru, bylo jít s vámi. Znám Bolase a vím, že jeho plány zahrnují můj domov, dříve či později. A teď, když mám dceru a vnoučata a pravnoučata, se moje životní náhled změnil.“ Pak poplácal Karna po kovovém rameni, „A co ty, příteli? Půjdeš s námi?“

„Musím cylixem zničit Novou Phyrexii dřív, než se vrátí na Dominarii.“

„Phyrexiané jsou tam uzavření,“ upozornil ho Teferi. „Máš celý čas Multivesmíru na to, abys je zničil. Jak já říkám—“

„Žádný časový vtípek, prosím,“ přerušil ho Karn.

Teferi se tiše zasmál. „Dobrá, ale můj názor znáš.“

Gideon si uvědomil, že Karn neřekl ne. „Hodila by se nám pomoc, Karne. Další bojovník na naší straně bude znát.“

Karn byl chvíli tichý, a klestil jim cestu obzvlášť hustým křovím. „Věříte, že jeho hrozba je opravdu bezprostřední?“

Chandra si otřela pot z čela. „Na Amonkhetu udělal strašné věci. Nechci, aby to zopakoval. Kdekoli. Musíme ho zastavit.“

Damnation | Art by Zack Stella

 

Gideon souhlasil. „Nevíme, jaké jsou jeho plány, ale víme, že nám dochází čas. A víme taky, že naše příští střetnutí s ním bude konečné.“

Teferi zdvihl obočí. „Ať tak, nebo tak?“

„Naneštěstí ano,“ odpověděl Gideon.

Karn chvíli přemýšlel a pak řekl. „Budu o tom uvažovat.“

S krátkou přestávkou na jídlo a pití z Gideonova batohu jim trvalo většinu dne, než se přiblížili k Pevnosti.

Zastavili se na vyvýšenině, což byla ve skutečnosti hromada z pobořené zdi, obrostlá trávou. Obloha temněla, a nad závojem popela se chystala udeřit bouře. I ve slabém světle ovšem jasně viděli Pevnost.

Byla přesně taková, jak ji popsal ten agent Kabalu na Tolarii. Mezi pobořenými příkopy a kanály se táhla kamenná cesta až k vulkánu. Kanály byly plné špinavé, bahnité vody a hladových, šupinatých stvoření, a cesta byla přerušována hradbami s obrněnými branami, hlídanými kultisty a obrněnými chmurytíři, kteří očividně budou chtít heslo. Celá jedna strana vulkánu byla odtěžená a změněná na vysokou věž, ke které cesta mířila. Brána v hradbě byla kulatá, a stále připomínala svou minulost už snad nefunkční phyrexijské zbraně.

Vysoká, temná věž, tyčící se proti temné obloze tvořila vskutku skličující pohled. Gideon byl rád, že si cestu dovnitř nebudou muset vybojovat.

Gideon podal batoh Karnovi, který si jej přehodil přes ramena. „Kouzlo by mělo vydržet o dost déle, než bude nutné, abyste se dostali, kam potřebujete,“ oznámil jim Teferi. „Až tam budete, najděte si místo někde v úkrytu, nebo alespoň ve stínech. Až kouzlo pomine, ozve se lupnutí přemístěného vzduchu, což by mohlo přitáhnout pozornost.“

„Dobrá,“ řekla Chandra. Pak pohlédla na Gideona. „Připraveni?“

Gideon myslel, že připravenější už být nemohou. Po dlouhé a namáhavé cestě byl převlek kabalského lovce zajatců a jeho oběti ještě přesvědčivější. „Poznáme i zevnitř, že kouzlo pominulo?“ zeptal se ještě pro jistotu.

Teferi ustoupil a sarkasticky se usmál. „Nebojte se, poznáte to zcela určitě. Teď se nehýbejte.“

Vztáhl ruku. Gideon se instinktivně připravil, ale necítil nic. Pak si uvědomil, že Teferi a Karn jakoby zmrzli, že svist větru, bzukot hmyzu a zpěv ptáků, všechno rázem utichlo. Gideon pohlédl na Pevnost a všiml si, že všechny postavy na hradbách ztuhly jako sochy.

Pohlédl na Chandru, která pronesla se zdviženým obočím, „Tak tohle je opravdu divný.“

Gideon musel souhlasit. Pak, ačkoli Teferi byl stále ztuhlý, slyšeli jeho hlas. „Jděte. Rychlý, ale rovnoměrný krok je nejlepší.“

„Dobrá, jdeme,“ řekl Gideon. Chandra ho vzala za ruku, a společně, snažíce se být co nejblíže u sebe, začali sestupovat z vršku. Bylo podivné vystoupit z vysoké trávy a křoví přímo na otevřené prostranství plné stráží, ale zatímco Gideon s Chandrou mířili blíž a blíž k cestě k Pevnosti, okolní svět byl tichý a nehybný.

Teferi jim vysvětlil, že kouzlo utvoří oblast zpomaleného času všude okolo nich, takže normální chůzí budou příliš rychlí na to, aby si jich někdo všiml. Když došli na začátek cesty, udusaná hlína se změnila na hladké černé dláždění.

První zeď byla stvořená z bývalé phyrexijské struktury připomínající zuby nějakého ohromného zvířete. Vypadala jako živá, jako by přímo vyrostla ze země. Vlály na ní rudé praporce Kabalu, a samotná brána byla asi dvanáct stop vysoká.

Gideon a Chandra se zastavili. „Asi jí neotevřeme, co?“ zeptala se. „Je větší než naše časová bublina.“

Gideon nevěděl, co by se stalo, kdyby se pokusili bránu otevřít. Raději to nezkoušet. „Přelezeme ji,“ řekl.

Opatrně, aby zůstali u sebe, vyšplhali na bránu. Široké mříže jim výstup usnadnily. Nebylo to příjemné, ale jak si Gideon hned uvědomil, kabalští, střílející po nich jedovaté šípy, by byli ještě horší. Na druhé straně brány obešli ztuhlé stráže a roj vznášejících se temných koulí — kouzelných pastí na vetřelce. „To by mohlo trvat delší dobu,“ řekla Chandra pochmurně. „Doufám, že nám Teferi dal dost času. Uch, to jsem nemyslela jako vtip.“

Stronghold Confessor | Art by Igor Kieryluk

 

„Vím,“ řekl Gideon, „tak raději pohněme.“

Na můstku Weatherlight stála Liliana vedle Jhoiry, zatímco Tiana vedla loď v nízké výšce nad bažinou. Doletěli nad místo, kde se odehrála poslední velká bitva mezi Kabalem a panteřími válečníky. „Byl to spíš masakr než bitva, co se mi doneslo,“ řekla Jhoira.

„Pro náš účel je masakr lepší,“ řekla Liliana.

Pak se Jhoira naklonila dopředu a varovala Tianu, „tam na jihu je město duchů, tomu se musíme vyhnout.“

Jhoira nechtěla přijít o moment překvapení. Kabal by o nich neměl vědět, dokud to nebude nutné. Liliana ovšem ucítila přítomnost mrtvých. Dávná smrt, chladná zuřivost. Zemřelo jich tu mnoho, proměnili stromy a hustou trávu v kostnici, a tráva a rostliny, které se živily na jejich tělech, už samy dávno shnily v zemi. Kosti, které tu po nich zůstaly, volaly po pomstě, a Liliana byla více než ochotná jim ji dopřát. „Jsme dost blízko, zastavte,“ řekla.

Sahajíc po neklidných mrtvých pod Weatherlight, Liliana sešla po schodech na palubu.

Vešla do vyjícího větru, ztěžklého popelem, deštěm, a blízkou bouří. Armáda nemrtvých bude vhodným narušením. Její útok zaměstná Pevnost, zatímco Gideon a Chandra najdou Černomeč a zabijí Belzenloka. A když se Liliana jen trošku vynasnaží, s takovou armádou v Urborgu zničí celý Kabal. Kněží a kultisti se z toho nikdy nevzpamatují.

Došla až na příď a vystoupila na palubu. Zdvihla ruce, a linky na jejím těle fialově zazářily. „Slyšte,“ zašeptala. „Povolávám vás, abyste se pomstili a zničili Kabal.“ Duchové Onakke v Řetízkovém závoji zašeptali.

A v trávě a rákosí pod Weatherlight se mrtví zachvěli.

Zdálo se to jako věčnost, ale nakonec se Gideon s Chandrou dostali přes všechny brány, aniž by je museli otevřít nebo se jinak prozradit. Ne, že by se Gideon bál, že je chytí, pohybovali se konec konců tak rychle, že by nikdo nedokázal ani pomyslet na útok proti nim, ale nechtěl za sebou nechat zbůhdarma otevřené brány. To by mohlo Kabal zbytečně vyprovokovat k hledání vetřelců.

Když konečně vešli do prvního sálu pevnosti, Chandra řekla trochu podrážděně, „To bylo mnohem těžší, než jak to vypadalo.“

„Kdybys ty nepřišla na to, že v našem současném stavu můžeme chodit po vodě, nikdy bychom to nedokázali,“ řekl jí Gideon.

„Kéž bych na to přišla dřív,“ přiznala Chandra, když se zastavili, aby si oddechli. Sál byl velký a temný, a pilíře se stáčely k sobě, takže vypadaly jako žebra nějakého obra. Ze stropu visely rudé praporce, a kabalští kultisté stáli ve skupinkách okolo. Ve vzduchu byla cítit vůně kadidla, a pochodně, rozmístěné nepravidelně na stěnách, síň jen málo osvětlovaly. Stále bylo lze poznat, že celá síň je zase jen zbytek po něčem vytvořeném Phyrexií a Kabalem jen přetvořené. „Měli bysme zmizet,“ řekla Chandra. „Teferiho kouzlo už dlouho nevydrží.“

Cabal Ritual | Art by Kieran Yanner

 

„Půjdeme dolů, k bojové jámě.“ Gideon zamířil ke dveřím na boku síně, mezi dva pokroucené pilíře. Podle slov toho kabalského agenta by jáma měla být několik pater pod vstupní síní, a síň s poklady poblíž. Chandra v převleku za lovce zajatců by tu s Gideonem jako zajatcem, přivedeným bojovat v jámě pro potěšení Belzenloka a kultistů měla být dostatečně nenápadná. A až dorazí Liliana s ostatními, v čele nemrtvé armády, většina kabalských bude muset opustit pevnost, a Gideon s Chandrou budou moci najít Černomeč a dostat se k Belzenlokovi.

Alespoň tak si to představovali.

Za síní objevili dlouhou chodbu se sloupy opět připomínající žebra. Nebo spíš jícen, pomyslel si Gideon. Chodba byla o něco lépe osvětlená pochodněmi, vznášejícími se ve vzduchu, ale byla klikatá, a její zákruty poskytovaly dostatek stínů. U schodiště mířícího dolu objevili jedno obzvlášť stinné místo, momentálně bez přítomnosti kabalských kultistů nebo stráží. Gideonovi se zdálo, jako by se světlo u nejbližší pochodně zamihotalo. Otočil se k Chandře. „Pospěš si, myslím, že kouzlo už přestává.“

Chandra utáhla řetězy na jeho zápěstích. „Nebolí to?“ zeptala se.

„Nevadí,“ ujistil ji. Pochodeň se opět zamihotala, a oba se připravili.

Najednou je okolní zvuky zaplavily jako voda vylitá do mísy. Nejdřív hlasy, odrážející se od vchodu, recitující všechny Belzenlokovy tituly pořád dokola. Pán démonů, Král Urborgu, Pán pustin, Potomek temnoty. Pak vzdálené kvílení, řev, třeskot kovu, výkřiky. Pochodně se zamihotaly a síň zaplavili černě odění kultisté, za nimi ozbrojení chmurytíři.

Gideon s Chandrou si vyměnili pochmurný pohled a pak vyrazili ke schodišti.

Jhoira vešla na palubu spolu se Shannou, a sledovaly, jak Liliana oživuje armádu nemrtvých.

Příkrov popela se zdál být ještě níž, a krajinou zněl vzdálený zvuk hromu. Pod Weatherlight se v trávě něco pohnulo, a pak se objevily postavy padlých panteřích bojovníků, kostry, obalené přízračnými těly. V rukou držely zrezavělé meče a kopí, vytažené z bažiny, nebo jen obyčejné klacky a kameny sesbírané ze země. Postupně se všichni seřadili do řad a formací, jako kdysi ve své poslední bitvě.

„Jsou jich stovky,“ řekla Shanna, naklánějíc se přes brlení. Raff a Arvad stáli s Jayou na opačné straně, a vše pozorovali s mírnou nedůvěrou. Pak se na schodech objevil thallid, chvíli vše pozoroval, a pak své mladé poslal zpět do podpalubí.

Pak se na přídi objevilo několik temných stínů a Shanna sáhla po meči. Jhoira ji ale zadržela. „Ne, to jsou lichové, vyvolaní Lilianou. Alespoň myslím.“

Stíny se schoulily u brlení, a postupně nabraly podobu panteřích válečníků. Smrtelná zranění na jejich tělech byla stále patrná — velké šrámy způsobené takovou silou, která jejich brnění zatlačila až do jejich těl. Shanna pustila jilec meče, ale pozorovala je s nedůvěrou. „Je to divné,“ řekla nesouhlasně.

„Než to skončí, bude to ještě divnější,“ řekla jí Jhoira.

Liliana tiše k nemrtvým promluvila, a oni jí šeptem odpovídali. Jhoira slyšela slova, ale bylo to jako slyšet neznámý jazyk. Pak se Liliana otočila a řekla, „Jsou připraveni. Půjdou s námi do bitvy.“

„Výborně,“ vydechla Jhoira. Dlouhé čekání bylo u konce. Konečně zaútočí na Kabal. „Raffe, řekni Tianě, ať—“

„Jhoiro!“ vykřikl Arvad.

Jhoira se otočila a vytřeštila oči. V dálce se z bažiny vynořovalo něco ohromného. Tvor byl tmavě zelený, a jeho hlava byla dvakrát tak větší než Weatherlight. Oproti hlavě bylo jeho tělo a nohy nepatrné. Stvoření otevřelo tlamu, připomínající zubatý otvor do ohromné jeskyně.

„Liliano, tos oživila ty?“ vykřikla Shanna.

Liliana na přídi zaklela, ale znělo to spíš otráveně než vyděšeně. „Tohle jsem nepovolala! A kromě toho to není mrtvé.“

„Když jsem říkala divnější, nemyslela jsem tohle,“ zamumlala Jhoira a sáhla po své magii na ochranná kouzla, spletená ze světla a vzduchu.

Raff přiběhl k ní, prohlížeje si to ohromné stvoření. „Možná, kdybychom věděli, co je to zač—“

Jhoira střelila pohledem zpátky. „Liliano—“

Jeden z panteřích lichů se naklonil k Lilianě a něco jí zašeptal. Liliana překládala. „Jmenuje se to Yargle. Kdysi Belzenlok proměnil jednoho hlupáka jménem Yar-Kul na červa, kterého pak sežrala žába, a změnila se v tohle.“ Frustrovaně mávla rukou. „To nám moc nepomohlo!“

„Vědí, jak to zabít?“ zeptala se Shanna.

Liliana se ušklíbla. „Ne. Právě to je totiž všechny zabilo.“

Yargle, Glutton of Urborg | Art by Jehan Choo

 

„Nenecháme se zastavit,“ řekla Jhoira vzdorně. Jenže i tak to znamenalo minimálně zdržení. Gideon s Chandrou v Pevnosti očekávají, že Weatherlight dorazí každou chvíli.

Pak Yargle zařval a vrhl se na Weatherlight.

Gideon napjatě čekal. S Chandrou stáli na okraji arény okolo bojové jámy. Všudypřítomný chvalozpěv na Belzenloka byl hlasitější a hlasitější, a téměř přehlušoval třeskot zbraní a výkřiky z jámy.

„Už by tu měli být,“ zašeptala Chandra. „Něco se pokazilo.“

Přesně toho se Gideon obával. Už dvakrát změnili místo, snažili se najít nějaké nenápadné, ale okolí arény se pomalu plnilo kultisty a knězi, kteří nadšeně sledovali, jak se zajatci v jámě vzájemně vraždí. Vstup do pokladnice, kde měl být uložený Černomeč, byl blízko, a Gideon se nechtěl zbytečně vzdálit. Ale bylo čím dál těžší nenechat se ryčícím davem zatlačit do arény.

Buď se Lilianě nepodařilo oživit armádu, nebo na Weatherlight něco zaútočilo. Měli by tu být každou chvíli, říkal si Gideon. Pak nastane poplach a celá Pevnost se vyprázdní. Musíme jen čekat—

Do chodby, kde se Chandra s Gideonem ukrývali, vtrhl dav kultistů a vytlačil Chandru ven. Gideon se snažil zapřít ji řetězy, ale dav vytlačil z chodby i jeho. Oba dva vyvrávorali přímo do arény.

Ocitli se na otevřeném prostranství těsně u okraje jámy. Výkřiky a třeskot zbraní byl hlasitější, i když Gideon ani odsud neviděl, co se děje v jámě. Stovky kultistů stály okolo a zpívaly chvalozpěvy na Belzenloka. Nad jámou se vznášely pochodně, a ze stropu ohromné síně visely rudé praporce. Chandra se snažila najít cestu ven, ale Gideon ze své výšky viděl, že cesta do nejbližší chodby je beznadějně ucpaná davem.

„Přichází Šepta,“ skandovali kultisté okolo. „Šepta nás volá do jámy.“

Dav se rozestoupil a objevila se kněžka v rudé róbě. Kultisté padali k zemi, aby mohla na jejich zádech vystoupat na pódium. Z kněžky vyzařovalo absolutní zlo. Vztáhla ruce, a shodila róbu z ramen. „Pán démonů přichází!“

Gideon zaklel. Nadšený jásot davu sílil, a ohromné dveře na opačném konci arény se otevřely. Pochodně se rozhořely, a ve ztemnělých dveřích se objevila démonická silueta. Belzenlok. Roztáhl křídla, užívaje si nadšený jásot davu, a od jeho bledé kůže se odráželo světlo pochodní. Tělo měl mohutné a svalnaté, na hlavě ohromné rohy. Vešel do arény a posadil se na trůn. Pokynul rukou, a Šepta se hluboce uklonila. Když se narovnala, vykřikla, „Do jámy, pro Belzenlokovu slávu!“

Whisper, Blood Liturgist | Art by Kieran Yanner

 

Všude okolo lovci a kultisté začali shazovat do jámy zajatce. Šepta se otočila, a pohlédla na Gideona a Chandru. „Ty! Hoď ho tam! Nebo chceš zemřít s ním?“

Chandra už už chtěla pohlédnout na Gideona, ale ten pochopil, že tuhle chybu si nemohou dovolit. Škubl sebou a sykl, „Hoď mě do jámy.“

„Gideone—“ protestovala.

„Dělej. Potřebujeme čas.“ Šepta je pozorovala jako šelma kořist. „Teď!“

Chandra ho strčila, Gideon zavrávoral a zřítil se do jámy.

>>> Kapitola XII. >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

4 komentáře k “Magic Story: Návrat na Dominarii, 11”

  1. Slammer napsal:

    Slizonožka je podle mě horší varianta než Slizonoh :))) ale jinak skvělé

Zanechte odpověď