Magic Story: Bolasova kronika – Věci neviděné

RealmsUncharted

Zatímco se vyhýbají drakům, Yasova a dvojčata naslouchají dalšímu Tae Jinovu příběhu o Bolasovi a Uginovi — tentokrát o jejich prvních střetnutích s lidmi. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bolasova kronika

Kapitola III. – Věci neviděné

Magic Story

Kate Elliott

27. 6. 2018

<<< Kapitola II. <<<

 

Naiva vyrostla pod Atarčinou vládou. Celý svůj život pozorovala svou babičku Yasovu, kdysi známou jako Drakospár Temurského klanu, jak poslušně a pravidelně dodává nalovené maso do Ayagoru, kde se Atarka krmila. „Abychom přežili, musíme nakrmit draka,“ říkala Babička pokaždé, když si staří lovci stěžovali na nové časy. Ale jak šel čas, rok od roku pamětníků časů před pádem chánů — a s nimi i stížností — ubývalo. Mladí jako Naiva nic jiného než vládu Atarky nepoznali.

Takže když teď ležela v pasti mezi kameny, s Babičkou a Baišjou na jedné straně, a na druhé straně s mladým hezkým poutníkem, který na ně přivolal dračí hněv, věděla, co Babička udělá. Kdysi mocná Yasova Drakospár se poddá drakovi, tyčícímu se nad nimi, a nechá ho zabít odpadlíka ledovým dechem.

Ale tak by to být nemělo! Ostře se nadechla a přála si, aby měla stejně ohnivý dech jako draci, a mohla ho tak spálit na uhel. Přála si draka alespoň udeřit, i když by to znamenalo její okamžitou smrt. Není snad lepší se vzepřít a bojovat, než se stále a znovu poddávat a sklánět, a nakonec zapřít i své vlastní jméno?

Drak rozevřel tlamu jako varování, aby se ostatní klidili z cesty. Z jeho chřtánu zavanul ledový dech, schopný zmrazit cokoli, co zasáhne.

Babička zachytila Naivin pohled. Tak, teď to přijde: dá mi posunkem znamení, abych ustoupila; necháme cizince jeho osudu.

Ruku ukrytou tak, aby ji aven na kameni nespatřil, dala Babička znamení Zabij.

Jak drak sklonil hlavu, aby na Tae Jina vychrlil led, Baiša vztáhla ruce k zemi, a z jejích dlaní začalo do země proudit teplé, zelené světlo. Drak vychrlil proud ledu, kterému se ale náhle přivalil jeden z balvanů přímo do cesty. Balvan v okamžení obklopila silná krusta ledu, ale Tae Jin byl zachráněn.

Vzduchem prosvištěl šíp a zasáhl avenovo křídlo. Jak aven zavrávoral, krákaje bolestí, Naiva vrhla své kopí. Obsidiánový hrot protrhl avenovu ozdobně tkanou tuniku a zabodl se přímo do opeřené hrudi. Pak vrhla své kopí i Babička, a bezchybně zasáhla jeho hlavu smrtící ranou.

Drak zuřivě zařval, švihaje krkem ze strany na stranu. Tae Jin uskakoval mezi kameny. Drak na něj vyslal další proud ledového dechu.

Icefall Regent | Art by: David Gaillet

 

Naiva uskočila stranou a strčila Babičku mezi dva kameny. Stébla trávy okolo rázem zmrzly a roztříštily se na kousky. Zadní strany nohou jí znecitlivěly mrazem, ale její plstěné kalhoty ji alespoň trochu chránily. Ohlédla se a spatřila Baišju, klečící na kolenou, vyčerpanou a téměř v bezvědomí z náročného kouzla na přesun kamene. Fec vystřelil šíp na draka, který se jen neškodně odrazil od jeho šupin. Drak tomu ani nevěnoval pozornost, soustředil se na balvan, za kterým se schovávala Baišja. Naiva vytáhla svůj nůž a doběhla zpátky k sestře právě ve chvíli, kdy drak odstrčil balvan, jako by to byl malý oblázek.

Dračí tělo, tyčící se nad ní, jí zaplnilo celé zorné pole. Přitiskla Baišju k sobě. Alespoň zemřou stejně, jak se narodily: spolu.

Vzduch prořízl hromový řev. Ojutajův drak se ohlédl, a v tu chvíli do něj narazil červený drak s parohy na hlavě — byl to ten, co je celou dobu stopoval. Oba draci se kutáleli po zemi a chňapali po sobě. Jejich boj otřásal celou zemí. Ohnivý dech se střetával s ledovým v oblacích neškodných jisker a sněhových vloček.

Naiva vytáhla Baišju na nohy. „Můžeš chodit?“

Baišja kývla, v tu chvíli neschopna slova, a bledá a roztřesená se opřela o Naivu.

„Nevěděla jsem, že tohle dokážeš!“ vykřikla Naiva.

„Já taky ne,“ dokázala zašeptat Baišja.

Objevila se Babička. „Běžte ke stromům. Tae Jine!“

Doběhli na okraj lesa, zatímco draci stále bojovali. Teď byla Naiva za vysokou trávu vděčná, dokázala je ukrýt. Řev a skřeky bojujících draků přehlušily i jejich kroky a šustot trávy. Naivu napadaly spousty otázek, ale nebyl čas se ptát. Baišja se o ni stále opírala, a nakonec se zhroutila k zemi, opřela se o strom, a snažila se popadnout dech.

Lovci, které předtím zanechali u blízkého jezírka, aby nalovili ryby, už měli hotovo a sbaleno na cestu, když zaslechli hluk boje.

Hlídka, schovaná na blízkém stromě, zavolala: „Už odlétá.“

Naiva se zastavila a ohlédla se. Ojutajův drak se vyprostil ze spárů Atarčina a vzlétl k obloze, ale Atarčin drak vyskočil a stáhl ho za nohu zpět k zemi. Otřes při dopadu obou jejich těl cítila i na takovou dálku. Jejich skřeky a řev ji ohlušovaly, ale i tak ji ta bitva podivně přitahovala. Jaké to může být, mít v sobě tolik síly? Je to podobné, jako když Baišja kouzlí? Ale zase to jediné kouzlo ji úplně vyčerpalo, a už jen to, že je šamanka, ji ohrožuje na životě.

Naiva nechala Baišju, ať doběhne k ostatním. Ti všichni zírali na mladého muže, na krev na jeho tunice a na zářící tetování na jeho odkrytém rameni.

„Musíme se vrátit,“ řekl Fec. „Ojutajův drak se neodváží pronásledovat nás na území naší Dračí paní.“

„Jejich boj neskončil,“ řekla Babička.

„Každopádně jsme bezmocní, pokud nás sledují draci.“

„Draci nás sledují vždycky. Musím zvážit okolnosti. Vize Větrného lidu. Cestu tohoto mladého muže.“ Ohlédla se k okraji lesíka, kde Baišja seděla se zkříženýma nohama, dlaně zabořené v půdě. „Dejte mi chvilku na rozmyšlenou.“

Tae Jin klidně stál a čekal, až ho Babička osloví.

Naiva se k němu přitočila.

„Skoro jsi zemřel,“ řekla tiše. Srdce jí stále bušilo ve spáncích. „Jak můžeš být tak klidný?“

Pohlédl na ni. „Zemřu tak jako tak, dříve nebo později. Disciplína nás učí přijmout to, co je neodvratné.“

„Zemřel bys, kdyby tě moje babička nevyléčila.“

„To je pravda. Slyšel jsem o léčitelských schopnostech vašeho lidu, a jsem za ně vděčný. Ale léčitelská magie je známá všem kmenům.“ Zarazil se, a pokračoval téměř stydlivě. „Ten balvan mě zachránil. Ještě nikdy jsem nezažil tak mocnou ukázku magie země. Mohu znát tvé jméno?“

„To jsem nebyla já. To Baišja, moje dvojče.“ Dokonce i lidé z jejich kmene si Naivu s Baišjou pletli. Jako děti toho obě využívaly, ale teď, pod jeho zkoumavým pohledem, jí najednou začalo vadit, že ji považuje za někoho jiného, za někoho, jehož sílu a moc obdivuje.

Tae Jin se usmál. „Aha, takže ty jsi vrhla to kopí a srazila avena. Mohu znát tvé jméno?“

Naiva zrudla, ale oči nesklopila. Chtěla, aby znal obě z nich, nejen Baišju. „Jsem Naiva.“

„Stačí!“ Babička udeřila svým kopím o zem. „Když se vize Větrného lidu protne s poutníkem s moudrostí Jeskai, nemohu to znamení odmítnout. Pokračujeme k Uginovu hrobu.“

Naiva čekala, že Fec bude proti, ale ten jen souhlasně sklonil hlavu, stejně jako ostatní lovci. První Matka promluvila, a tak se stane.

Oba draci už byli dávno z dohledu, i když občas bylo lze zaslechnout vzdálený hřmot. Celá skupinka postupovala rychle, pod ochranou korun stromů. Pokud Atarčin drak vyhraje a poletí za nimi, stále se mohou vymluvit na to, že loví, i když si zatím popravdě nevšímali jakýchkoli stop zvěře: uváleného plácku u řeky, kam chodilo pít stádo krushoků; zlomený mamutí kel; trus saigy. Jako vždy šli všichni mlčky; Mattak, Oiyan, Darka, Rakhan, Sorya, a Fec: Babiččini nejspolehlivější lovci a společníci, zkušení a disciplinovaní.

Naiva šla vedle Tae Jina. Chtěla se ho zeptat na něco o něm, ale takové osobní otázky jí připadaly nevhodné. Namísto toho jí napadla otázka z jeho příběhu.

„Jak můžou existovat jiné světy, o kterých mluvila v příběhu ta stará žena?“

„Myslíš sféry? Ptal jsem se svého mistra na totéž. Nevěděl.“

Naiva se ohlédla za Babičkou, která je rychlým krokem docházela.

„Babičko, věříte, že jsou jiné světy?“

Babička se na ni zamyšleně podívala. „Tvá sestra ti o nich nic neřekla? Myslela jsem, že ti řekla všechno.“

Naivu píchlo u srdce. „Vy jste o tom s Baišjou mluvila a se mnou ne?“ zeptala se rozhořčeně.

„Mezi šamany koluje spousta tajných znalostí, které jiní lidé nikdy nepoznají.“ Aniž by čekala na Naivinu odpověď, obrátila se k Tae Jinovi. „Nedokončil jsi Uginův příběh. Ještě je před námi dlouhá cesta, a po dracích zatím ani památky. Řekni mi víc o Uginovi. A o Bolasovi.“

Když vyslovila jméno Bolas, její rty se pochmurně sevřely. Pohlédla na Tae Jina.

Mladík přikývl, a z jeho sevřených rtů a přimhouřených očí Naiva poznala, že si přerovnává myšlenky, aby z běžné konverzace mohl přejít na mechanicky naučenou vzpomínku na prastarý příběh.

Student of Ojutai | Art by: Jason A. Engle

 

Šli tiše, pod šepotajícími stromy.

Konečně Tae Jin promluvil.

Nechtěl jsem odejít, ale musel jsem ho následovat. Stalo se něco důležitého, něco osudového. Připadal jsem si, jako když stojím ve vyschlém korytu řeky v poušti, a v dáli nad horami, kde pramení, se srazí tmavé mraky a zaduní hrom. Přijde povodeň, i když ji zatím ještě nevidíme.

Za roky našeho putování jsme s Nicolem prošli většinu kontinentu, lovili jsme a zkoumali. Rozšiřující se říše našeho bratra Arcada byla vzdálená místu našeho zrození. Musel jsem se vrátit zpět po svých stopách, a největší výzvou bylo letět sám. Po mém boku teď nebyl Nicol, aby se mnou mluvil, abychom společně lovili, aby usínal vedle mě za horkých letních odpolední. Samota sama o sobě je cesta k osvícení, ale i v Arcadově říši jsem meditoval s Te Ju Ki. I tehdy, během dlouhých dní a týdnů, jsem slyšel zvuk dechu jiné bytosti.

Ale teď ne. Teď jsem se třásl každou noc, slyšel jen svůj hlas, své drápy, které vyhrabávaly místo ke spaní, tlukot mého srdce, svist dechu v mých plicích. Ale tak, jak jsem pomalu pokračoval celou cestou zpět, létal a lovil, uvědomil jsem si, že slyším hlasy a dech ostatních bytostí. Dokonce i rostlin. I rostliny totiž dýchají. Pochopil jsem, obalený v záplavě dechu celého světa, že žádný život není nikdy osamocen; každý z nás je součástí spletité sítě života. Jedna bytost mezi myriádami myriád ostatních.

Někdy mě hustota této živoucí sítě upokojovala. Někdy mě její tíha zavalila jako věčně znějící hrom. Tehdy křik a řev života drtil mou duši. Jindy mě její hluk pokořoval, neboť mezi tím vším jsem byl ničím. Jediná bytost, jejíž existence může být ukončena a zapomenuta během okamžiku. O klíčícím semenáčku stromu, zadupnutém do země okolo kráčejícím aurochem, se nikdo nedozví. Čerstvě vylíhlé ptáče, vypadlé z hnízda, ve vysoké trávě pod stromem nikdo nenajde. A i drak bude pohlcen plynutím času a jeho jméno navždy zapomenuto. Ne že by drak byl stejně nicotný jako dub nebo vrabec, myslel jsem si tehdy, nevědomý toho, že i ty nejmenší životy mají své místo ve velkém koloběhu.

Svět je velký, takže jsem nečekal, že své dvojče najdu, obzvlášť na cestě, po které jsem se vydal. Po cestě, která vedla a vinula se po mnoho let, jsem já musel letět zpět rychle a přímo. Doufal jsem jen, že ho najdu u hory, kde jsme se zrodili. Byl jsem si jistý, že míří tam.

A tak se stalo, že mě jednoho dne, když jsem přelétal nad nízkými kopci, vystrašil hlasitý zvuk. Na kopcích byly známky lidského osídlení: malé vesničky za dřevěnými palisádami. Farmáři v kožešinách, s motykami a bronzovými mačetami, obdělávající v potu tváře zem. Z blízkého údolí, lemovaného obdělanými políčky a ohradami s dobytkem, se ozval bouřlivý smích. Ale ani kamenné zdi nic neochrání před draky, hodlajícími vše zničit a patřičně si to užít.

I když jsem je léta nepotkal, okamžitě jsem je poznal podle červených hřebenů na hlavách a agresivního chování. Byl to bratránek Vaevictis Asmadi se svými sourozenci. Nejdřív jsem si myslel, že jen pro zábavu ničí domy a sýpky s doškovými střechami, ale pak jsem si uvědomil, že poškození na domech je jen malé. Snažili se dostihnout draka. Ten jim unikal a schovával se do strží a údolí, kterých bylo mezi zvlněnými kopci dost a dost.

I jeho jsem okamžitě poznal.

„Nicole!“ vykřikl jsem.

Jestli mě slyšel, nedal to na sobě znát, a jen zmizel za blízkým kopcem. Ale můj výkřik přitáhl pozornost draků ke mně.

S řevem se na mě vrhl ten největší, sám Vaevictis. Jeho křídla zaclonila půl oblohy. Z jeho drápů odkapávala krev ze zabitého dobytka.

Nedokážu mu uletět. Ta myšlenka mě doslova přimrazila. Stoupavý proud mě naštěstí nadnášel, jinak bych se zřítil k zemi, jak se mě zamžil zrak a můj oheň uhasínal. Vystrašila mě smrt; zklamal jsem Te Ju Ki. Ta hanba nad mým selháním mě na srdci tížila jako balvan a stahovala mě dolů.

Ale Nicol mě potřeboval.

Ať už se mně stane cokoli, nedovolím, aby on zemřel.

Takže jsem sáhl po svém nicotném arzenálu magických triků a vyčaroval dvě průhledné koule, lehké jako pírko a třpytící se barvami duhy. Z fouknutím jsem je poslal přímo na Vaevicta. Zářící koule ho tak vystrašily, že se překotil ve vzduchu, aby se zastavil. Zoufale zavolal na své sourozence, kteří se stále bavili zapalováním domů ve vesnici.

Art by: Chris Rahn

 

Samozřejmě jsem na nic nečekal a vyrazil za Nicolem, ale riskoval jsem ohlédnutí. Obě koule právě dorazili až a Vaevictovým lesklým šupinám, a s jemným lupnutím praskly.

Jeho vyděšený řev otřásl údolím.

Pak jsem zaletěl za kopec a ztratil ho z očí. Zmocnila se mě úleva. Přežil jsem.

Náhle se o mě otřelo čísi tělo. Instinktivně jsem se chtěl ohnat spárem.

„Tak tohle byl skvělý trik!“ zachechtal se škodolibě Nicol.

Chvilku mě trvalo, než jsem byl schopný promluvit.

„Kde ses tu vzal?“ vypravil jsem ze sebe.

„Viděl jsem tě. Snad sis nemyslel, že tě nechám roztrhat bratránky? Jsou to obyčejná zvířata, co nemají dohromady ani půl mozku. Doufám, že se teď ten vrčící pytel ohně zalkne vztekem,“ zasmál se znovu Nicol.

Po delší době, když se tlukot mého srdce opět uklidnil, jsem se tomu zasmál také. Vaevictis opravdu vypadal legračně, když se ty zářící koule rozprskly o jeho horké šupiny.

„Co byly ty koule?“ zeptal se mě Nicol tu noc. Zastavili jsme se tehdy na skalnatém vršku nad zalesněnou plání.

„Je to magie, co mě naučila Te Ju Ki.“ Zarazil jsem se ve snaze promyslet si, jak mu říct o jiných sférách, o kterých mě také učila, ale Nicol si jen odfrkl.

„Och. Ta stará lidská samice. To si s ní ještě neskončil?“

„Proč bych s ní měl skončit?“

„Je přece člověk.“

„Je starší než my všichni. Myslím.“

„Žádný z lidí, i ten nejstarší, není moudřejší než ten nejmladší z draků. Jen my jsme zrozeni s nejvyšší důstojností, inteligencí, a mocí.“ Naklonil se ke mně blíž, a v jeho očích se zalesklo něco, co jsem tam nikdy předtím neviděl. Jeho tón provokoval. „Naučil jsem se něco zvláštního. Chceš vědět co?“

Odmítl jsem souhlasit, protože se mi jeho pyšný a popichující tón nelíbil.

„Nechceš to vědět?“ dožadoval se, a lehce vyfouknul plameny na nevinný strom, který okamžitě vzplál jako pochodeň, kterými si lidé ve svých sídlech svítili.

„Nelíbí se mi ten tón, jakým mluvíš o lidech. Někteří z nich jsou opravdu hloupí, jiní vzteklí, sobečtí, a lakomí, ale jiní jsou inteligentní, moudří, starostliví. Ale jako jedinci jsou samozřejmě malí a slabí. Snadno ovlivnitelní.“

„Přesně tak, snadno ovlivnitelní,“ pronesl Nicol s pohrdavým smíchem.

„Jak to myslíš?“

„Uvidíš. Ukážu ti totiž své zvláštní umění, ať chceš nebo ne, protože jsme dvojčata, a měli bychom sdílet vše. Znáš ten velký oceán, jehož vlny se tříští o tohle pobřeží?“ naklonil se ke mně se samolibým výrazem. „Za ním jsou další kontinenty a země, a v nich spousta dalších bytostí.“

„Ano. Vím.“

V jeho očích se objevil hněvivý záblesk. Očividně se mu nelíbilo, že mě neoslnil.

Mám totiž také být na co pyšný. Možná jsem neběhal za Arcadem tolik jako Nicol, nestudoval chování a zvyky a zákony a zbraně, ale i mě fascinovalo všechno, co existovalo. Takže když jsem zrovna nemeditoval nebo nestudoval magii s Te Ju Ki, pozoroval jsem život a cvrkot jak ve městě, tak v okolí, včetně obou blízkých přístavů.

Hinterland Harbor | Art by: Daniel Ljunggren

 

Takže jsem řekl: „Někteří nepotřebují křídla, aby se dostali přes oceán. Stačí jim plachty. Vítr je přenese přes vody, a pak se vrátí, aby měli o čem vyprávět. Plachty jsou úžasný vynález, nemyslíš?“

„Jsem si jistý, že je to dračí vynález. Jen draci je mohli naučit vše, co znají. Ostatně i na opačném břehu jsou draci. Ačkoli si jsem jistý, že tihle draci nejsou jako my a naši sourozenci. My jsme byli první, a jsme tedy nejsilnější.“

„Jak můžeš vědět, jestli jsme první? Nikdy jsme ani jiné země, ani jiné draky nespatřili. Mohli se zrodit z křídel našeho praotce dříve než my.“

„Ne, rozhodně ne.“

Což znamenalo: Nechci ani pomyslet na to, že by to mohla být pravda.

Někdy nemá cenu se s Nicolem hádat. Kromě toho jsem byl ospalý.

Další den jsme strávili za krásného počasí a dobré nálady. Nechtěl jsem zbytečně narušit naše přátelství, ale snad kdybych nad tím tehdy víc přemýšlel, zjistil bych už tenkrát náznaky toho, co se s Nicolem v budoucnu stane.

I když jsme letěli rychle za cílem, trvalo nám spoustu dní vrátit se zpět. První známka toho, že se blížíme k cíli, byly balvany s vyrytými rýhami ve tvaru dvojitě zatočeného čtvrtkruhu. Byli jeden od druhého na dračí dohled, a ohraničovaly rozlehlou planinu plnou nespočetných pasoucích se stád bizonů, antilop, buvolů, koní, a jelenů.

„Tyhle znaky jsou příliš velké na to, aby je vyryl člověk,“ řekl jsem.

„Mám hlad,“ odpověděl Nicol.

Společně jsme snadno ulovili čtyři šťavnaté kusy a nechali ostatní utéct. Stěží jsme stačili usednout k hostině, když se ozval ohlušující dračí řev. Palladia-Mors se řítila s oblohy přímo k nám, a my jsme stačili jen uskočit, když s hromovým zaduněním přistála.

„Myslela jsem, že jste zmizeli nadobro! Tohle je teď moje loviště. Tohle všechno.“

Nicol ji opatrně pozoroval, zatímco já jsem se ji snažil uklidnit. „Jen tudy letíme k hoře, kde jsme se zrodili.“

„Věřte mi, tam se podívat nechcete,“ řekla a hbitě odtáhla všechny čtyři kusy z našeho dosahu.

„Proč ne?“

„Jsou tam problémy. Ti lidé si myslí, že jsou něco víc. Myslí si, že jsou lovci draků.“ Opatrně očichala všechny zabité kusy, a pak zhltla antilopu s jediným křupnutím. Pohlédla na nás, a zavrčela tak, až se mi roztřásly rohy. Dokázala se nafouknout tak, že vypadala dvakrát tak větší a desetkrát zuřivější, než byla. Měl jsem nutkání utéct, ale věděl jsem, že dát před ní najevo strach by nebylo moudré. „Zabiju jejich vůdce, až se mi bude chtít, ale ne teď. Teď si užiju hostinu, kterou jste mi tak ochotně připravili.“

Nicol vypadal, že by se na ni nejraději vrhl, ale šlehnutím ocasu jsem ho usměrnil.

„My dva ji dokážeme porazit,“ řekl tiše. „Jsme teď větší, skoro stejně jako ona.“

„Možná, ale stojí to za riziko, že jednoho z nás zraní nebo zabije? Myslel jsem, že jdeme na svou rodnou horu?“

Nicol zamrkal, pak znovu, pomalu, a na chvilku se mi zdálo, že se jeho oči líně roztočily, a moje myšlenky s nimi. Možná nastal čas vyzkoušet sílu a střetnout se s naší sestrou… Potřásl jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnal, a netrpělivě hrábl spárem do země. Z boje mezi draky nic dobrého nevzejde. Svět je dost velký pro nás všechny, i kdyby to znamenalo vyhýbat se těm, co žárlivě střeží své území.

„Co myslela těmi lovci draků?“ zeptal jsem se. „Proč se vyhýbá naší rodné hoře?“

„To brzy zjistíme.“

Letěli jsme dál, stále hladovější, protože Palladia-Mors opustila zbylé tři zabité kusy, aby nás sledovala. Nemělo smysl lovit, dokud byla poblíž. Stejně by nám každý zabitý kus sebrala.

Ale když se v dálce objevila naše rodná hora, s hladkými svahy a symetrickým tvarem, otočila se a odlétla.

Nicol ji pozoroval, jestli skutečně zmizí, ale já se nemohl odtrhnout od pohledu na rodnou horu. Zaplavila mě nostalgie. Neměli jsme rodiče, jako měli lidé. Měli jsme jen praotce, neviděného, nedosažitelného, ž jehož křídel jsme spadli na svět jako plevy z mláceného obilí. Ta hora bylo jen místo, kam jsme dopadli, jen náhodné místo. Ale zdálo se mi, že mě volá. Hora sama mě volá a vábí blíž ke svému skrytému, rozžhavenému srdci.

Mountain | Art by: Rebecca Guay

 

Hora se nezměnila, alespoň jsem si to myslel, když jsme se přiblížili. Ale země okolo ano. Za časů našeho zrodu se rozkládal všude okolo les, jen s několika průseky tvořenými buď nevysokými skalními výběžky, nebo popadanými stromy. Vzpomínka na sestru, zabitou právě na jedné takové mýtině, se vrátila stejně čerstvá jako horká krev ulovených zvířat, která nám sebrala naše druhá sestra.

Ale teď! Jak jen se to tu změnilo! Lesem se táhly široké prosekané cesty mezi opevněnými sídly. Každé z nich bylo obehnané vysokou hradbou, u které se zvenčí krčilo množství chatrčí, podobně jako žebráci okolo misky s jídlem. Uvnitř hradeb byly dlouhé dřevěné domy, obehnané ploty s barevnými pruhy látek a zavěšených bronzových zvonků, které s každým závanem větru zvonily.

Brána do největšího sídla byla dvakrát vyšší než člověk, s vyrytým obrazem lovců, zabíjejících draka.

A bylo to ještě horší. Největší z domů byl uprostřed vyšší, postavený na umělé mohyle a obklopený kamennou hradbou, která ji podle mého názoru chránila i před ostatními domy. Na vrcholu její brány byla usazená lebka draka, a cesta od brány k domu byla lemována oblouky z dračích žeber.

Nicol dlouze a zuřivě zasyčel. „Oni udělali z naší sestry ozdobu!“

Nebyl jsem schopen slova.

I když jsme letěli vysoko, stejně si nás všimli. Ozvalo se troubení rohů. Ozbrojení lidé se vyhrnuli na hradby. Jiní se vrhli k ohromným železným samostřílům a nabili je šípy s železnými hroty. Rychleji, než jsem považoval za možné, několik šípů vzlétlo směrem k nám. Nicol se střelám vyhnul, ale mě jedna z nich škrábla na zadním spáru. Nemělo to být nic vážného, ale střela byla napuštěná něčím, co mi začalo propalovat šupiny. Můj bolestný řev otřásl oblohou. Z rány ukáplo pět kapek krve, každá velká jako lidská pěst, a zřítilo se k zemi. Lidé se dole prali a tlačili, aby se dostali přímo k nim.

Dvěma lidem, co se přitiskli zády k sobě, dopadla jedna z kapek přímo na tváře. Ta první klesla k zemi, ruce sepjaté v jako v modlitbě, a ti, co se k mé krvi nedostali včas, se jí začali pokorně klanět. Druhý z nich zavyl nadšením, ruce triumfálně zdvižené, a vrhl vzhůru na oblohu své kopí a nůž, snad ze vzdoru, nebo jako poděkování?

Dav byl tak rozbouřený, že zbylé tři kapky dopadly přímo na zem. Lidé klekali k nim a hladově se cpali zkrvavělou hlínou. Bylo to děsivě fascinující, ale nemohli jsme tu zůstat, abychom viděli víc.

„Ugine!“ křikl Nicol. „Pojď. Pojď!“

Druhá salva mířila přímo na nás. Letěl jsem tak rychle, jako nikdy předtím. Zadní spár mě palčivě bolel. Nohou se rozlézala otupělost.

„Musím přistát, Nicole.“

„Ne! Musíš letět.“

Neměl jsem sílu hádat se. Bolestí zamženým zrakem jsem spatřil další opevněná sídla. I ta nejmenší z nich měla alespoň jeden velký samostříl. Ti, co žili uvnitř, nosili železné zbraně, a ti venku se plahočili na kamenitých polích s kamennými motykami pod dozorem svých krutých pánů. Brány většiny sídel byly ozdobené lebkami medvědů a vlků, někde byly dokonce hromady lidských lebek, naaranžovaných do podoby dračích koster. Pravou dračí lebku jsme našli ve čtyřech dalších sídlech. Tato sídla ležela daleko od hlavního, ale všechny společně tvořily pentagram. I ve své bolesti jsem postřehl takové detaily.

Nicol mě na dálku politoval a zamířil zpět k rodné hoře. Letěl jsem za ním a nakonec, ochablý a strašlivě vyčerpaný, jsem přistál na kamenech kráteru. Kdyby draci mohli plakat, plakal bych.

„Leť tam.“ Nicol ukazoval na sever, do stínu, ve kterém stále ležel loňský sníh.

Zabořil jsem spár do sněhu, prolomil namrzlou krustu, a okamžitě se mi ulevilo. Položil jsem hlavu na sníh a oddychoval, zatímco bolest pomalu mizela.

Nicol se usadil na nejvyšším vrcholku okraje kráteru a prohlížel okolní krajinu.

„Vyšplhají se sem za námi,“ prohlásil skoro vesele.

„Není snad tahle hora příliš vysoká, než aby se na ni vyšplhali ti křehcí lidé?“ Připadalo mi teď nemožné letět. Chtělo se mi zavřít oči a spát, ale neodvažoval jsem se. Po tak dlouhé době strávené v idylické říši bratra Arcada jsem nemohl pochopit, jak se to tu mohlo tak změnit.

„Nejsou tak křehcí, jak si myslíš,“ řekl Nicol. „Chamtivost není křehkost. Ctižádost není křehkost. Jejich zbraně nás mohou zabít, protože jsou chytří. Protože spolupracují, stejně jako tehdy, když zabili naši sestru. Půjdou po nás, protože jsme draci. Chtějí nám urvat naši moc pro sebe.“

„Pak bychom měli zmizet. Kdyby mě zasáhla ta střela hlouběji, jed by mě zabil! Není divu, že se tomu místu Palladia-Mors vyhýbá.“

„Ale ne, Ugine. Snad se těch lidí nebojíš?“

Neodpověděl jsem, a jen si lízal zraněnou nohu, vysával slanou krev a plival ji na zem.

Nicol rozpřáhl křídla, jako by chtěl odradit kohokoli, kdo kde podívá na naši rodnou horu. „Přišli jsme sem pomstít naši zabitou sestru, a také se pomstíme.“

„Já nebudu jako Vaevictis a jeho sourozenci. Nebudu nahodile a s chtíčem zabíjet nevinné!“

„Nebudeš muset zabít ani jednoho, bratře. To ti slibuji. Mám plán, velmi chytrý plán, protože jsem se naučil něco, co nikdo jiný nedokáže.“

„To by pro dnešek stačilo, Tae Jine.“ Babička zastavila skupinu, když se odpolední stíny prodloužily. I její tvář se jakoby propadla do stínu; něco z onoho příběhu ji zasáhlo, odhadla Naiva, ale nevěděla, jak se na to zeptat.

Tae Jin poslušně kývl.

Během vyprávění dorazili až tak, kam Babička chtěla: ke skupince velkých kamenů, kde lovecké tlupy hlídkující na hranicích Atarčina panství často tábořily. V kamenech byly větrem vymleté převisy, které poskytovaly útočiště před nepřízní počasí a slídivými zraky létajících bytostí. Bylo tam dokonce i ohniště, v kamenné chýši dovedně maskované mezi balvany. Ve střeše chýše byly praskliny, které dým z ohniště rozptylovaly mezi ostatní balvany. Hned za skalami tekla řeka, a právě zde bylo v jejím korytě spousta kaskád. Hukot vody rovněž poskytoval určité maskování.

„Oheň nezapálíme, jinak nás draci najdou po teple a čichu,“ dodala Babička.

Nemožnost ohně nikomu nevadila. Jejich oblečení je chránilo před chladem, a zásob jídla měli dost.

Naiva měla první hlídku, vzala si pruh sušeného masa a vyrazila k okraji lesa, stále přemýšlejíc o jiných světech. Doopravdy ale myslela na Baišju a její tajný trénink. Ano, Ti, co šeptají, jsou v neustálém nebezpečí před Atarkou. A ano, šamané by měli mít svá tajemství. Ale stejně ji to trochu mrzelo.

Whisperer of the Wilds | Art by: David Gaillet

 

Vyšplhala se na jeden z vnějších balvanů, přitiskla se do jedné z dutin, a stala se tak jeho součástí. No, má alespoň tenhle svět a všechny jeho divy. Dívala se na severozápad, přes širou tundru, až k východnímu cípu Qal Sisma. Tam, kde se tundra setkávala s horským úbočím, protínala zem ohromná propast. Hluboký kaňon a jeho rozeklané stěny byly příliš daleko, než aby byly vidět jasně, a kromě toho se už šeřilo, ale Naiva jasně viděla namodralý oblak, který se nad kaňonem rozkládal, jako lidský dech za mrazivého rána.

Ozvalo se padající kamení. Tae Jin vyšplhal nahoru a skrčil se do prohlubně k ní.

„Tam míříme,“ řekla Naiva. „K Uginovu hrobu. Bude to pár dní cesty.“

„Už jsi tam byla?“

„Ano. Jednou. Když nám bylo dvanáct.“

„Nám?“

„Hej!“ Zdola se ozvala Baišja a začala šplhat. Ve chvíli, kdy byla nahoře, zapadající slunce ozářilo její tvář a dodalo jejím rysům krásu, kterou ji Naiva vždycky záviděla. Baišja se vítězně na Tae Jina usmála, což Naivu naštvalo ještě víc. Pro Baišju bylo takové chování přirozené a jednoduché, ale pro Naivu ne. Ta vždycky zápasila s přehršlí vlastních pocitů jen z částečným úspěchem.

„Já a Baišja, a taky dalších pár dětí, na které Babička dohlížela.“

„Na které moudrá Yasova dohlížela?“ Nedíval se ani na jednu z nich, jen na kaňon v dálce a na hru světla, kterou nad ním rozehrálo zapadající slunce. Vypadalo to, jako by uvnitř kaňonu někdo zapálil pochodeň modrého světla, které se teď odráželo v chuchvalcích mlhy nad stěnami kaňonu mnohem jasněji.

Baišja varovně poklepala Naivě na rameno. „To je věc kmene, Nai.“

Rozzlobená tím pokáráním, a stále myslíc na to, co Babička řekla, Naiva pokračovala. „Atarka nenávidí magii. Bojí se jí. Babička si myslela, že když pozná včas, které z dětí mají vlohy stát se Těmi, co šeptají, lépe je ukryje před Atarčiným hněvem. Myslela si, že když děti stráví noc u Uginova hrobu, vstoupí do nich esence Přízračného draka a probudí jejich magii. Pak je bude moci učit, jak své schopnosti ukrývat, nebo jak se před draky schovat vysoko v horách.“

„Nai! Naše tajemství nejsou pro cizince!“

„Takže bych je měla vědět alespoň já!“ odsekla Naiva a otočila se k Tae Jinovi, který jejich rozhovor zaujatě sledoval. „Ugin je mrtvý. Nebyly žádné sny ani znamení.“

„Až dosud,“ řekla Baišja. „Větrný lid mi ukázal vizi. A vypadá to, že tvůj mistr měl vizi od Ugina také. Je to tak?“

Tae Jin vážně přikývl. „Mistr tomu věří. Bouře, které rodí draky, od Uginovy smrti zesílily. Věří proto, že nějaká část Přízračného draka stále žije, a dokázala se projevit. Proto poslal mě—“

Naiva ho umlčela loktem. Být tak blízko k němu bylo skoro zdrcující — jeho rty, oči, společné zájmy — ale to neznamenalo, že přestala sledovat oblohu. Na západě se hromadily mraky slibující bouři.

„Tam,“ řekla právě ve chvíli, když zaslechla Mattakovo zahvízdání.

Blížil se k nim podivný, pokřivený stín. Letěl podivně pomalu a nešikovně. Stačili sešplhat z balvanu dřív, než se přiblížil a zjistili jeho pravý původ. Byl to ten Atarčin drak, který je sledoval, a ve spárech nesl mrtvé tělo Ojutajova draka. Sletěl dolů k jejich úkrytu a shodil zabitého draka přímo k balvanům. Náraz otřásl zemí, vzápětí následovaný dalším, když Atarčin drak tvrdě dosedl na zem a ohnivým dechem zapálil okolní trávu. I on byl bojem zle pochroumaný, z jeho boků se řinula krev.

„Vylez! Má sestřenka mi řekla pravdu, než zemřela. Zrádce! Dračí vrahu!

Ucítil je a vrhl se mezi balvany.

Baišja vykřikla varování ostatním lovcům, ale nejspíš se k nim nedostanou včas.

„Dolů!“ Tae Jin prosvištěl kolem ní, vyhnul se dračím mohutným tlapám.

Naiva strčila Baišju za kámen a pak se sama překulila za další. Drak vychrlil oheň a plameny olízly podrážky Naiviných bot. Naiva popadla své kopí a opatrně vykoukla.

Tae Jin uskočil před švihnutím dračího ocasu, ale drak vzápětí sekl zadní nohou a zasáhl ho do ramene.

„Zabiju tě!“ řval drak.

Naiva vyskočila zpoza kamene a vykřikla nějaký nesmysl. Drak se překvapeně otočil, a v tu chvíli Tae Jin sepjal předloktí. V dlaních se mu objevila stříbrná mlha, vzápětí zasyčela mocná magie, zasršely bílé jiskry, které se protáhly do tvaru dlouhého meče, zářícího, ale nehmotného. Tae Jin se sehnul, proběhl pod drakovou hlavou, a i když se to zdálo nemožné, rozsekl svou nehmotnou čepelí dračí břicho. Rychle uskočil, aby ho nezasáhly vnitřnosti, které se okamžitě vyhrnuly z rány v jediné slizké, páchnoucí hromadě.

Drak zasyčel a zhroutil se, a jeho hlava tvrdě dopadla na zem. Tae Jin uskočil zpět, aby ho tělo nezasáhlo, zavrávoral, a upadl. Ale drak stále žil. Trhl sebou a chňapl po něm. Ale v tu chvíli se objevila Babička a Fec, vykřikli a každý z jedné strany zabodli svá kopí do jeho krku, snažíce se ho odtáhnout. Baišja opět použila magii a svalila na draka balvan. Sesunul se na jeho rameno a uvěznil ho. Kdyby nebyl zraněný, snadno by se osvobodil, ale teď už neměl sílu.

Herdchaser Dragon | Art by: Seb McKinnon

 

Naiva vrazila své obsidiánové kopí přímo do jeho oka. Ostrý kámen prorazil tvrdou zorničku a zabodl se hluboko do mozku. Drak se otřásl, a svým posledním dechem vypustil obláček jisker.

Naiva vytáhla kopí. Jiskry zeslábly, dopadly na zem, a zhasly.

Zavál mírný vítr, a vehnal jí do nosu podivnou, medově sladkou vůni dračí krve. Zabít draka byl zločin, ale Naiva byla nadšená, protože nezaváhala. Jako opravdový lovec se nezalekla. Draci byli mocnější než lidé, ale mohli být zabiti.

Ale co byla ta přízračná zbraň, která rozervala jeho břicho? Byl snad Tae Jin mrtvý?

Opatrně obcházela mrtvé tělo draka, vonící směsicí síry a medu. Tae Jin ležel na zádech, ve tváři uvolněný výraz, oči zavřené, ale dýchal. Tuniku měl zkropenou čerstvou krví. Na pravém rameni ji měl roztrženou, a v trhlině bylo vidět zářivé tetování v podobě dračího spáru, táhnoucí se od ramene až k hrudi. Ještě nikdy podobné tetování neviděla, tak výrazné a překrásné.

Poklekla a jemně se dotkla jeho tváře. Otevřel oči. Spatřil ji, zamrkal, a pak ještě jednou, jako by si nebyl jistý, co vidí.

„Jsi velmi statečná,“ řekl.

Zčervenala, potěšená pochvalou, na kterou nemohla odpovědět. Ale když se na ni usmál, dokázala promluvit. „Je mrtvý. Zabili jsme ho. Co to bylo za zbraň?“

„Lhal jsi nám, Tae Jine.“

Babiččin drsný hlas je přerušil. Zbytek jejich skupiny dorazil s oštěpy v rukou, a zírali na mrtvého draka a ležícího mladíka.

„Nosíš znak bojovníka přízračného ohně. Shu Yun uzavřel s Ojutajem obchod, že nechá zabít všechny bojovníky přízračného ohně výměnou za to, že zbytek klanu Jeskai bude žít. Takže mi řekni: jak to, že vůbec existuješ?“

>>> Kapitola IV. >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Jeden komentář k “Magic Story: Bolasova kronika – Věci neviděné”

  1. Amaru napsal:

    Paráda, tyhle příběhy jsou pořád lepší a lepší a překlad samozřejmě perfektní 🙂 .

Zanechte odpověď