Magic Story – Bolasova kronika: První lekce

Milí kamarádi, dnes budeme pokračovat v minule započaté pouti o prapůvodu Nicola Bolase a jeho dvojčete Ugina. I dnes to vezmu do rukou za Honzu já. 😉 Yasova Drakospár se se svými vnučkami vydává po stopách tajemného poselství.  Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

Bolasova kronika: První lekce

Magic Story

Kate Elliott

20.6.2018

<<< Kapitola I. <<<

 


Naiva, přikrčená na skalisku, se ohlédla zpět k horám. Jejich lovecká tlupa konečně dosáhla náhorní planiny, po dlouhých dnech cesty drsnou a zrádnou krajinou. Když byla Naiva malá, Babička ji i Baišju na tuto planinu brávala.  Ale tehdy – celé ty roky – byly hory pokryty mocnou vrstvou sněhu a masivními ledovci. Nyní byla sněhová pokrývka prořídlá a sem tam byla dokonce vidět skála; lavina, která je s Baišjou na Věčném vrcholku málem zabila, byla jen jedna z mnoha rvoucích na kusy kdysi zamrzlé hory. Svět se měnil. Pokud jste se neměnili s ním, byli jste odsouzeni k zániku.

Pozorně sledovala nebe, zda neobjeví stopu po drakovi z Atarčina plémě, který je několik dní sledoval,ale nedávno zmizel. Když se otočila zpět, aby se podívala přes planinu, zatajila dech. V dálce se elegantně zatočil a vrhl střemhlav dolů štíhlý drak, pak opět vystoupal, s grácií, kterou by nedokázal předvést žádný pták.

Pohlédla zpět na mýtinu obkrouženou skalami, kde ostatní lovci smotávali kože, pod nimiž přečkali noc.

„Bai, pojď se podívat.“

Její dvojče vyšplhalo za ní a zamžouralo do vycházejícího slunce. „To není nikdo z Atarčina plémě. Příliš dlouhý a štíhlý.“

„Pokud není, pak by neměl lovit v Atarčině revíru. Co jim všem tak dlouho trvá?“  Pohlédla dolů, kde si lovci chystali zbraně a vybavení na pochod. Všichni na sobě měli těžké kožené kabáty, kromě toho největšího – původem kolaghanského orka jménem Fec, s šedivějícím čírem drátovitých černých vlasů.  Na rozdíl od ostatních byl do půl těla nahý, měl pouze těžkou suknici z kožených řemínků.  Na zádech nesl překřížené meče a v ruce bytelnou hůl. „Asi nás zpomaluje ten starý ork. Netuším, proč ho vůbec s sebou bereme.“

„Babička má důvody pro vše, co dělá. A teď už mlč. Přichází.“

Yasova se vytáhla vedle nich a klekla na jedno koleno. Před nimi se rozprostírala náhorní planina, tak velká a obnažená, že to vypadalo, jako kdyby sama krajina přišla o oděv a nyní před nimi ležena nahá.  Alej zakrslých stromů značila tok potůčku. Jinak tu nebylo nic, než plochy travin, bažinaté prolákliny, mokřady ledové vody z tajícího sněhu, a skaliska trčící z trávy, jako tohle. Ani vítr nikdy nepřestával, vlnil trávu, kam oko dohlédlo, a čechral Naiviny vlasy.

 

„Vidíš toho draka?“ ukázala Naiva na východ.

„Samozřejmě že ano.“ Babička si zastínila oči. „To je Ojutaiův drak. Je pozoruhodné je vidět v Atarčině revíru, a pokud se děje něco pozoruhodného, není to nikdy dobře.“

„Mohl sem jen náhodou zabloudit.“

„Ojutaiův drak? Ne. Ti jsou příliš chytří na to, aby udělali něco omylem.“

„Draci mohou být i chytří? Ne jen nenažraní?“

„Nedávala jsi pozor při Babiččiných lekcích z dějin?“ Baišja své dvojče šťouchla loktem pod žebra, ale silná kožená tunika absorbovala většinu síly, takže to s Naivou ani nepohnulo. „Ojutai je moudrý, velký učenec. Všichni jeho draci jsou také učenci, jen nižší.“

„Učenci dračího vědění, nikoli lidského,“ řekla Babička, rty zkřivené v gestu nesouhlasu. „To on začal s čistkami. Ostatní dračí pánové a paní jen následovali jeho příkladu.“

„Čistkami?“ Naiva zalitovala své otázky okamžitě, když Baišja obrátila oči v sloup.

„Posloucháš vůbec někdy, Nai?“

„Nikdo mého věku v naší tlupě neumí hodit kopí nebo vystřelit šíp přesněji než já. Co je mi po starých pověstech?“

„Dost.“ Babička se zvedla, ztuha a způsobem, který Naivu znepokojil. Babičku měla ve zvyku vídat jako věčně silnou a schopnou. Když se ale jejich pohledy setkaly, nebylo v Babiččině ani stopy po slabosti. „Musíme se roztáhnout a sledovat tok říčky, v úkrytu stromů. Chci se dostat k Uginově hrobu, aniž bych se potkala s tím drakem.“

Otočila se zpět k západnímu pásmu Qal Sismy.

„Myslíš, že nás stále sleduje ten Atarčin drak?“ zeptala se Naiva. „Od včerejška jsem ho neviděla.“

„Ani já ne,“ řekla Babička. „Vůbec se mi nelíbí, že zmizel. Možná ho to přestalo bavit. Možná nás stále sleduje,  veden něčím, co ve své mrzké mysli pokládá za myšlenku. Někteří z Atarčiných draků jsou určitým primitivním způsobem vychytralí, a to je činí obzvláště nebezpečnými. Dívky, vy půjdete se mnou, veprostřed.“

Baišja přikývla s úsměvem, protože nikde nebyla raději než blízko Babičce, ale v Naivě vzplál hněv.

„Řekla jsi, že na planině budu moci dělat průzkumnici!“

„To bylo před tím Ojutaiovým drakem. Pojď.“

S Babičkou se nemělo cenu hádat.

Ale Naiva tiše doutnala zlostí, když vyrazili, pak když kráčeli, rty neslyšně formovala slova, aniž by jim dodala zvuku. Tu a tam na ni její dvojče pohlédlo a nakrčilo obočí v přátelském pošťouchnutí, dokud  nezačala Naiva tát a její nálada aspoň trochu pookřála. Ranní procházka kolem líného vodního toku ve stínu zakrslých stromů byla dosti nepříjemná, ale Naiva by nikdy nepřiznala, že jí obtěžuje neustálé bzučení hmyzu, trnité liány a přerostlé kopřivy. Jakýkoli lovec jejího ražení byl dalek toho, aby si na takové běžné věci stěžoval. Ostatní kráčeli s chmurným odhodláním a bezmyšlenkovitě odháněli neustále kousající havěť.

Těsně před polednem došli ke slepému rameni, kde se mimo hlavní tok utvořilo hluboké jezírko. Babička zvedla ruku. „Tady se zastavíme a nachytáme ryby na večeři. Rakhane a Soryo, máte první stráž.“

Naiva popošla ke kraji lesa a zpod ochrany listoví se podívala k nebi. V dáli se vznášel velký dravec, snad jestřáb nebo orel. Hejno dlouhoocasých pěnkav lovilo hmyz podél břehu vody. Za chvíli přišla Babička v jejích patách Baišja.

„Po tom Ojutaiově draku není ani stopy,“ řekla Naiva. „Možná odletěl zpět do svého revíru.“

„Možná.“ Babička pečlivě studovala její obličej, dokud Naiva nezačala přešlapovat v obavě, že se jí bude kvůli drakovi posmívat. „Naivo, vedla sis dobře. Ochránila jsi své dvojče. Zabila jsi gobliny a měla jsi dobrý nápad je vzít do tábora. A samozřejmě se držíš a nestěžuješ si. Nic méně od tebe neočekávám.“

Vedla si dobře!

Babička pokynula rukou k otevřenému terénu před nimi. „Vidíš támhle ten kamenný kruh?“

Ne úplně blízko od vodního toku se z vysoké trávy zvedal kamenný výčnělek zhruba výšky dospělého člověka. Kolem něj se nacházel kruh kamenů, jako kdyby to kdysi bylo obří ohniště. Na jednom z balvanů seděl pár supů. Upřeně se dívali do vnitřku kruhu, jako by čekali, že něco brzy umře, ale ještě se to hýbe a netroufají si.

„Chci, aby ses tam dostala a vyšplhala nahoru, tady máme omezený výhled. Pokud se nebojí supi, nemáme se čeho bát ani my. Dej si ale i tak pozor.“

„Samozřejmě!“

„Baišja může jit s tebou.“

„Myslela jsem, že půjdu s tebou na ryby, Babičko,“ protestovala Baišja.

„Potřebuješ trénovat. Pokud Atarka někdy pojme podezření, že jsi zaříkávačka, sežere tě. Jdi.“

Naiva se nemohla dočkat. Nechala svůj ranec u ostatních a vyrazila pouze s kopím a nožem do vysoké trávy. Ačkoli tráva byla dost vysoká, aby ji skryla, při pohybu skrz šustila. S tímhle otravným faktem se nikdy nemusela v horách potýkat, tam nikdy do takové výšky nedorostla.

Baišja těžce oddychuje, se ozvala za jejími zády. „Počkej.“

Vyrušeni pohybem a zvukem se supové zvedli do vzduchu.“

„Pšš. Ticho.“ Naiva zpomalila, když dorazily k vnějším kamenům. Zády se přitiskla na hrubý povrch nejbližšího balvanu a opatrně vykoukla směrem doprostřed.

Tupý konec hole jí prosvištěl kolem tváře, a jen rychlé reflexy jí zachránily před úderem do obličeje. Přehodila si kopí a rychlým kruhovým pohybem zachytila konec útočníkovy hole a odrazila ji tvrdě zpět. Osoba ji držící zavrávovala a ona udeřila znovu. Sklonila kopí trochu dolů a učinila výpad, ale cizinec jej stejně rychle zachytil a odvrátil. Ale to úsilí jej vyvedlo z rovnovány. Znovu zavrávoral, tentokrát dozadu, a snažil se klidit z cesty. Skočila vpřed s úmyslem přišpendlit jej k zemi, ale namísto toho se zastavila a jen zírala.

Proti ní stál mladý muž, a jak se opíral o svou hůl, těžce oddychoval.  Levé rameno jeho oděvu bylo lepkavé čerstvou krví. Kapky krve měl rozmazány až po krku a na tvář.

Třásl se bolestí, snadná kořist, která si zasloužila smrt za svou troufalost narušit Atarčin revír. Ale Naiva přesto váhala, když sevřel svou hůl a pokusil se narovnat, jako každý správný válečník.

Chraplavým hlasem promluvil. „Jsi z klanu Temur. Hledám Yasovu Drakospár.“

A jako by ho s těmi slovy opustil zbytek sil, zhroutil se na zem v bezvědomí.

Baišja se objevila vedle ní, oči široce otevřené. „Kdo to je?“

„Přiveď Babičku.“

Baišja se ostře nadechla, jako kdyby dotčena strohostí sestřina příkazu, otřepala se a odběhla.

Naiva přiložila hrot kopí k cizincově krku a čekala. Čekala trpělivě, jako lovec. V tichu a klidu měla nyní možnost i jej pořádně prohlédnout. Měl oholenou hlavu, volné kalhoty, světle šedou tuniku převázanou šerpou, a kolem pasu pásek s krásnou kulatou zlatou sponou zdobenou stříbrnými nitkami. Periferním viděním zaregistrovala, jak se supové znovu usadili na vrcholku výčnělku, kam měla původně vylézt.

„Dostanete ho jenom, pokud Babička prohlásí, že nestojí za záchranu,“ řekla směrem k nim, ale očima stále sledovala jeho zavřené oči, lehce pootevřené rty a hubenou tvář. Nevypadal vůbec jako mladí lidé, se kterými vyrůstala ona. Vypadal tajemně, zajímavě.

Zavrtěl sebou a zasténal, a ona se připravila na případný útok. Hlava mu ale zase klesla a znehybněl. Ustoupila o krok, když se objevila Baišja s tím velkým orkem v patách. Fec obhlédl celou krytou mýtinu mezi kameny, a pak zahvízdal signál „vzduch čistý!“

Teprve tehdy vešla Babička do vnitřku kamenného kruhu. Obešla bezvědomého muže, prohlédla ho ze všech úhlů a pak mu sebrala z bezvládné ruky hůl.

„Řekl, že hledá Yasovu Drakospár,“ řekla Naiva.

„Jako v mé vizi,“ vyhrkla Baišja.

„Tys viděla jeho?“ Naiva nechtěla, aby Baišja byla první, kdo cizince viděla.

„Ne, ne jeho. On mne nezajímá. Slyšela jsem ta slova. Pamatuješ?“

Snad jej vzbudily jejich hlasy, anebo celou dobu bojoval o znovunabytí vědomí. Víčka se mu zachvěla. Dokonce i tak malý pohyb zjitřil jeho ránu. S bolestným zasyknutím se probudil a otevřel oči. Mrkaje, jeho oči zmateně těkaly mezi oběma dívkami.

„Jak moc jsem se uhodil do hlavy?“ zašeptal. „Vidím před sebou dvě. Říká se, že temurští zaříkávači mají schopnost vytvořit z ledu svého dvojníka. Jste jedna magickou kopií druhé?“

Babiččina ruka se sevřela na jejím kopí: normálním kopí s obsidiánovým hrotem, nikoli slavném kopí s dračím spárem, které bylo kdysi symbolem její role vůdkyně všech Temurů. „Pronásleduje tě jeden z Ojutaiových draků, je to tak?“

„Ano.“

„Měla bych tě zabít a předhodit tě tvému dračímu pánovi. Tvá přítomnost ohrožuje mé lidi.“

„Nemůžeš ho zabít,“ vykřikla Naiva. „Přišel tě najít! Pokud ho neuzdravíš, zemře.“

„Všichni zemřeme, nyní nebo později,“ odpověděla Babička jejím k zešílení klidným tónem. „Může to být Ojutaiova past, způsob, jak mne najít.“

„Takže vy jste Yasova, strážkyně minulosti a nyní ochránkyně Nenapsaného.“

„A proč by zrovna tobě na tom mělo záležet?“

„Tři měsíce zpět měl můj mistr sen. Když se probudil, řekl mi, že je mi předurčeno vykonat dlouhou cestu. Řekl, že je načase podělit se o naše tajemství.“

„Mnoho lidí říká, že má tajemství, ale jen málo stojí za sdílení,“ řekla Babička.

Párkrát se trhavě nadechl, aby nabral sílu k delšímu projevu. „Ojutai zničil všechny záznamy, které Shu Yun tolik generací střežil. Chce zničit všechny vzpomínky na naši minulost, na naše předky, aby lidé věděli jen to, co jim dovolí dračí pánové. Ale příběh, který Přízračný drak vyprávěl prvním šamanům, ten se zachoval. Protože nebyl jen zapsán. Předával se i ústně, z učitele na žáka, z generace na generaci.“

Na Babiččině čele se udělala vráska. V očích se jí zablesklo – vzrušením, obavami, ale i nadějí. „Přízračný drak promlouval k vašim šamanům?“

 

„Ano, a já vím-“  Slova přerval záchvat kašle, který potřísnil jeho bradu krví a dech se stal ještě trhanějším, jak bojoval, aby zůstal při vědomí.

„Nikdy se to nedozvíme, pokud ho neuzdravíš,“ vykřikla Naiva.

„Nai má pravdu,“ přitakala Baišja. „Nech ho dokázat, že mluví pravdu.“

Babička se zamračila. „Fecu? Je ten Ojutaiův drak někde poblíž?“

Ork se krčil na jedné z menších skal, ačkoli si Naiva nedokázala vysvětlit, jak tam mohl se svou špatnou nohou vylézt. „Obloha je prázdná. Nelíbí se mi to.“

Babička poklekla vedle mladíka. „Jak se jmenuješ?“

„Jsem Tae Jin, Yasovo Drakospár.“

„Už nikdy ten titul nevyslovuj.“

Vzala opatrně ruku, kterou si držel ránu a položila mu ji vedle boku. Okamžitě, jak ji sundala, se pod tkaninou začala rozlévat krev. Sňala si rukavici a položila ruku, prsty rozpřažené, přímo na ránu. Ruka jí zazářila magií, a jako lucerna spalovala jeho agónii. Zaťal zuby, ani nemukl, ale i přes studený vítr mu na čele naskočily krůpěje potu.

Magie pohasla. Babiččiny oči byly najednou unavené, ale pokud si na ní kouzlo vybralo ještě jinou daň, nedala to znát. Sedla si zpět na zem.

„Pověz mi něco, co nevím, a možná tě nechám žít.“

Nadechl se a vydechl, a tentokrát bez trhavého kašle. „Toto jsou slova Ugina, Přízračného draka, který je v pradávných dobách vyprávěl mým jeskaiským předkům.“

Pak začal hovořit, sotva slyšitelně a monotónně, jako kdyby recitoval ; jako kdyby byl jen hlásnou troubou, kterou promlouval napříč generacemi daleko starší hlas.

 


Chceš-li se stát mistrem své pouti, musíš se učit, opakovat, pamatovat. I vzpomínky jsou vědění. Zapomenout minulost rovná se ztratit část sebe sama. Obzvláště to platí pro celý lid, jenž by měl ztratit svou minulost.

Můj příběh je prostý. Ten, kterého jsem v celé existenci nejvíce miloval, je ten, kdo mne zabil.

Jak se to stalo? To už tak prosté není, a bude to trvat déle vyprávět. Poslouchejte pozorně, neb sem může jednoho dne přijít, a pokud se tak stane, musíte být obezřetní; protože cokoli vám řekne, jakkoli vám bude lichotit a přesvědčovat vás, budou to jen lži.

 


Babička ostře zasykla.

Baišja ji chytila za ruku. „Jsi v pořádku? Něco té bolí?“

„Ne. Jen ošklivá vzpomínka. Pokračuj, Tae Jine. Nyní mne to zajímá.“

Pokývl hlavou, jako kdyby tuhle reakci čekal, a pokračoval.


My draci jsme spadli z nebe na zemi, která nás neznala, ani my ji. Samozřejmě, bylo nás takových více. Každý z nás do tohoto nového světa vkročil po svém.

Narodil jsem se jako Nicolovo dvojče, oba z jednoho vejce, zatímco v ostatních byl vždy jen jeden. Společně jsme procitlo, společně jsme se pojmenovali, společně jsme se dotkli poprvé země. Společně jsme byli svědky smrti sestry, a tak jsme se naučili, že žádná bytost není v bezpečí. Dokonce ani my ne.

Když jsme s Nicolem opustili ten vrcholek, vydali jsme se hledat naše sourozence. Smrt naší sestry mne strašila, kvůli tomu, jak krátce žila a jak strašlivě zemřela. Co se Nicola týká, byl z toho rozzlobený, protože měl strach, ačkoliv by to popřel. Pokud budete mít někdy tu smůlu jej potkat, doporučuji vám za žádných okolností nenaznačovat, že by kdykoli ve svém dlouhém životě kdy cítil strach.

A co naši přeživší sourozenci? Předpokládám, že jste o nich nikdy neslyšeli. Jména Praotců draků byla kdysi pronášena s úctou a respektem. Tak snadno se zapomíná. Žádná vzpomínka není v bezpečí.

Ale ten let, první den našich životů, všechno viděno poprvé našima očima novorozených! Obloha, tak obrovská! Mraky jako mlha, řeky tekoucí nekonečnou zemí plnou rostlin a zvířat. Tolik jsem toužil všechno poznat – jak se co jmenuje, jaký to má účel.

Nicol zíral stejně jako já, na mraky jako mlha, a obrovskou oblohu, a pak řekl. „Jak jsme těm lovcům mohli zabránit ji zabít?“

„Jakmile tomuhle světu lépe porozumíme, najdeme odpověď. Netěšíš se na objevování?“

„Měli jsme zasáhnout.“

„Byl jsi uvězněný.“

„Nebyl jsem uvězněný! Mohli jsme něco udělat, kdybys nebyl tak váhavý.“

„Udělali jsme to, co jsme v tu dobu uměli.“

„Nebylo to dost! Musíme zjistit, co jsme mohli udělat, abychom tomu zabránili.“

„Nejsi zvědavý na svět?“

„Chci vědět, kdo byli ti lovci, odkud přišli, a jak je můžeme zničit. Nyní ví, že mohou náš druh zabít, takže se nás nebudou bát.“

Podívej támhle,“ odpověděl jsem a doufal, že ho to rozptýlí. „Jeden z našich sourozenců!“

V údolí vysoko v horách se rozlévalo hluboké, temné jezero. Dlouhý, štíhlý drak s kovově se lesknouími šupinami zde ležel na plochém skalním výčnělku, přední nohy přes okraj skály a elegantní hlavu kývající se nad vodou, jako kdyby spal. Když jsme kolem něj vzrušeně prolétli, abychom našli místo k přistání, v jezeře se pohnulo něco monstrózně obrovského a zmizelo to do ještě temnějších hlubin. Chromium Rhuell škubnul hlavou vzhůru a podíval se na nás s výrazem enormní nespokojenosti.

 

„Proč mne vyrušujete, mláďata?““

„Nejsme mladší než ty! Spadli jsme ze stejného máchnutí křídel!“ Aniž by žádal o svolení, Nicol přistál vedle našeho bratra. Pospíšil jsem si na zem také.

„Vylíhli jste se později, takže jste mladší. A musím říci, také dosti malí. Bylo by třeba vás obou, abych z toho byl jeden já.“ Podíval se na nás, jako kdyby nás chtěl hodnotit jen podle velikosti. „Pokazili jste mi mé pozorování bytostí v jezeře.“

Nicol natáhl krk, aby se podíval do temných vod. „Lovíš?“

„Lovení? Myslíte jenom na to? Jak se jmenujete? Ne, počkejte. Nemusíte mi to říkat.“

„Budeš snad naše jména hádat?“ zeptal se Nicol uštěpačně. 

„Já nehádám. Draci se rodí s darem jmen. Je naší přirozeností znát vlastní jména, aniž by nám je někdo dal. Znali jsme je v ten okamžik, kdy jsme nabyli vědomí. Zavřel oči, vůbec se nás nebál, a pak na nás upřel bystrý a pronikavý pohled, který mne štval, protože si byl sám sebou tak jistý. Ale jeho zvědavost a sebevědomí mi také imponovalo. „Proč máte každý jen jedno jméno?“

Nicol mlčel, zatímco spárem ryl do skály rýhu. Ze sevřené tlamy mu na obou stranách stoupala pára.

„Narodili jsme se společně,“ řekl jsem, skoro jako kdybych chtěl své dvojče bránit, a vlastně i sebe.

„Aha, takže máte dvě jména, ale rozdělená. Jedno pro každého. To by vysvětlovalo i vaši velikost, a proč vypadáte tak o moc mladší. Hmmm. Zajímavé.“

„Jak přesně je to zajímavé,“ dožadoval se Nicol, zatímco švihal ocasem sem-tam.

„Svět má určitý řád, neviditelný, ale je zde. Těžko se v něm vyznat, protože našim očím je tolik skryto. Samozřejmě, většině bytostí prostě chybí trpělivost či touha se do téhle studnice vědění ponořit.“

„Mně nic nechybí,“ řekl Nicol.

„Chromium Rhuell si odfrknul s oblakem kouře a poroztáhl křídla tak akorát, aby vyjádřil nespokojenost. „Zajisté. Ale teď už běžte, maličcí. Chci se vrátit ke svém pozorování. A s vámi dvěma to nejde, když pořád mluvíte nahlas a vyrušujete přírodu.“

„A co to lovení?“ zeptal se Nicol.

„Pokud vás tedy zajímá jenom lov, tak rovnou můžete vyhledat Palladii-Mors. Ta žádné vyšší ambice koneckonců ani nemá.

Upřeně na nás hleděl, než nám to konečně došlo a zmizeli jsme.

Nad široko daleko se rozprostírající travnatou plání se rozléhal řev. Obrovská červeno-zelená dračice se zakroucenými rohy honila stádo čtyřnohých tvorů. Její plameny zasáhly to nejpomalejší, načež se zhroutilo, zatřáslo a skonalo. Udělala půlotočku a snesla se k mršině, aby se pustila do žrádla.

Přelétl jsem nad ní, Nicol po mém boku. Když jsme přistáli vedle ní, otočila na nás rudě svítící oči a vyplivla směrem k nám varovnou salvu ohně. 

„Tohle je moje. Moje.“

„Ty jsi Palladia-Mors,“ řekl jsem uctivě. „Naše starší sestra. Chromium Rhuell nám doporučil, že nás můžeš naučit lovit.“

„Ulovte si vlastní.“ Urvala si obří kus masa, a zatímco jí po tlamě tekla krev, žvýkala jej a spolkla. Pak se na nás znovu otočila. Jste tak malí, vy dva. Nedochůdčata. Zřejmě moc malí, než abyste lovili.“

„Umíme lovit!“ Nicol vztekle zaťal spáry do hlíny, a pak dodal, „Teda budeme. Líp než ty. Až se to naučíme.“

Chňapla po zuhelnatělé mršině a s drsným smíchem ji po nás hodila. Nicol uskočil na stranu, překvapený, ale já jsem zůstal sedět, protože jsem viděl, že mne mine, a také se tak stalo. Tělo dopadlo na zem a pocákalo nás krví.

„Tady, vemte si moje nedojedky.  Stejně je tuhý a suchý. K večeři si zabiju lepší.“

Rozepjala svá ohromná křídla a vyskočila vzhůru. Vítr z jejich úderů nás přimáčkl k zemi jako vichřice, a pak byla pryč, v patách prchajícímus státu. Přičichl jsem k mrtvému zvířeti a snažil se ze zbytku jeho ducha vyčíst, co bylo zač: byl to kozorožec, na svůj druh starý; měl poklidný život a to jeho masu dávalo jistou příjemnou dochuť.

Utrhl jsem si kus masa. Bylo chutné, byť maličko tuhé. „Pojď, dej si taky.“

„Nebudu jíst ničí nedojedky,“ Nicol se posadil na ocas a natahoval se, jak to jen šlo. „Nejsme tak malí. Jsme větší, než cokoli jiného v téhle zemi. Jdeš se mnou?“

Zdálo se to jako plýtvání, nechat zde to mrtvé zvíře, ale zatímco jsem se díval na chladnoucí tělo, na kůži se mu začal rojit hmyz, opodál se opatrně plížili menší masožravci, čekajíce jen na to, až odejdeme. Do masa se pustili už i jiní tvorové, ale ti byli tak malí, že jsme je prostým okem neviděli. Co se rozkládá, bude také sežráno.

To poznání mne zasáhlo silou blesku: v neviditelné síti života a smrti nic nepřijde nazmar.

„Smrt je jen součást většího koloběhu,“ řekl jsem, ohromen svou úžasnou moudrostí.

„Chci něco zabít,“ řekl Nicol. „Jdeš se mnou?“

To bylo podruhé, co se mne na to zeptat. Abych byl fér, nikdy jsme nebyli od sebe, nikdy jsme se nevzdálili ani o mávnutí křídel více, než bychom se dostali z doslechu. Neuměl jsem si představit být na světě sám, bez něj.

„Ano. Pojďme se naučit lovit společně.“

Draci jsou od přírody lovci. Pro to jsme se narodili: lov, pojmenování se, schraňování vědění. Ale i tak, gazely a kozorožci z plání byli rychlí, mrštní a uměli se útokům vyhnout. Měli více zkušeností s utíkáním, než my s lovem.

Jednou se Palladia-Mors objevila zrovna ve chvíli, kdy jsme úspěšně zahnali do pasti malou gazelu. S až posměšnou lehkostí nám ji ukradla jen okamžik předtím, než bychom do ní zaťali spáry. S výsměšným řevem s ní letěla pryč. Nicol ji chtěl pronásledovat, ale chňapnul jsem ho tlamou za ocas a držel, dokud se nezklidnil natolik, že  začal zase vnímat.

„Pokud se naštveme, vyhrála. Chceš, aby vyhrála?“

Frustrovaně vykašlal pramínek černého kouře, černého jako hlubiny jeho zlosti, ale pak jsme si dali sakra pozor, abychom lovili v bezpečné vzdálenosti od revíru naší sestry a neměla důvody nás obtěžovat.

„Je to její přirozenost, myslet na lov a na nic jiného,“ řekl jsem. „Ale my nejsme jako ona. Můžeme se věnovat více věcem, než jen lovu. Lov je způsob, jak se nakrmit, nikoli středobod existence.“

Ale i tak, než se nám podařilo konečně sundat zvíře dost slabé na to, aby nedokázalo našim ubohým pokusům utéci, byl jsem vyčerpaný a Nicol tak frustrovaný, že zvířeti urval ihned všechny nohy, spolykal je příliš rychle a stejně rychle je zase zvrátil.

„Ti lovci prostě neměli být schopni naši sestru zabít,“ řekl, když zase mohl mluvit.“

Mohl bych se v klidu najíst, aniž bys mi to kazil svou posedlostí?“ zeptal jsem se, zatímco jsem unaveně žvýkal kus masa ze slabin.

„Ti lovci spolupracovali. Pokud se naučíme spolupracovat, můžeme společně lovit lépe, než Palladia-Mors.“

Zamyšleně jsem žvýkal a zvažoval jeho slova. Měl pravdu, lovili jsme po způsobu naší sestry, každý sám, každý spoléhaje na svou vlastní rychlost a sílu. Co když ale byla lepší možnost?

Očistili jsme se na písečném pobřeží a dřímali na slunci. Po tomhle výletu zapomněl Nicol na svou frustraci a byl dychtiv do nových výzev. Strávili jsme roky, tak jako byste vy Jeskai popsali dny, zdokonalováním loveckých technik tandemového lovu. Až jsme pak byli nakonec schopni ulovit ty nejšťavnatější a nejzdravější tvory z každého stáda, nezávisle na jejich rychlosti či vychytralosti.

Tou dobou už jsme také prozkoumali nová teritoria. Párkrát nás pronásledoval velký hnusný drak jménem Vaevictis Asmadi, který se svými sourozenci zuřivě bránil teritorium, které prohlásil za svá loviště, ačkoli by se tam uživilo lovců daleko více.  Takže jsme se vydali ještě dále, protože se nám tenkrát zdálo, že země je dost velká a oceán kolem ní je nepřekonatelnou bariérou. Byli jsme tenkrát tak mladí a ignorantští. 

Jednoho dne jsme se usadili na vršku nad zalesněnou plání. Odtud jsme spatřili sídlo na břehu řeky, obývané dvounohými tvory jménem lidé. Obecně jsme se lidem vyhýbali. Nechutnali dobře a já jsem nerad jedl věci, které umí mluvit.

Sídlo bylo obkrouženo zdí z dřevěných trámů, kamení a hlíny. Často jsme viděli taková sídla, kde se tyhle malé, křehké bytosti chránily shlukováním do větších počtů. Tohle bylo bezpečně to největší a nejrozmanitější sídlo, co jsme viděli, a nejvíce lidí nacpaných v jeho nevábných útrobách. Zkrátka, bylo cítit na sto honů.

K našemu překvapení si tohle sídlo zvolil za domov náš bratr Arcades Sabboth. Rozlehlá dvorana se rozkládala před obrovskou budovou s doškovou střechou a dřevěnými krovy. Odpočíval zde, na nádvoří vyloženém placatými kameny z řeky. Boky mu zdobily bronzové štíty vyleštěné tak, že se v nich každý příchozí odrážel. Před ním se z bronzové vázy plné achátů tyčil štíhlý stromek ze slonoviny a listy ze zlata.

Kolem něj se rojili lidé se stříbrnými a zlatými náramky a brožemi. Někteří seděli ve zkříženém posedu a štětci malovali znaky na papyry. Skromně odění uctívači klečeli u stromu s hlavami skloněnými a očekávali rozsudek.

Chtěl jsem tu scénu v klidu chvíli pozorovat, protože  mne fascinoval drak takto poklidně a blízce interagující s lidmi. Ale Nicol byl netrpělivý, příliš dychtiv setkat se s tímto zářícím bratrem, jehož šupiny se blyštěly oslňující bílou a který s takovou noblesou a sebevědomím vládl lidem.

Nevěděl jsem, že lidi mohou drakům věřit,“ řekl.

Jelikož se lidé kolem našeho brata pohybovali beze strachu, přibližovali jsme se bez skrývání. Ale když jsme se dostali na dohled od zúrodněných polí kolem města, lidé prchali k hradbám.  Troubily se poplachy. Lučištníci zaujali pozice na hradbách. Jen jsme se dostali na dostřel, vznesly se k nám salvy šípů. Pár se jich trefilo. Cítil jsem je na svých tvrdých šupinách jako lehké píchnutí, spíš otravné než nebezpečné, ale mé myšlenky najednou ovládla živá vzpomínka na smrt sestry a hruď mi sevřel hněv.

Nicol se na chvíli vznesl k nebi, natáhl se co to šlo (to dělal rád, aby vypadal větší). Jeho zahnuté rohy se zablyštěly ve slunci. Pak se ladně zkroutil a přešel do střemhlavého letu. Jeho ohnivý dech zasáhl nejvyšší věž a přilehlý ochoz. Nešťastní vojáci křičeli, když je pohltily plameny.

Do Nicola narazilo ohromné tělo a v kotrmelcích ho odhodilo. Sotva mávnul křídly, aby se stabilizoval, než se náš bratr, Arcades, přichystal k dalšímu útoku. Spěchal jsem mezi ně a volal.

„Bratře! Nechceme nikomu ublížit. Chtěli jsme s tebou jen mluvit.“

Vedl jsem zuřícího, pomláceného a bolavého Nicola zpátky na kopeček, odkud jsme městečko poprvé viděli. Přistáli jsme na vršku. Smrt mi nebyla dávno cizí, už jsme toho spolu zabili hodně, ale výkřiky umírajících vojáků mne zasáhly zcela jinak, než umírání zvířat. Nicol krvácel z rány podél celého boku, od Arcadova spáru. Funěl, dupal, a odfukoval.

Zvolal jsem, „Tady je!“

Arcades přistál, křídla roztažená. Jeho pohled žhnul jako slunce a drápy měl tasené.

Než mohl Nicol cokoli říci, promluvil jsem já. „Odpusť nám, bratře. Mysleli jsme, že ty bytosti jsou na draky zvyklé.“

Pro draky je přirozené znát svůj druh.

„Vy jste ta dvojčata, Nicol a Ugin.“

„Jmenuji se Nicol Bolas,“ řekl Nicol.

„Vskutku?“ zeptal jsem se. „A to se stalo kdy?“

„Mám dvě jména. Každý správný drak má dvě jména.“

„Mně stačí Ugin,“ řekl jsem, a přešel to jako jednu z Nicolových náhlých změn nálady. Otočil jsem se zdvořile zpět na bratra. „Bratře Arcade, proč na nás ti lidi zaútočili?“

Na rozdíl od naší řvoucí sestry mluvil Arcades uvážlivým, zvučným hlasem, hlubokým a uklidňujícím. „Mí poddaní si mysleli, že na ně útočíte.“

„A proč by si to měli myslet?“ zeptal jsem se.

„Nejste jediní draci na světě.“

„Jo, to víme,“ řekl Nicol. „Je tu také Palladia-Mors a Chromium Rhuell. Oba jsme je potkali.“

„A Vaevictisova banda. To je pěkný gang plenitelů. A kromě nich ještě další, někteří samotářští, jiní v hejnech. Chráním lidi proti jiným drakům této země. Ale také je učím lepšímu způsobu života, aby je neovládaly jejich vlastní primitivní, násilné sklony.“

„Proč ti ale na lidech vůbec záleží?“ , zeptal se Nicol. „Zabili jednu z našich sester, když jsme poprvé spadli na zem.“

Arcades pohnul křídly ve znamení akceptace. „Tenhle boj je věčný – otázka života a smrti, je to tak? Lidé mají právo na život, zcela stejná jako my.“

Nicol sevřel spáry, ale mlčel, a já jsem viděl, že ho to stojí úsilí. Ale možná už začínal umět se uklidnit a více přemýšlet. 

Arcades Nicola neznal tak dobře, jako já, a proto pokračoval, aniž by si Nicolova záblesku hněvu všiml. „Lidé jsou zajímavé bytosti. Na rozdíl od našeho druhu spolupracují. Chcete se na to podívat? Můžete chvíli přebývat zde, jako mí ctění hosté – pokud budete ctít pravidla práva a pořádku, které jsem v této kolonii zavedl.“

Nicol se na mne podíval. „To by se mi líbilo,“ řekl, rozvážným, až bezvýrazným tónem.

Potěšilo mne slyšet ho takto rozumného. Myslel jsem si, že ho znám do morku kostí, ale ještě jsem tehdy nevěděl, čeho je schopen.

A tak jsme přijali Arcadovu nabídku a usadili se ve městě. Představil nás svým lidem, a ti z nás byli ohromeni a chovali se uctivě, i když ne s takovým ohromením a respektem jako k samotnému Arcadovi, jehož nazývali „Dračím pánem.“

 

A tak jsme zůstali, dlouhé roky. Sledovali jsme, jak lidé rozšiřovali město o další hradby, jak se rodilo více lidí a pole se proměňovala v další zástavbu. a kterak z dalekých krajů přicházeli obchodní vyslanci. Strkal jsem svůj zvědavý nos do všeho, a zejména jsem se spřátelil se starou ženou jménem Te Ju Ki, jejíž jediným smyslem života, jak se zdálo, bylo přemýšlet o věcech okem neviditelných.  Žila sama v kruhové místnosti, se zdmi z kamenných desek. Byla drsná a vyschlá, jako ten kámen. Ačkoli její tělo bylo vetché a končetiny slabé, její mysl byla ostrá jako sopečné sklo.

Nicol neměl pražádnou trpělivost pro její nematerialistický způsob života. Chtěl být vždy po boku Arcadovi, radit lidem a vést je. Nicol dokázal být užitečný ve stovce věcí, zkoumal všechna zákoutí lidské mysli a emocí. Ale chamtivost a vzrušení a strach a soutěživost lidí byly na mne občas příliš, takže mne lákala samota Te Ju Ki. Sál jsem do sebe tichou moudrost, která z ní vyzařovala.

Celé dny utíkaly v tichosti, když jsem s ní seděl v její kruhové komnatě. Střecha se už dávno propadla, a ona mi řekla, že tato polospadlá věž byla artefaktem po civilizaci stavitelů, mnohem starší než byla tato současná.

„Nejsme první, a nebudeme ani poslední,“ řekla. „Vidíme před očima pouze vlastní ruku, ale bylo tady více jiných rukou před naší, a po nás přijdou další. Dokonce i tenhle svět je jen jednou vrstvou mezi mnoho dalšími.

Znala spoustu způsobů, jak navodit meditační stav, ale já měl nejraději, když roztáčela ve vzduchu světelné koule. Spojovaly je průhledné provazce magie, a když se společně točily ve vzduchu, byly zároveň samostatné a přece propojené, způsobem, který byl pro mne tajemstvím. Každou kouli nazývala „sférou“, ačkoli tehdy jsem vůbec nevěděl, co tím slovem myslí. Když jsem se jí zeptal, zda ty koule byly jen myšlenkovým experimentem, či zda opravdu existují, řekla mi, že je to jedno – protože žádná fyzická bytost stejně nemůže z jedné sféry na druhou. Ale já se o to nestaral. Fascinoval mne způsob, jakým se otáčely a prolínaly, a její moudrous pronášena chraplavým hlasem.

Vše živé je propojeno. Vše, co zemře, je pohlceno něčím jiným, zvířetem, rostlinou, hnilobou. V rozkladu je sémě nového života, které přejde zpět do světa. Neexistuje konec, jen nekonečné cykly proměn.

„Jednou zemřete.“

„Ano.“

„Neděsí vás to?“

„Má esence bude stále existovat v jiných formách. Střípky mé bytosti se promění v nové, samostatné, pozoruhodné entity, které budou čekat vlastní cesty. To mne má děsit?“

„Mně to děsivé připadá. Umírají draci?“

Všechny věci někdy skončí existenci. Někdy to neznamená zemřít. Chceš, abych tě naučila, jak stvořit ty koule a otáčet s nimi? Je to cvičení na zklidnění mysli.

Chtěl jsem. Ó, jak moc jsem chtěl. Ale bylo to těžké, a já nebyl zrovna rychlým žákem.

Jednoho dne jsem seděl na slunci a pomalu otáčel jednou jedinou světelnou koulí nad levou přední tlapu, až přehnaně samolibý a pyšný na můj titěrný úspěch, když se najednou od skladišť paláce ozvala hrozná směs výkřiků a volání. Pod vládou Arcada Sabbotha byla říše oázou klidu a řádu, takže výkřiky strachu a agónie rozervaly klidné odpoledne brutálně na kusy.

Mé šupiny zabrněly, jako kdyby je zasáhla stovka šípů – takové mravenčení, nic, co by mi ublížilo, ale zpozorněl jsem. Něco se dělo. Něco hodně špatného.

Koule se s lupnutím rozpustila do oblaku světel, který rozfoukal vítr. Spěchal jsem ke skladištím, na místo, kde se vykládaly vozy tažené zvířat. Dlažba byla pocákána krví. Na kolenou klečel muž. Další měl v hrudi zkrvavený nůž, celá scéna byla obrazem brutální vraždy.  Palácová stráž obstoupila klečícího, který zíral na své zkrvavené ruce s výrazem naprostého zmatení.

„Ale je to můj bratr. Jak se to stalo? Kdo ho probodl?“

Svědkové se hrnuli do popředí. „Ty sám jsi se na něj vrhnul. Křičel jsi na něj, že ti vzal to, na cos měl od narození právo a chtěl tě oklamat. Pak jsi vytáhl nůž a zabil ho.

Jeho hlas byl bez dechu, ztracený, plný paniky. „Ale tenhle spor jsme přece už dávno vyřešili, když nám rodiče odkázali své dopravní podnikání, ať jej vedeme spolu….. “ Potřásl hlavou, jako by chtěl vyklepat otravného červa, který jej v ní hryzal. „Nikdy jsme se od té doby nepohádali, nikdy.“

S ohledem na důkazy a svědectví vyzněla jeho slova naprosto naprázdno.

v

Stráže ho odvedly.  Když správce poručil, aby tělo odnesli a krev umyli, zvedl jsem oči k jedné z blízkých střech. Nicol se rozvaloval na hřebeni a pozoroval celou scénu až s chtivým výrazem.

„Co jsi udělal?“ zeptal jsem se jej v dračí řeči.

Co jsem jako měl udělat? Ani jsem se odsud nehnul.“

„Takže ses jen tak koukal a dopustil jsi, aby se to stalo? Mohl jsi zasáhnout.“

Po tváři se mu rozlil uspokojený úšklebek. „A co když jsem zasáhl?“

Nepříjemné mravenčení zesílilo.  Co tím myslíš? Co jsi udělal, Nicole?“

„Našel jsem lepší způsob, jak se pomstít. Jdeš se mnou, nebo tady zůstaneš se svou úlisnou vědmou a bezcennými střípky moudrosti?“

„A kam jdeš?“

Jdu pomstít naši sestru, tak jak jsme to měli už udělat dávno.

Rozepjal křídla a aniž by se s naším vlastním bratrem pořádně rozloučil, odlétl tak rychle, že než mi došlo, že opravdu hodlá tohle všechno nechat za sebou, už nebyl vidět. Spěchal jsem za naším bratrem.

„Smírčí soudce si vyslechne případ a vydá rozsudek. Ke mně se to ani nedostane. Nemusíš se kvůli tomu trápit, Ugine. Můžeš se dále věnovat studiu.“ To řekl, když jsem ho našel.

„Ale neshledáváš podivným, že dva bratry, co spolu roky v pokoji a míru spolupracovali, najednou potkalo tohle?“

„Lidé mají takové problémy,“ vysvětlil mi trpělivě. “ Roky své emoce tlumí a dusí v sobě, a pak se zažehne jiskra a nastane výbuch. Stalo se tu už dříve, a stane se to zase.

Ale mému srdci to nijak neulehčilo.

„Čeho se bojíš?“ zeptala se mne za soumraku Te Ju Ki, když jsem se vrátil do její komnaty bez střechy.

„Nevím. Ale v srdci nemám klid.“

„Takhle nemůžeš pokračovat ve studiu, Ugine. Je mi líto. Možná potřebuješ nyní nějakou dobu oddech.“

Stále jsem musel myslet na Nicola, jak odletěl. Jdu pomstít naši sestru.

„Já vím, kam míří. Musím za ním.“

„Tvůj osud  je jen tvou poutí, Ugine. Nechť najdeš, co hledáš.“

Nechtěl jsem odejít, ale musel jsem ho následovat. Stalo se něco důležitého, něco osudového. Připadal jsem si, jako když stojím ve vyschlém korytu řeky  v poušti, a v dáli nad horami, kde pramení, se srazí tmavé mraky a zaduní hrom. Přijde povodeň, i když ji zatím ještě nevidíme.

 


„K zemi! Ukryjte se!“ zařval Fec. „Stopoval ho travou!“.

Přehnal se přes ně šustivý zvuk připomínající déšť, ačkoli na obloze nebylo mraku. Supové se o překot vznesli do vzduchu v klubku křídel a peří.

Dopadl na ně stín, když se zpoza skalního výčnělku vynořila dračí hlava a dlouhý krk. Byla to neuvěřitelně nádherná bytost, šupiny bílé jen s lehkým nádechem modři. Z hlavy mu vybíhal tmavomodrý hřeben mezi dvěma dlouhými, elegantními rohy. Jeho oči si je všechny prohlédly, jednoho po druhém, a pak ztratily zájem; čišela z nich inteligence, které se tupý hlad Atarčiných potomků nemohl rovnat. Pak spatřil mladého muže sedícího stále na zemi. Drak zasyčel a z nozder mu unikl mrazivý, mlhavý obláček.

 

Tae Jin vyskočil na nohy a sepjal ruce v gestu úpěnlivé prosby. Byla to nakonec přece všechno jen past? Nalákal Babičku do spárů Ojutaiova draka?

Zpoza draka vylétl velký pták a posadil se na výčnělek. Ne, nebyl to pták, ale aven, a na sobě měl ozdobnou vestu sahající skoro až k jeho spárům na nohách. Na hlavě měl pokrývku s hřebenem a rohy napodobujícími svého pána.

Když drak promluvil v drsných tónech Drakomluvy, aven tlumočil.

„Tae Jine, z rozkazu Velkého učitele, jsi obviněn ze zločinu svatokrádeže a rouhačství, a odsouzen k smrti ledovým dechem. Bude mi ctí a potěšením tě usmrtit.“

>>> Pokračování příště >>>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď