Magic Story: Bolasova kronika – Povědomý cizinec

RealmsUncharted

Když Yasova s dvojčaty konečně dorazí k Uginovu hrobu, čeká tam na ně záhadný — a smrtelně nebezpečný — cizinec. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bolasova kronika

Kapitola VI. – Povědomý cizinec

Magic Story

Kate Elliott

1. 8. 2018

<<< Kapitola V. <<<

 

Na západním podhůří Qal Sismy se nekonečná rovina tundry měnila na rozeklané kopce připomínající zuby ohromného draka. Mezi nimi se tyčila vysoká kamenná jehla, stočená do spirály nějakou strašlivou silou. Za ní zela v zemi hluboká rokle, z níž vyzařovalo podivné, modrozelené mlžné světlo.

Tady, u vstupu do Hrobky Uginovy, Babička zastavila. Trhlina v zemi byla hluboká, jako ohromná rána v zemi a ledu, a to, co leželo na jejím dně, bylo zakryto podivným zámotkem špičatých kamenů s vyrytými rozeklanými runovými symboly, částečně zaprášenými sněhem.

Crucible of the Spirit Dragon | Art by: Jung Park

 

Nejdříve to vypadalo, že se do kaňonu nedostanou, i když se okolo trhliny vinula stará, zaprášená cesta. Naiva si vzpomínala na cestu k Uginovu hrobu před šesti lety, jak v tundře cestou sem lovili ptáky a sajgy, jak dorazili až sem, jak s otevřenými ústy užasle zírali na to všechno, jak onou zaprášenou cestou obešli kaňon až to mělké jeskyně, kde strávili deset nocí.

Babička začiřikala jako bělokur, a poslouchala.

Zatímco čekali na odpověď, Naiva se nervózně pohnula. Podivná modrozelená záře ji znepokojovala stejně jako podivný kamenný zámotek na dně rokliny. Byly ty kameny větší než před šesti lety? Nebylo na nich teď víc run?

„Co jsou zač?“ zašeptal Tae Jin.

„Babička ji říká hedrony. Chrání kosti Přízračného draka.“

„Ach. A na co čekáme?“

„Je tam jeskyně. Někdy v ní táboří lovecké tlupy.“

„Proč?“

„Lov tu bývá obzvlášť úspěšný, protože draci se tomuto místu vyhýbají. Ale musíme to tu bránit před Ojutajovými a Kolaghaninými tlupami. Ti tu loví také, když mohou.“

„Myslím, proč čekáme, místo abychom šli?“

„Musíme jim dát vědět. Nechceme je překvapit.“

Tae Jin zíral do propasti na lesknoucí se povrch hedronů. Byly neprůhledné; těžko říct, jestli pod nimi opravdu jsou kosti, jak Babička říkala. Viděli jen začátek zámotku, zbytek mizel za ohybem kaňonu.

„Netušil jsem, že Přízračný drak byl tak obrovský,“ zašeptal Tae Jin. „Myslel jsem, že byl velký jako dračí páni.“

„Ne, on byl největší z draků, protože byl praotcem všech draků na Tarkiru,“ ozvala se Baišja. Stála vedle Tae Jina, clonila si rukou oči, a se záhadným úsměvem studovala rytiny run na hedronech.

Naivy se zmocnila podivná myšlenka: proč je Baišja tak otravná a chlubí se znalostmi, když to byla Naiva, která se o Tae Jina zajímala první. Už takhle si Babičku nechává pro sebe. To Naivě nedopřeje vůbec nic?

Tok jejích myšlenek přerušil další Babiččin skřek, hlasitější.

Bez odpovědi.

„Poslední tlupě, co by tu měla být, velí Mevra. I když by byli na lovu, museli by tu nechat někoho, kdo by zpracoval kožešiny a tak.“ Babička ukázala posunkem Fecovi. „Jdi k jeskyni. Mattaku, ty, Oiyan, Rakhan, a Sorya zůstanete s Tae Jinem.“

„Myslíte, že to byla celou tu dobu Ojutajova past?“ zpražil Mattak pohledem Tae Jina.

Babička se na Tae Jina zadívala. „Možná. Chci, abyste Tae Jina chránili před útokem. Schovejte se mezi skalami. Naivo, Baišjo, vy půjdete se mnou.“

Fec rychle zmizel za zákrutou prašné cesty, zatímco ostatní s Tae Jinem se schovali mezi balvany, vyvrženými z kaňonu, který Přízračný drak svým dopadem vytvořil.

„Co se děje?“ zeptala se Naiva. „Kam si myslíš, že šli?“

Babička ji umlčela prstem na ústa, a odvedla obě dívky cestou zpět kamenným polem, ze kterého tu a tam trčel osamělý strom. Asi po dvou stech krocích jim ukázala vrub na kmeni starého jalovce. Šly mezi stromy až k vyschlému korytu potoka, kterým pokračovaly dál, až babička zastavila u velkého kamene, napůl zarostlého větvemi léčivé plačněnky. Do kamene byl vyrytý symbol: spár Temuru, Atarkou zakázaný. Babička odhrnula větve a odkryla vchod, mizící do tmy.

Pak se dotkla prstem Naivina a Baišjina nosu: to gesto znaly už jako batolata, znamenalo dávat dobrý pozor. „To, co uvidíte, náleží Těm, co šeptají, a Starším kmene. Nikdy o tom nikomu neřeknete. Rozumíte?“

„Ano,“ řekla Baišja.

Naiva se zamračila, znepokojená i vzrušená. „Rozumím.“

Šly za sebou, Babička první, a Naiva vzadu. Po nějaké době se chodba prudce stočila a vyvedla je do malého kruhového údolí, dobře chráněného, asi sto kroků v průměru. Vzduch zde byl teplý, skoro léčivý. Okolo potoka, co tu tekl, bylo plno jedlých rostlin. Z oblohy byl mezi kameny vidět jen malý kousek, a celé místo bylo provoněné životem, jako chráněné a opečovávané útočiště.

Baišja poklekla u potůčku. „Je to nádherné. Podívej, tam je černý jeřáb, támhle lomikámen, a tady šeromech. Jak to, že je to tu jako v létě?“

„Tohle je posvátné místo, kam chodívali meditovat šamani. A teď je to víc, než to. Je to místo chráněné před draky.“

„Jak může být chráněné před draky?“ zeptala se Naiva a ukázala na oblohu.

„Do kamenů je vpletena ochranná magie, která údolí dělá shora neviditelným. Ale má jen krátký dosah a musí se každoročně obnovovat.“

„Proč jsi nás sem přivedla, Babičko?“ zeptala se Baišja. „Mohly jsme zůstat s ostatními, než se Fec vrátí.“

Babička se pomalu otáčela, a rozhlížela se po celém údolí, jako by se snažila zkontrolovat, jestli se něco od poslední doby změnilo či ne. „Pokud se něco pokazí, pokud se naplní moje nejhorší předtuchy, budete se tu muset ukrýt.“

„Jaké předtuchy?“ zeptala se Naiva.

„Vezmi si kámen.“

Čtyři malé mohyly naskládané z naleštěných achátů ukazovaly do čtyř směrů. Z kamenů vyzařovalo teplo, které ohřívalo vzduch. Když Naiva jeden zdvihla, uvědomila si, že lesk, který pokládala jen za lesk vyleštěného kamene, bylo teplé světlo, které z něj vyzařovalo. Baišja zalapala po dechu, oči vytřeštěné úžasem, také sebrala kámen, přiložila ho k tváři, a s úsměvem ho vzala do dlaní.

Babička opět přiložila prst na ústa a ukázala k tunelu v protější stěně údolí. Obě dívky šly tiše za ní, jakoby do samých kostí země. Skála je obklopila, chránila; matná záře z kamenů v jejich dlaních jim ukazovala cestu. Stěny tunelu byly plné obrazů zvířat, bizonů a sajg, medvědů a vlků, jelenů a losů. Lovecké tlupy obklopující mladé draky, chytající je do sítí a bodající oštěpy do očí a měkkého břicha. Mezi malbami byly často znaky Temuru, a také jiné symboly — spirály a plameny, pavoučí sítě a ledem pokryté rozeklané špičky hor — Naiva takové nikdy neviděla. Za jiných okolností by se někdo jako ona nikdy na takové místo nedostal. Ale ona byla dvojčetem šamanky, a Babička nikdy nic nedělala bezdůvodně.

Nakonec se tunel rozšířil do dlouhé jeskyně s tak vysokým stropem, že k němu světlo kamenů nedosáhlo. Ze tmy se vynořily tvary, jako kdyby na ně čekaly. Když přišly blíž, poznaly, že to jsou velké pokrývky hlavy usazené na kamenných podstavcích. Velké kožešinové kápě byly ověšené vyrytými kůstkami, parohy, kly, a bronzovými amulety.

Baišja se zastavila tak náhle, že do ní Naiva vrazila. „Co je to, Babičko?“

„Oděvy Těch, co šeptají, oděvy těch, kým budeš. Ukryli jsme je zde před Atarkou. Až přijde den, mé dítě, kdy už před ní nebudeš schopná utajit svůj dar, připojíš se k Ukrytým.“

„Do kamenné hrobky, jako naše matka?“ ozvala se Naiva.

„Ššš, ne tak hlasitě, moje statečná lovkyně. Časem bys to pochopila, ale teď už čas nemáme. Poslouchej pozorně, Naivo, protože i ty jsi součástí toho všeho. Máš schopnosti být velkým lovcem a podporovat náš lid, ale v sobě máš něco mnohem většího a důležitějšího.“

„Co může být důležitější než živit náš klan a krmit Atarku, aby nás nezabila?“

„Co je důležitější? Uchovat znalosti o tom, jací ve skutečnosti jsme.“ Babička poodešla stranou. Ve stěnách jeskyně byly vydlabané police plné rohů, klů, a parohů. Světlo z kamenů ozářilo rytiny, kterými byly pokryté. Také ozářilo Babiččinu tvář, jejíž výraz změkl ve zřídka viděném okamžiku uspokojení. Jen nemnoho věcí dokázalo otupit její ostražitost, ale teď, když do ruky vzala jeden paroh a ve světle kamenů si prohlédla vyryté znaky, doopravdy se usmála.

„Tohle jsou příběhy z naší minulosti. Dokud budou naši předkové žít v našich příbězích a vzpomínkách, máme naději, že porazíme Atarku a její děti, a staneme se opět tím, čím jsme byli.“

„Jsou tu příběhy o bitvách a zabíjení draků?“

„Ano, a ještě víc než to. Nadešel čas, abyste se staly ochránkyněmi těchto znalostí, a nesly tento odkaz dál, až tu nebudu.“

Naiva si vzala od Babička paroh a zkoumala rytiny. Tohle nebylo zabíjení draků lidmi, ale lidí draky. Pochopila, že příběh zobrazuje Pád chánů, příběh, který Babička často o večerech vypravovala, jako připomínku a varování.

Baišja se na rytinami pokryté rohy a kly a ni nepodívala. Vrátila se zpět ke kápím, sáhla po jedné z nich, ale vzápětí nervózně ucukla. Poté, co chvíli dýchala, aby se uklidnila, odvážila se sáhnout znovu, a tentokrát se kápě opatrně dotkla, Vytřeštila oči úžasem.

„Slyším vás,“ zašeptala.

Samozřejmě že jí šeptaly tajemství. Jako těm vyvoleným s dary šamanů; nic pro obyčejné lovce, jako byla Naiva. Byla tu jen kvůli Baišje.

Bylo to tak nespravedlivé.

Babička uložila paroh na místo. „Fec by se už měl vrátit. Pojďte se mnou. Tiše. A žádné světlo.“

Položily zářivé kameny na zem a šly za Babičkou dalším tunelem. Strop byl stále níž, a nakonec se musely plazit. Náhle se nad nimi ozval Fecův hluboký hlas, i když slovům nerozuměly. Po chvilce, jako kdyby poslouchal, Fec na něco odpověděl. Proč Babička svou tlupu špehuje?

Formless Nurturing | Art by: Cliff Childs

 

Průchod končil dlouhou vodorovnou puklinou, příliš úzkou než aby se protáhly skrz, která ústila do dlouhé, mělké jeskyně. Kamenné ohniště bylo pokryté bílým popelem. Na zemi, za ochranným valem proti velkým zvířatům, ležely poházené vaky a zbraně lovců, ale lovci sami tu nebyli. Fec stál u vchodu, a díval se na někoho v jeskyni. Dotyčný nebyl vidět, byl hluboko ve stínech.

Babička zasykla.

Ze stínů se ozval hluboký hlas, sladký a melancholický. „Všechny je schvátila nemoc. Já jediná přežila.“

„Kdo jsi, ženo? Vyjdi na světlo.“

„Nerada bych, Bratře, nemocí nakazila i tebe.“

„Jsi nemocná?“

„Ne, ale možná je ve mě nemoc ukrytá. Smrt se přece často ukrývá a udeří tehdy, kdy ji čekáme nejméně, že ano?“

Fec před ženou schoval ruku za zády a ukázal znamení „pozor“ — což znamenalo, že o puklině ví a předpokládá, že Babička všechno sleduje. „Kdy zemřeli?“

„Přestala jsem počítat dny. Sužují mě v noci sny. Máš také sny?“

„Ne, nemám.“ Vztáhl ruce, aby ukázal, že je neozbrojený. „jak jsem říkal, jsem Fec, z rodu Abekova, a Yasova, První Matka, mě přijala za svého syna. Znovu se ptám, znám tě, nebo tvou rodinu, Malá sestro?“

Jeskyni zalilo ticho, jako horko sálající z ohně. Postava vystoupila ze stínů a nabrala podobu těhotné ženy se sekerou. Přes hlavu měla kožešinovou kápi, do tváře jí nebylo vidět.

„Yasova První matka,“ řekla tím podivným, medově sladkým hlasem. „To jméno je mi známo, ale tvé ne, Feci, z rodu Abekova. Přiveď mi Yasovu, a já s ní promluvím o tom, co se zde stalo. Ona zná, co jsou sny.“

„Potřebuješ něco, Malá sestro? Cokoli, než se vrátím?“

„Mám vše, co potřebuji.“ Položila ruku na své břicho, jako připomínku toho, že každé dítě narozené do klanu je pojítkem mezi minulostí a nenapsaným.

„Je to tvé první?“

„První co?“

„Tvé první dítě. Připadá mi, že tvůj čas nadchází, a poblíž teď není žádná porodní bába.“

„Ano, ano, vše je v pořádku. Čas už nadchází. Kde je Yasova?“

Fec si dlaní poklepal na hruď na znamení souhlasu, ale spíš to byl signál pro Babičku, že se připojí k ostatním. „Uvidím, co budu moci udělat, Malá sestro, i když to nejspíš potrvá nějaký čas. Čekej tu, dokud se nevrátím.“

Žena neřekla nic, jen čekala. Fec vykročil z jeskyně, aniž by se ohlédl, a zmizel v denním světle. Žena se vzápětí opět ponořila do stínů. Temnota zalila vše, kromě zlověstného lesku jejích očí.

Naiva se bez hlesu odplazila s Babičkou a Baišjou zpět do jeskyně s kápěmi, které tu čekaly jako mlčenlivé dary.

Babička každé z vnuček podala svítící kámen.

„Jste to nejcennější, co mám, děvčátka.“

Ta slova Naivě vyrazila dech. Na okamžik si myslela, že něco vysálo z jeskyně vzduch a ona se udusí. Baišja, jako vždy vnímavá k emocím dvojčete, ji popadla za ruku a stiskla.

„Nadešel čas nesmírného nebezpečí. Ti, co pamatují minulost, odcházejí do ledu předků, a ti, co se narodí, nebudou vědět nic, jen příběhy vyprávěné těmi, kteří je nezažili. Vy jste to jediné, co zbylo po mé dceři, kterou jsem nadevše milovala“, ale jste také můj dar nenapsanému. Jen vy a příběhy vyryté zde dokáží překlenout propast času až do vzdálené budoucnosti.“

„Co se děje?“ nechápala Naiva. „Myslíš, že ženina nemoc nás nakazí?“

„Tys tu ženu nepoznala?“

„Ne.“

„Její tvář jsem stěží zahlédla, ale vypadala jako Mevra,“ řekla Baišja.

„Ano, tělo bylo Mevry, ale hlas byl jiný.“

„Říkáš, že někdo ukradl Mevrino tělo? Jak by to někdo dokázal?“ ptala se Naiva.

„Moje léčivá magie je mocná, ale na světě je mnoho druhů mocné magie.“

„Jako Baišja, co hýbe kameny a ledem?“

„Ano. Magie dokáže přetvořit osobu na jinou. Nebo to byla jen iluze někoho, kdo tam ve skutečnosti nebyl. Nevím. Ale Fec má vynikající čich, a poznal, že to není Mevra. Dal mi to posunkem vědět. Nebudu si jistá, dokud tu ženu neuvidím zblízka a nezeptám se jí. Vy dvě zůstanete tady.“

„Já se nebojím,“ řekla Naiva rozhodně.

„Samozřejmě,“ Babička vzala obě dívka za ruce a pevně je stiskla. „Ale dokud nezjistím, proč nám Ugin seslal vize, a jestli to vůbec byl Ugin, vy obě musíte zůstat zde.“

Ugin’s Nexus | Art by: Sam Burley

 

„Čí vize by to byly?“

„Vetřelce, který na nás kdysi přivedl vládu dračích pánů. Pokud se něco stane mně nebo ostatním, čekejte tu měsíc.“

„Měsíc!“

„Jak jsem řekla. Po měsíci se vraťte do Ayagoru a řekněte Gerrakovi, že je teď Prvním otcem kmene.“

Bez dalších slov Babička odešla.

„Jaký vetřelec?“ zírala Naiva do temnoty. „jak by na nás nějaký vetřelec mohl přivést vládu dračích pánů? Vždyť jsme s nimi o vládu bojovali vždycky.“

„Provaz není jen jedno vlákno, ale mnoho vláken spletených dohromady,“ řekla Baišja měkce. „Budoucnost je jako provaz. Vlákno, ve kterém jsme teď, není jediné, které jej může tvořit. Jsou tu i jiná vlákna, nepoužitá.“

„Teď zníš jako Ti, co šeptají!“

„Jsem jedna z nich. Nevzpomínáš si na ten příběh, Nai? Tehdy v bouři byl i jiný drak, ten, co Ugina zabil. Přišel odnikud a nikam se také vrátil.“

„Myslí si Babička, že se vrátil?“ Naiva se objala rukama, náhle jí připadalo chladno. „Nemůže se postavit drakovi. Měly bychom jít k té puklině, a podívat se—“

„Ne!“ Baišjin obvyklý měkký a váhavý hlas byl náhle tvrdý a rozhodný, náhle už nebyla tím zasněným Naiviným dvojčetem, které bylo Naivě tak podobné a přece tak jiné. „Nemůžeme se tam vrátit, Nai. Vím, kam půjdeme.“

Odvedla Naivu do nejtemnějšího kouta jeskyně. Světlo z kamene ozářilo puklinu tak úzkou, že Baišja musela sundat batoh, aby se protáhla.

„Co děláš, Bai? Babička řekla, že tu máme zůstat.“

„Ugin mě volá. Předtím jsem ho neslyšela. Možná jsme byly příliš daleko, a může se mnou mluvit jen přes magii kápí.“

„Ugin je mrtvý. A mrtví jsou mrtví.“

„Ne. Smrt je mnohem složitější. Jestli nepůjdeš se mnou, jdu sama.“

Ta samá slova, která řekla, když začala šplhat na Věčný led. Část Naivy chtěla couvnout, otočit se. Ale přesně jako tehdy u posvátné hory Naiva pochopila, že Baišja je rozhodnutá, a jejím úkolem je ji chránit. Takže do dlaně vzala svítící kámen a vecpala se do štěrbiny za Baišjou. Chodba byla tak těsná, že si Naiva odřela nos i týl hlavy o protější stěny. Po sto jedenácti bočních krocích se štěrbina rozšířila tak, že mohly jít vedle sebe. Baišja těžce oddychovala a kašlala.

Naiva ji položila ruku na rameno. „Podívej, támhle je denní světlo. Kameny necháme tady a vezmeme si je, až půjdeme zpátky.“

Štěrbina ústila do mělké jeskyně, s kruhovým kamenným ohništěm. Bylo dlouho nepoužívané, neboť popel dávno rozfoukal vítr, a Naiva nikde neviděla připravený otop. Z jeskyně ústila římsa, vedoucí dolů do kaňonu. Slunce svítilo, ale ještě nebylo poledne, takže kaňon byl stále ve stínech. Musely jít velice opatrně. Římsa byla široká asi jako paže, a spadnout dolů na špičaté hedrony bylo velmi snadné. Jak postupovaly níž, svist větru ustával, až je nakonec obklopilo nepřirozené ticho, jako kdyby měly ovázané uši. Podrážkami cítily pravidelné záchvěvy, Naivě připadalo, jako kdyby tu dýchalo něco obrovského. Ale tady přece kromě nich nic živého není. Ani ptáci tu nelétali. Naiva si olízla rty a připadalo jí, jako by vzduch zajiskřil, jako by mířily do neviditelného, v čase zastaveného blesku.

Nakonec římsa končila ještě vysoko nade dnem kaňonu. Ale téměř se mohly dotknout stěn hedronového zámotku. Dál jít nemohly, jen se vrátit.

Baišja tě zavedla do slepé uličky, jako vždycky. Ta myšlenka se vplazila do Naiviny hlavy. Vždycky si musela jít po cestě, kterou Babička vytvořila pro tvou sestru, namísto aby ses vydala po slávě nejlepší lovkyně kmene. Zasloužíš si něco mnohem lepšího.

„Nai?“

„Co?“ Naiva se polekaně podívala na Baišju, která ji přimhouřenýma očima pozorovala.

„Na chvíli se mi zdálo, že tvoje oči jsou… ale je to pryč. Podívej, co jsem našla.“ Sáhla na nejbližší špici hedronového zámotku. Část stěny se pohnula, jako by to byla šupina, a objevil se otvor vedoucí dovnitř zámotku, dost velký, aby se protáhly skrz.

„Nelez tam!“

Ale Baišja si klekla a vplazila se dovnitř. Její nohy zmizely. Země se zachvěla, pak utichla.

Naiva byla pyšná na svou odvahu, ale ten pohled na černočerný otvor v ní vyvolával strach. Zbabělá! Celý život jí opakovali, že má své dvojče chránit. Vždycky to dělala, protože věřila, že je Baišja ta slabší, křehčí, nešikovnější, možná taková, o kterou by se kmen ani neměl starat. Ale skutečnost byla jiná.

Babička ji miluje víc než tebe. Můžeš ji opustit. Nikdo ji nebude postrádat, a pak tě bude Babička milovat víc.

Ta myšlenka ji rýpala, naléhala. Naiva se o krok vrátila. Další krok.

Čeká tě mnohem slavnější osud. Staneš se nejslavnějším lovcem kmene. Bude to snadné, když se o ni nebudeš muset starat. Je jenom přítěž.

Ale láska a smysl pro povinnost ji zarazily. Nedokázala Baišju opustit. Společně zrozeny, společně vyříznuty z lůna mrtvé matky, držíce se za ruce. Zradit takové pouto bylo horší než zradit sebe sama.

Naiva klekla a vplazila se do hedronu.

Před očima jí vířila zářící mlha. Pak ji zrak zaplavil příval barev, zářících, oslepujících. Prostor uvnitř hedronu byl ohromný, zdánlivě nekonečný, věčný, a zároveň tak stísněný, jako kožený stan uprostřed zimy, přecpaný a vlhký. Baišja ležela na zemi jako by spala, jednu ruku bezvládně podél těla, a druhou napřahovala nad sebe, jako kdyby držela něco, co Naiva neviděla.

Vzduch se Naivě srážel v plicích. Zhroutila se k zemi a zrak se jí zakalil. S posledním výdechem vzala své dvojče za ruku. Ruka s rukou. V tu chvíli se magie hedronu otevřela jim oběma. Mysl s myslí. Objevila se esence přízračného draka, ohromná jako stěna ledovce, zářící a neprostupná. Naiva se ponořila do vize, ve které už Baišja byla.

Ugin, the Spirit Dragon | Art by: Chris Rahn

Krajina byla nekonečná stříbrná hladina vody, dokonale nehybná a hladká jako zrcadlo, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Sem a tam z vody vystupovaly skalnaté ostrůvky, každý z nich jedinečné místo pro meditaci.

Vzduch se nezachvěl větrem, ale zářící, průsvitné bubliny se vznášely a hýbaly jakoby nesené větrem, který kromě nich ničím nepohnul.

Jedna z bublin se přiblížila blíž, ke snícímu stínu dívky, ležícímu na nekonečně hladké hladině vody. Když se bublina dotkla stínu, s lupnutím praskla, a její zářivý obsah vlil do vědomí snící dívky vzpomínku.

Drak se vznášel nad vodami, pozoruje svůj dokonalý odraz, zrcadlo, pozorující samo sebe. Odraz byl tak dokonalý, že nebylo lze poznat, jestli skutečný drak není pod hladinou, a obraz ve vzduchu je jen jeho odraz, dokonalý do posledního detailu.

„Co je to za místo?“ pronesl drak, a překvapeně švihl ocasem, když zaslechl vlastní hlas. Ani švihnutí ocasu nevyvolalo poryv vzduchu. Jen odraz na hladině se poslušně pohnul.

„To musí být jedna z těch sfér, o kterých mluvila Te Ju Ki. Prošel jsem mezi světy…“

To uvědomění zažehlo třpytící oblak, který obalil draka, a vzápětí zmizel.

Voda byla nehybná, klidná, čekající, téměř vnímající. Další bublina se přiblížila ke stínu dívky, dotkla se jí, a s lupnutím praskla.

Drak zmateně propadl vzduchem, a rozevřel křídla v poslední chvíli, aby dosedl na rozeklaný vrchol hory. Ale tohle nebyla ohlazená Rodná hora, tyčící se nad širým a úrodným světem. Tenhle svět byl divoký, bouřlivý, čerstvě zrozený, jménem Tarkir. Dračí křídla se setkala s prudkými větry. Hory zpívaly a vyvrhovaly přívaly lávy. Řeky divoce tekly zatím nevymletými koryty. Dračí srdce se sevřelo pocitem domova. Takový divoký svět se dá zkrotit, ne přeměnit na dokonalou zahradu podle dračí vůle, ale ponechat jej růst a pomáhat mu vyrůst do dospělého světa, podle jeho vlastního osudu a právě zrozené duše.

A tak drak zabořil drápy do hlíny a hle, vyhrnuli se tvorové zemští. Potopil se do šumících vod a neklidných moří, a z každé vlny rozvířené jeho mohutným tělem se zrodily myriády mořských tvorů. Tlukot jeho křídel probudil bouři, blesky a hrom, a dal tak život drakům. I z jeho ohně se zrodily bytosti, nádherné ve svém žáru.

Tedy, tenhle příběh si vyprávějí lidé o prapočátku světa, neboť ti, kdo zažili majestátnost Přízračného draka, si nemohli pomoci a přáli si, aby počátek všeho byl spojen přímo s ním. Když se mezi bytostmi na Tarkiru objevila magie, šamani a kouzelníci se vydali za Přízračným drakem. Ten těm nejmoudřejším z nich prozradil skutečnou pravdu o tom, co ho přivedlo na Tarkir. Když příběh vyprávěl znovu a znovu, po dlouhá staletí, všiml si drak, že jeho hořká vzpomínka na zradu bratra pomalu bledne. Co se s ním stalo? Přežil Nicol? Co se stalo s jejich rodnou sférou? Když dokázal projít mezi sférami kdysi, jistě to dokáže znovu.

Sáhl myslí po jiskře, která otevírá cestu mezi světy. V záplavě neviditelného ohně se přenesl přes mlžnou, věčnou temnotu, a po krátké nepříjemné chvilce se ocitl opět nad nekonečnou hladinou s roztroušenými ostrovy, a jejich podivnou aurou meditativního míru.

Island | Art by: Florian de Gesincourt

 

Pozoroval svůj odraz, a ten mu pohled oplácel.

Na hladinu dopadla kapka z oblohy, nebo to snad byla slza? Hladina se rozvlnila a on spatřil obraz Rodné hory, sice stále stojící, s vrcholem stále pokrytým sněhem, ale pokažené něčím nevzhledným.

Emoce ho zaplavily jako nevyslovený řev a vyvolaly v něm touhu dostat se tam. Jiskra mu umožnila projít; protáhl se opět stínem, a náhle se ocitl na obloze, letící přímo k Rodné hoře.

Zachytil stoupavý proud a obletěl horu. Snesl se níž, a všiml si, že na špici hory někdo postavil chrám. Byla to okázalá stavba s několikapatrovou střechou, ozdobenou na vrcholu párem pokroucených rohů. Kněží se rozutekli, když ho spatřili, a začali zvonit na zvony a tlouci na bubny. Někteří se mu začali klanět, ale jiní vyčarovali magické sítě ve snaze ho srazit z oblohy.

Drak snadno útokům unikl a sletěl dolů do údolí, hledaje cokoli povědomého. Mýtina, kde byla zabita Merrevia Sal, kde poté stál chrám toho starého vládce, bylo teď hlavní náměstí ohromného města, které se rozprostíralo na části hory a sahalo daleko do krajiny.

Bylo tu tolik lidí, že je nedokázal spočítat. Jejich hlasy zněly jako šum bezpočtu řek, ale drak v nich vycítil podivný podtón. Jako by vším pronikala temnota, každou ulicí, domem, bytostí. Žili tu mnozí bohatí, s odznakem zahnutých rohů, ti, kteří pořádali hostiny, sloužili v okázalých chrámech, nosili železnou zbroj, nebo uzavírali výnosné obchody, ale víc bylo chudých, hladových, zanedbaných, otroků. Celé to místo vypadalo stejně, jako říše dávného vůdce, bylo jen větší.

Kdo tu vládne teď?

Ale drak v srdci už odpověď znal.

Poznal tvar rohů ve znaku.

Můj bratr. Mé dvojče.

Zradil mě a stále mě zrazuje, zrazuje sliby, které jsme si dali, zrazuje pouto, které mezi námi bylo.

S řevem, ve kterým se mísil hněv, smutek, a marnost, drak zmizel v zášlehu neviditelného ohně. Po nepříjemné chvíli strávené v mlžné temnotě, která mu kroutila vnitřnostmi, se objevil opět nad nekonečnou, klidnou hladinou.

Klidná voda zchladila jeho zmučené srdce. Emoce pohasly. Bezpočet let se drak vznášel nad klidnými vodami, ztracen v myšlenkách. Svět, na kterém se zrodil — Dominarie — je jen jedním z bezpočtu ostatních. Proč se mučit myšlenkami na minulost, když je okolo budoucnost v bezpočtu světů? Není připoután ani k Rodné hoře, ani k Tarkiru, který si jeho duše vyvolila za domov. Multivesmír je větší, mnohem větší než on, a tak by to mělo být. V srdci se mu usídlil mír, a drak se s radostí a vzrušením vrhl do neviditelného ohně a zmizel.

Voda byla nehybná, klidná, čekající, téměř vnímající. Další bublina se přiblížila ke stínu dívky, dotkla se jí, a s lupnutím praskla.

Procházel sférami, a jejich divy a nebezpečí se mu odhalovaly. Bouřlivý Zendikar, Innistrad se stříbrným měsícem, sluncem zalitý Lorwyn, masivní a rozlehlá Alara, s dokonalou rovnováhou pěti barev many, potulný Shandalar se zvláštní, živou magií, a další a další světy, některé rozlehlé, jiné malé, některé zalité a prodchnuté manou, jiné naprosto pusté, bez many i bez života.

Jund | Art by: Aleksi Briclot

 

Dokázala si i Te Ju Ki představit, jak rozlehlý Multivesmír je? Ta nesmírná rozlehlost ho omračovala, pokořovala.

Ale postupem času stále více myslel na svého bratra. Celou tu dobu se Dominarii vyhýbal, cítil se na ní uvězněný a spoutaný svou minulostí, ale možná byl tehdy příliš rychlý v úsudku. Nicol byl tehdy koneckonců stále ještě mladý drak, se sklonem i impulzivnosti, což mladí vždy bývají. Možná si ten znak rohů jen špatně vyložil.

On byl koneckonců také pyšný, stejně jako jeho bratr, neschopný se zbavit vzpomínek na minulé křivdy. Možná, že tehdy viděl to, co vidět chtěl, a ne pravdu. Pravda je ale důležitější než pýcha, důležitější než veškerá moc.

Najde Nicola a napraví to, co se mezi nimi stalo. Byl si tím jistý.

Teď už sférochodectví brilantně ovládal. Mrknutím oka zmizel v neviditelném plameni.

Voda byla nehybná, klidná, čekající, téměř vnímající. Další bublina se přiblížila ke stínu dívky, dotkla se jí, a s lupnutím praskla.

Válečné prapory vlající ve větru, armády pochodující pláněmi Jamuray. Za nimi se táhly známky velké války: mrtvá těla, zbořená města, neúrodná půda zničená záštiplnými kouzly a nesmírnou silou dračích spárů. Sem tam se povalovaly potrhané praporce s korunou — znakem Arcada Sabbotha. Standarty s dvojicí rohů postupovaly územím dál a dál. Nakonec se obě armády střetly v rozhodující bitvě.

Bitva začala řevem vojáků, dovedených generacemi bojů téměř k šílenství. Bojištěm šlehaly smrtící kouzla.

Drak s hrůzou pozoroval, jak menší draci, jemu neznámí, bojují a umírají v prvních liniích. Arcades Sabboth velel svým vojům s genialitou stratéga, létal z místa na místo a chránil vojáky před útokem kouzel. Ale Nicol byl také vždy na místě, a jeho vojáci se tlačili do předních linií, jen aby je viděl bojovat. Oba draci byli tak zabraní do boje, že si ho nevšimli.

V záchvěvu hněvu a studu za to, že byl pryč a nezasáhl po tak dlouhou dobu, drak svinul křídla a pustil se střemhlav dolů. Během svého putování Multivesmírem se naučil magii, která ho chránila před železem i smrtící magií, a tak se vrhl mezi obě bojující armády a rozepjal křídla v mohutném vzedmutí neviditelného ohně. Vyděšené armády od sebe ustoupily. I jeho oba bratři byli v šoku.

Teď, když získal jejich pozornost, drak zařval. „Nicole! Arcade! Okamžitě přestaňte! Tohle je špatné!“

„Bojuji, abych chránil svůj lid!“ vykřikl Arcades, ale okamžitě si mazaně všiml, že Nicol obrátil pozornost z jeho armády na vetřelce.

Jak se drak vznášel mezi nimi, Arcades pobídl zbytek své armády a ustoupil z bitvy.

Druhá armáda nehybně čekala na rozkazy.

Nicol jen šokovaně zíral.

„Co je to za kouzla?“ dožadoval se odpovědi. „Ugin je mrtvý.“

„Žádná kouzla. Nepoznáváš mě, Nicole?“

„Je to jen hnusný Arcadův trik!“

Vrhl se na něj a vychrlil plameny, aby domnělý přízrak zničil. Ale Uginova magie byla mnohem silnější, spletená ze všech barev many. Nicolův hněvivý plamen se neškodně odrazil. Vystrašená armáda stále držela pozice, i když ti, na které dopadli plameny, se svíjeli na zemi v bolestech.

„Nicole! Přestaň! Jsem to já.“

„Jsi mrtvý. Viděl jsem, jak tě pohltilo do zákeřné kouzlo. Byla to odplata za moje vítězství, zničit to, na čem mi nejvíc záleží. Ale já tě pomstil. Rozhodl jsem se utvořit dokonalý svět, přesně podle tvé vize míru a harmonie.“

„Tomuhle říkáš mír a harmonie?“

„Nakonec tomu tak bude. Pojď se podívat, čeho jsem dosáhl.“

Jeho slova jsou tak upřímná. Přesto opustil svou armádu, dovolil jim sesbírat mrtvé a postarat se o raněné. Zvědové z Arcadovy armády mu donesli zvěsti o změně situace, jak vítěz nevyužil výhodu po bitvě. Ale Ugin neměl čas zjišťovat, jak Arcades zareaguje, neměl ani hodinu či den na to, aby vyslechl svého staršího bratra a dozvěděl se, co se tu za ty roky či staletí dělo.

Přišel sem, aby nalezl Nicola, a vyrazil za ním. Letěli nad pláněmi a horami Jamuray, pak nad oceánem, přes ostrovy a kontinenty. Dominarie byla nádherná, plná zpěněných vodopádů, horských masivů, šťavnatých pastvin a hlubokých lesů, které dýchaly za celou sféru. Ale všechna ta krajina byla plná i jiných věcí: polí ležících ladem, vypálených vesnic, rozházených kostí. I země sama byla zničená pochmurnou magií. Řeky, kouzly přehrazené, se vylily z břehů a zaplavily města, pláně byly zbrázděné hlubokými kaňony, údolí zasypaná kamennými lavinami. Nicol si krajinu obhlížel s pýchou, jako by tu zkázu nevnímal.

Tectonic Rift | Art by: John Avon

 

„Uvědomil sis někdy, jak je svět velký, Ugine? Procestoval jsem ho celý, a neexistuje místo, kam bych nezaryl svůj spár. Teď vládnu polovině toho všeho, protože jsem se z toho nejmenšího z draků stal tím největším. Brzy přede mnou poklekne celá Dominarie, a už nikdo mi neřekne „maličký“. A teď ses vrátil i ty, abys byl svědkem mého triumfu.“

Konečně dorazili k rodnému kontinentu i k Rodné hoře. Kráter už nebyl patrný kvůli ohromným rohům z mramoru, usazeným na vrcholu hory. Vypadalo to, že hora sama má rohy.

„Nebýval tam nahoře chrám?“ zeptal se Ugin.

„Ano, dávno, ale rozhodl jsem se, že lidé si nezaslouží dotknout se posvátné půdy. To smí jen draci. Jen já.“ Nicol ladně přistál a nechal vedle sebe místo pro Ugina. „A pochopitelně i ty. Chyběl jsi mi. Myslel jsem na tebe každý den, přemýšlel jsem, co se s tebou stalo a jak si vedeš. Řekni mi, jak se ti líbí má říše.“

Ugin mlčí, a Nicol, ztracený v myšlenkách na svou velkolepost, si až po dlouhé chvíli uvědomí, že mu neodpověděl.

„Poděl se o myšlenky, Bratře. Není úžasné, čeho všeho jsem dosáhl? I ty musíš přiznat, že žádná bytost nikdy nebyla mocnější než já.“

Ta slova pálila jako oheň. „Pokusil ses mně ovlivnit myšlenky. Jak jsi mohl, Nicole? Už to, že jsi ten trik použil na lidi, ale i na mě? Na vlastní dvojče?!“

„Proti tomu ‚triku‘ jsi nenamítal nic, dokud jsem ho nepoužil na tebe,“ zasmál se Nicol. „Byl jsem mladý a zkoušel jsem své síly, ale teď už to nemám zapotřebí. Jsem císařem všech a všeho, nebo brzy budu.“

„Všeho? Ty myslíš, že vládneš všemu?“ Ugin se smál, ale se zlostí, kterou nechápal.

Nicol dopáleně zafuněl a zpražil ho pohledem. „Proč se směješ? Moci se nikdo nevysmívá.“

„Tenhle svět je jen jedním z mnoha. Samozřejmě pro ty, co tu žijí, je jediný a jedinečný, ale v porovnání s Multivesmírem všude okolo, je to jako kdybys prohlásil Rodnou horu za jediné místo na celém světě.“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, co mě naučila Te Ju Ki—“

„Ta stará žena dávno zemřela a její přemoudřelé žvanění s ní. Zatímco já i ty jsme stále tu.“

„Jestli si to opravdu myslíš, nepochopil jsi ani smrt, ani moudrost. Myslel jsem, že je v tobě víc, Nicole. Opravdu si myslíš, že tyhle války a dobývání v porovnání s celým Multivesmírem něco znamenají?“

Z Nicolových nozder zasršely jiskry. Z tlamy zasyčel dým. Ale dlouhou, dlouhou dobu mlčel.

Zafoukal vítr. Začal padat sníh. Vločky se na dračích šupinách okamžitě vypařily. Na skálu kapala voda, která opět zamrzala. Hluboko dole krajinu zahalil sněhový příkrov. Ugin si nepamatoval, že by tu kdy byla taková zima, ale klima se očividně muselo změnit. I to ohromné město, co tu tehdy bylo, se rozpadalo, pomalu pohlcované lesem. V dálce na obzoru byl řetěz pevností, které hlídaly cestu k Rodné hoře. Za pevnostmi se tyčily chrámy, zdobené dvojicí rohů, a ještě dál za nimi, tam, kam dohlédl jen dračí zrak, ležela města. Ale všechny pevnosti, chrámy i města, ať byla sebedál, mířila čelem k Rodné hoře, jako kdyby Nicolovi nezáleželo na ničem jiném, než na zbožné úctě od každého a od všech.

Nicol promluvil přemýšlivým a posmutnělým tónem. „Vrátil ses jen proto, abys mě urážel? Myslel jsem, že jsme dvojčata, a ne soupeři!“

Ta slova Ugina zmátla. „Samozřejmě že jsme dvojčata. Naše pouto je jediný důvod, proč jsem se vrátil. Jinak bych objevoval další tajemství a divy na jiných světech.“

Nicol přimhouřil oči s naléhavou zvědavostí. „A kde jsi vůbec byl? Jestli to nebylo kouzlo, kvůli kterému jsi zmizel, tak co?“

„Jsem sférochodec.“

Nicol na něj s planoucíma očima zíral.

„Nevím ani, jestli vůbec existuje nějaký jiný. Na svých cestách jsem žádného nepotkal.“

Nicol zamrkal, ale neřekl nic.

„Nevím proč, nebo jak se to stalo, jen to, že jsem byl na Dominarii, a pak najednou pryč, jinde. Šokovalo mě to, byl jsem zmatený, ale časem jsem objevil množství jiných světů. Všechny jsou propojené sítí stínů, jako kapky na pavučině. Já se můžu hýbat v pavučině a přenášet se ze světa na svět. Viděl jsem neuvěřitelné věci! Navštívil jsem stovku světů. Vládnout Dominarii je cíl pro omezeného vládce, jakým byl ten, co zabil naši sestru a věřil, že hot o učiní nepřemožitelným. Ale on i jeho potomci nebyli nic jiného než nicotní tyrani, v porovnáním s nekonečností a věčností—“

Crucible of Worlds | Art by: Ron Spencer

 

„Srovnáváš mě snad s těmi nicotnými a slabými lidmi, které jsem všechny zničil jedinou myšlenkou?“ ta slova Nicol jen zašeptal.

„Když jsem viděl, jak bojuješ tyhle nesmyslné války proti našim bratřím? Když jsem slyšel, jak se chlubíš jako malé dítě, které zabilo mouchu a tvrdí, že zabilo draka? Ano. Srovnávám tě přesně s takovými patetickými slabochy. Jenže oni alespoň nejsou ničeho lepšího schopni. Ty bys měl být.“

„Jak dlouho to o sobě víš?“

„Od onoho dne. Ode dne, kdy ses pokusil mi ovlivnit mysl.“

Ten den byl před čtyřmi nebo pěti tisíci lety. A ty ses rozhodl pro návrat až teď? Nikdy jsi nepomyslel, že by ses o své sférochodectví mohl podělit s bratrem?“

„Jak jsem ti mohl věřit? Chtěl jsi mě zmanipulovat—“

„Ukaž mi, jak se prochází mezi sférami. Vezmi mě s sebou.“

Ugin začal ochotně. „Soustředíš se na jiskru, kterou máš v sobě, a…“

Zarazil se. Jiskra, kterou měl v sobě, byla ten dar. Bez jiskry je cesta mezi světy uzavřená.

„Nemůžeš mi to říct, že ano?“ zavrčel Nicol. „Protože je to lež, co? Protože ses celou tu dobu zbaběle schovával někde tady, a teď, když jsem dobyl skoro celý svět — jediný svět, který existuje — ses vrátil jako krysa a chceš mi ho sebrat!“

„Nevěříš mi.“

„Jistěže ne! Jsi lhář a vždycky jsi byl. A tohle je ta největší lež ze všech, zakořeněná ve tvém vystrašeném, závistivém srdci, protože já jsem dokázal všechno to, o co tys neměl nikdy ani odvahu se pokusit. Bylo to vždycky jen o mně, že ano Ugine?“

„Ve všem, co se kdy stalo, vidíš jen sebe. Co to s tebou je?“

„Nic se mnou není. Jsem takový, jaký jsem vždycky byl.“

„Ano, nejspíš máš pravdu. Možná jsem to já, kdo si to všechno celou dobu nalhával, kdo si myslel, že je v tobě něco víc.“

„Největší lež je to, že sis celou tu dobu myslel, že jsi lepší než já. To ty jsi manipulátor, Ugine. ne já. Já udělal jen to, co bylo nutné k přežití nás obou. Já jsem jen věřil v tebe a v odkaz naší zavražděné sestry. Cos udělal ty, kromě toho, že jsi zbaběle utekl a opustil mě? Připlazil ses až teď, když jsem odvedl všechnu práci a zajistil pro nás bezpečný svět.“

„Máš pravdu. Neměl jsem se nikdy vracet. Tak si to nech. Užij si svou vládu nad Dominarií. Bude to to jediné, co kdy ve svém ubohém životě poznáš, protože skutečná tajemství Multivesmíru ti zůstanou navždycky uzavřená.“

Rozzlobený a se zlomeným srdcem Ugin zmizel v neviditelném ohni.

Naiva sebou cukla a otočila se na bok. Když se zády dotkla chladného hedronu, šokovaně otevřela oči. Musela ve spánku pustit Baišjinu ruku a spojení jejich myslí se přerušilo. Baišja stále spala a rovnoměrně dýchala, oči za zavřenými víčky se divoce míhaly, jako kdyby pozorovala nekonečnou změť obrazů. Byla zabraná do vzpomínek, nebo do snů? To, co viděli, byla skutečnost, nebo iluze?

Lovec v ní měl důkazy vždy před očima: stopy kopyt či tlap, polámaná stébla trávy, pach ve vzduchu i na zemi, šustot podrostu při pohybu zvěře, volání a skřeky. Jak by někdo mohl věřit příběhům z dávné minulosti z neznámého zdroje, bez jakéhokoli důkazu? Co když jsou to všechno lži?

Zvenčí se ozval šustot, následovaný hlukem padajících kamínků. Naiva vystrčila hlavu z hedronu a spatřila Babičku, slézající po římse k nim. Vylezla z hedronu a chytila se jejího kopí.

„Babičko,“ zašeptala a nervózně prohlížela oblohu, i když nevěděla, proč. Snad proto, že shora cítila něčí pohled, tak jako kořist vycítí přítomnost predátora.

„Naivo!“ Babička ji pevně zachytila za rameno v nevídaném záchvatu starostlivosti. „Proč jste opustily jeskyni? Kde je Baišja?“

Naiva ukázala k otvoru v hedronu. „Chtěla jsem ji zastavit, ale víš, jaká je. Přízračný drak nás sem nalákal a uvěznil v podivné říši plné zrcadlové vody.“

„Uvěznil?“

„Šla jsem za ní, a když jsem ji vzala za ruku, usnula jsem jako ona. Viděla jsem to, co ona, sny, které byly jako vzpomínky. Pak jsem se asi ve spánku musela pustit, a probudila jsem se. Ale ona stále spí. Jako kdyby nedokázala přestat.“

„Přízračný drak se snaží k nám promluvit.“

„Ugin je mrtvý.“

„Pořád to říkáš, ale předkové nás neopustí, dokud na ně nezapomeneme. Cos viděla?“

Naiva nebyla vypravěčka. Ale alespoň s citem lovce popsala podivnou krajinu a vznášející se bubliny. Babička poslouchala, a poté, co Naiva skončila, dlouho mlčela a tvářila se soustředěně, jako kdyby se snažila pochopit to všechno.

Nakonec to Naiva nevydržela. „Co to všechno znamená? Proč se to děje?“

„Vypadá to, že Ugin není mrtvý. Ale ani živý. Nejspíš se snaží mluvit s námi jen tak, jak je schopen, podobně jako předci — ve snech a vizích. Větrný lid je na magii větru mnohem citlivější, takže k nim mohl vyslat vize. Oni k němu pak zavolali Baišju, která s ním jako Ta, co šeptá, může propojit mysl.“ Odmlčela se. „To nemůžu ani já, ani ty, Naivo. A není to nic špatného, jen to, že Baišju čeká jiný osud než nás.“

„Sdělit ti vizi, proč sem máš přijít?“

Tomb of the Spirit Dragon | Art by: Sam Burley

 

„Snad. Tae Jinův mistr musí být mocný šaman. Proto i on měl vizi a vyslal Tae Jina, aby mi řekl příběh o Uginovi, který Jeskajci znali. Musí to být důležité, když Přízračný drak chce, abych to věděla. Ale co to všechno znamená? Co Ugin chce, abych viděla?“

„Co když jsou to lži, Babičko? Sny mohou lhát. Staré příběhy také.“

Babička ji popadla za bradu a pohlédla jí přímo do očí, jako kdyby něco hledala. „Tvé oči jsou normální. Slyšela jsi v mysli nějaký šepot?“

„Jak to myslíš? Ne! Co si myslíš, že se děje?“

„Mevra a ostatní jsou téměř jistě mrtví. Nevím, co nebo kdo na sebe vzal podobu Mevry, ale jestli je to ten, co si myslím, že je, pak jsme v hrozném nebezpečí.“

Z Babiččiných slov Naivu zamrazilo, chlad jí obestřel páteř až k srdci. „Jaké nebezpečí? Co je s ostatními?“

„Jsou ukrytí v posvátné jeskyni. Musíš jít za nimi.“

„Co budeš dělat ty?“

„Nevím,“ přiznala Babička. To jediné slovo bylo to nejstrašnější, co od ní Naiva kdy slyšela, protože Babička si vždycky věděla rady. „Varování, které se nám Přízračný drak snaží předat, možná přišlo už pozdě, ale já musím zjistit, jestli jsem schopná s Uginem promluvit a zjistit, co chce. Jestli říkáš pravdu, možná s ním budu moci mluvit prostřednictvím Baišji.“

Nad hlavou se jim ozval praskavý zvuk. Obě se zadívaly na okraj kaňonu a jasnou oblohu nad ním. Bylo právě poledne, a Slunce stálo nejvýš na obloze. Nepohnulo se nic, ani ptáček, ani hmyz.

„Mé drahé dítě,“ řekla Babička s neobvyklým pohnutím. Políbila Naivu na obě tváře. „Běž rychle a tiše. Rozumíš? Nenech se ničím a nikým zastavit.“

Pak se vplazila do otvoru hedronu a zmizela ve tmě. Země se otřásla, jakoby vzdáleným zemětřesením, nebo pohybem ohromného zvířete hluboko pod zemí.

„Babičko?“ zašeptala.

Žádná odpověď.

Zaplavil ji strach, a vehnal jí sílu do žil. Zaťala rty, vydechla, ale nemohla setřást myšlenku na to, že dvě osoby, na kterých jí nejvíc záleží, teď nehnutě spí, naprosto bezmocné. Posunula ulomený kus hedronu přes otvor, ale ne úplně, aby jej bylo možné otevřít zvenčí. Ušla po římse deset kroků a ohlédla se. I z tak malé dálky to vypadalo, jako by byl hedronový zámotek uzavřený a neporušený, a Naivu na chvíli zachvátila panika, že Babičku se sestrou uvěznila uvnitř. Co když tam zemřou spolu s Přízračným drakem?

Mohla by se vrátit a ještě to zkontrolovat…

Koutkem oka zachytila pohyb, otočila se a napřáhla kopí. Na římse spatřila ženu, která se snažila přejít poslední zákrutu před koncem. Byla těhotná, ale pohybovala se s neuvěřitelnou lehkostí. Naiva ji okamžitě poznala. Mevra. Známá tvář na každoročním shromáždění v Ayagoru, kde se lovecké tlupy ukazovaly Atarce. S Babičkou byla vzdáleně příbuzná, jejich babičky byly sestry, a také byla vůdkyně lovu, inteligentní a uvážlivá, a jedna z mála lidí, které měla Babička opravdu v úctě.

Mevra se usmála. Byl to tak přátelský, příjemný, uklidňující úsměv.

„Zdravím, Malá sestro. Přišla jsem zdaleka za tebou a tvou rodinou, a objevit i něco z mé rodiny.“

„Kdo jsi?“ Naivu zachvátil strach, i když nedokázala říct, proč.

„Copak se neznáme? Kdo jsi a z jakého rodu.“

Naiva promluvila dřív, než si to uvědomila. „Jsem Naiva, dcera Kiarky, dcery Yasovy.“

„Yasova! Páni, s Yasovou musím mluvit. Není tu? Neviděla jsem ji před chvílí jít sem?“

„Není tu nic, jak vidíš.“ Naiva se soustředila, aby pohnula pravou nohou, ale nedokázala to. V žaludku ji zamrazilo. Snažila se dýchat, dokud nebyla schopna vypravit ze sebe slovo. „Nic než tyhle hedrony, chránící kosti draka, který zemřel už dávno.“

„Ne tak dávno. Před chvílí.“

„Před celým mým životem,“ řekla Naiva.

„Ach, ale ty jsi velmi mladá, sotva odrostlá.“

„Kdo jsi?“

„Neznáš mě?“

Teď už Naiva lapala po dechu, jako kdyby běžela a nemohla se zastavit, a přece se ani nepohnula. Těhotná žena s tváří Mavry scházela blíž a blíž. Její duše lovce cítila nebezpečí ze všech stran: žena nepáchla, nepotila se, vítr jí ani nečechral vlasy.

Její kroky nedělaly žádný hluk.

Její nohy se ani nedotýkaly země, vznášely se na palec vysoko.

Co říkala Babička? Iluze někoho, kdo tu ve skutečnosti není.

„Kdo jsi?“ zopakovala Naiva, stiskla kopí, a namířila je na ženu. „Nejsi Mevra. A nejsi ani člověk.“

Těhotná žena se zastavila. Pomalu a dlouze zamrkala, a její víčka jako by měnily den na noc. Pak se usmála, ale trochu příliš široce, příliš zářivě, příliš vřele.

„Chytrá holčička, pozorná. Kde je Yasova?“

„Není tu, jak vidíš,“ řekla Naiva statečně, i když se jí točila hlava a téměř se neudržela na nohou. „Kdo jsi? Nejsi Mevra. Tvé nohy se ani nedotýkají země.“

„Až moc chytrá!“

Smích těhotné ženy se rozlehl celým kaňonem, odrážel se od jeho vysokých stěn, a Naiva padla na kolena, upustila kopí, a zacpala si uši. Smích ustal, když se ženin úsměv rozšířil víc, ještě víc, než bylo možné, až za hlavu. Rty se rozevřely, pohltily její tvář, ramena, a pak ji obrátily vnitřnostmi naruby. Z roztékajícího se těla ženy se vynořilo něco, co se svíjelo a rostlo, víc a víc, jako by chtělo vyrůst až k nebesům.

Rostoucí tvar se změnil v ohromného draka, mnohem většího než Atarka. Byl tak ohromný, že zastínil slunce, a paprsky ho zezadu ozařovaly jako gloriola, oslavující jeho velkolepost. Naiva šokovaně zírala na pokroucené rohy, které přece znala, z podivných vzpomínek z hedronu. Mezi dračími rohy se vznášelo ohromný, zářící, vejci podobný drahokam, který pomalým otáčením uchvacoval mysl.

Gem of Becoming | Art by: Jack Wang

 

„Všechno bude v pořádku,“ řekl drak svým měkkým, vemlouvavým hlasem. „Jsi v bezpečí, malá Naivo. Všechny tvé strasti se vytratí. Budeš mít vše, po čem jsi toužila, po celý zbytek tvého života, to ti slibuji. Stačí, když mi uvěříš. Chci vědět jen jednu věc. Jedinou malou věc.“

Nikdy se neskloní. Nikdy se neshrbí. Nikdy. Jako Babička. „Co chceš?“

„Chci Ugina.“

„Ugin je mrtvý.“

„To jsem si také myslel, když jsem ho zabil, ale on nezemřel. Tentokrát se chci ujistit, že je opravdu mrtvý. Ty jsi nepřemožitelný lovec, brzy známá jako nejmocnější zabíječka draků, která mi pomůže zničit ho jednou provždy.“

 

>>> Kapitola VII. >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

9 komentářů k “Magic Story: Bolasova kronika – Povědomý cizinec”

  1. Zeel napsal:

    Moc krásný příběh. Jen mě mate, jak se mají do zbylých epizod vejít ostatní Planeswalkeři, Bolas ještě musí stihnout zažehnout jiskru (v rámci flashbacku), zničit Skallu, nasrat Vivien a tak podobně. Krom toho by mě zajímalo, jak moc jsou v obou časových rovinách Bolas s Uginem vlastně velicí v porovnání s ostatními Elder dragony. V jeden okamžik jsou nejmenší, potom prý už skoro stejně velcí jako Palladia Mors a potom zase poloviční.
    Teď ve flashbacku uplynulo asi 4-5 tisíc let a já tedy nevím, jestli vyrostli či co…
    Dohromady ale opravdu poutavé, zajímalo by mě, jestli se Bolas vrátí na kartě v Ravnickém bloku a kolik tam celkem bude walkerú.

    • Honza2 napsal:

      Takže popořadě:

      Tenhle příběh nemá s M19 žádné bližší příběhové spojení a ani neměl – jinak by v M19 byl Ugin. Takže v příběhu žádní sférochodci z M19 nejspíš nebudou. Docela se těším, jak se Kate s příběhem popasuje příště a přespříště, protože Nicol by neměl zjistit, že Ugin žije.

      Co se dračí velikosti týče, při narození byli Nicol s Uginem poloviční než jejich bratři/sestry, protože byli z jednoho vejce, ale ve fantasy většinou draci (jako plazi) rostou celý život. Takže Bolas jako 25000 let starý drak může být mnohem větší než Atarka.
      Poznámka: Elder Dragon byl jen Nicol a sourozenci, praotci draků, jediní zrození „z pelu z křídel Ur-dragona“. Tarkirští dračí páni mají Elder jen jako „cool“ titul, nic víc, stejně jako Belzenlok.

      S Nicolovou jiskrou je to zajímavé, po tomhle příběhu mám pocit, že ji snad ani nemá, a získá ji třeba tím, že zabije onoho „démonického sférochodce-leviatana“. Ostatně, kdo ví, co může být Gem of Becoming? Už jen název by mohl leccos naznačovat.

      Bolas na Ravnice asi určitě bude (možná ve třetí sadě). A spekuluje se, že na Ravnice budou Masterpieces – sférochodci. Mně osobně by to přišlo zbytečné (prodeje sady už tak budou vysoké), ale kdo ví…

      • Zeel napsal:

        No, mám za to že tohle je oficiální příběh k sadě M19. Bolasova karta i karty ostatních Elder dragonů tomu odpovídají.

        No, jestli roste celý život, tak je to značně nepraktické 😀 Vzhledem k tomu, že by mohl přerůst v podstatě cokoliv a třeba se ani nevejít na sféru, ale chápu.
        Ano, už jsem slyšel o tom, jak se všichni vztekají kvůli titulu „Elder“ možná známe důvod toho, proč ho právě tito draci měli, ale pořád to pouze znamená „prastarý“, takže i Tarkirští draci stejně jako šestice Ixalanských Dinosaurů jsou už hodně prastaří. Bohužel.
        Nějak se přece museli vzít draci třeba na Ravnice 😉

        • Honza2 napsal:

          To jsme si nerozuměli. Je to oficiální příběh k sadě, ale není s ní úplně provázaný. Nejsou karty Ugina, Te Ju Ki, ani dalších z minulosti. Naopak v příběhu zase nebude Vivien.

          Původ praotců draků na Dominarii je přímo od Ur-dragona. Každý z praotců pak zplodil své nižší potomky. Je možné, že jak Ur-dragon cestoval Multivesmírem, podobně stvořil draky i na jiných sférách. Draky na Tarkiru zplodil Ugin, resp. stvořil dračí bouře.

          Původně bylo „prastarých“ opravdu jen pět. Teď už může být prastarý každý, a já osobně čekám, že příští Niv-Mizzet bude „Legendary Creature – Elder Dragon Wizard“.

          • Zeel napsal:

            Já bych byl klidně pro. Přeci jen Elder nemá nic s „praotectvím“ společného. Jen to naznačuje stáří.

          • Honza2 napsal:

            Právě že původně mělo. Teď už ne.
            Přečti si Honzův článek tehdy k sadě DTK. Wizardi se tehdy rozhodli udělat radost spoustě lidem, ale taky jich dost naštvali…

          • Zeel napsal:

            Ano, ten už jsem četl dřív. Říkám, že chápu co se děje, jen prostě s tím významem „Elder = Praotec“ moc nesouhlasím.

  2. To Whom They Whisper napsal:

    Zaujímavé pokračovanie príbehu (až na zvláštnu vykradačku knihy Genesis pri vstupe na tarkir). Bolasa som čakal pri hrobe keď už prichádzali prvé ukrivdene myšlienky dvojičky lovkyne, ako sa blížili stále bližšie k hrobu. Ktovie či sa objaví aj Sarkhan so svojím extra kolom

    • Honza2 napsal:

      No jo, Genesis je vpodstatě stejný na každé sféře. liší se jen podoba Stvořitele.
      Sarkhan tu nebude, zmizel v momentě, kdy vytvořil hedronový zámotek a vrátil se zase 1280 let dopředu.

Zanechte odpověď