Magic Story: Bolasova kronika – Krev a oheň

RealmsUncharted

V zoufalém pokusu o utišení Atarčina hněvu ji naše skupina sdělí příběh o prastaré válce… mezi draky. Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bolasova kronika

Kapitola V. – Krev a oheň

Magic Story

Kate Elliott

18. 7. 2018

<<< Kapitola IV. <<<

 

Nikdo Naivě nedovolil, aby opustila skalní úkryt a vyrazila přímo do bouře, a ona se ani neptala. Popadla kopí a vyběhla ven, pod skalní převis obklopený balvany. Mrazivý vítr ji štípal na kůži a vháněl do tváře ledové krystalky.

Obloha byla z větší části jasná, s mihotajícími se hvězdami. Když vykoukla zpod převisu, neviděla nic než tmu. Řev a vytí nově zrozených draků ji ohlušilo.

Zablesklo se, a na okamžik se objevilo množství mladých dráčat, šťastně se převalujících ve vzduchu, chňapajících po sobě jako děti při hře. Zbylá mračna stále kypěla energií. Opět ji obklopila tma.

Ze skály seskočil stín a skrčil se vedle ní. Podle pachu mokré srsti poznala tichého ainoka, Darka.

„Kde je První matka?“ zeptal se.

„Tady jsem!“ protlačila se Yasova mezi ně.

Zablesklo se. Rozpršelo se hustým, horkým deštěm, který syčel, když dopadl na chladnou zem. Ve vzduchu se objevily jiskry.

„Potíže!“ křikl Darka. „Ona je tady!“

Koho myslí tím ona? přemýšlela Naiva.

Oblohu rozťal ohromný klikatý blesk, táhnoucí se téměř od obzoru k obzoru, a udeřil do objevivších se rozvětvených parohů, ověnčených plameny. Pak zazněl ohlušující řev, který Naivu srazil na kolena. Darka také padl k zemi. Jen Babička zůstala stát vzpřímeně a neohroženě, svou hůl pevně v rukou.

Fearsome Awakening | Art by: Véronique Meignaud

 

„Našla mrtvého draka.“ Babiččin hlas téměř nebyl slyšet.

Od balvanů se vznesla ohromná dračice, obklopená tou samou zlověstnou září, a zamířila k srdci bouře. Rychle zpacifikovala dráčata a odvedla je pryč, hlouběji do noci. Za nimi se klikatily blesky a duněl hrom.

Řev větru se ztišil na burácení. Déšť zeslábl na lehké mrholení. Na obloze nad bouří opět vysvitly hvězdy.

Na obloze se zlatě zablesklo, jako vycházející slunce, ale světlo okamžitě zmizelo, a na obloze opět zářily hvězdy. Některé z nich ovšem podivně slábly a zhasínaly, a pak se opět objevovaly, jako kdyby oblohou padal nějaký neviditelný tvor. Naiva si promnula oči myslíc, že jí bouře poškodila zrak. Ale když opět vzhlédla, hvězdy zářily tak, jak bylo jejich zvykem. Bouřková mračna se rozpadala, a déšť ustával. Ten padající přízrak byl určitě jen klam větru a mraků.

Východní obzor začal pomalu blednout svítáním, a tma přestávala být neproniknutelná. Brzy spatřili obrysy balvanů, mezi kterými se ukrývali. Objevil se Fec a zhluboka se nadechl.

„Bouře je pryč,“ řekl.

Babička přikývla. „Připravte se. Zavolejte Oiyan. Vyrazíme s prvním rozbřeskem.“

„Nebudeme snadnou kořistí, jestli se Atarka vrátí?“ zeptala se Naiva.

„Letí s novými dráčaty k Ayagoru, aby je naučila lovit,“ řekla Babička pochmurně. „O nic jiného se teď nestará.“

„A co s těmi vnitřnostmi? Necháme je tady? Po všech těch potížích?“

„Řeka je udrží v chladu. Dojdeme si pro ně později. Teď to není bezpečné.“

„A kdy to bude bezpečné?“ zeptala se Naiva podrážděně.

„Bezpečné znamená, až poslední drak, kterého uvidíme, poletí od nás.“ Babička pohlédla k východu, kde obzor pomalu zlátl. „Feci, půjdeš napřed. Vyrazíme za tebou, až se sbalíme. Tae Jine, Baišjo, půjdete se mnou. Naivo, ty půjdeš s Fecem.“

„Ale Babičko—“ Naiva zmlkla, když spatřila Tae Jinovo překvapení nad tím, že měla odvahu protestovat vůči rozkazu staršího. Baišja na ni pohlédla a káravě potřásla hlavou.

Naiva se přiloudala k orkovi. Proč Babička dává přednost Baišje, když je Naiva lepší lovec a lépe by ji ochránila, kdyby se cokoli pokazilo? Nebylo to fér.

„Hle, dnes se mnou půjde mladá Naiva, co oči má jak ostříž. Jaká to úleva pro můj stářím zakalený zrak,“ zadeklamoval Fec, když oba vyrazili. Starý ork silně kulhal, ale jeho hůl mu byla na zrádné půdě výbornou oporou.

„Ano, díky, ale radši budeme mlčet.“

Tiše se zasmál. „Předpokládám, že bys raději dala přednost tomu pohlednému mladíkovi.“

Nebylo to poprvé, co si Naiva přála mít Baišjin klid nebo Babiččinu přísnost. Ovšem takhle byly její pocity okamžitě patrné na celém jejím těle. Snažila se vypadat klidně, sebevědomě, nebo nad věcí, ale byla si jistá, že Fec to na ní vidí, i když si jí starý ork popravdě ani moc nevšímal. Když vyšli do rozlehlé tundry, rozhlédl se pohledem starého, zkušeného lovce: támhle jsou polámaná stébla, tady stopy, jinde vybělená kostra, támhle čerstvý trus. Naiva se snažila soustředit se, ale myšlenky se jí vracely stále zpět. Nebylo od Babičky fér, že Baišju ochraňuje, zatímco ona zůstala se starým, napůl chromým orkem, který se jí určitě posmívá, a vlastně vůbec nepatří do klanu. To, že Babička řekla, že je jedním z nich, přece nic neznamená. Vzteky skopla kamínek do zamrzlé louže. Tenká vrstva ledu praskla, a kamínek klesl ke dnu.

Fec na ni pohlédl. „Mluv, mladá Naivo. Lepší než držet v sobě slova je vystřelit je jako šíp.“

No dobře. Jak chce!

„Proč se tě Babička ujala?“

„Proč se ujala starého, napůl chromého orka, chceš říct? Yasova má pro všechno svůj důvod.“

„Co si Babička myslí, že najde u Uginova hrobu? Jaké odpovědi mohou dát mrtví, kromě toho, jak byli zabiti?“

„Ne všechno, co zemře, zmizí. Předkové nám stále mají co říct.“

„Atarka mou matku zabila, protože mluvila s předky. Je lepší nechat mrtvé mrtvými a soustředit se na lov.“

„Lepší pro dračí pány. Možná ne lepší pro ty, kdo jim musí sloužit, namísto toho, aby si vládli sami jako kdysi.“

„Taková slova tě přivedou do Atarčina žaludku.“

„Proč? Řekneš jí to?“ škádlil ji.

„Pokud tím zachráním kmen, ano.“

Ale myšlenka na to, že ho vydá Atarce, Naivu štvala. Fec měl pravdu. Dračí zákony byly kruté a nekompromisní, a lidé byli otroci, ne hrdí lovci jako dřív. Naiva se nechtěla stát jednou z těch bezpáteřních vypravěčů, kteří se v Ayagoru plazili před Atarkou a pochlebovali jí, jako kdyby se Atarka starala o něco jiného než o to nacpat se k prasknutí.

Dragon Whisperer | Art by: Chris Rallis

 

„Je snad zakázané mluvit o tom, proč tě vyhnali z kmene?“ zeptala se.

„Čemu ty říkáš zakázané, tomu já říkám pravda. Ale ve skutečnosti,“ ukázal na svou chromou nohu, „proto. V klanu Kolaghan se ti, kdo nestačí ostatním, zanechají na pospas.“

„Tak proč jsi nepřijal smrt? Nebylo by to čestnější?“

„Ke cti vede mnoho cest. Bojovat můžeme různými způsoby, i když si kmen myslí, že jsme neužiteční.“ Poklepal si na čelo ukazováčkem a prostředníčkem. Na rozdíl od lidí ork nepotřeboval rukavice. Jeho silné kůži ani ten nejtužší mráz nevadil. Na hřbetě rukou měl podivnou spleť jizev, nic podobného Naiva nikdy nespatřila. Ale možná, že orkové stárnou takhle, podobně jako starci kmene se skvrnami na rukou, které jejich děti sentimentálně udržují naživu. „Mnoho věcí stojí za to zachránit, a Yasova to dobře ví.“

„Víš, že to jméno je zapovězeno!“

„Když ho přestaneme používat, naše děti zapomenou.“

„Není lepší zapomenout to, co už nesmíme používat? Vládne nám Atarka, žádný Drakospár, žádný chán. I když se nám to nelíbí, je to tak.“

Přejel si dlaní přes krk. Zmlkla a zrudla, zahanbená jeho povýšeností k ní — k vnučce Yasovy! Kdyby tak byla drak, spálila by ho na popel.

Ale on nereagoval na její slova. Nasál vzduch. Napřímil se, a pak jediným lehkým pohybem, který naivu ohromil, složil hůl do pouzdra na zádech a tasil své dva meče. Byly z mosazi, a představovaly to nejcennější, co ork měl, i když nebyly zdaleka tak ostré jako obsidiánové ostří, co používal Naivin kmen.

„Naivo, běž zpátky. Ať ostatní zůstanou v úkrytu.“

Její zlost se vypařila. Rozhlédla se okolo.

Blížil se k nim temný tvar, ohromný a tichý, s věncem zářícího paroží. Naiva běžela zpět k balvanům, ale i když byla mladá a rychlá, nebyla dračí paní. Atarka ji přeletěla ve vlně horka a se zaduněním přistála u balvanů. Naiva ztratila rovnováhu, ale vzpamatovala se a rozeběhla se dál.

Ale bylo už pozdě. Atarka chytila Babičku před úkrytem, a teď byla mezi ní a vstupem do jeskyně. Naiva zpomalila. Věděla, že je lépe hýbat se pomalu. Atarka sice vypadala neohrabaně, ale když byla rozzlobená, nebylo na světě rychlejšího než ona.

Dračice zařvala jako dunící lavina, která tehdy shodila polovinu sněhových polí z Hory Věčného ledu. Se zasyčením popadla Darka.

„Svačinka!“ zahřměla. „Skoro tak dobrá, jako medvěd.“

Ainok se nebránil, ani neprosil; byl příliš hrdý, a kromě toho by to k ničemu nebylo.

Babička vykročila a třikrát udeřila kopím o zem. Nesklonila se. Nehrbila. „Atarko! Osmnáct let ti můj lid přináší jídlo podle naší dohody. Mám pro tebe něco lepšího než hubeného ainoka.“

Velké oči zamrkaly. Všechny zavalil horký dech. „Jak zemřel můj drak? Byl můj oblíbený.“

Naiva pochybovala, že by Atarka měla kohokoli v oblibě, ale dračice byla prohnaná a lakotná.

„Ti noví ho museli zabít,“ řekla Babička.

„Ti noví ucítili jeho krev a hodovali na něm. Nezabili ho.“ Ukousla Darkovi hlavu a odhodila jeho tělo. To odlétlo daleko z dohledu, ale Naiva věděla, že dopadlo přímo k mrtvému drakovi. Darkova smrt byla sice krutá, ale se smrtí se stýkali den co den. Alespoň to bylo rychlé.

„Řekni pravdu, nebo sním toho dalšího,“ sehnula Atarka hlavu k Yasově. „Zabila jsi ho?“

Babička se ani nepohnula, a stála mezi dračicí a druhým ainokem, Rakhanem. „Nezabila jsem ho. Ale jak jsem říkala, než jsi vyplýtvala maso mého ainoka, zabili jsme pro tebe něco lepšího.“

„Lepšího než ainok?“

„Mnohem lepšího. Jeden z Ojutajových draků zabil tvého a sežral jeho vnitřnosti. Pomstili jsme ho a zabili vetřelce. Tvým dalším jídlem bude drak!“

Atarka zvedla hlavu a zavětřila. Vzduch stále čpěl pronikavým pachem bouře, který se mísil s vůní trávy, půdy, zaschlé krve, a starých balvanů.

Dragonlord Atarka | Art by: Karl Kopinski

 

„Ukaž.“

Babička pokynula ostatním, aby zůstali na místě, a šla, sama, ke vzdálené skupince kamenů, kde leželo tělo Ojutajova draka. Atarka před ní ale zabodla dráp.

„Všichni půjdou.“ Z nozder se jí zajiskřilo. „Znám ty vaše triky. Sežeru všechny, když nebudu spokojená.“

Na Babiččino pokynutí se všichni seřadili za ní.

Naiva se držela vzpřímeně a dívala se dopředu; každé dítě vědělo, že se drakovi nesmí dívat do očí, ale ani se nekrčit nebo neutíkat. Lepší je zemřít než se hrbit. Nechala ostatní, ať ji předejdou, a vyměnila si s Baišjou pohled. Baišja zpomalila, aby se Naiva zařadila za ní, ale ta to mávnutím ruky odmítla. Zařadila se až na konec řady, přímo před Atarku, a vyrazili. Dračice dupala za nimi, zem se třásla při každém jejím kroku. Kdykoli vydýchla, tělo jí zaplavily jiskry. Pro Naivu bylo těžké neohlédnout se, i když by ji pohled nezachránil. Rána, švih, a byla by mrtvá, ale chtěla se chovat tak, jako Babička. Chtěla být hodna svého dědictví, jako vnučka Yasovy Drakospár: hrdá, nezlomená, živoucí štít mezi jakýmkoli nebezpečím a kmenem.

Náhle jako by se její vnímání světa rozšířilo: každý krok, každý nádech, každý úder srdce může být její poslední. Všímala si všeho: Tae Jin na ni nenápadně pohlédl; Baišja mělce dýchala; Rakhan potlačoval smutek; ostatní lovci byli tiší a pozorní, připraveni na cokoli, i kdyby to cokoli měla být smrt.

Ale Atarka je nezabila, nebo možná jen chtěla hrát krutou hru. Žili ostatně jen z jejího rozmaru. Dračí páni byli mocnější než klany. Jaký důvod by tedy mělo uctívání předků. Pokud by předkové byli tak mocní, nad Atarkou by zvítězili.

Náhle Atarka vyrazila kupředu a s nadšeným rykem popadla těla Ojutajova draka. Štíhlý drak byl soubojem s Atarčiným drakem zle pošramocený, a když Atarka začala čenichat, všichni ztuhli. Pozná, že draka zabili lidské zbraně?

Atarka švihla ocasem, a donutila skupinku dojít až k balvanu. Tam je měla v pasti. Myslíc na matku, Naiva se postavila před Baišju, ale pohled dračice se upřel k Tae Jinovi. Spravená tunika naštěstí zakryla jeho tetování, ale jeho rysy a oholená hlava byly dost výrazné.

Atarka zafuněla. „Co je ten cizinec zač?“

Babička předstoupila. „Patří k naší lovecké tlupě.“

„Pche! Páchne po Ojutajovi, po tom nabubřelém pytli sněhu.“

Tae Jin vykročil, zvedl ruce dlaněmi vzhůru, a lokty sepjal tak, jako když čaroval čepel přízračného ohně.

„Tae Jine! Nezačínej to, co nemůžeš dokončit!“ Babiččin tón nepřipouštěl diskusi. Tae Jin poslušně sklonil ruce, a Babička se obrátila k Atarce. „Přidal se k nám, protože slyšel o tvé mocné síle a zuřivosti, Atarko. Proč by měl statečný bojovník sloužit nabubřelému pytli sněhu, když může sloužit skutečnému drakovi?“

Atarka zavrčela, a uchváceně kývala hlavou mezi dračím tělem a Tae Jinem. „Nevypadá jako silný bojovník, který by pro mě mohl lovit.“

„Lovec nemusí být silný, když je chytrý.“

Tae Jin předstoupil. „Mohu být užitečný i jinak, mocná Atarko. Například umím vyprávět příběhy.“

„Slova mě nudí. Jídlo je lepší.“ Upřela svůj žhnoucí zrak na Babičku. „Můžeš se dívat, jak ho sežeru společně s Ojutajovým drakem.“

„Jak si přeješ, Atarko. Ale zvaž to. Sám Ojutai za ním poslal svého oblíbeného draka, aby ho chytil. Nechtěl, aby opustil jeho říši a sloužil tobě. Když ho necháš naživu ve svém kmeni, nad Ojutajem vyhraješ.“

Atarčin krutý smích se přes ně přelil jako ledová sprcha. „To se mi líbí. Řekni mi příběh, a já budu jíst. Pak se uvidí.“

Babička pohlédla na Tae Jina. Ten se neohroženě postavil vedle ní.

„Povím příběh, který mi vyprávěla má matka, když jsem byl malý. Naučila se jej od svého učitele.“

Když Atarka začala trhat chladnoucí dračí maso, Tae Jin začal vyprávět.

Kdysi, velmi, velmi dávno, vládl dobrotivý král, lepší než všichni ostatní v zemi. Ten král byl drak, moudrý a silný. Kdysi nazývaný tím nejmenším, Nicol cestoval se svým bratrem Uginem, aby zjistil pravdu o životě a světě. Ale pravda byla krutá. Svět byl krutý. Násilí a vraždy byly všudypřítomné, i v těch nejmírumilovnějších královstvích, i když bylo pro všechny spousta místa, a svět poskytoval hojnost potravy.

Mladý drak, zklamaný tím zjištěním, se vrátil s bratrem zpět na svou rodnou horu. Nebyl si jistý, co hledá, ale doufal, že to nalezne. Na svazích rodné hory ovšem našel něco strašlivého.

Lidé, kteří u hory žili, si za svého vůdce zvolili vraha, a jeho dědicové byli také vrazi.

Zabíječi draků.

Atarka zvedla hlavu, z čelistí jí odkapávalo maso a krev, a upřela svůj žhnoucí pohled na Tae Jina. Vzduch jakoby zhoustl. Získal její pozornost, a to nebylo dobré.

Student of Ojutai | Art by: Jason A. Engle

 

Protřel si oči a potřásl hlavou, jako by si ji chtěl vyčistit, a zamumlal, „Tohle není ten příběh. Začnu znovu.“

Vůdce i jeho dědicové zabíjeli draky krutým i kouzly, a nezajímala je jejich majestátnost. Živili se jejich krví a masem a doufali, že získají jejich sílu. Silou a kouzly zotročil svůj lid. Ti, co mu pochlebovali, se měli dobře, ti, co se mu vzepřeli, třeba potají, byli zabiti. Ti, co neuměli bojovat, museli dřít na polích. Zdraví a silní dostali biče a kopí, aby ostatní nutili otročit. Roky plynuly, vůdce vládl stále větší říši a více lidem. Lakomí se měli líp, a slabí hůř.

Ale draci takové potupu dlouho nestrpí. Taková urážka nezůstane bez odezvy. Když mladý drak dorazil k rodné hoře a spatřil to bezpráví, věděl, že musí jednat. Je pravda, že jeho bratr nebyl tak odvážný; rozmlouval mu to; váhal. Ale nepomstít smrt svých soukmenovců je to samé jako je zabít.

Lidé byli v přesile a měli zlovolnou magii, ale mladý drak je přelstil. Vůdcovy dědice obrátil proti sobě, a rozpoutal mezi nimi válku, kterou nakonec všichni prohráli. Během boje jeho bratra smetlo do nicoty lidské kouzlo, jako spár pomsty, ale drak nakonec zvítězil. Draci vždy zvítězí, taková je jejich přirozenost, neboť oni se tyčí vysoko nad ostatními tvory.

Mladý drak byl prohlášen zachráncem říše, a byl mu nabídnut trůn. Ti, kdož kdysi uctívali ty, co pili dračí krev, se teď sklonili před samotným drakem. Drak vládl podle zásad, které kdysi dlouze vymýšleli se svým bratrem, neboť jen oni byli schopni pochopit složitost světa. Drak věděl, že památku bratra nejlépe uctí tím, že bude vládnout tak, jako by vládl on.

A tak vládl moudře a spravedlivě, v míru a pokoji, po mnoho generací.

Atarka spolkla celou nohu a vyplivla dráp.

„Tohle není příběh!“ zavrčela. „Kde je lov? Kde je krev a praskání kostí?“

Tae Jin sepjal ruce a sklonil pokorně hlavu. „Velká Atarko, nech mě prosím pokračovat a budeš spokojena.“

„Nebo tě sežeru,“ švihla ocasem Atarka, a pokračovala v hostině.

„V posledních dnech Shu Yuna,“ začal Tae Jin, ale pak zadrhl. Jeho ústa se hýbala, ale zvuk se neozval. Protřel si oči, jako by ho šálil zrak, a za okamžik opět promluvil, ale rty jako by se hýbaly bez jeho vůle.

A tak tedy mladý drak, nazývaný svým lidem Druhé slunce, vládl moudře a spravedlivě, v míru a pokoji. Příběh o pádu krutého a bezectného vůdce byl vyprávěn z generace a generaci, a každoročně oslavován na slavnosti, které se moudrý dračí král účastnil.

Ale závist plodí draky, a tak bylo v okolních královstvích draků víc a víc. Král byl jen jeden drak, a jeho království nebylo velké. Své hranice dobře střežil, a své poddané uchovával v bezpečí, jak jen mohl.

Jednoho dne v pohraničí zaútočili cizí draci, co přiletěli z loveckých území Palladie-Mors.

Drak spěchal na místo útoku, míjel spálené vesnice a prchající lid. Našel sedm velkých draků, kteří hodovali na vystrašeném stádu zvířat. Draci ho skoro nevzali na vědomí, a krmili se dál. Taková nestoudnost!

Vychrlil oheň v kruhu okolo nich, ne aby je dostal do pasti — mohli uletět — ale aby přitáhl jejich pozornost.

„Proč obtěžujete můj lid a zabíjíte jeho stáda?“ dožadoval se.

„Jsme potomci Vaevicta Asmadiho, a děláme si, co chceme!“ křičeli, švihali ocasy a drápy.

„Co se stalo s Palladií-Mors?“ zeptal se překvapeně, jak mohli zvítězit nad jeho zuřivou a silnou sestrou.

„Zahnali jsme ji, ať si loví jinde. Teď zaženeme tebe, a tvá zem, lid, a stáda budou naše.“

Byli bojovní a omezení, přesně jako jejich předek. Ale ani drak tak silný a moudrý, jako byl on, by je nedokázal zahnat sám. Ale on nebyl sám. Měl poddané, kteří ho milovali, skládali pro něj básně a příběhy, a nepřáli si nic jiného, než sloužit mu a stát za ním. Měl armády nadšených vojáků a chytrých kouzelníků, schopných porazit i ty největší nepřátele. A také měl zbraně dávno mrtvých drakobijců.

Art by: Yongjae Choi

 

V jeho mysli se ozval Uginův hlas, vyčítavý, káravý: Je-li špatné zabít draka, zabijí-li ho lidé, je to špatné i zabije-li ho kdokoli jiný. Nebo snad Merrevia Sal zemřela pro nic, Nicole? Nebo to snad nikdy nebylo o ní, ale o tom ponížení, které jsi cítil, když jsi jí nedokázal zachránit?

Pomsta za smrt jejich sestry bylo něco jiného, ale to Ugin nedokázal pochopit. A kromě toho se mýlil. Vaevictis byl obyčejný surovec, a jeho potomci také, a s chutí by rozvrátili celé království jen tak pro zábavu. I Ugin musel uznat, že byli jen neužiteční lupiči. Kromě toho tu teď Ugin nebyl. Nastal čas na to, aby dračí král použil mocné zbraně.

Zvony a rohy shromáždil armádu, přitáhl balisty a jedovatými šípy. Se zpěvem dorazili kouzelníci ve zlatočerných róbách. Na březích hraniční řeky se utkali s nájezdnými draky, a zaplavili je kouzly a jedovatými šípy.

Dokonalé vítězství. Masakr.

Jak opojné bylo sledovat jedem napuštěné šípy, zabodávající se do břišních šupin, předem změklých kouzly čarodějů! Jaká nádhera ty vodopády planoucích vnitřností, spalujících vše, na co dopadnou. Vítězný ryk se mísil s bolestným křikem umírajících draků.

Král potěšeně sledoval, jak se ti užvanění lupiči snaží uletět, ale klesají k zemi, omámeni jedem. Sladké vítězství, a ještě sladší, neboť král zvítězil nad draky, nejmocnějšími a nejnebezpečnějšími ze všech bytostí.

Ale jeden z draků přežil, odletěl rychleji, než dokázal letět král, neboť on byl ještě mladý.

„Pronásledovat?“ zeptali se krále generálové.

„Ano!“ vzpomněl si král na to, jak ho Vaevictis a jeho bratři mučili a stíhali, jen proto, že je to bavilo. Teď se konečně pomstí.

Povzbuzený, s mohutnou armádou v zádech, vyrazil král ze své říše. Sledovali draka zeměmi, kterými kdysi vládla Palladia-Mors, brali si zásoby z vesnic a měst, putovali zemí, která byla stále vyschlejší a neúrodnější, až dorazili do krajiny plné klikatých roklin a špičatých hor. Dál na severu se tyčila mohutné pohoří, kde Vaevictis se svými bratry sídlil.

Někteří v jeho armádě začali reptat, protože zásoby i voda docházely, ale mladý král všechny reptavé sežral — zbabělci chutnají vždycky kysele — a zbytek armády opět neohroženě vyrazil na sever.

Slunce vycházelo, když král spatřil, jak k nim letí čtyři draci. Zdálky nevypadali impozantně, ale když přiletěli blíž, vše bylo jinak. Byli ohromní a zuřiví. Tři bratři, Lividus, Ravus, a Rubra, začali chrlit nadávky, nazývali krále „zakrslíkem“ a „tím nejmenším z nich“. To, že jejich urážky nebyly ani trochu vynalézavé, bylo ještě horší.

Čtvrtý z draků, největší, byl sám Vaevictis. V pařátech nesl mrtvého draka, který unikl z dřívější bitvy.

S řevem, který otřásl zemí, Vaevictis přeletěl nad armádou a draka na ni shodil. Tělo spadlo na zem a rozdrtilo celý pluk vojáků. Krev se vsákla do země, a jiskry z chladnoucího dračího těla zapálily trávu okolo. Zranění vojáci křičeli, zlámané kosti jim lezli z těl, a léčitelé se snažili jim pomoci a vytáhnout je zpod dračího těla.

Vaevictis se burácivě zasmál a vykřikl, „Uteč, malý Nicolku. Uteč, a já tě ušetřím.“

Dříve by krále přemohl hněv nad tím troufalým posměchem, ale teď jen hněv utišil tím, že zabil několik svých generálů. Na těch mrzkých lidech teď nezáleželo. Dny, kdy ho Vaevictis trápil, byly u konce. Sešikoval svou zpanikařenou armádu, a povýšil nové generály.

Veavictův útok poskytl králi nečekanou výhodu. Vaevictis je sice je velký a silný, ale není zdaleka tak chytrý, jak si myslí.

Mladý král rozkázal připravit balisty, a tělo mrtvého draka použil jako štít. Když se Vaevictis obloukem vracel ke svým bratrům, vyslali na ně vojáci salvu jedovatých šípů. Byli to zkušení střelci; museli být, neboť v králově říši kdokoli, kdo v čemkoli selhal, se stal otrokem.

A tak střely zasáhly cíl, a zas a zas. Rubra zasáhla střela do oka. I když jho nezabila, jed mu pronikl do mozku. Snažil se uletět, snad uniknout k vysokým horám, ale ztratil vědomí a zřítil se k zemi přímo u zásobovacích vozů armády. Vojáci se na něj vrhli a rozsekali ho na kusy, křičíce nadšením. Král byl příliš zaměstnaný bojem s ostatními draky, aby vojáky, koupající se v krvi, pokáral.

Art by: Scott Murphy

 

Zbytek armády si ale nevedl tak dobře. Vaevicta zasáhlo pět střel, ale ani železo nedokázalo proniknout jeho šupinami. Svým ohnivým dechem spálil všechny balisty. Lividus a Ravus létali střemhlav dolů, brali vojáky do spárů, a shazovali je. Jezdcům se plašili koně, vozy se zásobami hořely i s jejich posádkami. Kouř stoupal až k nebesům.

„Budeš toho litovat!“ zařval Vaevictis, a rozletěl se, spolu s bratrem, ke králi, každý z jedné strany. „Srazíme tě k zemi a serveme ti zaživa maso z kostí.“

Nebyla to planá hrozba, králova armáda byla zničena. Síla mu teď nepomůže; jen chytrost.

Král už dávno předtím zcela ovládl mysl svých kouzelníků. Ti teď na jeho prostou myšlenku vyčarovali mocné maskovací kouzlo, které zahalilo celé bojiště štiplavým oparem. Pod touto ochranou ustoupil se zbytkem armády k roklinám a kopcům. Zbyly mu dvě balisty, tažené zoufalými vojáky. Zadní voj se k nim přidal; přežili prý proto, jak řekl jejich kapitán, že je svatá krev ze zabitého draka ochránila před dračím ohněm.

To si musím zapamatovat, pomyslel si král. Odvedl svou vyčerpanou armádu do hlubokého údolí, chráněného vysokými útesy.

„Velký králi, nebudeme tu v pasti?“ zeptal se jeden z generálů.

„Jen pokud nepřežijete bitvu.“ Ta otázka krále rozzlobila, ale nebyl čas generála zpacifikovat. Někdy musí trest za opovážlivost počkat, dokud nebudete v bezpečí.

Za ostrým ohybem kaňonu dal král rozkaz zastavit. Zbyla mu asi třetina armády, a dvě balisty, dohromady se sedmi střelami. I když střely dokázaly proniknout šupinami obyčejných draků, na šupiny dračích praotců nestačily. Ale poznal, že zranitelné místo praotců jsou oči. A zbyl mu celý oddíl čarodějů.

Někdy, když navštívil rodnou horu, nebo letěl nad vodní hladinou, vzpomínal na Ugina. V srdci se snažil věřit, že ho zabil a zničil neviditelný vítr, dílo čaroděje. Protože kdyby to tak nebylo, byl by Ugin jen obyčejný zbabělec, který Nicola opustil ve chvíli, kdy ho nejvíce potřeboval. Nicol nedokázal uvěřit, že by se Ugin zachoval tak slabošsky. Po generace se snažil spolu s čaroději své říše zopakovat nebo objevit magii, která by vypadala jako ta, ve které zmizel Ugin. Zatím bezúspěšně, i když se čarodějové naučili ničit i obrovské balvany.

Takže měli šanci, pokud každý udělá to, co má, v pravý čas.

Mezi stěnami kaňonu se ozval řev. Zem se otřásla, jak dosedlo mohutné tělo.

„Čekat,“ napomenul král své nervózní vojáky. „Čekat.“

Objevil se Lividus.

Balisty vystřelily přímo na něj. První se neškodně odrazila od jeho ramene, a druhá uvízla mezi šupinami na jeho přední noze. Se smíchem ji setřásl a vzhlédl.

Na kaňon padl stín, a snesl se Ravus.

„Teď!“ vykřikl král.

Čarodějové vyslali ničící kouzlo. Ravus byl zasažen neviditelnou vlnou a rozpadl se na kusy. Ostré šupiny se snesly k zemi. Polovina čarodějů zemřela, rozsekaná úlomky kostí a šupin.

Art by: Even Amundsen

 

„Rave!“ vykřikl ve vzteklém žalu Lividus, a spálil svým dechem balisty ve chvíli, kdy vystřelily další střely. Síla jeho dechu střely odhodila ke stěnám kaňonu, a mladý král zůstal sám, se zbytkem čarodějů, spálenými balistami, a vojáky zadního voje, prosáklými dračí krví.

„Tohle tě Arcades neučil,“ vykřikl Ugin v poslední chvíli jeho života, když zuřil nad Nicolovým pokusem ovlivnit mu mysl. Dotek mysli na draky nepůsobil, alespoň si to Nicol tehdy myslel. Ale možná, že nepůsobil jen na Ugina.

Dívaje se na Livida, věděl, že má už jen jedinou střelu, a jedinou šanci.

„Ted zemřeš, ty červe,“ zasyčel Lividus.

„Bratránku!“ vpil se Nicol do Lividových očí a zastínil mu srdce temnými obavami. „Nedivím se, že tě Vaevictis poslal. Věděl, co by riskoval, a tak poslal tebe a Rava. Dělá to přece pořád, ne?“

Lividus zaváhal, a král pokračoval.

„Letí v čele jen tehdy, když mu nic nehrozí. Nemáš jeho vlády už po krk? Jeho panovačných, despotických způsobů? Je jeho vina, že jsou Ravus a Rubra mrtví. Vy tři jste ho přece chtěli sesadit, ale on vás donutil poslouchat. Co bude teď, když jsi mu zůstal na pospas sám? Vaevictis se tě vždycky bál, protože ty jediný jsi tak velký jako on. To proto tě tak drží na uzdě. Já ti pomůžu, když budeme spolupracovat.“

Jeho mysl byla jako otrávená střela, kterou zabořil hluboko do Lividovy doutnající nenávisti. Bylo to snadné, jako s lidmi. Jeho bratránek byl silný, ale mysl měl slabou.

„Letí sem! Jestli na něj zaútočíš, já se svými čaroději také. Zbavíme se ho jednou provždy.“

Vaevictis se objevil, Lividus na něj s řevem zaútočil. Vaevictis to pochopitelně nečekal, a první úder ho překvapil. Z ramene mu vyprýštila krev. Zuřivě útok oplatil, a udeřil ranou, která by krále daleko odhodila. Jenže Lividus byl stejně velký jako Vaevictis. Úder jím jen otřásl, brzy se vzpamatoval a úderem ocasu a ohnivým dechem opět zaútočil.

„Teď,“ řekl král zbylým čarodějům.

Opět vyčarovali ničící kouzlo, ale buď proto, že draci byli dva, nebo proto, že čarodějů už bylo jen šest, kouzlo nebylo dost silné. Oba draci se jen zapotáceli.

Ale oba zavyli bolestí, myslíce, že je zasáhl ten druhý.

„Zrádče!“ křičel Vaevictis a vrhl se na Livida stejně jeho tehdy v Arcadově říši ten mladík na svého bratra.

Oba draci se do sebe zuřivě pustili, až se celý kaňon otřásal.

Pomsta byla sladká. Ale vítěz, ať už to bude kdokoli, bude stejně silnější než mladý král.

A král ustoupil. Předtím ovšem zabil všechny vojáky ze zadního voje. Nemohl dopustit, aby se tajemství dračí krve dozvěděl kdokoli jiný. Čaroděje nechal žít, aby vykouzlili ochranný opar, který je ukryl, než se dostali z kaňonu, ale pak je zabil, aby se nikdo nedozvěděl, že existují větší a silnější draci než on.

Král přemítal o tom, co se naučil. Chamtivost a závist se nevyhýbá ani těm nejklidnějším srdcím. A draci jim podlehnou stejně snadno jako lidé, když je v nich dokážete rozpoutat.

Vaevictis nebo Lividus po něm půjdou, to si byl jistý, takže svého bratrance potřeboval zaměstnat.

Místo toho, aby se vrátil do svého království, letěl do hor, hledaje potomky Livida, Rava, a Rudra. Jaké hrozné zprávy pro ně měl! Vaevictis se obrátil proti svým vlastním bratrům. Jaká hanba! Určitě bude chtít zahubit i jejich potomky.

Potěšilo ho, jak snadné to bylo. Do svého království se už nevrátil. Tohle bylo mnohem zajímavější. Cestoval od jedné dračí říše ke druhé, aby zasel sémě sváru. Vyhledal Palladii-Mors. Ta si ho pamatovala, a na uvítanou ho praštila do hlavy. Pak ale potěšeně poslouchala, jak je Vaevictis teď zranitelný.

Ach. Jak jen sladká ta pomsta byla.

To, co se dělo v dalších letech, si vyprávěli jen poděšení uprchlíci, choulící se u ohýnků, neboť celý svět zachvátila hrůza a chaos.

Draci z jednoho klanu zaútočili na klan svých bratranců. Bojovali nad zasněženými vrcholky hor, spár proti spáru, plamen proti plamenu. Z nebes padalo spálené maso. Na útesech se tříštily kosti. Draci, jejichž touhu po boji teď nemohlo ukojit nic, zabíjeli své druhy a hodovali na jejich mrtvých tělech.

Chamtivost a závist jsou tím větší, čím více se posilují. Čelisti chtěly větší sousta, spáry sahaly po vzdálenější kořisti.

Draci obrátili svůj zrak na pole a stáda lidí. Někteří chtěli lidi lovit, jako lovili divou zvěř. Jiní je chtěli chovat jako dobytek na porážku. Jen několik draků chtělo lidi učit a chránit, ale ostatní to považovali za nevděčnost a nerozuměli jim. Dokonce i chytrý Chromium Rhuell se raději ukryl, jak před lidmi, kteří ho nenáviděli, tak před draky, kteří jím opovrhovali.

Chamtivost nezadrží žádná klec. Závist neudrží žádný řetěz. Obě rostly a rostly, posilované touhami a hněvem, a draci stále neměli dost. Jejich hlad neslábl.

Art by: Adam Paquette

 

Draci přeletěli moře a oceány, nalezli nové země, kde se mohli živit. Ale když jim i ty vzdálené končiny byly příliš těsné, rozhořel se boj. Každý z draků měl tehdy svou vlastní armádu, bojující pod jeho zástavou, ať už ze strachu, nebo z úcty. Čarodějové, snažící se nalézt zdroj dračí moci, jim ochotně nabízeli své služby, neboť od počátku věků nebylo mocnějšího tvora nad draka, a do konce věků ani nebude.

Nakonec i Arcades Sabboth, který válkami a bojem pohrdal, a snažil se žít v míru a pokoji, vytáhl do války, když se v jeho mysli probudila podivná myšlenka.

Ostatní nerespektují tvou říši ani tvou moudrost. Zničí tě, pokud je nezničíš ty dřív.

I Arcades vytáhl do boje proti vzdáleným pevnostem, ovládaným jeho vzdálenými příbuznými. Když pevnosti dobyl, pozabíjel je, z jejich kostí vysál morek, a rozlámané shodil do moře, které je rozemlelo na jemný písek a rozneslo na všechna pobřeží světa.

A tak války zuřily, a jen jeden z draků zůstal věrný těm, kterým vládl. Nezapomněl na slib, který dal svému bratru: nebude zákon jiný pro lid a jiný pro nás. Měl by být jen jeden zákon.

A bude jen jeden zákon.

Tae Jin zmlkl, zíraje na zem, jako kdyby zapomněl, co říkal, a i kdo je.

Atarka zdvihla hlavu. Z tlamy odpadávaly kousky masa. Spolkla játra a srdce, a z kostí odtrhla maso. Přední nohy měla pokryté slizem z vnitřností, které vyrvala z břicha Ojutajova draka. Rozevřela tlamu a ukázala obdivuhodnou sbírku svých zubů, a pak ji se sklapnutím zavřela a rozesmála se.

„Je jen jeden zákon: jíst. Tohle bylo dobé jídlo. Cizince si můžete nechat.“

Dračice vyskočila a s tlukoucími křídly vzlétla. Větrný poryv všechny srazil na kolena. Odletěla na severovýchod, ke Qal Sisma, a brzy zmizela z dohledu.

„Má hlava.“ Tae Jin se zhroutil k zemi, jako kdyby měl kosti z rosolu. Jednu chvíli stál, a vzápětí seděl, hlavu v dlaních.

Naiva přiběhla k němu, ale Babička u něj byla dřív a mávnutím ji zahnala. Klekla si k němu, vzala jeho hlavu do dlaní a pohlédla mu do očí. Z toho, co spatřila, svraštila čelo.

„Vnímáš mě, Tae Jine?“

„Ano… jen mě šíleně rozbolela hlava, a vidím rozmazaně.“

„Co to bylo za příběh, byl jako Uginův, ale přitom ne od něj.“

„Nevím, chtěl jsem vyprávět příběh o posledních dnes Shu Yuna. O jeho setkání s chány a o tom, jak byli poraženi draky.“

„Na to si vzpomínám docela dobře.“

„Myslel jsem, že takový příběh o vítězství ji potěší.“

„Odkud tedy znáš tenhle příběh?“

Protřel si oči, a pak opatrně vstal, jako by si nebyl jistý, jestli ho nohy unesou. „Ten příběh… jako by mi někdo šeptem říkal. Možná mi ho vyprávěla má matka, když jsem byl hodně malý, a nevzpomněl jsem si na něj až doteď.“

Babička vstala. „Tohle je zlověstné. Kdysi dávno mi podobný šepot radil změnit celý Tarkir. A já ho poslechla. Uginova smrt tak částečně padá na mou hlavu. Možná, že vize tvého mistra i Větrného lidu nepřišla od Ugina. Ale pokud ano, je o to důležitější rychle se dostat k Uginovu hrobu. Ale nejdřív musíme uctít Darka za jeho lovecký um a hrdinné přijetí smrti.“

Ainok Tracker | Art by: Evan Shipard

 

Vytáhli ainokovo zkrvavené a potrhané tělo ze zbytků po Atarčině hostině. Jeho nůž a amulety pečlivě zabalili, aby je vrátili jeho soukmenovcům. Věci z jeho vaku si rozdělili mezi sebe. Byly příliš cenné, než aby je tu zanechali. Potom, podle zvyku ainoků, položili jeho tělo na zem a okolo utvořili kamenný kruh. Každý pronesl modlitbu a vzpomínku, jen obyčejně, nic obřadného. Každá duše zamířila do říše předků, a protože byl vždy čas dalšího lovu, to jediné, co mohli potomci pro své předky udělat, bylo žít a lovit dál, rok za rokem, generaci za generací.

„Jeho duše půjde před námi, do nenapsaného,“ řekla Babička, když na jeho hruď položila velký kámen, na připomínku povinností ke kmeni, které každého člena tíží a zavazují. Slunce, také součást kmene, bude dohlížet na to, aby ptáci, zvěř, i brouci jeho smrtelné tělo pohltili.

Odstoupila. „Jste připraveni?“

Naiva se rozhlédla. Samozřejmě, že byli připraveni, kopí a nože v rukou, vaky na zádech. Kmen byl vždy připraven.

„Musíme se dostat k Uginovu hrobu před další bouří.“

Babička je vedla dál od skal a zbytků obou padlých draků. Nad hlavami jim kroužili supi, čekající na svou chvíli. Za nějakou dobu dorazili k Fecovi, který se k nim připojil.

Naiva pozorovala oblohu. Na jihovýchodě se kupily mraky jako divoké stádo. Vycházející slunce ozařovalo tundru. Daleko před nimi, na okraji horského masivu, se tyčila podivná, spirálovitá skála, ostrá a klikatá. Jednu chvíli Naivě připadala tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se jí.

„Myslíš, že se blíží další bouře?“ zeptala se Babičky.

„Myslím, že už je tu.“

>>> Kapitola VI. >>>

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď