Magic Story: Ach, ty konce

RealmsUncharted

Chtěli jste, aby Orazcu nakonec zabralo císařství? Jestli ano, tak nemusíte číst dál, ale jestli ne, můžete si vybrat… Volný překlad flavor článku ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ach, ty konce…

(Rivals of Ixalan — epilogy)

Magic Story

R&D „vypravěčský tým“

21. 2. 2018

 

<<< Kapitola VI. — Šalba a klam <<<

Lidé rozhodli, že Sluneční císařství získá Orazcu pro sebe. Ale zbývaly ještě tři další možnosti, takže…

Počtěte si:

 

POSLOVÉ ŘEK

Crashing Tide | Art by Carmen Sinek

 

Tishana sledovala, jak Huatli na jedné z hlav Prastarého mizí v dáli.

Dunivé kroky dinosaura pomalu slábly, až nakonec utichly docela. Tishana osaměla.

Rozhlédla se po městě.

Zářilo, jistě, protože bylo koneckonců ze zlata, ale teď, docela prázdné, se zdálo útulnější. Tishaniny kroky se rozléhaly po prázdných ulicích a náměstích. Ve večerním vzduchu se chvěly částečky prachu, a v pustých ulicích, táhnoucích se městem jako tepny, občas zazpíval zbloudilý pták.

Byla by přece škoda zanechat město pusté.

Tishana přemýšlela. Nesmrtelné slunce zmizelo, ale vzpomínka na něj tu zůstávala. Orazca byla stále městem tepajícím magickou mocí. Každá dlaždice ulic, každá cihla domů vyzařovala prastarou energii. Tishana znejistěla.

Slunečnímu císařství stále vládne Apatzec Intli III. Huatli si byla jistá, že tu existuje šance na mírovou smlouvu, ale Tishana tak optimistická nebyla. Lidé byli nestálí a vrtošiví. Chyběl jim cit pro rozhodování. Dávali přednost vznětlivosti před spolehlivostí. A nejhorší na tom bylo, že jim to procházelo. Celé jejich dějiny byly jeden opovážlivý čin za druhým. Jen vyjít s nimi bylo vyčerpávající.

Možná kdysi Orazcu vybudovali, ale teď jim už nepatřila.

Tishana zapátrala po vláknech moci, proudících ztichlým městem.

Byla všude. Křižovala se a proudila od špiček těch nejvyšších chrámů až po cimbuří na nejvzdálenějších hradbách. Zasahovala i do řeky, která se vinula městem jako had, a Tishana vycítila, že právě díky řece dosahuje moc Orazcy z jednoho konce města až na druhý.

Tishana vyslala do vláken signál, směrem k elementálům, stojících u vstupních bran města. Signál, aby se postavili na stráž a zabránili vstoupit komukoli, kdo není z merfolčího lidu. Cítila, jak elementálové poslechli.

Tishana se usmála. Dnešní noc povolá ostatní Tvůrce. Přijdou do Orazcy, pocítí moc města, a dojdou k rozhodnutí. Sluneční císařství sice Orazcu vybudovalo… ale země, na které stála, patří jim. Usadí se tedy zde, a řeka samotná jim jejich nárok potvrdí. Tishana město neopustí, dokud se k ní nepřidají všichni z rodu Velestromu. A vymyslí mu nové jméno. Už to nebude Orazca, ale Město zlatých vod.

Koneckonců, to, co byla pravda po tisíciletí, zůstává pravdou stále.

My tu byli dřív.

SOUMRAČNÁ LEGIE

Martyr of Dusk | Art by Greg Staples

 

Vona kráčela za Svatou Elendou a Mavrenem, a mračila se.

Elenda kráčela mlčky, vyzařujíc božský hněv, a ignorujíc Mavrenovy neutuchající prosby o milosrdenství. Ten pitomec kňučel celou noc, jako ubohé štěně, žadonící o lásku svého pána.

K pláči, pomyslela si Vona.

Zastavila se. V uších jí zněl zpěv nočních ptáků, a do nosu pronikala všudypřítomná vůně lesní půdy. Takřka vše v téhle divočině Vonu odpuzovalo, ale nemohla si pomoci a cítila, že ještě nenadešel čas návratu. Nesmrtelné slunce zmizelo, ale Orazca zůstala. Bylo to město stvořené ze zlata. Přece ho nemohou nechat nehlídané.

„Vono,“ zavolala ji Elenda.

Vona se vrátila do přítomnosti. Snažila se o výraz alespoň připomínající uspokojení. „Ano, Svatá Elendo?“

„Jsi zamyšlená. Mluv, co tě trápí?“

Vona zaskřípala zuby, až si špičákem roztrhla ret. Z pachu vlastní krve jí zakručelo v žaludku.

„Nevrátím se do Torrezonu s prázdnýma rukama,“ řekla.

Marven Fein překvapeně ztuhl. „My se přece nevracíme s prázdnýma rukama,“ namítl. „Nalezli jsme Svatou Elendu.“

No to je tedy úlovek, pomyslela si Vona.

„Měli jsme získat Nesmrtelné slunce. Královna Miralda nás vyslala na dobyvačnou výpravu, a my se z ní máme vrátit se staženým ocasem?“

„Jdi tedy,“ odpověděla mírně a zamyšleně Elenda. „Jestli opravdu chceš, jdi a zaber Orazcu. Já se vracím na východ.“

Svatá Elenda se otočila a beze slova vykročila k pobřeží, Mavren Fein cupital za ní. Oba brzy zmizeli v noční tmě.

Vona byla zároveň ohromená a nadšená. Usmála se, zuby potřísněné vlastní krví, a vyrazila zpět k Orazce.

Celou cestu zpět se smála. Když dorazila do města, měsíc jasně svítil na obloze, a jeho stříbrné světlo se odráželo od věží a vížek města, koupajícího se ve světle hvězd.

„Je moje!“ vykřikla Vona, chichotajíc se, jak se její hlas odrážel ozvěnou od zdí a ulic prázdného města.

Zlato v měsíčním světle vypadalo jinak. Jeho sytě žlutá barva zmizela, a místo ní tu byla jen bledá kovová záře. Voně se to ovšem líbilo mnohem víc.

„Řeznice královnou!“ smála se hlasitě, a v odpověď se ozvalo vzdálené zařvání.

Vona se zarazila. Něco tu bylo. Něco velkého se kráčelo městem.

Ale co na tom záleží. Město patřilo jí! Orazca patří Soumračné legii!

Vona došla až na centrální náměstí a upřela oči k noční obloze, na ty samé hvězdy, které teď vidí královna Miralda. Široce se usmála, když si vzpomněla na všechny ty, které zabila, aby se dostala až sem. Pak jí napadlo, že tady, přímo v Orazce, nikoho nezabila. To je ale škoda.

Něco zaburácelo přímo za ní.

Vonin úsměv zmrzl. Otočila se a jediné, co dokázala udělat, bylo zalapat po dechu.

Přímo nad ní stál ohromný dinosaurus, jeho zuby byly delší než její prsty, a jeho drápy ostřejší než její meč. Z tlamy mu ukáply sliny přímo na její přilbu.

Než dinosauří čelisti sklaply, Vona ani neměla čas vykřiknout.

A Orazca opět utichla.

NEOMALENÁ KOALICE

Fanatical Firebrand | Art by Wayne Reynolds

 

„POMSTA! ZÁCHRANA A POMSTA!“

Malcolm se s Pumpkou vznášel vysoko nad městem, a snažil se v letu vyhýbat všem špičatým věžičkám.

„NAJÍT KAPITÁNA,“ křičel Pumpka do Malcolmova ucha. Goblin se držel Malcolmovy hlavy, seč mohl.

Oba jen před malou chvílí slyšeli Jacova slova. Kdyby Malcolm Jace neznal, byl by si pomyslel, že mu lže. Jenže věděl, že Jace je opravdu mizerný lhář.

„Kapitán říkala, ať ji necháme jít, Pumpko. A Jace říkal to samé.“

Pumpka na chvilku ztichl. Pak ukázal dolů, na několik jejich nepřátel, kteří pomalu opouštěli město, každý zvlášť.

„Orazca prázdná,“ řekl. „Všichni šli domů.“

Malcolmovi poskočilo srdce. „Všichni…?“

„Až na nás,“ zakřenil se goblin.

„Až na nás…“

 

TÝDEN POTÉ

V Azorově svatyni byly řady stolů, praskajících pod vahou jídla a korbelů s pivem, a osazenstvo hodovalo, hrálo karty, a zpívalo pirátské písně.

Tucty členů posádky Bojovné se smály a radovaly, a ve svatyni se až ke stropu tyčily hromady nashromážděného zlata. Ten podivný, jakoby kočičí pach už byl téměř neznatelný, přehlušený mnohem výraznějším, pirátským. Pod otvorem ve stropě byl hlavní stůl, kde zlatem ověšení piráti připíjeli sobě navzájem.

Jedna z pirátů vzhlédla od hromady zlata. „Spolucísaři jsou tu!“ zavolala.

Zbytek osazenstva nadšeně vykřikl, když do svatyně vešli Malcolm a Pumpka. Pohlédli na shromážděné piráty, a pak na sebe navzájem.

„Dáš si se mnou pivo a karban, spolucísaři Pumpko?“ zeptal se Malcolm.

„Jo, spolucísaři Malcolme!“ zašklebil se goblin, a vykřikl na celou svatyni, „ZLATO A PIVO A KARBAN!“

Celá síň vybuchla nadšením, které se rozléhalo zlatými zdmi do celého města.

>>> Návrat na Dominarii >>>

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď