Ikoria: Přervané pouto – shrnutí, část první

Milí kamarádi, jak jsem slíbil, dnes zahajuji sérii článků (dva či tři), ve kterých shrnu děj e-booku Přervané pouto, kterým se Wizardi po debaklu s Therosem vracejí k doprovodným krátkým knihám.  Jak se to tedy seběhlo s Lukkou, Jirinou a všemi ostatními? Čtěte a dozvíte se!

 

 

 

 

 

 

Kniha Přervané pouto je rozsahem poměrně nevelká, něco málo přes sto stránek, kratší než Zmatečná výprava k Eldraine od Kate Elliott. Autorem je Django Wexler, jehož prequel k Válce jisker strčil s přehledem samotnou Weismanovu Válku do kapsy.

Než s knihou začnu, nemohu nezmínit samotné karty a to, co je prezentováno na nich. Když to vezmu popořádku, člověk čerpající jen z karet může vnímat asi toto:

 

Lukka v rámci plnění povinností (to jest obrany Drannithu a zabíjení potvor) potká okřídleného tygra.

Patagia Tiger

Lukka se podíval z hradeb a viděl nikoli bestii hodnou zabití, ale drsný druh krásy.

Lukka se s tygrem namísto zabití skamarádí. A dokonce si, očividně, namaluje na obličej vzor podle něj.

Tentative Connection

Lukka je vypovězen z Drannithu, stává se vyhnancem.

Sanctuary LockdownLukka, Coppercoat Outcast

Po jeho stopách jdou zabijáci, zachrání jej Vivien.

Thwart the Enemy

„Vaše kořist je nyní pod mou ochranou. Zmizte. “ -Vivien Reid

 

Lukka a tygr bojují bok po boku, spojeni mystickým poutem, jak se na Ikorii stává.

Go for Blood

 

Some things happen. Nějakou záhadou se Lukkův tygr dostane do spárů generálu Kudrovi a ten s ním naloží jediným způsobem, jaký považuje za správný.

Heartless Act

Lukka se nějakým způsobem rozhodne použít monstra k pomstě.

Weaponize the Monsters

Vivien společně s poutači „vede“ útok, ale netušíte kam a proti komu.

Lead the Stampede

A to je všechno. Více se nedozvíte.

Už nyní vám mohu říci, že minimálně polovina věcí byla jinak, a část té druhé se sice udála, ale v jiném kontextu, než tušíte. Jediné karty, které opravdu odpovídají ději knihy, jsou Thwart the Enemy a Heartless Act.

Ale dosti tlachů, pojďme na to.

 

Přervané pouto

Autor: Django Wexler

Zpracoval: Jan Adam

Kapitola 1

Kapitán Lukka, velitel jednotky Měděplášťů, drannithských obranných sil, se svou jednotkou patroluje nejzazší okraje drannitských ochranných kruhů. Nyní už jsou daleko za hradbami, na hranici perimetru Čtvrtého kruhu přecházejícího v otevřenou krajinu. Najdou ovci s odstraněným vrškem lebky a sežraným mozkem, nic víc. Jasně tedy usoudí, že mají co dělat s noční můrou.

Seržantka Epha, drobná blondýnka schopná zlikvidovat útočícího divočáka prostým nožem, je jeho pobočnicí. Stopy noční můry vedou k Drannithu, hlouběji a směrem k Třetímu kruhu, kde už žijí zemědělci a dřevorubci. Je nutno ji zarazit. Lokální jednotky si s ní neporadí. Naštěstí je tu jeho oddíl, oficiálně První Speciální Zásahová Jednotka, zkráceně Speciálové. Kromě něj a Ephy jej ještě tvoří sniperka Nik vyzbrojená těžkou kuší a dvojčata Gedra a Gox, bratr se sestrou, oba dvoumetroví a oba vyzbrojení obřími zubatými meči. Všichni jsou oděni v těžkých kožených kabátech s měděnými knoflíky, které jim propůjčily jejich přezdívku, a na rameni mají zářící zelené krystaly.

Společně připraví léčku. Epha je specialistka na pokládání pastí. Lukka slouží jako návnada, dvojčata jako záloha. A je to tak dobře, noční můru se podaří přilákat, ale díky nepřirozeně ohebnému tělu se z pasti vykroutí. Týmová práce ale slaví úspěch a bestie je zlikvidována.

Lukka a jeho tým se vrací domů. Mají nárok na 4 dny dovolené, a hodlají je do sytosti využít.Procházejí Třetím kruhem, pak hranicemi s Druhým, které už tvoří kamenná zeď s varovnými  krystaly. V Druhém kruhu je veškeré místo věnováno pěstování plodin a chovu zvířat, který živí město samotné. Následuje Sekundární zeď, hladká, šest metrů vysoká, široká aspoň pro čtyřstup, a obsazená už i těžkooděnci a mágy. Pak armádní a obranné komplexy, až k Městské zdi.  A pak Drannith samotný, z kamene a krystalů, postavený kolem Argalitu, největšího kdy nalezeného krystalu na Ikorii, který zároveň slouží jako varovný systém. A shodou okolností domov té nejkrásnější ženy na světě.

Tou je Jirina, dcera nejvyššího vojenského velitele Drannithu, vlastně jeho panovníka.

Nejkrásnější žena na světě se na něj právě dívala přes vršek půlměsícových brýlí. 

„Lukko, můžeš to prosím brát vážně?“

„Já to vážně beru,“ zaprotestoval Lukka. „Napsal jsem to-„

Jirina vzala papír ze stolu před sebou a přečetla: „‚Bylo to velký a černý a vymotalo se nám to ze sítě.'“ Tak nějak bych předpokládala, že kapitán Speciálů dokáže poskytnout více informací, než tohle.“

„Byla to noční můra. Víš, jak vypadají. Hromada rudých očí, ostnů, drápů, celkem…hnusné.“ Lukka se přehoupnul přes opěradlo židle a posadil se. „Záleží na tom?“

Jirina je ale toho názoru, že mají o svých nepřátelích vědět co nejvíce. Je nervózní, čeká ji prezentace před otcem a radou města. Lukka ji ale obejme a začne svádět. Opravdu nemůže ten úkol na někoho delegovat? Vrátil se, těšil se na ni a ona na něj určitě také. Nakonec se přísné generálově dceři dostane pod kůži a Jirina pošle pobočníka. Společně odcházejí do Jirininých pokojů.

Jirinino bydlení je sice dvoupokoják odpovídající její pozici kapitána posádky, ale úplně na vrchu věže, a poněkud prostornější. Dokonce i se skutečnou postelí. Lukka se ráno probudí a čeká, až se jeho snoubenka vzbudí. Pak přemýšlí o jejím otci, muži doslova ze železa. Přijde mu neuvěřitelné, že kdysi dokázal najít vůbec čas na to zplodit dceru. Ale ještě že tak.  Ranní siestu jim ale přerve ostré zaklepání…

O chvíli později už je Lukka se svým týmem v malé briefingové místnosti. Epha má kruhy pod očima a ostatní protestují. Nicméně situace je vážná. Do Druhého kruhu v noci něco proniklo. Vyhlo se to střelám z balist a uhnízdilo se to v zemědělském stavení. Z dvaceti vojáků vyslaných sektorovým velením se vrátili dva. To jeho lidi přivede k pozornosti.  Neví se přesně, co to bylo, ale zcela jistě letec, a pravděpodobně kočka.

Za dvacet minut jsou u brány, pak na cestě, a zakrátko u farmy. Kolem leží rozházená těla nebohých Měděplášťů.  Jelikož jde o letce, jdou na to zblízka. Nesmí mu dovolit dostat se do vzduchu. Nikde po něm není ani stopy, zaujmou tedy pozice kolem jednotlivých budov. Lukka pak odšpuntuje lahvičku od alchymistů, s lákadlem.

Pak to jde ráz naráz. Najednou zeď pukne, probořena obří tlapou, která rozpáře nebohého Goxe. Gedra zařve vzteky. Tlapa zmizí a skrze střechu exploduje ven nestvůra. Je to obří kočka, větší než ta noční můra, s rudohnědo-bílým kožichem a kožnatými křídly. Hbitě se vyhne řvoucí útočící Gedře, srazí ji na zem a roztrhne jí hrdlo.  Je neuvěřitelně rychlá.

Epha ji bodne do boku a snaží se ji nalákat vstříc položené pasti – ale kočka si pasti nějakým zázrakem všimne a důsledně se jí vyhne. Nik kočku zasáhne těžkou šipkou z kuše, ale než stihne znovu nabít, jako blesk rychlý netvor po ní skočí. Nik uběhne jen pár kroků, než ji bestie chytí jako myš, zatřese s ní a zlomí jí vaz. Pak se obrátí na Ephu.

Lukka zařve a kočka obrátí pozornost k němu. Zakřičí na Ephu, ať utíká.

Jirino, promiň mi to.

Bestie se na něj vrhla, křídla roztažená, obří drápy tasené. Lukka se jí vrhl vstříc, meč připraven k ráně.

A pak –

– záblesk zeleného světla.

 

Kapitola 2

Lukka cítil…

Hlad, zabil ty dvounožce, ale chutnali odporně, samá chrupavka a kost, 

Bolest, ocelovou šipku trčící z jeho ramene,

-a nejvíce ten tlak,  rudé světlo v jeho mysli, nutkání dělat, co by jinak nedělal, jít na místa, kam nechce, čelit nebezpečím, kterým nechce čelit, cizí příkaz – 

znič město, rozboř zdi, zbourej věže, rozmlať krystaly, zabíjej dvounožce, nič, nič, znič – 

Otevřel oči a zařval.

****

Jirina spěchá do lazaretu. Lukka se probudil a oni pro ni poslali. Něco je ale špatně. Lukka se nezdá být vážně zraněn, ale v pokoji je přesto více lidí, než by mělo, zejména příslušník Kouzelnických oddílů a poručice z generálovy posádky. Prý mají z Lukky dostat, co se stalo. Lukka sám nic neví, a rád by věděl, co se stalo s jeho týmem.  Jirině se podaří dostat ven doktory, ale poručice zůstane.

Lukka pak vypoví, co se stalo. Poručice neustále zapisuje. Zejména když řekne, že kočka byla rychlejší a hlavně chytřejší, než cokoli, co zatím potkal. Když se dostane k momentu, kdy poslal Ephu pryč (aby aspoň někdo přežil a varoval ostatní), zarazí se. Pak se stalo něco, co mu nedává smysl. Poručice mu pokyne, ať to řekne. Lukka se přizná, že se jejich mysli asi propojily, cítil,co cítí kočka, a ona zřejmě jeho pocity.

Sakra, sakra, sakra!!! Jirině zcela vyschlo v krku. 

Když narazil na nutkání zničit Drannith, pokusil se zatlačit proti tomu, a něco jakoby prasklo. Nestvůra se pak stáhla a zmizela.  Ale více neví, ztratil vědomí.

Jirina mu říká, že Epha přivedla pomoc, a pak jej v bezvědomí přinesli sem. Poručice zaklapne notes a poděkuje mu. Shoduje se to s tím, co viděla Epha. Mezi Lukkou a kočkou se vytvořil most ze zelené energie, trval pár minut, a pak zmizel. Lukka omdlel a kočka ulétla pryč.  Na Jirininu argumentaci, že otci odreportuje sama, jen rychle odtuší, že ji generál přikázal zpravit jej osobně a zmizí.

„Co se tady u všech bohů děje?“ dožadoval se Lukka?

„Později,“ odpověděla. Nahnula se k němu a políbila jej, on po chvíli váhání opětoval a chytil ji za ramena. „Promiň, Lukko. Teď není čas na vysvětlování. Miluju tě.“

„Jirino!!!“

Ale to už mizela ve dveřích ven. 

Jirina zná cesty v citadele lépe než kdo jiný, takže se jí podaří být u otce skoro o pět minut dříve, než poručice. Je to ale jedno, protože plukovník Bryd, otcův pobočník, ji tam se sotva skrývanou jízlivostí nepustí, zatímco zakrátko dorazivší poručici ano. Za chvíli jí generál dovolí vstoupit.

Rozhovor se záhy stočí na to, co se stalo Lukkovi. Generál konstatuje, že to je další případ té nové infekce, co se na Ikorii objevuje – případy lidí, kteří navázali magické pouto se zvířaty. Pak se u nich, co hůře, vyvíjejí sympatie. Někteří dokonce odejdou s nimi žít do divočiny. Věděl, že je jen otázkou času, kdy to dorazí do Drannithu. A nedovolí, aby se to tady rozšířilo.

Jirina namítá, že snad Lukku zná. Proč by zrovna on měl být neloajální? Snad by to šlo i nějak využít, že umí komunikovat s-

„Žádné snad,“ zavrčel Kudro, „A žádná komunikace. Není s čím komunikovat. Ty zrůdy nechtějí nic než zničit lidstvo. Nesmlouvají.  A jediné, co je drží zpět, je železná vůle a odvaha našich lidí, každého jednoho Měděpláště. Nejsme Lávobřeží, schovaní v díře. Nejsme Nebekryt, vznášející se a ulétající před bojem. My jsme Drannith, a čelíme krutým pravdám.“

Pod rukou mu vykukoval papír, nadepsaný „příkaz k zadržení kapitána“

Jirina mu hleděla upřeně do očí,

„A krutá pravda zde je, “ pokračoval, „že kapitán Lukka je kompromitován. Nenech emoce zastínit tvůj úsudek. Nemysli si, že je to pro mne lehké. Měl jsem jej za jednu ze zářících hvězd Měděplášťů, a za pár let by z něj mohl klidně být můj nástupce. Ale to nás nemůže učinit slepými vůči nebezpečí, které představuje.“

„Není žádný důkaz, že je pro nás nebezpečím!“

„Kromě jeho spojení se zcela novým typem doposud nespatřeného extrémně nebezpečného monstra?“ řekl Kudro. „No tak, kapitánko.“

„Otče,“ Jirina sotva dokázala polknout svůj hněv. „Prosím.“

„Když sis vzala na sebe poprvé tuto uniformu, “ řekl Kudro, hlas nízký a hrozivý, „souhlasila jsi s tím, že budeš žít jako Měděplášť, vázána stejnými pravidly, jako každý jiný. Mohu tě…občas strpět, když na to přijde, ale nebudeš  zpochybňovat mé rozkazy. Vyjádřil jsem se jasně?“

Dlouho je ticho, a pak Jirina odvětí, že rozumí. Kudro jí dá odpoledně volno. Na otázku na Lukku odpoví, že to nadále není její starost. A nebude, dokud si nebude jistý, že od něj nehrozí nebezpečí městu.“

Jirině dojde, co to znamená. Kdyby z něj chtěl udělat exemplární případ, nechá jej zatknout. To by ale znamenalo veřejný proces. Tohle je ale jiné. Chce, aby zmizel, a postarat se o to má Vnitřní bezpečnost.  Nebude Lukka, nebude problém.

Nechá ho zabít, a pak mi řekne, že to bylo pro dobro města. 

***

Jirina spěchá za Lukkou. Nenechá jej  jen tak umřít, ne kvůli tomuhle. Ví, že i kdyby otec okamžitě vydal rozkazy, nebudou u něj tak rychle, jako ona. Najde ho, naštěstí je sám.

Když ji Lukka spatřil, vstal z lúžka a zavrávoral, načež se opřel o zeď.

„Můžeš chodit?“ Pokud ne, pomyslela si, bude to velmi krátký útěk.

„Ano, jen se mi zamotala hlava. Už to přechází.“ Narovnal se. „Jirino, co se děje?“

Polkla. „Otec tě chce nechat popravit.“

„Co?“ Lukka sebou trhnul, jako by mu dala facku. „Cože?  To je – … nech mne s ním promluvit.“

„Není čas,“ řekla. „Dostaneme tě odsud.“

„Dostaneme-“ zamrkal překvapeně. „To je šílené. Nic špatného jsem neudělal.“

„Já vím, Lukko.“ Naklonila se k němu a políbila ho, zoufale. „Já ti věřím. Ale otec je strachy bez sebe. Musíme získat čas. Pak s ním promluvím.“

Lukka na ni hleděl, a pak jeho rysy ztvrdly, jak opět vklouznul do role kapitána Speciálů. „A co ty? Pokud teď uteču, bude vědět, žes mi pomohla.“

„Mám takový nápad.“ Jirina vytáhla z opasku nůž. „Jen dělej, co ti řeknu.“

***

„PUSŤ MNE!!!“

Jirina byla velmi přesvědčivá, až to Lukkovi dělalo problémy. Ženu, kterou miloval, držel v pevném sevření, nůž na jejím hrdle.

Spolu sestupují po schodech, ona hraje jeho rukojmí. Doktoři i bezpečnostní důstojníci ustupují. Lukkovi se trochu motá hlava. Pokud generála tohle nepřesvědčí, pak už nevím co. Jirina mu slíbila, že jakmile bude po všem, Kudrovi vše řeknou a vysvětlí mu, že ji nikdy skutečně neohrožoval. Do té doby bude ale zlostí bez sebe.  Lukka se s Jirinou dostane až k východu. Tam naposledy zařve, ať se ho nepokouší sledovat, načež Jirinu strčí zpět do místnosti a uteče.

Jakmile se dostane ven, řídí se Jirininými instrukcemi. On znal vždy jen vojenské cesty, ale ona byla doslova dítě Citadely. Od ní věděl, že se od lazaretu dá dostat do služebnických slumů, a z nich zase postupně nepozorovaně na hlavní třídy. Má na sobě svou uniformu, špinavou z poslední výpravy, ale lepší než nemocniční pláště. Když se blíží k Třetímu bulváru, napadá jej, jak rychle se asi Kudrovi podařilo rozšířit zvěst, že kapitán Měděplášťů zradil. Zakrátko zjistí, že se ulice hemží vojáky. Asi dosti rychle…

Tohle bude těžší, než jsem čekal.

Jirina původně chtěla, aby se nějakou dobu schovával v Drannithu, někde v opuštěném domě, než otci domluví. Ale podcenila rozhodnost a rozměr jeho reakce. Měděplášti byli všude, a nejen oni, ale i čarodějové a Vnitřní bezpečnost.  Navíc poslední dobou v Drannithu trávil minimum času, a nevěděl, komu může věřit.  To za hradbami to bylo jiné. Tam měl spoustu lidí, kterým jeho tým pomohl, a kteří mu pomohou nehledě na to, co uslyší z města. Může se schovat i v divočině, když na to přijde. Byla to hořká ironie – po dvaceti letech, co bránil Drannith, znal mnohem více právě divočinu, před kterou měl město bránit, než město samotné.

Zvolí si málo střeženou bránu z města. Za žádnou cenu nechce ublížit či dokonce zabít nějaké Měděplášťské dítě, co sotva nastoupilo do vojska. Tady je starý seržant, desátnice ve středních letech, a asi čtyři náctiletí ve špatně padnoucím brnění. Očistí si uniformu a jakoby nic kolem nich projde, pozdraví a pochválí je za jejich práci. Už si myslí, že to má za sebou, a míří k blízkým stromům. Ale pak si všimne, že jeden z mladíků cosi horečně šeptá seržantovi. Najednou po něm chtějí identifikaci. Lukka zkouší nasadit veškerou autoritu, ale mladík jej pozná. Ačkoli tvrdí, že to musí být mýlka, seržant po něm chce identifikaci o to více.  Lukka odmítá se slovy, že tady jde o byznys Speciálů a oni neví, s čím mají tu čest. Staří i mladí tasí. Už už se schyluje k boji, ale najednou mezi Lukku a vojáky vleti šíp, ze kterého se zhmotní zelený přizračný jelen.  A vzápětí druhý,  který stvoří obrovského divočáka.

Vypukne zmatek. Nad ním zazní zvučný ženský hlas. „Tudy!“ Lukka chvilku zvažuje, ale pak si všimnou, že zvířata vojáky jen děsí, a dělají mu volnou cestu. Nakonec dojde k závěru, že mu tajemný hlas nabízí způsob, jak se dostat z Drannithu, aniž by musel prolít krev kolegů. A rozhodne se nekoukat darovanému jelenovi na zuby.

Omluví se v běhu seržantovi a zamíří pryč, vstříc stromům a postavě v kápi, která tam čeká.

 

Pokračování příště

 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď