Ikoria: Přervané pouto – shrnutí, část druhá

Milí kamarádi, dnes pokračujeme shrnutím další části e-booku Přervané pouto. Kapitán Lukka, velitel drannithských Speciálů, naprosto nechápe, co se děje. Během pár dnů přišel bez vlastního přičinění o svůj tým, postavení, a domov, aniž by chápal, co se vlastně děje.  Jak to bylo dále?

 

 

 

 

 

 

Kapitola 3 

 

Jirina je předvolána před otce. Cítí na sobě oči všech, a nepochybuje o tom, že si příběh o Lukkově útoku žije vlastním životem, a že v ústech lidí už minimálně zmasakroval aspoň půl praporu elitních Měděplášťů a unikl těsně jen po epickém souboji s generálem samotným. Plukovník Bryd ji vítá se širokým, pololitujícím úsměvěm.

Generál se jí dotáže, zda je v pořádku, a pak přejde k věci. Lukkův útěk je pro něj jednak ztrapňující, a jednak kritickým rizikem pro Drannith, tvrdí.  Musí být lapen a přiveden zpět. Zná toho příliš (a příliš klíčové věci), kdyby se dostaly tyto vědomosti k monstrům, Drannith by mohl padnout.  Jirina namítá, že monstra nejsou natolik chytrá, aby toho využila.

Kudro se zachmuří. Ze severních končin přicházejí zprávy o stále podivnějších bytostech, které se zpěčují klasické pětitřídní klasifikaci – jsou mocnější, nebezpečnější a zejména chytřejší.  Jirina namítá, že o tom nic neslyšela. Kudro říká, že to nebylo třeba. Ale Lukkova příšera je jedna z těch nových, vykazujících prvky více tříd. Drannithští výzkumníci jsou si vědomi nového jevu – říkají mu „poutačství“  – kdy se tvoří vazba mezi člověkem a příšerou. Zdá se, že je spojena právě s novými hybridními typy, objevily se skoro společně.  A je jasné, že to je největší hrozba pro Drannith za staletí.

A proto posílá po Lukkově stopě bandu žoldáků/lovců. Po Jirině chce, aby je doprovázela – pokud si myslí, že její osobní vztah k Lukkovi nebude na překážku. Díky ní budou mít větší šanci Lukku přivést zpět. Jirina bez váhání přijímá.

**

Lukka a Vivien sedí u ohně. Po úprku skrze První kruh mají konečně šanci si promluvit. Zprávy o Lukkovi naštěstí nedosáhly tak daleko, a branou do Druhého prošel bez problémů.

Vivien se představuje jako „cestovatelka zdaleka“. Lukka si ji měří a souhlasí  – její oděv, styl, dokonce i luk z neznámého materiálu tomu odpovídají. Vivien říká, že ucítila před pár dny mohutný výboj přírodní energie, šla po jeho stopě, a to ji dovedlo až k Lukkovi.  Respektive, Lukka si našel cestu k ní, aniž by to tušil, on sám je této energie zdrojem. Vivien ví, že se mu něco stalo, a chce vědět co. Lukka odpovídá, že něco, co mu zničilo život. Ale nakonec jí vše vypoví.  Vivien nahlas přemýšlí, že o tomto místě ještě hromadu věcí neví. Lukku požádá, aby jej mohla chvíli doprovázet a studovat jej, a jeho pouto s divokou bytostí. Lukka s hořkým úsměvem souhlasí. Ale chce něco za to – Vivien podle svých slov dokáže vystopovat ono zvíře díky reziduím Lukkova pouta. A on jej chce najít.  Jako protislužbu jí zodpoví, co bude chtít. Vivien nakonec po chvilce váhání souhlasí. Prozatím.

***

Ráno posnídají Vivienino zelenino-houbové překvapení a vydají se na cestu. Lukka je ze své společnice ohromen – na jednu stranu se pohybuje v lese s grácií a zkušeností, jakou nikdy neviděl, na druhou stranu se jej občas ptá na věci, jejichž neznalost by byla hanbou i pro čerstvého rekruta, nemluvě o věcech, které ví v Drannithu každý, včetně dětí.  Ptá se na monstra, na krystaly, zda spolu souvisí. Pak Lukkovi vysvětluje, že „u nich“ jsou zvířata víceméně neměnná, každé svého druhu. Ale tady? Jejich aspekty se míchají, někdy se v průběhu života mění. Příliš mnoho predátorů, málo kořisti, každý lovec unikát – pro Vivien je Ikoria vlastně jeden velký paradox.

Lukka najde předsunutou stanici Měděplášťů, kde nafasuje novou uniformu, zásoby a mapy.  Pak vyrazí dále.  O pár mil dál narazí na první problém. Lukkův krystal na rameni začne blikat a vibrovat.

Zakrátko je problém zde – v podobě šestinohého obřího dravého dinosaura. A oni jsou jen dva. Vivien říká, že bestii zadrží, aby mohl Lukka udeřit. Lukka se nevěřícně ptá, JAK ji chce zadržet. Ale to už letí šíp z Archoluku a zhmotní se přízračný obří chlupatý tvor se sloupovitýma nohama a mohutným chobotem. Přízračný mamut a Lukka dinosaura skutečně odrazí a ten se  zraněn odkulhá pryč. Lukka jej chce následovat a dorazit, což Vivien příkře odmítne – pokud tedy Lukka nechce pokračovat sám.

„Každá bytost má právo se bránit. I já a ty. Ale nebudu zabíjet nic, co pro mne již není hrozbou.“

„Ty – “ Lukka na ni zíral, viditelně frustrován, a pak vztekle vrazil meč zpět do pouzdra. „Ty vůbec nerozumíš tomu, jak to tady funguje. Co moji lidé musí dělat, aby přežili.“

„Přiznávám, že ne, “ pokývla Vivien. „Je to jedna z věcí, které se tu,doufám, naučím.“

„Pojďme,“ řekl Lukka a naposled se podíval za mizejícím monstrem. „Ať to máme za sebou.“

**

O nějakou dobu později se nedaleko nachází jiná skupina. Jirina s žoldáky.  Generálova dcera se nemůže nepozastavit nad tím, jak tahle skupina funguje. Nikdy nebyla žádná expertka na divočinu, ale myslela si, že výpravy musí mít nějaký řád. Tahle banda má hromadu zbraní, strašidelné vzezření umocněné kovovými maskami, ale jinak přípomíná spíše organizovaný chaos.  Šéfka bandy Mzed je svalnatá žena s brněním dekorovaným chřestícími kostmi, čepelí delší, než ona sama, a železnou maskou překrývající obličej způlky spálený.  Stopař a pokladač pastí Psídech je urostlý muž s maskou v podobě psa. Zbytek party tvoří Zubodrť, pořez s obří palicí udělanou ze zubu dinosaura, pološílená kouzelnice Sedra s maskou v podobě smějící se lebky, a Blínka, specialistka na jedy a nástrahy.

Psídech nalezl krvavou stopu a banda se rozhoduje, zda po ní jít. Jirina je proti, mají přece najít a přivést Lukku, ale Mzed rozhodne, že ne všichni mají doživotní apanáž a otce generála, takže se za dinosaurem vydají. Jirina není šťastná – Lukka je asi půl dne před nimi, podle stopaře, ale nic jí nezbývá.

Lovci jsou nemilosrdní, a zraněný dinosaur nemá moc šancí. Jirina ale zasáhne, když je zřejmé, že skoro mrtvé zvíře chtějí doslova se zlomyslnou radostí umučit. Mzed se to moc nelíbí, ale nakonec poslechne, odežene je a ukončí jeho trápení jediným úderem své obří čepele. Pak poručí, aby sebrali jen cenné rohy a zbytek nechali – ať pan generál nečeká.

**

Vivien a Lukka jdou lesem. Jsou prý již blízko. Vivien najednou zpozorní a o pár kroků se stáhne. Před nimi je něco nedobrého. Lukka se usměje a špičkuje, že snad chtěla vidět monstra zblízka. Vivien na to, že není pošetilá, a některé je lepší studovat zdaleka. Lukkův krystal začne světélkovat, a kapitán se o to dychtivěji vydá vpřed. Ale pak si uvědomí, že před „jeho“ monstrem jej krystaly přece nevarovaly…

Ale to už se věci dají do pohybu, v podobě mnohonohé noční můry. První útok odrazí s pomocí Vivieniny obří opice zhmotněné lukem, ale bestie je za chvíli zpět. Z jejího ocasu vystřelí lepkavé šedé vláknité cosi, co obklopí a znehybní Vivien. Lukkovi se daří o něco lépe, nechá noční můru zaútočit a probodne ji mečem, ale jedna z nohou jej zasáhne a vyrazí mu dech. A v monstru je ještě života habaděj. Už se loučí se životem, stoicky a chladně, když hledá do blížící se tlamy. Ale najednou mu v hlavě blesknou jiné emoce a vjemy – křídla složená podél těla, vítr čechrající srst…

…listí se rozletí a obří bílorezavý stín udeří do noční můry, dvakrát ji překulí a pak jí mocným trhnutím tesáky rozpáře a vyrve hrdlo.

Lukkovi se chce smát a brečet najednou. Je tu. Ta bestie, co  mu  zničila život. A on je bezbranný. Ale kočka na něj klidně kouká…

„Tak na co čekáš?“ rozpřáhl ruce. „Proč mne taky nezabiješ?“

Neodpovědělo to. Ne slovy. Ale on něco cítil. Příval emocí a obrazů, pocit spojení a sounáležitosti, sebe sama jako zářící postavu mávající rukama a vydávající směšné zvuky.

Vivien mu vysvětluje, že jsou spojeni poutem, to je energie, kterou cítila. Oba cítí to, co druhý. Lukka na to vztekle, že se o to neprosil. Ta věc vyvraždila statek, jednotku vojáků, skoro celý jeho tým. A teď se chce kamarádit? Proč je radši nenechá na pokoji?“

Zavalila ho nová vlna pocitů, až se zapotácel. Cítil proudění energie v krystalech. Oranžovou krystalovou formaci. Když se k ní přiblížil, uslyšel hlas, hlas, který sevřel jeho mysl, nesnesl odporu –

ZNIČ LIDI. ZNIČ JEJICH MĚSTO. ZNIČ JEJICH TAKZVANOU CIVILIZACI. ZNIČ, ZNIČ, ZNIČ…

Ten hlas a nutkání sevřel jeho mysl jako oranžová síť, a hnal kočku na jih, daleko od jejích lovišť, k dvounožcům a jejich divnému hnízdu. Donutil jej s nimi bojovat, zabíjet je, žrát jejich nechutná těla, aby nezašel hlady, dokud jeden z nich nevztáhl k němu vlastní mysl a v záblesku energie rozmetal tu oranžovou zotročující síť na kusy…

**

Lukka se probere. Vivien klečí vedle něj.  Lukka jí říká, co se dozvěděl. Oranžové krystaly, které nutí monstra útočit na Drannith. Poznává tu formaci, říká se jí Ozolit. Druhá největší na Ikorii hned po drannithském Argalitu. Vivien se zachmuří, jako by to očekávala.

Lukka zakleje. Pokud je to pravda (a Vivien mu řekne, že zvířata neumí lhát, ne tomu, s kým jsou spoutána), musí někoho varovat. Někdo chce zničit Drannith a on jej musí varovat. Vivien mu na to říká, že ho asi poslouchat nebudou. Ona má ale cíl jasný. Půjde k Ozolitu a zjistí, co se děje. Lukka na ni zírá. Proč? Co má za zájem, co je jí do toho?

Než mu Vivien stačí odpovědět, ozve se z podrostu Jirinin hlas.

***

Během chvíle vstoupí na mýtinu –  Jirina a banda žoldáckých lovců. Vivien se snaží zorientovat, Lukka stihne jen říci, že Jirina je jeho snoubenka. Jirina říká Vivien, že ji nezná, ale pokud se do toho nebude plést, bude v bezpečí. Lukka se ptá, co s ním bude, pokud půjde s ní. Jirina mu říká, že otec byl velice naštvaný, ale že to urovná. Pak ale zprava hvízdne bola a spoutá Lukkovy nohy. Lukka spadne tváří na zem a vypukne mumraj. Zelené světlo, praskání magie, bručivé zavrčení. Obrátí se, uvidí Jirinu. Pak se mu nad tváří zjeví obří kočka, tlamu dokořán. Potřetí si myslí, že je po něm, ale místo toho okřídlený tygr s mateřskou péčí zahákne své tesáky za jeho opasek a s Vivien na zádech s několika máchnutími křídel prorazí stromy a společně uniknou.

Kapitola 4

Jirina nervózně chodí sem a tam, a přehrává si, co se stalo. Ta kočka ho odnesla. ODNESLA. To není normální, takhle se přece nechovají. Že by otec měl přece jen pravdu?  Mzed ji okřikne, že je z ní nervózní. Banda sedí kolem ohně a líže si rány po boji s kočkou a přízračným medvědem.  Jirina se na ni osopí, že kvůli chybě jejího člověka o Lukku přišli.  Ať jí řekne, zda na jejich úkol tedy kašle, a ona to pak odreportuje generálovi.

Mzed si doobváže zranění a přistoupí k Jirině na pár centímetrů. Ta se přinutí neustoupit. Mzed jí vysvětlí, že přikázala Psídechovi Lukku zneškodnit, jakmile to bude možné. Byl to její příkaz, pokud má s tím problém, ať ho řeší s ní. A kontraktu se nevzdávají. Akorát bude muset generál připlatit, protože se jim bude jaksi blbě stopovat létající příšera pěšky.

Jak to chce udělat, se Jirina brzy dozví. Za chvíli dírou ve stromech přistává malá balonové loď z Nebekrytu. Celá banda se nalodí a po několikahodinové cestě dokují u Nebekrytu. Mzed zde hodlá najmout kapitána Falka a jeho Vermillion, jednu z nejlepších ozbrojených pirátských lodí. Jirině pravděpodobně nezbude nic jiného, než osobně přislíbit a zaručit se za šek z drannithské pokladnice.

Procházejí létajícím městem (Které tedy aspoň mně dosti připomíná Vysoké a suché, pirátské město z Ixalanu, které je vlastně obdobou tohoto – jen z normálních lodí a ne létajících). Vidí toho mnoho, hospody, tržiště, scénu, kdy dlouhovlasá žena oděna v hedvábí dlouho vybírá knihy u knihkupce k nelibosti ostatních zákazníků, dokud jich nemá sloupec vyšší, než je ona sama, aby pak zaplatila a bez problémů jej odnesla.

Vermillion je loď velikosti normální mořské lodi, nesena třemi balóny, se spoustou palub, plachet a vrtulí, ozbrojena balistami. Velí jí malý muž s huňatým vousem a obřím fialovým kloboukem.

„Ááá, má půvabná  Mzed,“ řekl kapitán Falk. „Má nebezpečná kráska.“

„Strč si to někam,“ řekla Mzed. „Od té doby, co mi ten elementál usmažil půl ksichtu, mne nikdo kráskou nenazval. A předtím taky teda fronty nestáli.“

„Ó, ale já vidím skrze tu drsnou slupku až do pravého nitra tvého  srdce,“ dodal Falk s úklonou.

„Který je úplně stejně hnusný, na to vem jed.“ Mzed pošťouchla Jirinu kupředu. „Mám tu pro tebe kunčofta.“

Falk se květnatě zdráhá jen do chvíle, kdy Jirina vytáhne svou osobní pečeť. Pak se jen zeptá, kdy chtějí vyletět.

**

Lukka je nesen tygrem nocí. Podaří se mu vyslat ke zvířeti sérii obrazů a domluvit se s ním, aby mu pomohlo se dostat na jeho záda, kde se veze Vivien. Chvíli spolu mluví, a pak zjišťují, že klesají k pahorku s krystalovou formací. Vivien se ptá, zda už jsou u Ozolitu. Lukka na to, že ne. Vivien se táže, zda může něco dostat z jejich „přítele“. Lukka polkne sarkastickou odpověď, že to není žádný přítel, maximálně momentálně užitečný nástroj. Ale pak se soustředí a dostane odpověď. Někdo je volá. Vivien se diví, zda to jde. Lukka na to, jak to má vědět? S monstry se nikdo nebavil, co on ví.

**

Když přistanou, Lukka se ptá kočky, co to má znamenat. Odpoví mu ženský hlas z vrcholu formace. Přistáli zde proto, že na ni zavolala a poprosila ji o to. Lukka se ptá – jak „ni“, a jak „zavolala“?

Dívka, která se představí jako Brin, se diví, že Lukka nemá svou kamarádku pojmenovanou. Když jí Lukka vysvětlí, že se jeho uniformy nemusí bát, protože je vyhnanec, se dívka usměje a vykročí do prázdna. Místo, aby se rozplácla, dopadne do srsti čehosi, co připomíná přežraného mývala velikosti koně pokrytého dlouhou růžovou srstí. To je její partner Roland, krátce Rol.

Brin vysvětluje, že ji Rol probudil a sdělil jí, že cítí neznámou létající bytost, která cestuje k Ozolitu a nese tam lidi. A protože Brin a její přátelé poutači ví, že se kolem Ozolitu něco děje – pocítily to i jejich zvířata, ale naštěstí jejich pouta umožnila zvířatům nutkání vzdorovat. Lukka a Vivien jí sdělí, že právě proto míří k Ozolitu. Vivien navrhne, aby poprosila ostatní poutače o pomoc, společně mohou zjistit, co se s Ozolitem děje, a možná s tím něco udělat. Dívka po chvíli přemýšlení souhlasí.

***

Vermillion sviští oblohou. Jirina mluví s kapitánem Falkem, dozvídáme se mimo jiné i to, že její otec byl proti jejímu vstupu k Měděplášťům, ale když už na tom trvala, musela si svou pozici vydobýt od nuly.  Ukáže se, že Falk má magického stopaře – Mzed se podařilo kočku zranit a nyní její krev slouží k navádění k její pozici. Loď je pak napadena bleskovým elementálem v podobě ptáka, který je odražen v nemalé míře díky hrdinství samotné Jiriny, která tak zachrání několik zraněných členů posádky – což jí vyslouží skutečný respekt v očích samotného kapitána.

***

Lukka a Vivien opět letí, zatímco pod nimi kluše Roland s Brin na zádech, která se drží jak o žívot.  Lukka je ponořen v myšlenkách. Má kočku vnímat jako „to“, nebo tedy „ji“? Kočky mají pohlaví, tak velké asi taky. Ale aby ji pojmenoval? Potřebuje vůbec to jméno? Zaslouží si ho? Pak si říká, ať není bláhový – kočka přece zabila jeho lidi, jeho tým, to že je teď chvíli užitečná, neznamená, že si zaslouží jeho laskavost či přízeň…

Exuberant Wolfbear (IKO)

Ale na Drannith ji přinutil zaútočit Ozolit…

…no a co? Útočit na lidi, to je to, co monstra dělají. Stalo by se to dřív nebo později. Akorát se to urychlilo…

Začínají klesat. Na zemi už někdo čeká. Zvíře, něco mezi bílým vlkem či jezevcem, se dvěma mocnými kly a černými bodlinami na nahnědlých zádech. Vedle něj žena se špičatými vlasy a podivným dvouhrotým kopím…

 

Bodla, jak ji Brin nazve, je sice na Lukku naoko jedovatá (stylem: ale ale, vojáček se nám zatoulal daleko od domova…), ale poté, co jí řekne, že je vyhnanec a že bez svého přičinění přišel k poutu se svou kočkou, město ho prohlásilo za zrádce a on se jim snaží dokázat opak…. ujistí jej, že poutači jsou budoucnost a brzy bude patřit svět jim. Lukkovi je jedno, komu bude patřit svět. On chce jen domů.

Poutačka s ním souhlasí. Pak se představí jako Abda. Bodla jí říká jen „spratek“, jak nazývá v žertu Brin.  Najednou se zableskne a mezi nimi se zhmotní mladý muž s bílými vlasy, s čelenkou s rohy, oděný v bílých kožích.  Představí se jako Barrow, a jeho partnerem je Zeph.  Lukka a Vivien se dívají po jeho „partnerovi“ a až za chvilku si všimnou obřího zvířete za řekou – jednoznačně z čeledi koček, ale dvojnásobně velkého, než Lukkova kočka. Bílou srst zdobí černé pruhy, a z hlavy se mu klenou rohy podobné, jako na Barrowově čelence, jiskřící elektřinou…

 

Abda představí ještě své zvíře – Rigi. Barrow se ptá, proč je sem svolala. Kromě představení Lukkovi.  Brin říká, že i Lukka chce k Ozolitu. I on cítí, že je s ním něco v nepořádku.  Barrow potvrdí, že i Zeph cítil onen vliv. Ale noční můry nikoho nepustí blíž. Lukka se chce dostat o Ozolitu a „nějak to zastavit“. Poutačí to právem nepokládají zrovna za „plán“.  Pak se do toho vloží Vivien. Abda si ji změří s pochybami, a pak se Lukky zeptá, co je zač. Poutačka není, je to snad jeho přítelkyně? Vivien na to, že poutačka opravdu není, aspoň ne ve smyslu, jak to chápou oni. Je …tady cizinkou.

„Tady? Jako na pláních?“ zeptal se Barrow.

„Na vašem světě,“ řekla Vivien. „Na Ikorii.“ Podívala se na Lukku a naklonila hlavu. „Omlouvám se, že jsem ti neřekla celou pravdu.“ 

„Odkud teda jsi?“ vyhrkla Brin. „Z měsíce?“

„Ne,“ pousmála se Vivien. „Jsem sférochodkyně. Umím procházet mezi realitami.“

„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela,“ odfrkla si Abda.

„Ani já ne,“ dodal Barrow skoro omluvně.

Výzkumníci vždycky říkali, že jiné světy nejsou nesmysl,“ řekl Lukka pomalu a opatrně. „A v Drannithu jsou známy legendy o ….cizincích. Mysleli jsme si ale, že to jsou,no, jen legendy.“

„Nevím, zda jsou vaše legendy pravdivé,“ řekla Vivien, „ale jiné světy existují, stejně jako sférochodci. A já nejsem jediná, kdo na váš svět přišel. Přišla jsem sem jej studovat, to ano, ale také s obavou, že sem přišel přede mnou už jiný mého druhu. Neznám ho dlouho, ale v jeho nátuře je…plést se do věcí.“

„Plést,“ řekla Abda suše.

„Ano,“ povzdychla si Vivien. „Obávám se, že změna Ozolitu je jeho dílo. Je-li to pravda, napravím všechny škody,co způsobil.“

„Proč?“ zeptal se Barrow. Je to tvůj nepřítel?

„Mám své důvody,“ řekla Vivien, a jejím věčným klidem probleskl střípek emoce. „Ale věř mi, když říkám, že to bude ku prospěchu vašeho světa a vás všech. Vrátím Ozolit do původního stavu.“

Lukka zjistil, že zadržuje dech. 

„No,“ řekla Abda, „Je to asi lepší plán, než ‚dojdem tam a uvidíme, co nás napadne‘. Ale sama si nejsem jistá, žda tomu věřím.“

„Já jo,“ řekla Brin. „Pokud zvířata zůstanou v divočině a nebudou útočit na Drannith, bude to lepší pro všecky, ne?“

„Na Drannith útočila i předtím.“ řekla Abda. 

„Ale jen ty zlý,“ vyhrkla Brin. „Lukkova kočka Rolovi  řekla, že nechtěla ubližovat lidem, ale donutilo ji to. “ 

¨Zeph mi sdělil něco podobného,“ řekl Barrow. „Věří, že bychom se měli pokusit k Ozolitu dostat, a já jsem nakloněn souhlasit.“

„Do pekel,“ řekla Abda. „Když vy dva jste takhle přesvědčení, já a Rigi nebudem stranou. Nemůžu nechat spratka, aby si ublížila.“

„Pak je rozhodnuto,“ řekla Vivien. „Vaši důvěru nezklamu.“

„A až bude po všem,“ zeptala se Brin, „vezmeš mne na měsíc?“

***

Lukka nemůže spát. Pořád se nemůže přinutit ke kočce najít nějaký vztah. Pořád si pamatuje, jak zabila jeho přátele. I když za to úplně nemohla. Vstane a najde Vivien, která sedí a pozoruje hvězdy. Lukka se jí ptá na jiné světy.  A také, proč jim chce pomoci. Vivien mu poví o Skalle, o tom, jak ji Bolas zničil. Jak se jako jediná zachránila, a Archoluk je vše, co z jejího světa zbylo. Jak přísahala, že se Bolasovi pomstí za svůj svět. Jak to po leta bylo to jediné, co ji pohánělo ze světa na svět, pomáhalo přežít ze dne na den. A co se stalo pak? ptá se Lukka.  Vivien se smutně usměje. Uspěla. Dokázala to. Společně s mnoha ostatními se na jednom světě postavili Bolasovi a nakonec jej porazili.  Jak to na okamžik bylo skvělé a super a krásné…a pak se druhý den probudila. Bolas byl sice mrtev, ale Skalla byla pořád zničená. Ona byla pořád bez domova.  A pak dlouho přemýšlela. Co udělat, jak naložit se svým darem, tak vzácně propůjčovaným? Kdykoli zjistí, že někdo svou jiskru zneužívá, vzpomene si na Skallu.

Lukka chvíli mlčí, a pak jí znovu a tentokrát od srdce poděkuje za vše.  Pak se odebere ke spánku. Přemýšlí, jaké je to ztratit celý svůj svět. Pro něj existují dvě věci, na kterých mu záleží – Drannith a Jirina. Domov a láska.  V tuhle chvíli to vypadá, že hned tak neuvidí ani jednu z nich.

Ne, sevřel Lukka pěsti. To nedovolím. Já se do Drannithu vrátím, stůj co stůj. Zase Jirinu najdu.

Pomyslel na bolest ve Vivienině hlase a otřásl se. 

Já o svůj domov nepřijdu.

***

Pokračování příště

 

 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď