Ikoria: Přervané pouto – dokončení

Milí kamarádi, dnes uzavřeme příběh Ikorie.  Pokus o vypuzení cizí moci z Ozolitu nedopadl vůbec podle představ zúčastněných, a důsledky pro Lukku, Jirinu a Drannith budou dalekosáhlé.  Jak to tedy všechno skončilo?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola sedm

Jirina je ve svém „bytě“. Není oficiálně pod  zámkem – to by vyžadovalo oficiální obvinění, ale toho se ještě její otec navzdory všemu neodvážil – ale jediný kontakt s vnějškem zprostředkovává doručení jídla.  Neví, co má dělat, a to, že je tohle místo doslova prosyceno vzpomínkami na Lukku, moc nepomáhá. Neví, kde Lukka je, a pomalu přestává mít jistotu, čemu vlastně věřit – poté, co viděla u Ozolitu.  A pak ji konečně navštítí otec.

Nečekala ho, a on říká, že ani nemohla. Nepřišel si samozřejmě popovídat jen tak. Na Drannith se valí doslova armáda monster. Jirina odpovídá, že monstra armády netvoří, ačkoli si sama vzpomíná na spolupráci hada a netopýří noční můry, která nakonec zničila Vermillion.  Ptá se otce, jestli si myslí, že za to může Lukka. Kudro na to, že si to myslel – a zvědové to potvrdili. Lukka byl spatřen na dinosaurovi v čele armády. Přesně jak to generál od začátku předpovídal.

Generálův plán je jasný. Nelze pustit monstra až ke zdem Drannithu. To by stálo nespočet životů, včetně civilistů. Lukka zná dokonale systém obrany Drannithu a soustředí se na nejslabší místa.  Proto vezme vojsko Měděplášťů a postaví se Lukkově armádě. Jirina se ptá, proč jí to říká.  Kudro na to, že půjde s nimi.

„Nesvěříš mi přece velení?“

„Samozřejmě, že ne. Po tvém výkonu na schodech ti nemůžu veřejně prokázat ani tu nejmenší laskavost,“ Kudro si odfrknul a otřel si ruce o sebe, jako kdyby si z nich chtěl otřít krev. „A všichni ví, že jste byli zasnoubeni. Jsi dvakrát podezřelá.“

Hořce se na něj usmála. „Takže k čemu jsem?“

Byli jste zasnoubeni. Poslal tu nestvůru, aby tě zachránila. Předpokládám, že k tobě stále chová city. To je jeho slabina, a my ji využijeme.“

Ovšem. Poté, co ho zklamala jako důstojnice i následnice, využije ji naposled jako zbraň. „A když odmítnu?“

„Doufal jsem, že loajalita k Drannithu tě dovede k závěru, že jde o jedinou čestnou věc, kterou můžeš v téhle situaci udělat,“ řekl Kudro. „Nicméně, tvůj souhlas není vyžadován.“  Zvedl oči a zapíchl do ní chladný pohled.  „Nechci svou dceru vléct na bitevní pole v řetězech. Ale udělám to, pokud budu muset. Pokud to zachrání životy Měděplášťů.“

„O tom,“ zamumlala Jirina,“ani na moment nepochybuji.“

***

Z krku svého dinosaura vidí Lukka daleko. Nad zákruty řeky vidí obrovská vojenské ležení, a poznává, že Kudro vytáhl s Měděplášti ven z Drannithu. Je to logické, Lukka by se v jeho situaci zachoval stejně.  Snad deset tisíc vojáků, největší výprava v nedávné historii.

A přitom úplně zbytečně, pomyslí si Lukka. Chtěl by mít Kudra před sebou, chytit starocha za kabát a zatřepat s ním, vysvětlit tomu starému bláznovi, že mu chce jen pomoci, přivést armádu, díky které by už nikdy nemuseli Měděplášti pokládat své životy. Vzpomene si na Gedru, Goxe a Nik. Už nikdy víc. Odteď by místo nich umíraly bestie. 

Věděl, že to je správné řešení. Mohl by se vrátit domů Ale zároveň znal dobře generála Kudra. Ten starý hlupák se spíše zlomí, než ohne.

„Dám mu šanci,“ řekl Lukka nahlas. „Ale jen jedinou.“

***

Jirina je ve svém stanu v ležení. Otec s ní nemluví, a ohledně toho, co od ní očekává, neví nic. Jen to, že ji permanentně hlídají stráže.

Večer ji vyruší tupý úder, a pak další. Vyskočí, ale to už se jí do stanu protáhle hubená dívčina s růžovými vlasy, která za sebou táhne jednoho strážného. A za ní starší žena, oděná v zelené, s lukem přes rameno. Jirina v nich pozná Lukkovy společnice od Ozolitu.  Žena se ukloní, omluví se za způsob příchodu (stráže nejevily zcela vůli poskytnout jim možnost s Jirinou promluvit), a pak se jí představí jako Vivien Reid. Poprosí ji, aby ztišily hlas, a pak si sednou ke stolu. Jirina chce vědět, co se stalo u Ozolitu – a Vivien jí poví vše od začátku, od momentu, kdy Lukkovi pomohla utéci z Drannithu.

Jirina se ptá, zda je Vivien poutačka. Nikoli, odpoví. Její situace je…specifická, ale sdíleli zájem na vyhnání cizí moci z Ozolitu. Věřila, že Lukka chce to samé. Pokusili se ho tedy dostat ke krystalu, i za cenu boje s nočními můrami.

„A vyhrávali jsme, dokud jste nepřiletěla s těmi hnusnými lovci,“ řekla Brin. V tváři se jí mihla bolest a ostře si Jirinu změřila. „Abda umřela kvůli vám.“

„Tohle jsme probírali, Brin,“ řekla jemně Vivien. „Kapitánka Jirina Abdu nezabila.“

Dívka si trucovitě založila ruce.

Jirina se na ni podívala. „Máš plné právo být na mne naštvaná. Beze mne by tam ti lovci nebyli. Tvoje kamarádka by žila. Já…věřila jsem, že dělám to nejlepší, co mohu, ale to není omluva.“

„Vidíš?“ řekla Brin. „Říkala jsem ti, že je to zbytečné. Je jedna z nich.

„Obě jsme si myslely, že děláme to nejlepší,“ řekla Vivien. „Obě jsme se mýlily.“

„Co se tedy stalo?“ řekla Jirina.

„Lukka se dotkl Ozolitu, a …s něčím hovořil. Ta moc, schopnost ovládat nestvůry, si našla cestu z Ozolitu do něj.“

„A zkazila ho,“ řekla Jirina. Otec měl celou dobu pravdu.

„Nemyslím si,“ řekla Vivien. „Pořád je to Lukka. Ale vaše město ho vyhnalo a zapudilo do divočiny, a on se zlobí.“

„Mluvil o tom, že zvířata využije jako armádu pro Drannith,“ řekla Brin. „Mysleli jsme si, že rozumí tomu, co je mít zvíře  za partnera, ale mýlili jsme se. Má je jen za nástroje.“ Pevně sevřela zkřížené ruce „Žádný z nás poutačů s ním pak už nechtěl spolupracovat, a pak se pokusil nám naše zvířata vzít.

„Měli jsme…názorovou neshodu,“ řekla Vivien. „Od té doby jsme se neodvážili k němu přiblížit.“

Jirina si protře oči. Co ale tedy chtějí od ní?  Vivien na to, že pořád chce zbavit Ozolit cizí moci, ale nyní musí zabránit krveprolití. Doufá, že Jirina se svou pozicí v Drannithu a vztahem k Lukkovi by mohla umět dojednat nějakou dohodu, usmířit se, přijmout ho zpět.

Jirina se dutě rozesměje. Vivien se udiveně ptá, zda nesouhlasí. Jirina souhlasí – ale už nemá žádný vliv. Je zajatkyní.

Vivien  říká, že podle Lukky je Jirina generálova dcera, a on na ni přece dá.  Bývávalo, odpoví Jirina. Nyní je pro něj pouhým zrádcem, a hodlá ji ještě naposledy využít. To je politováníhodná komplikace, říká Vivien. Pak se začnou střídat stráže a obě ženy musí zmizet.  Jirina slíbí, že něco zkusí udělat, ale zázraky nesvede.

***

Ráno ji vzbudí plukovník Bryd. Ať se prý obleče do uniformy a hlásí se otci. Její miláček, dodává sarkasticky, požádal o schůzku k vyjednávání.  Generál na ni čeká. Lukka prý požádal o mírové jednání. Jako kdyby monstra byla schopna míru, odfkne si.

„Může to být pravda,“ řekla Jirina a myslela na to, co se dozvěděla od Vivien „Lukka tu moc nikdy nechtěl.  My jsme ho k tomu dohnali. Kdybychom ho vzali zpátky…“

„Máš mne za hlupáka?“ utrhl se na ni Kudro.

„Tak proč se setkáním souhlasit?“

„Protože Lukka si očividně myslí, že  jsem hlupák,“ řekl generál. „Čehož rád využiji.“

„A mne tam chceš proč? Abys mohl vyhrožovat, že mi něco uděláš, abys ho přinutil se vzdát?“

„To jsem zvažoval,“ řekl Kudro.  „Ale Lukka by mi neuvěřil, že ublížím vlastní dceři.“

Lukka tě očividně neznal dost dobře, pomyslela si Jirina a snažila se svůj hněv nedat najevo. „Takže co po mně chceš?“

„Není to zřejmé?“ řekl generál a vytáhl dýku v koženém pouzdře. „Chci, abys ho zabila.“

***

O chvíli později už veslují k ostrovu uprostřed řeky. Nikde žádná zvířata, jen dlouhokrký dinosaurus. Jirina se už asi posté dotkne dýky. Otec se ani neobtěžoval počkat na její odpověď.

„Jsi jediná, komu bude Lukka důvěřovat,“ řekl. „Pokud tě pustí blízko, budeš mít šanci to ukončit jedinou ranou, než jakékoli z jeho zvířat dokáže zasáhnout.“ Zachvěla se, když si vzpomněla na jeho ocelově šedé, nemilosrdné oči. „Tohle je tvá poslední šance, Jirino. Udělej to, a vše bude odpuštěno. Budeš hrdinka. Selži, a už ani já tě nedokáži nadále ochránit.“

Ochránit mne, otče? pomyslela si. To je to, co právě děláš?

Vystoupí s Kudrem z lodi. Stráže kolem nich utvoří kruh. Lukka sklouzne z krku dinosaura. Je vyhublý, uniformu má na cáry, vousy se mu začínají kroutit, ale v očích má jakousi manickou energii, a místo meče k předloktí připnutou ošklivou zahnutou čepel, která vypadá jako něco, co sebral Mzediným lovcům.

Lukka se ušklíbne na generála, ale Jirina cítí, jak se pohledem přímo vpíjí do ní.

„Pane,“ zasalutoval.

„Lukko,“ odpověděl Kudro, přesný jako vždy. Ne „Kapitáne Lukko“, pomyslela si. Zrádci nemají hodnosti.  „Co si myslíš, že děláš?“

„To, co jste mne donutili,“ řekl Lukka. „Chtěl jsem jen sloužit Drannithu.“

„Pokud je to pravda, neměl ses bouřit proti legitimní autoritě,“ řekl generál. „Neměl jsi ohrožovat mou dceru, abys utekl.“

„To jsem vás měl ze samého vlastenectví nechat mne popravit?“ rozesmál se Lukka. „Jak by to posloužilo městu? Jak by to prospělo komukoli?“

„To rozhodnutí ti nepřísluší,“ procedil Kudro skrze zuby. “ Od těch, co složili přísahu, požaduje Drannith všechno. Všechno. Pokud město potřebuje naše životy, vzdáme se jich.“

„Gedra a Gox a Nik je položili za město,“ řekl Lukka. „I já bych tam byl umřel, pokud by to něco změnilo. Ale ne teď, teď se nevzdám, teď, když mohu něco udělat,“ rozpřáhl ruce. „A že toho je!“

Kudro odfrkl. „Jako propadnout ještě hlouběji zradě, myslíš?“

„Ne. Získal jsem moc, která může vše změnit, generále. Představte si monstra bojující na naší straně, nikoli proti. Kruh živoucích zbraní okolo města, všechny ochotné zemřít, než přijde k újmě jediný člověk. Nepotřebovali bychom ani zdi. Máte představu, co vše to změní?“

„Myslím, že ano,“ řekl Kudro. „Pokud nás tvoje monstra ochrání před divokými, kdo nás ochrání před tvými monstry?“

„Vy-“ Lukka jej propaloval pohledem a spolknul slova, co měl na jazyku.

Zasáhne Jirina. Jde k Lukkovi a chvíli na sebe jen zírají.

„Myslel jsem, že jsi zemřela. Pátral jsem po tobě u Ozolitu.“

„Zachránilo mne tvé zvíře,“ řekla. „Ta létající kočka.“

„Já vím. Cítil jsem to.“ Jeho rysy ztvrdly. „Viděl jsem co tvůj otec udělal.“

Jirina mu vysvětluje, že otec dělá jen to, co považuje za nejlepší pro Drannith. Chce, aby se Lukka vrátil. Poslal zvířata pryč. Lukka se ptá, co otec.  Prostě ho přijme? Jirina zrudne. Dělala, co mohla-

„Já vím,“ řekl Lukka. „Ale ty nevidíš, co je zač. Starý muž, natolik zamilován do vlastního obrazu, že nepozná, že dělá chybu. Nechá tisíce zemřít, než aby to uznal.“ Naklonil hlavu. „On tě neposlal, viď? Abys mi tohle nabídla.“

„Ne.“ Jirina položila ruku na dýku, , pak se zhluboka nadechla, vydechla a nechala ji klesnout. „Poslal mne tě zabít.“

„Jistěže,“ Lukka hodil pohledem po Kudrovi a strážích. „Drž se blízko mne.“

„Proč?“ Jirina ho chytila za rameno, když se od ní otočil, „Lukko, co to děláš?“

Lukkovy oči zaplály oranžovou a země se začala třást.

***

Ostrůvek se roztřese a ze země vyrazí příšery. Obří krtkovitá věc s velikými řezáky a chapadly na nose. Elementál připomínající chobotnici složenou z balvanů. Obě se pustí do stráží, které naprosto nejsou přípraveny. Krtek je seká obřími spáry, elementální chobotnice drtí mezi balvany. Kudro prchá ke člunu. Tam se otočí.

„Jsi mrtvý,“ řekne. Z tohohle ostrova se nedostaneš. Míří sem tucet balist…“

„Zajímavé,“ řekl Lukka, s lehkým úsměvem. „A že už nevystřelily, což?“

Jirina zvedla oči k táboru a srdce jí spadlo. Hořely v něm ohně a mezi nimi se proplétaly obří kočičí stíny.

Proboha, měla v ústech úplně vysušeno. Lukko, cos to udělal?

„Myslíš si, žes vyhrál,“ napřímil se Kudro, knír naježený. „Ale Drannith nikdy nedostaneš. Město bude dále stát,.cokoliv se tu stane. Na mně nezáleží-„

„V tom s vámi souhlasím,“ řekl Lukka. „A už mne, upřímně, unavuje vás poslouchat.“

S těmi slovy vrazil svou zbraň generálovi přímo do prsou, a Jirina zaječela.

Kudro zíral na čepel, která mu trčela mezi žebry, absolutně ignorující postavení nebo hodnost. Chtěl něco říci, ale z úst se mu vyvalila jen krev. Lukka vyrval hákovitou zbraň ven a starý generál se zapotácel, udělal krok dozadu a padl do písku, jednou rukou ve vodě.

„Otče!“ Jirina vyrazila vpřed.

„Jak jsem řekl, starý tvrdohlavý hlupák,“  Lukka se otočil od mrtvoly a chytil ji za ruku. „Vím, že je to šok. Ale to přejde. Myslel jsem to vážně. Tedy to, co jsem řekl o pomoci Drannithu. Společně se dohodneme. “ Usmál se na ni. „Vrátím se, a převezmu velení. Proč ne? A ty budeš zase se mnou, Jirino. Budeme konečně spolu-„

Lukka byl šéf Speciálů, nejlepších bojovníků, co Měděplášti vychovali. A Jirina, navzdory žalu a vzteku, nedokázala do útoku dát úplně všechno. A tak měl chviličku na reakci – rána dýkou jej tedy jen škrábla po tváři a bradě, místo toho, aby mu proťala hrdlo. Jirina se otočila, rozběhla se k řece a skočila do ní.

„Jirino!“ slyšela za sebou Lukkův hrubý, chraptící hlas. „Můžeš umřít s ostatními, ty zatracená zrádkyně!“

Jirina doplave na břeh a zjišťuje, že z tábora skoro nic nezbylo.  Když zkoumá tábor, najednou ji vyruší zavrčení. Obří kočičí netvor se chystá zaútočit. Už se loučí se životem, ale vtom do kočky narazí růžová chlupatá koule, a vzápětí zelený přízračný medvěd. Brin a Vivien ji zachrání.

Společně běží pryč. Jirina jim vše řekne – Lukka je naživu, její otec mrtev, vyjednávání selhalo. Vivien jí říká, že velký oddíl Měděplášťů vyrazil k Drannithu.

Ale kdo velí? Pomyslí si Jirina. Pokud Bryd nezemřel při útoku, asi on. A v tom případě jsme v sakra velkých problémech. Ale v hlavě se jí začne rodit plán. Musí se dostat do Drannithu před ním.

„Nabídla jsi mi pomoci zastavit Lukku,“ řekla. „Platí to stále?“

„Ano,“ řekla Vivien. „Nedovolím, aby tohle pokračovalo.“

„Já taky pomůžu,“ přidala se Brin. „Chová se jako zmetek ke svým zvířatům, a i ke všem ostatním.“

„Barrow nám také pomůže,“ řekla Vivien. „A možná se najdou další, co budou schopni dorazit včas k Drannithu.“ Zamračila se a zamyslela se. „Narset by nám určitě pomohla, tím jsem si jistá. Ale může být kdekoliv. Kdyby tak jenom-„

„Musí nám stačit to, co máme.“ řekla Jirina. „A díky, Brin. zachránila jsi mne.“

„Poděkuj Rolovi,“ řekla tvrdě Brin. „Udělal, o co jsem ho poprosila.“

Jirina se otočila. Růžový mýval nevypadal moc nebezpečně, i když předtím viděla spoustu ostrých zubů.

„Díky….Role,“ řekla, a cítila se maličko trapně. A pak sebou škubla, když ta věc otevřela tlamu a ňafla.

„Říká, že za málo,“ řekla Brin. „Myslím, že se mu líbíš.“

 

Kapitola osm

S Barrowem a jeho partnerem se potkají o kus dál od tábora. Cesta do Drannithu na zádech monstra by pro Jirinu byla tím nejdivnějším zážitkem – pokud by ji už jednou neučinila.

Když dorazí ke zdem Druhého kruhu, nechají Zepha a Rola mimo zorné pole stráží. Jirina pak jde ke bráně. Seržant konající službu ji pustí dovnitř. Zde se dozví, že Bryd vyslal posla s informacem o „taktickém ústupu“. Skutečně tomu nyní velí plukovník, a generál je očividně na „speciální misi“. Zajímavé, pomyslí si Jirina. Neřekl lidem, že je Kudro mrtev. Pak seržantovi řekne, že přivádí další pomoc pro město, a potřebuje, aby nechali zbraně ležet. Sice to odporuje rozkazům z města, ale Jirina prohlásí, že je v generálově nepřítomnosti jeho jménem ruší.

Seržant uposlechne, a když se objeví Rol a Zeph, skutečně nevystřelí. Jirina a její skupina se tak dostanou do Prvního kruhu.  Když Jirina vidí zdi Drannithu, polkne. Podruhé to už fungovat nebude, Bryd už je ve městě.

„Je něco špatně?“ zeptala se Vivien.

„Nebudou mi naslouchat,“ sevřela Jirína pěsti. „Bryd už je tam. Nepomůže nám. Je další v pořadí dle hodnosti, a o mně si vždycky myslel, že jsem jen neschopná holčička vezoucí se na otcově jménu. „

„Není tam jediný,“ řekla Vivien a měřila si nastoupené vojáky na zdi. „Ti ostatní se budou dívat.“

„Bryd má nejvyšší hodnost.  Na základě toho by měl velet on.“

„A přece,“ lehce se pousmála Vivien, „Za své roky  jsem poznala spoustu vojáků. Dělají ofuky ohledně pravidel, když je mít, ale v době krize“ – mávla rukou k hromadě bestií na obzoru – „je všechno o autoritě. A co více – o zdání autority.

„Zdání autority, “ Jirina si otřela zpocené ruce do kalhot a zhluboka se nadechla. „Jasně.“

Jirina nakráčí dovnitř, kde jí čeká Bryd s dalšími důstojníky. Jirina se jej ptá, zda nyní velí. Dokud se otec nevrátí, řekne Bryd. Otec je mrtvý, na to Jirina. Ona nyní přivedla Drannithu pomoc – v podobě poutačů a jejich zvířat. Bryd zpochybňuje její úsudek a označuje ji za potenciální zrádkyni.

Za Brydovými zády se začal šířit v davu hluk a mumlání. Jirina si změří důstojníky. Ona je zná. Celý život byli zvyklí žít  ve stínu generála, a nyní jsou bez něj jako lodě ztracené na moři.

Jirina se jej zeptá, zda jí a její přátele odmítá vpustit. Bestie nikdy a ji jen v poutech, na to plukovník.

Dojem autority, pomyslela si Jirina. “ V tom případě,“ řekla, „vás jménem mého otce zbavuji velení nad obranou Drannithu. Prosím, ustupte.“

„Co?“ zasmál se Bryd. „Na to nemáte právo.“

„Majorko Humronová,“ řekla Jirina a pohlédla na ženu stojící za Brydem. Snažila se nemyslet na bušící srdce a soustředila se na vyzařování autority. „Otevřete bránu a vykliďte ulice. Nechci, aby někdo přišel k úrazu.“

Dlouho bylo ticho.

Ohledně Bryda, pomyslela si Jirina, to bylo tak. On skutečně věřil na pravidla. Dostal se nahoru díky tomu, že je uměl skvěle využívat a občas i zneužívat, zkušený v byrokratických půtkách, co se nevyhnou žádné armádě. Za normálních okolností to bylo pro něj skvělé.

Ale Vivien měla pravdu. Okolnosti nebyly normální. Podle pravidel by měl velet Bryd, a každý by měl podle přísahy poslechnout jeho místo Jiriny. Ale byli to lidé, ne stroje, a byli vyděšení. Generál Kudro, skála a pevný bod jejich vesmíru, zmizel – a nyní tu byla jeho dcera vydávající rozkazy tónem, který nesnesl diskuse. A snad i nabízející pomoc, jejíž potřebu neviděli snad jen slepí.

Ohledně Bryda to bylo tak, že ho ve skutečnosti nikdo neměl moc rád.

„Pane,“ zasalutovala majorka a otočila se na stráže. „Otevřete bránu a vykliďte ulice,“

„Cože?“ vykřikl Bryd. „To nemůžete udělat!“

„Právě jsem to udělala,“ řekla Jirina, zatímco důstojníci předávali rozkazy dále. „A vám doporučuji urychleně zmizet do svých ubikací, pokud nechcete, abych vás nechala  zatknout.“

***

Nějakou dobu to funguje skvěle, až se Jirina diví. Spolu s majorkou se snaží naplánovat obranu. První kruh evakuují, aspoň severní část. Lukka se nebude zdržovat pleněním, bude se chtít dostat do Drannithu, do citadely.

Barrow se pokusil kontaktovat ostatní poutače. „Velký krystal“ – drannithský Argalit – pomáhá jeho hlasu dosáhnout daleko, praví mladý muž. Majorka říká, že si nedokáže představit, jak je porazí. Vivien a Jirina jí vysvětlí, že jde o Lukku a moc Ozolitu. I pokud by jeho monstra porazili, povolá si jiné. Musí jej vylákat a neutralizovat.

Nedokázala se přinutit říci „zabít“. Ale ve skrytu duše věděla, že nic jiného nezbyde. Co udělat s někým s takovou mocí? Do vězení to asi nepůjde. Srdce se jí hrozilo rozskočit, jak její vzpomínky poskakovaly tam a zpět, od Lukky líbajícího ji vášnivě, ale pozorně v jejích komnatách, k jeho meči vraženému v otcově srdci.

Ale co použijeme jako návnadu?“ zeptala se Humronová.

Jiřina zachytila Vivienin pohled a povzdechla si. „Mně.“

****

Jirina se moc nevyspala. Ráno jdou přivítat první posily. Přicházejí poutači. Žena na obřím ještěro-hadovi se smaragdovými šupinami. Smějící se stařec mluvící se silným přízvukem na bodlinatém létajícím obřím divočákovi. Chlapec mladší než Brin jedoucí na stromovité bytosti vyšší než sama zeď. Jirina musela nechat část hradeb vyklidit, aby mohl přelézt. A další a další,ale Barrow říká, že jich může dorazit jen pár tuctů. I tak je Lukka přečíslí jen deset k jedné.

A už se blíží. Lukku vidí na obří elementální želvě, s krunýřem pokrytým stromy, s kamennou horou a dokonce i sněhem nahoře. Vedle ní obří šestinohý divočák, na druhé straně noční můra připomínající stonožku. Ale v armádě jsou zástupci všech pěti čeledí. I nebe je plné nepřátel, ptačí bytosti, a dokonce obří velrybí/elementální noční můra.

A pak to vypukne.

Poznámka: Na tomto místě se kniha věnuje poměrně podrobně boji s příšerami, který je velmi barvitě popsán, ale vlastně se nic víc neděje. Důležité je, že létači se postupně dostanou až za hradby, a zbytek monster spolu spolupracuje tak, jak s tím architekti nikdy nepočítali.

Ztráty se vrší. Lukka a jeho želva se blíží k bráně. Když se přiblíží dost, Jirina skočí.

***

Jirina dopadne tvrdě na kolena. Lukka je opodál, oči mu září a nevnímá ji. Přiblíží se a tasí meč. Teprve teď si jí všimne a obrátí se k ní.

„Jirino,“ vydechl.

„Ahoj, Lukko.“ řekla.

„Myslel jsem,  že jsi mrtvá.“

„Taky jsem skoro zemřela.“

„Pořád mne chceš zabít?“ zeptal se a mírně se usmál.

„Opravdu sis myslel, že tě někdo pustí do města? Po… po tom, co jsi udělal mému otci?“

„Ne,“ řekl Lukka upřímně. „Už tomu nyní rozumím. Tvůj otec byl starý tvrdohlavý hlupák, ale Drannith je jich plný. Jediný způsob, jak mohu dostat zpět svůj domov, je vzít si ho.“ Zaťal pěsti. „Lidi se podřídí, nebo zemřou. Společně vybudujeme nový Drannith na popelu toho starého, bude-li to nutné.“

„Opravdu jsi zešílel,“ řekla.

„Ne,“ podíval se na ní smutně, a na chvíli byl tak podobný starému Lukkovi, že jí srdce poskočilo. „Jen jsem chtěl zpátky domů, Jirino. Ale tohle je nyní jediný způsob.“

„My se nevzdáme,“ řekla. „Je konec, Lukko.“

„Uvidíme,“ řekl a ušklíbl se svým typickým úsměvem.

Jirina zaútočila, ale pohyb želvy jí vychýlil ze směru. Lukka se jí posmívá – Měděplášti by si vždy měli být jistí půdou pod nohama, první poučka výcviku. Tlačí ji ke kraji. Pokud se vzdá, bude k ní milosrdný. Jirina zahlédne dole na zemi záblesk růžové a skočí.

Dopadne na Rola, bezpečně a měkce.

„Brilantní plán,“ zavolá seshora Lukka. „S malou chybkou. Nyní jsi před hradbami, Jirino. Co teď?“

Stahují se k ní monstra ze všech stran. Pak se ale rozlétne brána. Zeph, Barrow, a všichni ostatní poutači jí jdou na pomoc. Lukkova armáda bojuje, ale je hodně rozptýlena. Ale ani ti největší se nemohou rovnat obří želvě, která utrhne dokonce i kus z kráčejícího stromu. Lukka, tvář zkřivenou triumfálním hněvem, se blíží k Jirině.

Pak zableskne šíp z hradem, a z něj se zhmotní něco daleko, daleko většího, než Jirina doposud viděla Vivien vyvolat. Dvě mocné nohy, dlouhý ocas, tělo jako dinosaurus, ale s pestrým opeřením. Hlava, která je v podstatě jen obří čelistí se zuby. Byl obrovský, skoro veliký, jak ta želva. Monstrosaur zařval a vrhl se vpřed, zakousl se želvě do kamenného krku. Lukka se divoce rozhlížel kolem, zatímco monstra spolu zápolila, a poutači se svými tvory jej obklopili.  Teď byla řada na Jirině.

„Je po všem, Lukko. Vzdej se, a budu k tobě milosrdná.“

***

Lukka na ni zíral, a cítil, jak v něm narůstá hněv.

Ne, nedovolím jí mne zastavit. Ne teď. Obětoval příliš mnoho, zašel příliš daleko. Chtěl jenom domů, ale ona a její zatracený fotr mu v tom bránili. Ale proč? Proč? Hledal odpověď v její tváři, stále tak zoufale krásné. Kde jsem sakra udělal chybu?

Hledá cestu ven. Jeho monstra jsou daleko, kromě té zbytečné želvy. Nestihnou to sem, než ho Zeph a ostatní rozsápou.

Stále v něm pulzovala moc Ozolitu. A kolem nakonec jsou příšery. Poutači sice měli ke svým zvířatům vztah, ale to se nemohlo rovnat jeho moci. Ovládnu je. Rozpřáhl ruce a oči mu zaplály. Ovládnu je všechny.

„Pardon že ruším,“ ozval se mu v hlavě hlas. Poznal ho, byla to entita z Ozolitu. „Nemohl jsem si nevšimnout, že proudění energie skrz krystal se nám začíná trochu vymykat z rukou.“

„Sklapni,“ zamumlal Lukka. Vyslal svou vůli všude okolo, a zvířata poutačů se zachvěla. Zeph se k němu snažil přiblížit, ale jako by bojoval proti vichřici. Lukka nasál ještě více energie a donutil obří bílou kočku lehnout si na zem.

„Musím vás poprosit, abyste to zvážil,“ ozval se hlas znovu, „následky mohu být-„

„Zavři. Hubu.“

Lukkova moc se snažila protlačit do myslí připoutaných tvorů, ale oni se bránili. Díky lásce ke svým poutačům s ním bojovali tak, jak to divocí nedokázali. Zaťal zuby a nasál více energie, a ještě více, snažil se je v ní utopit.

Fungovalo to. Cítil to. Zeph se pomalu otočil na Jirinu a vycenil zuby.

Teď mne nezastavíš. Už ne.

„Lukko!“ Jirinin hlas byl jen vzdáleným výkřikem.

Něco zablikalo. Lukka se ohlédl. Daleko na severu spatřil oranžový záblesk. Ozolit doslova řval, energie skrze něj proudila v nepředstavitelných výbojích a zářila k nebi jako oranžový maják. Lukka cítil, jak se prastará krystalová formace napíná, a pak začaly jednotlivé nejmenší krystaly vybuchovat, od obvodu stále blíže a blíže, větší a větší.

„Mno,“ řekl hlas, „nemůžete říci, že jsem vás nevaroval.“

Ozolit explodoval.

Z epicentra se vyvalil kruh oranžového světla a rychle se šířil. Lukka cítil, jak se jeho mysl vyrvala z kořenů. Jeho monstra vřeštěla a řvala, když se přes ně převalila, ale celé to bylo jen odrazem jeho vlastní agónie. Cítil, jako by hořel, oheň v hlavě, žilách, celém těle.

Promiň mi to, Jirino, slyšel sám sebe řvát. Jen jsem chtěl zpátky domů.

Hluboko v něm se něco pohnulo probuzeno ohněm, bolestí a utrpením. O moment později byl Lukka pryč, a prostor se jemně složil, aby zaplnil díru po jeho těle.

***

Uběhl týden. Drannithští na Vivien udělali dojem, musela přiznat, když se vracela do města. Začali s opravami prakticky ihned po bitvě, a už nyní byla většina budov opravena.  Poutači a jejich tvorové byli po krátké konzultaci Jiriny s vojenskými autoritami vítáni v Prvním kruhu, do samotného města nesměli (ale většinou ani nechtěli, a větší se tam stejně nevešla). Zeph, Rol a Brin s Barrowem vidí Vivien na tržišti – obří kočka je centrem pozornosti, a Brin vzrušeně pobíhá od jednoho stánku k druhému, nadšena ze všeho, co tu mají. Jirina samotná, s novou hodností plukovnice, organizuje opravy. Vypadá už mnohem lépe – týden pořádné stravy a spánku jí pomohl.

„Vivien,“ řekla Jirina. „Jsi zpět?“

„Jen nakrátko, obávám se.“

„Zjistila jsi něco?“

„Ano.“ Vivien se vydala na místo, kde dříve stál Ozolit, v naději, že najde nějaké důkazy o tom, co se tam přesně událo. Co objevila, potvrdilo její podezření.  „Jedinec, co za to může,je…pryč. A já musím za ním.“

„Aha,“ ušklíbla se Jirina. „A až ho najdeš?“

„To záleží na něm,“ řekla Vivien. „Minimálně mu vážně promluvím do duše.“

„Nechtěla bych být na jeho místě,“ řekl Jirina. „Díky. Díky za vše. Bez tebe-„

„Beze mne by Lukka hlavně ani neutekl,“ řekla Vivien, s lehkým úsměvem. „Řekněme, že moje role v tomhle byla přinejmenším…smíšená, a nechme to tak.“

„Lukka,“ potřásla Jirina hlavou. „Když Ozolit explodoval, tak prostě…zmizel. Myslíš si, že…“

„Já nevím,“ řekla Vivien. Nebyla to úplně lež.

„Pokud nějak…. přežil, a ty ho potkáš,“ nadechla se Jirina,“ řekni mu…. řekni.,…já nevím. Že je mi líto, jak to dopadlo.“

„Pokud k tomu nastane někdy šance, řeknu mu to.“ řekla Vivien tiše. „A co tohle?“ ukázala na tržiště, Zepha, Rola, a poutače.  „Přijmou to vaši lidé?“

„Pro teď,“ řekla Jirina. „Všichni viděli, co pro nás udělali. Ale po generace jim do hlav tloukli, že monstra jsou nepřátelé. A ta nepoutaná budou pořád přicházet a útočit. Ale v dlouhodobé perspektivě…“ pokrčila rameny.“Kdo ví.“

„Pak se budu těšit na další návštěvu zde,“ řekla Vivien. Natáhla ruku a po chvíli ji Jirina stiskla. „Hodně štěstí, Jirino.“

„Hodně štěstí, Vivien.“

Vivien se otočila, posunula si Archoluk výše na rameno, a vykročila vpřed. Zašla za roh, pak do malé uličky, a pak do jiného světa.

***

Lukka se probudil v bažině. Páchlo to hnilobou, bylo šero a dusno.

Jsem…naživu?

Cítil, jako kdyby mu rozbili mysl na kousky a pak ji slepili zpět, křehkou jako sklo, hrozící se rozbít i při nejmenším ťuknutí. Ale byl to kapitán Speciálů, a tak převzaly kontrolu instinkty zkušeného vojáka.

Pohni sebou, pomyslel si. Najdi si vodu, jídlo a úkryt. Ostatní potom.

Zvedl se, ale hned ztuhl. Opodál se ozvalo zavrčení. Rudé oči zazářily ze tmy a psovi podobná bytost se vydala plíživě k němu.

Lukka sáhl po meči a zároveň sáhl mocí Ozolitu po samotném zvířeti. Pak si ale vzpomněl, že Ozolit byl přece zničen. Ale-

Ty bytosti zareagovaly. Ta nejbližší, aspoň. Její mysl se mu otevřela. Zavrčela na ostatní dvě, a když chtěly dále pokračovat v útoku, vrhla se na ně. Po krátké bitce se ostatní stáhly. Ta, která jej poslechla, poslušně čekala, krvácející z ran. Lukka popošel k ní a položil ruku na její hrubou srst

Tohle není nikde poblíž Drannithu, pomyslel si. Nebyl si dokonce jistý, zda je pořád na tom samém světě. Co mu to Vivien říkala-

Na tom nezáleželo. Byl naživu, to bylo hlavní. Měl stále cosi ze své bývalé moci. Zbyteček, ale to bude stačit.

Lukka cítil, jak se mu koutky úst zvedly do hořkého úsměvu.

Jednou naleznu cestu zpět domů.

****

KONEC

 

 

Doslov

No, milí kamarádi, a to je všechno. Co bych tak řekl  na závěr?

Za prvé – kniha je (na rozdíl od Weismanových) velmi kvalitně napsána, ale to není po Wexlerově prequelu k Válce jisker překvapení. Je poměrně krátká, kratší než Eldraine (asi 160 stran). Ale četla se dobře, a jedním dechem.

Za druhé – příběh samotný. Asi sami uznáte, že je poněkud jiný, než se mohlo zdát z prezentovaných karet. Nejmarkantnější rozdíl je samozřejmě vztah Lukky a jeho zvířete – žádné přátelství, žádný dojemný boj bok po boku, žádná nejsilnější zbraň, žádná „divoká krása“ . O tom, že by si pomaloval obličej podle vzoru tygra, ani slovo 🙂 Lukkovo „pouto“ je na něj v podstatě vloženo osudem proti jeho vůli, Lukka jej nikdy plně neakceptuje,  zvíře vnímá nejdřív jako vraha svých přátel, pak jako užitečný nástroj, nestojí mu ani za pojmenování.

Také se nikdy nestane skutečným poutačem, po získání moci Ozolitu je typickým příkladem člověka, který dělá špatné věci z původně dobrých úmyslů…a události se řetězí tak, že už to pak nejde zastavit, až k víceméně tragickému konci. Nelze nevzpomenout na film Volný pád s Michaelem Douglasem.  Od chvíle, kdy proti své vůli naváže pouto s kočkou při útoku na farmu, je v podstatě jen vlečen okolnostmi, které nemůže moc ovlivnit – a přitom mu nejde o nic více, než vrátit se domů, mít zpět svůj starý život a Jirinu.

Minimálně ve dvou prvcích pak kniha připomíná staré knížky. Příběh končí tím, že se někdo stane sférochodcem (viz Karn v Apokalypse, Jeska v Scourge, Glissa/Slobad v Mirrodinu…), za druhé osud Lukky připomíná osud některých prastarých hrdinů, kteří přešli na temnou stranu síly (zejména mne napadá Ertai, který se podobně jako Lukka ocitl prakticky v bezvýchodné situaci ne zcela vlastním přičiněním, a přes veškerou snahu byl jeho pád v podstatě od začátku předurčen).

Celkově to bylo dobré čtení, a za tu necelou stokorunu mohu knihu jen doporučit.

To by tedy bylo k příběhu Ikorie vše. Již tento týden se dozvíme první karty z dalšího Core Setu, který se soustředí na postavu Teferiho.  A mezi spoilery mám pro vás připraveno i něco speciálního – článek věnovaný specifickému bonusovému subsetu karet z Ikorie. Keep tuned!

 

Honza Adam

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

2 komentáře k “Ikoria: Přervané pouto – dokončení”

  1. Honza2 napsal:

    Super shrnutí. Kdo/co byl podle tebe ten hlas v Ozolitu? Já jsem si téměř jistý, že to byl náš starý známý vílák. Minimálně mě nenapadá nikdo jiný…

Zanechte odpověď