Ikoria: Přervané pouto, část třetí

Milí kamarádi, v dnešním díle (druhém za tento týden ;-)) se podíváme na pokračování příběhu Ikorie. Lukka, Vivien a poutači míří k Ozolitu, aby jej zbavili cizího vlivu. V patách je jim Jirina odhodlaná získat svého milého zpět, ale také žoldáci a létající loď z Nebekrytu. Jak to bylo dál? 

 

 

***

Poutači, Lukka a Vivien se blíží k Ozolitu. Všech pět lidí se směstná na zádech Lukkovy kočky, zatímco Rol, Zeph a Rigi se pohybují po zemi. Zakrátko jsou poblíž –  hledí na Ozolit, nikoli jediný krystal, ale mohutnou strukturu skládající se z netypicky zakřivených a spirálovitě rostlých krystalů.  Lukka zachytí vzpomínku z hlavy svého monstra   – jak se předtím blížilo a jak uslyšelo hlas, který zesiloval, až pohltil celý jeho svět.  Snad se to nebude opakovat. Také spatří první temné stíny – hned několik nočních můr.

The Ozolith

Plán je zformulován rychle – Vivien a poutači se pokusí zaměstnat obránce Ozolitu a Lukka se pokusí dostat do jeho centra a zjistit, co se děje – a ideálně to i napravit.

A tak i učiní. Vivien vyvolá z Archoluku obřího orla, a pustí se do boje. K netopýří létající noční můře se připojí obří hadovitá věc, a také cosi insektoidního připomínajícího přerostlou blechu.  Každý z poutačů a jejich zvířat bojuje, jak umí – Rol se svine do klubka a útočí jako obří kulečníková koule, Zeph a Barrow metají blesky, Rigi bojuje zuby a drápy s hadovito-štíří věcí, zatímco mu Abda doslova hlídá záda.

Lukka je sleduje a nemůže nevidět, v jak dokonalé souhře bojují. Jako partneři. I on míval partnery, než mu je příšery zabily. Jeho kočka sebou trhne a vyšle k němu zmatené pocity. Střemhlav se blíží k jádru Ozolitu a Lukka vidí, jak se do boje zapojují další noční můry – čtyřruká opičí příšera, nebo pštros s chumlem chapadel místo hlavy. Ale to už jsou skoro na místě, Lukka seskočí a sprintuje k černému krystalu v jádru Ozolitu. V hlavě slyší stále sílící hlas. Když zkrvavenou dlaň připlácne na kámen, pomyslí si …Tak se ukaž, ať jsi kdokoli. Hlas zesílí do řevu, a Lukka stačí jen zamrkat, než se svět kolem něj rozplyne.

***

Ve stejnou dobu se nebem blíží Vermillion. Žoldáci, kapitán Falk, i Jirina sledují, co se dole děje, a zjišťují, že na zemi probíhá boj minimálně mezi dvěma skupinami příšer. Mzed a její tým se těší na trofeje. Kapitán Falk se ptá Jiriny, co podniknout. Jirina jednoznačně říká, že priorita je Lukka, živý a dle možností nezraněný. Vše ostatní je podružné. Včetně osudu  Vivien a poutačů.

„A co ty příšery?“ zeptal se kapitán Falk.

„A co ta čarodějnice s lukem, co jsme s ní bojovali v lese?“ dodal Zubodrť.

„Dělejte si s nimi, co chcete,“ řekla Jirina. „Jen mi přiveďte Lukku.“

***

Lukka visí v nicotě plné oranžového světla. Rychle si pomyslí, že to není realita, ale jen nějaký mentální obraz vysílaný Ozolitem.

„Velmi bystré, můj příteli.“ Do ucha se mu ozve beztělý, podmanivý hlas. „Je to mentální krajina, projekce tvé mysli, která tak intepretuje informace z tvého propojení s krystalovou matricí. Jako vedlejší efekt slyším tvé myšlenky. Promiň, nechci být neslušný, ale je to jen důsledek spojení, v němž se oba nacházíme.“

„Kdo jsi?“ Lukka sebou škubnul, jak se snažil mluvčího zahlédnout. „Kde jsi?“

„Prosím, příteli, zanech toho. Nejsem ‚tady‘ o nic více, než ty, a bolí mne tě sledovat, jak sebou mrskáš jako ryba na suchu. A ohledně toho kdo jsem, moje jméno by ti stejně nic neřeklo. Řekněme, že jsem zainteresovaná strana, a u toho zůstaňme.“

„Zainteresovaná v čem?“ zeptal se Lukka. Přestal sebou hýbat. „Ty jsi ten, kdo změnil Ozolit?“

„Vskutku ano, toť já. Ukázal se býti velmi účinným nástrojem, jak vidíš. Krystaly jsou na vašem světě součástí přírodní sítě energií, a čím větší, tím silnější efekt. Takže bylo logické vyzkoušet můj malý gambit na jedné z největších struktur, aby to mělo co největší dopad.“ Mluvčí zněl vyloženě spokojený sám se sebou.“ A že se to povedlo!“

„Dopad?“ Zavrtěl Lukka hlavou. „Tvoje monstra ničí moje město.“

„Říkat jim moje monstra je trochu mimo, ne? Koneckonců, jsou z tohoto světa, takže bych jim spíš říkal vaše monstra. A já jsem neučinil nic, co by eventuálně neudělala sama, dříve či později. Jen jsem možná maličko urychlil jejich přírozené pudy. Když drobounké pošťouchnutí způsobí mrňavoučký nárůst agresivity, tak co z toho?“

„Zastavíme tě,“ zavrčel Lukka. „Ať už plánuješ cokoli.“

„Čekal jsem, že se o to někdo pokusí, dříve nebo později. A proto jsem tu nechal tenhle zvoneček, aby mi pověděl, až se tak stane, a my si mohli popovídat. Protože se tě chci na něco zeptat, kapitáne Lukko z Drannithu. Co vlastně chceš?“

„Aby tohle skončilo,“ řekl Lukka. „Aby bylo moje město v bezpečí před příšerami.“

„Ano, můj příteli, zajisté. A až to všechno dostaneš? Co potom. Budeš šťastný?“

„Moje město bude v bezpečí.“ Lukka se snažil do svých slov vložit co nejvíce odhodlání a přesvědčení, ale cítil, že ho jeho vlastní mysl zrazuje.

Vezmě mne Kudro zpátky? Nepravděpodobné. Jaký budu vlastně mít důkaz, že jsem nás hrozby zbavil? Pořád mne bude mít za zrádce  a já skončím buď v chládku, nebo na popravčím špalku. Nebo v divočině s Brin a ostatními…

„Přesně,“ řekl hlas, jako kdyby Lukka své myšlenky pronášel nahlas. „Takže se tě ptám znova, Lukko. Co doopravdy chceš?“

Vivienina tvář a v ní bolest. Stále nemám domov, kam se vrátit.

„Chci domů,“ řekl Lukka. „A aby věci byly jako předtím.

„Přání, jenž v srdci mají mnozí z nás, alespoň občas. A tys žil opravdu okouzlující život. Respektován, chválen, zasnouben s generálovou dcerou. Co si může člověk více přát?“

„A o  všechno jsem kvůli tobě přišel,“ procedil Lukka a zaťal pěsti. „Kdybych tě někdy dostal do rukou-„

„Bezpochyby by nastala strašlivá pomsta. To už je příběh mého života, ačkoli chci jen a jen pomáhat. Mimochodem, v duchu pomoci, slušelo by se poznamenat, že tvá láska právě dorazila?“

„Cože?“ Lukka se bezděčně pokusil rozhlédnout „Sem k Ozolitu? Kde?“

„Ano. Chceš ji ukázat?“

„Ukaž mi ji!“

Bleskne se a Lukka se najednou jakoby vznáší nad Ozolitem. Dole zuří bitva. Nahoře se vznáší loď, které velí malý mužík ve směšném klobouku, zatímco se Jirina naklání s dalekohledem přes zábradlí. Hlas mu říká, že ho Jirina zde hledá. Pak mu ukáže malou loď s bandou, ve které pozná Lukka žoldácké lovce z lesa. Ti se vrhnou do boje a změní jej v třístrannou bitvu – obr s kyjem tluče do opičí stvůry, zatímco Zeph a Barrow se brání útoku kouzelnice, která jejich blesky odráží kouzelným štítem. Brin se brání chlapovi se psí maskou, Abda jí jde na pomoc, ale Rigi je zasažen tříštícími se hliněnými kyselinovými bombami od další lovkyně. Vivien se snaží znehybnit dalšího lovce v železné masce.  Lukka si pomyslí, že musí něco udělat.

„Rozhodně,“ řekl hlas. „Takže se ptám znovu, můj ctěný příteli. Co opravdu chceš? Co potřebuješ, abys pomohl svým přátelům, aby ses vrátil domů, znovu sevřel svou lásku v náručí? Aby ti to už nikdo nikdy nemohl vzít?“

A Lukka to viděl, a věděl. Cítil to v Ozolitu, ve způsobu, jak se mu snažil dostat do hlavy. Jak se dokázal dostat do hlavy bestií a přimět je k tomu, aby  se staly jeho ochránci, i proti své vůli a veškeré přirozenosti. Kdybych to tak uměl.

„Co chci,“ řekl Lukka, „je mít moc vzít si, co chci.“

„Zajisté,“ zašeptal mu hlas do ucha. „A přesně to ti mohu dát.“

Lukka se ušklíbl. „A jak ti to mám věřit?“

Hlas neřekne nic a jen mu znovu ukáže bojiště.  Rol a Brin bojují s mužem s psí maskou, Rol zaútočí, ale muž uhne a chytí Rolovu nohu do drátěného oka. Abda jí přispěchá na pomoc, lovce odrazí, a svým dvouhrotým kopím jej přišpendlí okolo krku k zemi. Usměje se na Brin, ale ta, oči plné děsu, vykřikne.

„Bodlo, k zemi!“

Abda se stihne jen překvapeně otočit, když nad ní na lodi zapraská balista. Hrot masivní střely stavěné na zabíjení monster ji zasáhne přímo do prsou, a bez jakéhokoli odporu projde skrz a přišpendlí ji k zemi.

„ABDO!!!!“ zařvala Brin, a Rigi zároveň táhle zavřeštěl.

„Já bych řekl,“ zaševelil hlas v Lukkově uchu,“ že nemáš na výběr.“

***

Jirina sleduje z paluby Vermillionu boj.  Když vidí Abdin osud, bodne jí u srdce, ale pak si připomene, že chce Lukku zpět stůj, co stůj. Nevěděla, co se děje, nevěděla, kde Lukka je, a co dělá. Ale byla si jista, že je uprostřed toho všeho. Čím si jista nebyla, je proč očividně spolupracuje s těmi ostatními přáteli zvířat. Měl snad otec pravdu? Na tom ale nezáleželo. Dostat ho zpět, to je hlavní.  Falk nařizuje obrátku, po úspěšném zásahu poutačky pokusí se nyní vypořádat s tím nestvůrným hadem.

Jirinu upoutá kočkojezevcovitý tvor s ostny, který očividně patřil zabité.

Když zemřela, zhroutil se vedle ni, ale teď se začal pomalu zvedat na nohy, vážně popálen kyselinovými bombami. A pak své zbývající oko upřel vzhůru, přímo na Jirinu.

A pak…

Ozolit zapulzoval, a neslyšná vlna jakoby proběhla celým bojištěm. Monstra strnula. Obří mýval a pruhovaná kočka strnulost setřásly, ale noční můry jako by zamrzly v čase.  Z Ozolitu zašlehl oranžový blesk, obklopil kočkojezevce oranžovou aurou, a pak pohasl.

A pak tvor zaútočil, a všechny noční můry s ním.

„Co to do hajz-“ vydechl Falk.

Vlna bestií se valila na Mzed a její skupinu žoldáků. První padl Zubodrť, jeho kyj sice mocnou ranou rozdrtil lebku hadovitému tvoru, ale ten stačil vbodnout své žihadlo do jeho trupu a jed lovce doslova rozpustil do černého čadícího kouře.  Sedra metá magické blesky okolo sebe, ale vlčí mnohooká bestie proběhne čistě skrz a přesekne ji vejpůl jazykem ostrým jako břitva. Blínka zařve zuřivostí a začne po vlkobestii metat své kyselinové bomby, nicméně nevšimne si hmyzí noční můry, která se na ni vrhne z boku. Obě pohltí výbuch jejího vaku s náložemi.

Mzed a Psídech běží o život ke své malé lodi, ale kočkojezevec je jim v patách. Psídech za sebe hodí past, ovšem bestie ji proběhne, zcela ignoruje kusy masa, které past vytrhne z jeho boků, a lovce rozšlape. Pak se vrhne na člun, ve stejnou chvíli, jako se Mzed vyhoupne do jeho koše. Zvedající loď se zhoupne, a pak klesne, když Rigiho ostny probodnou vak s plynem. Mzed stačí už jen zařvat a máchnout mečem po krku bestie, zatímco se čelisti secvaknou kolem jejího.

Tohle všechno se uděje během sekund. Teprve zničení malé lodi je probere z transu. Falk řve, aby okamžitě přidali vztlak a vypadli pryč. Jenže pak sledují neuvěřitelné divadlo. Netopýří bestie vezme do spárů obřího hada s hlavou promáčklou Zubodrťovým kyjem. Jirina nevěří vlastním očím. Monstra přece takhle nespolupracují!

Ale už je pozdě. Had je netopýrem vynesen na úroveň Vermillionu. Jeho hlava dopadne na palubu, a  tělo se ovine kolem celého trupu. Zapraská balista a z hada se vyřine jedovatá krev na palubu, nicméně tvor zvedne hlavu a urve balistu i s ukotvením. Jeho ocas s žihadlem rozstřikuje jed a námořníci umírají, stejně jako Zubodrť, rozpouštěni zaživa.  Jirina je otupělá z toho, jak rychle se vše změnilo. Falk řve na posádku, ale je pozdě. Vermillion je odsouzen k záhubě, balony neunesou zároveň váhu lodi i monstrózního hada.

Jirina naposledy přiloží dalekohled k oku. Namíří ho na centrum Ozolitu, kde naposledy viděla Lukku. A spatří ho. Je tam, obklopen stejnou oranžovou září, a hledí přímo na ni.

Lukko. U bohů, cos to udělal?

V zorném poli se jí mihne hnědobílá kožešina. Sotva stihne pustit dalekohled a spatřit onu létající kočku, jak míří přímo na ni. Nestihne ani sáhnout po meči, když do ní narazí mocné pracky.

***

Lukkova mysl bzučí a kolem něj tancuje energie jako výboje elektřiny. Cítí všechny bestie okolo sebe. Některé zemřely, většina je jich zraněná, ale stahují se sem další z dálky, poslušné jeho mysli. Vztáhl moc k Ozolitu a Ozolit sáhnul po nich. Všichni se blížili k místu, kde se zřítila létající loď, kde likvidovaly zbytky její posádky. Lukka jim pošle obraz Jiriny. Nezabíjet. Přiveďte mi ji. 

Pole je plné trosek. Na místě, kde explodovaly kyselinové bomby, po lovkyni i hmyzí bestii zbyla jen louže černého slizu. Brin klečí u mrtvé Abdy, Vivien a Barrow opodál. Rol jemně šťouchá do své partnerky a utěšuje ji, Zeph si líže rány o kus dále. Rigiho mrtvola leží stále v troskách člunu.

„Lukko,“ všimla si ho první Vivien a zvedla hlavu. „Co se stalo? Dostal ses k Ozolitu?“

„Ano.“ odpověděl. „Něco…ke mně promluvilo.“

„Promluvilo?“ Vivien spatřila oranžové světlo v jeho krystalech, a energii praskající kolem něj. Oči se jí rozšířily. „Co jsi to udělal?“

„Co jsem musel.“ Lukka potřásl hlavou. „Tohle všechno napraví. Ozolit měl moc nad monstry, ale neovládal je. Teď je ovládám já.“

Barrow se zamračil. „Na tom jsme se nedohodli.“

„Ne, je to mnohem lepší!“ Lukka rozpřáhl ruce. „Takhle mohu pro Drannith udělat tolik dobra! Chtěl jsem se svého pouta zbavit, zcela jsem ignoroval jeho možnosti. Abda měla pravdu.“ Podíval se na poutačku, přibodnutou k zemi jako motýla obří střelou. „Tohle je budoucnost. Ovládat monstra a využít je pro dobrou věc.“

„Ovládat?“ Brin zvedla uplakanou tvář.  „Já Rola neovládám. Je to můj přítel.“

„Vskutku,“ přisvědčil Barrow. „Zeph je můj partner, ne otrok.“

„Říkejte si  tomu, jak chcete,“ mávl Lukka rukou. „Bojují po vašem boku. Ozolit mi dal stejnou moc, jen ve větší míře. Pokud Kudrovi přivedu armádu monster, aby bojovala za město, už mne nebude moci nazvat zrádcem.“ Lukka se zakřenil.

„Tu moc,“ řekla Vivien tiše, „jsi využil k ovládnutí nočních můr a poražení lovců?“

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Viděl jsem, co se stalo Abdě. Všechny jsem vás zachránil.“

„A co zvířata?“ zeptala se Vivien.

„Vrhala se přímo na jejich zbraně,“ dodal Barrow. „Vůbec nehleděla na vlastní životy.“

“ Dokonce ani Rigi,“ dodala Brin a pohlédla na trosky člunu a mrtvolu kočkojezevce.

„Udělali, o co jsem je požádal,“ řekl Lukka.

„Požádal“, řekla Vivien, „nebo přikázal?“

„To je snad jedno!“ utrhl se na ni Lukka. „Jsou to monstra. Ne že by hrozilo, že by nám došla.“

Barrow udělal krok vzad. Zeph zvedl hlavu a zavrčel. Brin pomalu vstala a objala Rolovu nohu.

„A kde je tvoje zvíře?“ zeptala se Brin. „Ta létající kočka?“

„Já-“ Lukka se pokusil najít ono povědomé pouto, ale přes ohromující moc Ozolitu toho nebyl schopen.

„Lukko,“ Vivienin hlas byl jemný a klidný. „Pořád to můžeš zastavit.“

„Zastavit co? Tohle je všechno, co jsem chtěl,“ rozpřáhl ruce. Pak pokynul dvěma poutačům „Pojďte se mnou do Drannithu. Čím více zvířat, tím lépe. Ukážeme Kudrovi, co dokážou. Vy už nebudete muset žít v divočině. A já budu moci domů.“

„Já s tebou nikam nepůjdu,“ řekl Barrow. „Ani Zeph. Ani do Drannithu, ani nikam jinam.“

„Jo! Rol a já s tebou nikdy nepůjdeme do tvého smradlavého města!“ Brin posmrkla. „Lhal jsi nám.“

Idioti, pomyslel si Lukka. Ale co, do armády je nepotřebuji. Jen jejich zvířata. 

Sáhl po moci Ozolitu a obě zvířata obklopila stejná oranžová zář. Ale tentokrát Lukka ucítil nečekaný odpor, jak oba tvorové vzdorovali jeho vůli. Brin zavřískla, Barrowova tvář se napjala bolestí.

„On…“ vyrazila ze sebe dívka… „snaží se…“

„Utíkejte,“ řekla Vivien a sáhla po luku. „Zmizte, hned.“

„Vivien-“ začal Lukka.

„Myslela jsem si, že jsi dobrý člověk, Lukko,“ řekla Vivien naprosto klidně a založila šíp. „Vidím, že jsem se zmýlila.“

Lukka zařve, ale vzápětí do něj udeří přízračný útočící jelen. Povolá na pomoc noční můru a ta jej přízraku zbaví. Po Vivien a poutačích už ale není ani vidu, ani slechu.

Ale na tom nezáleželo. Sáhl po moci Ozolitu. Vztáhl ji ke všem nočním můrám, které jej hlídaly. Uposlechl jich tucet. Dvě desítky. Více.

Moje armáda.

****

 

Jirina se probudí a přeje si, aby se tak nestalo. Leží na trávě, a obloha z modré přechází v černou. Bolí ji celé tělo, a má zlomené minimálně jedno žebro.  Vedle ní je Lukkova obří kočka, ale očividně jí nechce zabít. Namísto toho jí ukazuje na blízký potok, a vybízí ji k pití. Jirina jen těžko věří tomu,  co se stalo – tvor ji zachráníl před smrtí z padajícího Vermillionu. Ale to nedává smysl, monstra přece nepomáhají lidem ?! Ledaže by v tom sehrálo roli Lukkovo pouto s ní. Jirina kočce poděkuje, a obří zvíře začne k jejímu úžasu…příst. Pak jí nastaví tlapu a vyzve ji tak k nastoupení. Když tak Jirina učiní, kočka se opět vznese.

Jirina za chvíli porozumí, kam kočka míří. Pod ní ubíhá Čtvrtý, a pak Třetí kruh Drannithu. V dáli už vidí hradby města a zář Argalitu. Snaží se kočce dát najevo, co jim hrozí – pokud se přiblíží vnitřním obranným linií, nemají šanci projít přes lučištníky kušaře, balisty a čaroděje. Ale kočka tomu, zdá se, nerozumí, nebo nechce. Střelám z balist se ještě vyhnou, ale šipky z kuší hrozí smrtí i Jirině. Kočka ale přesto letí dál, a očividně se snaží přistát přímo za zdí. Přímo u ní rozepne křídla, aby dosedla bezpečně, a stane se tak dokonalým cílem. Dva tucty kuší zadrnčí, a Jirina, vržená setrvačností vpřed, po krátkém letu dopadne drtivě na zeď nejbližší budovy. Za ní přistane tvrdě létající kočka, břicho a bok plné šipek z kuše.

„Ne..střílejte…“ Jirina se pokusila vstát na kolena, ale trupem jí probíjela palčivá bolest. „Nezabíjejte…ji. Jsem Kapitánka Jirina, dcera generála Kudra.“ Zakašlala a kámen pokryla sprška krve. „Spoutej..te…ji. Nezabíjejte…ji…“

„Kapitánko…?“ uslyšela zdáli. Pak v ní něco povolilo, z úst se jí vyvalil proud krve a ona ztratila vědomí.

***

Jirina přijde k vědomí o něco později v lazaretu. Měla zlámaná žebra, probodlou plíci a pár dalších věcí jinde, než by měly být, říká lékař.  Jirina se ptá  na osud monstra a chce mluvit s otcem. Doktor jí ale dá něco na spaní a ona upadne zpět do bezvědomí.

***

Ráno se probudí, a je jí už o něco lépe. Generál Kudro, její otec, čeká u její postele. Když se probudí, chce po ní report o všem, co se stalo. Jirina přizná, že přivést Lukku zpět se nepovedlo. Generál přisvědčí a chce slyšel vše. Tak mu to Jirina vypoví – od setkání v lese přes Nebekryt k bitvě u Ozolitu, smrt lovců a zničení Vermillionu. Jediná chvíle, kdy Kudrovým obličejem probleskne nějaká emoce, je Jirinin popis jejího úniku smrti. Generál se ptá, zda je to skutečně „Lukkovo“ monstrum, to samé, které bylo u prvního setkání.  Jirina si je jistá. Otec ji pak ujistí, že bytost je živá, tak jak si přála. Zajali ji snadno, ani nevzdorovala.

Kudro se ji ptá, proč si myslí, že jí kočka pomohla. Jirina řekne, co si myslí – že Lukkovi na ní pořád záleží, proto poslal svou kočku, aby jí pomohla. Generál se ptá, zda je Lukkova moc nad kočkou tak velká, aby jí to mohl přikázat. Očividně ano.

Generál se zachmuří. To je problém. Fámy se šíří rychle, a to, že dcera generála se vrátila do Drannithu na zádech monstra, už ví kdekdo. V lidech to vzbouzí…neklid. Jirina se omlouvá.

„To není vaše vina, kapitánko,“ narovnal se Kudro. „Nyní odpočívej. Slibuji, že se o vše postarám.“

***

Příští den už Jirině povolí vstát a opustit lazaret. Oblékne si novou uniformu, a jakmile vyjde za dveře, čeká na ni kurýr od otce. Chce vědět, zda je připravena na veřejné vystoupení.  Pokud ano, má se hlásit na schodech citadely.  Jirina prochází chodbami až do citadely. Tam najde plukovníka Bryda, s typickým sarkastickým úšklebkem. Vede ji ven.

Tam se děje cosi divného. Je tu shromážděna spousta lidu, dvě roty stráží citadely, a mnoho dalších. Na dřevěné plošině, odkud většinou Kudro promlouvá, je okřídlená kočka, spoutaná řetězy silnějšími než Jirinin krk. Nevěří vlastním očím. A pak spatří otce… stojí na plošině, ruce za zády, a vedle něj na stole se leskne těžký obouruční popravčí meč.

Ne, sevřel se jí žaludek. To přece nemohou myslet…

Ale mohou, odpovědělo jí něco v jejím nitře. Tohle se přece dělá s příšerami, vzpomínáš?

Když přijdou blíže k otci, řekne mu, že to není dobrý nápad. Generál, stále se naoko usmívající pro lid, koutkem odpoví, že zabíjet monstra je vždy dobrý nápad. I takové, které může být jediným poutem s Lukkou, ptá se Jirina? Takové, které Lukka plně ovládá, ptá se generál? Uprostřed Drannithu?

Ona to klidně riskne.

„Jen blázen, co hodí na kostkách náhodou dvě šestky, vsadí vše na to, že to vyjde i napodruhé,“ řekl generál. „Ne, ta zrůda musí zemřít. A vy budete ta, kdo ji zabije, kapitánko.“

Jirina bezděky couvla. „Já? Proč já?“

„Protože,“ řekl Kudro, stále se usmívající pro oči davu, “ se šíří fámy, že kapitán Lukka a ty jste oba zrádci lidstva. Že jste utekli do divočiny, spolčili se s monstry a způsob tvého návratu je toho důkazem. Že pokud se s tebou nevypořádám, zradíš Drannith a odsoudíš nás ke zkáze.“

„To je absurdní,“ řekla  Jirina.

„Je,“ odpověděl generál. „Ale lidi si to myslí, a mé ruce jsou tak svázané.“ 

Ztiší hlas. Nebude tu navždy, a Lukka se jevil jako nadějný kandidát na jeho nástupce, ale jeho volbou byla vždy ona. Není ale král, aby mohl předávat pozici potomkovi. Nicméně i tak je jeho logickou následovnicí … ledaže by v ni lid ztratil veškerou důvěru. Tu musí ale ona nyní získat, a prokázat, že není zrádce. Jediným způsobem.  Jirina říká, že ji mohl předem varovat. Kudro na to, že mohl.

A pak jí to dojde. Tohle je zkouška. Nemá prokázat svou loajalitu Drannithu, ale i jemu samotnému. On těm fámám věří i sám, trochu.

Jirina vezme meč. Je to skvělá zbraň. Jedna rána, a je po všem.

Kočka k ní zvedne oči a zamrká. Jirina si říká, nakolik tvor rozumí, co se děje. Stále ji vidí, jak jí ukazuje na potok, aby se napila, jak nastavila své tělo do cesty střelám z kuše, aby ji zachránila.

„Já…to neudělám,“ řekla Jirina, se stopami údivu v hlase, které překvapily i ji samotnou.

„Co?“ zasyčel Kudro. 

„Zachránila mi život,“ potřásla Jirina hlavou. „Zabíjíme monstra, když se snaží zabíjet nás. Ale tahle mi neublížila. Nikoho nezabila, od té doby, co vzniklo její pouto s Lukkou.  Nemohu ji prostě teď zabít … potom, co jí vděčím za život.“

„Dcero,“ Kudrův hlas byl smrtelně klidný. „Přemýšlej, co říkáš.“

„Věř mi, přemýšlím,“ řekla. „Neudělám to, Otče.“

Hluk z davu zesílil. Kudro stál pár chvil jen tak, bez hnutí. 

Pak konečně promluvil. „Plukovníku Bryde.“

„Ano?“ Bryd přistoupil, a Jirina zřetelně slyšela posměch v jeho hlase.

„Má dcera je… unavena. Prosím, doprovoďte ji do jejího pokoje.“

„Zajistě, pane.“

„Otče, “ promluvila Jirina, když ji vzal plukovník za ruku. „Prosím. Nemusíš-„

„Někdo musí,“ zamumlal Kudro, a sáhnul po jílci meče.

***

Lukka spal u balvanu poblíž zkrouceného stromu. Jirino. 

Hledal ji několik dní. V troskách Vermillionu nenašel ani stopy po mrtvole v uniformě Měděplášťů. Ale přece ji viděl, když loď padala.

Jeho armáda má už desítky zvířat. Od tvorů velikosti myši po obří zástupce všech pěti čeledí. Cokoli se zatoulalo k Ozolitu, Lukka ovládl a přidal ke svým věrným.  Zvířata mu nosila vodu a maso z úlovků, a zatímco jeho mysl putovala po jejich vědomích, na jeho vlastním těle mu přestávalo záležet. Ale i tak musel někdy spát.

Nyní se ale probudil, spánek přerván náhlou vizí. Spatřil Drannith, citadelu. Byl na hlavních schodech, tam, kudy se často triumfálně vracel z výprav, a kolem bylo hromada lidí, stráží i prostého lidu.

Cítil těžké okovy na svém těle, bodavé vředy na břiše po ranách, kterým nebylo dovoleno se zahojit.  On-

Ne. Ten pocit znal. Ta létající kočka.

Ani tu po bitvě nenašel. Myslel si, že moc Ozolitu nějak narušila jejich pouto a ona prostě sama od sebe zmizela, ale nebyla to pravda. Byli stále spojeni, a ona byla v Drannithu, daleko na jihu. Dokázala mírně otočit hlavu.

Jirina. Tady byla, živá a zdravá, a očividně zuřila. Hádala se se svým otcem, šeptem, ale důrazně. Kudro sice vypadal nezúčastněně jako vždy, ale Lukka viděl, že je to pouhá maska, a že i on zuří. 

Lukka ucítil proud emocí od kočky. Pocit zaměřený na Jirinu. Ochrana. Uspokojení. Obrazy dlouhého letu do bezpečí. 

Tys ji zachránila? Vzpomínal si, jak viděl padat loď, Jirinu s ní, a jak vztáhl svou mysl – ale já jsem tě o to přece nežádal.

Plukovník vedle Jiriny ji vzal za paži a táhl ji pryč, nahoru po schodech. Kudro sáhl po obřím meči na stole vedle.

Co to dělápomyslel si Lukka.

Ale samozřejmě, to bylo přece jasné. 

Uspokojení, poslala mu kočka. A pak, smutek. 

Čepel se mihla vzduchem, a pouto zmizelo. 

Heartless Act

Lukka dlouho ležel zády opřený o balvan, bez hnutí. Pak se přinutil vstát, slzy v očích, čelist sevřenou hněvem.

Zavřel oči a nechal moc Ozolitu rozprostřít se po pláních, dále než kdy předtím. Tvor za tvorem otočili hlavu, uposlechli, a vydali se  směrem k němu, jako řeka slévající se z tisíců pramenů.

Největší z tvorů v Lukkově armádě, šestinohý dinosaurus s dlouhým krkem, jej sklonil k němu. Lukka se mu vyhoupl na krk a protřel si oči.

Jirina je v Drannithu.

A já mířím domů.

Weaponize the Monsters

****

Dokončení příště 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď