Hlad

Zostuzený upír Anowon se přidá k expediční výpravě, ale jaké jsou jeho skutečné úmysly? Překlad flavor příběhu ze stránek WotC.

 

 

 

 

 

 

 

 

Hlad

Vzestup Zendikaru – legend spin-off

Brandon O’Brien

Na okraji Svobodného města Nimana se v černočerné tmě k táboru blížil muž v šedém šatě, límec kabátu vytažený v chladném větru. Pozorně sledoval každého, koho cestou na tržiště potkal. Oči místních snadno poznaly, že je to cizinec, a ani mu nemusely pohlédnout do tváře — pohyboval se opatrně, jako kdyby znal ty nejhorší pověsti, které o městě kolovaly. Oči místních zlodějů, mnohem cvičenější, se rozšiřovaly úžasem, když si povšimly těch méně patrných detailů: těžkých váčků mincí v jeho kapsách, tajemného svitku, uschovaného ve vnitřní kapse šatů, a pocitu, který okolo sebe cizinec šířil. Že je ve službách někoho, kdo mu velice dobře zaplatil — a také někoho, koho se šíleně bojí.

Na konci tržiště bylo několik stánků, kde se nechávali najímat místní dobrodruzi. V těchto místech obnova města pokračovala nejpomaleji, mnoho z domů bylo stále ještě zdevastovaných, i když hromady sutin už pomalu mizely, aby se udělalo místo obvyklému obchodu. Muž pozoroval merfolky, dohadující se s řezníkem ohledně ceny masa, které mu donesli, a podomní obchodníci se chlubili zkazkami o cetkách, které s těžkým srdcem museli prodávat tak lacino. Za nimi byli už samotní dobrodruzi, vyprávějící si příběhy a kontrolující své vybavení ve mdlém světle pochodní a měsíce, čekající na zájemce o jejich práci.

Náš muž věděl, koho hledat. Jeho zaměstnavatel ho poslal za konkrétním mužem, který se sem často chodil napít. Byl součástí těch nejbrutálnějších, ale také nejefektivnějších výprav, které se nezajímaly o dobrodružství nebo objevy; staraly se jedině o peníze. To se našemu muži i jeho zaměstnavateli hodilo — nepotřebovali někoho, kdo se rád toulá po kraji. Potřebovali jen pročistit cestu.

Našel muže rychle, opíral se o zeď vedle dvojice postarších koželuhů, prodávajících kůže exotických zvířat, a leštil čepel dýky o lněnou košili. Vzhlédl k příchozímu muži v šedém. „Potřebuješ něco, příteli?“

„Nejste náhodou Tarsa?“

Muž si povzdechl a přikývl. „Tak pojďte.“

 

Anowon, the Ruin Thief | Art by: Magali Villeneuve

 

Ani jeden z nich si nevšiml upíra, sledujícího muže v šedém celou cestu tržištěm, kápi staženou přes pobledlou tvář. Tento upír se v poslední době musel naučit se skrývat a nevyvolávat pozornost. Na spoustě míst ho totiž otevřeně nenáviděli jako vraha a zloděje. Jenže zatímco někteří by zůstali jen u nadávek, většina by se chopila něčeho těžkopádnějšího. Expediční výpravy, kterých se zúčastnil, ho s sebou braly jen neochotně, a zbraně měly proti němu připravené i ve spánku.

Anowon předpokládal, že sledování svého posla bude první krok k ukončení toho všeho. V koutku duše toužil, aby to byl začátek jeho vykoupení.

Když Tarsa došel ke stanům, pokynul dvěma dobrodruhům, kteří se postavili do pozoru jako vojáci. Štíhlý kor se stříbrnými vlasy mu nabídl mosazný pohár s průsvitnou, silně vonící tekutinou. „Kam hodláte vyslat nejlepší expediční tým Nimany, pane?“

Muž mávnutím ruky nápoj odmítl. „Není důvod k takovým zdvořilostem. Nejsem nijak významný — jsem jen posel významného mecenáše, ochotného vás zaměstnat.“

Anowon se držel opodál v uličce a odposlouchával. Doufal, že toho muže odchytí někde o samotě, přesvědčí ho o tom, aby ho najal, a zbytek výpravy najme poté, ale teď se už nedalo nic dělat. Možná, že právě tohle by mohlo být to pravé. Tarsův tým byl v Nimaně legendární, říkalo se, že je nic nerozhází, že mají dokonalý smysl pro orientaci. A Anowon také věděl něco, co muž v šedém ještě ne…

„Zdá se, že vám někdo chybí?“ rozhlédl se muž a sňal kápi, aby si prohrábl černé vlasy. „Řekli mi, že máte být čtyři, ale—“

Zamračený Tarsa ho frustrovaně přerušil. „My… ztratili jsme někoho při výpravě do Ondu.“ Pohlédl na kora, který zaťal pěsti už při mužově otázce, a při Tarsově pohledu je povolil. „Ale nemusíte se bát, že by to ovlivnilo naši práci, pane.“

Ondu. Anowonovy uši sebou škubly. I když by se mu tu nezadařilo, možná setkání s touto skupinkou bude i tak štěstí.

„To je mrzuté,“ řekl posel. „Myslím tím, je to ironie, protože jsem vám přišel nabídnout práci v Ondu — a můj mecenáš ví, že bude velmi nebezpečná.“

Opravdu štěstí, zašeptal sám k sobě Anowon.

Kor se opět napnul. „Jak nebezpečná?“

Posel naklonil hlavu ke korovi. „Nadino, je to tak?“ Ani nečekal, že mu to kor své jméno potvrdí, a pokračoval. „Už jste se dostali k Nebeštěpu na ostrově Jwar?“

Nadino zalapal po dechu, a Tarsa ho uklidnil pohledem. „Ano,“ řekl tiše.

„Och…“ posel chvilku zaváhal. „Možná tedy není vhodná—“

„Ne.“ procedil Nadino skrz zaťaté zuby. „Jen riziko povolání. Vyslechneme vás.“

Tarsa se ušklíbl. „Minimálně já mám sto chutí to té bestii oplatit.“

„Zlochřtán, tak mu říkají,“ dodal posel. „Což je, v podstatě, cíl vaší výpravy. Krátce řečeno, dělá problémy, což není dobré pro expedice. Můj mecenáš zaplatí jakoukoli cenu, kterou si řeknete, pokud to té bestii, jak říkáte, oplatíte.“

Nadino se zachechtal. „Jistě, usekneme mu hlavy jako bonus.“

„Bonus?“ ušklíbl se tentokrát posel. „Můj mecenáš vám zaplatí za každou z hlav.“

„A tenhle… mecenáš?“

„Vás nezajímá. Zajímá vás jen to, že dobře platí.“ Muž sáhl do kapsy a vyhodil do vzduchu modrý sametový měšec. Tarsa ho instinktivně chytil dřív, než dopadl na zem. Podle váhy alespoň sto padesát mincí. „Tohle je na počáteční výdaje. Samozřejmě si můžete nechat cokoli, co najdete, ale nezapomeňte, jste placeni za hubení škůdců, ne za toulání se Nebeštěpem.“

Zatímco mluvili, Anowon sáhl do kapsy pro jeden ze svých papírů. Jwarský Nebeštěp obsahoval pro Anowona něco užitečného, takže stačilo, aby mohl—

Papír spadl k zemi, když náhle Anowona popadl zezadu elf a přimáčkl mu svůj loket k hrdlu. „Šéfe!“ křikl elf na Tarsu. „Máme tu špeha!“

„Pusť mě, ty—!“ slova, která Anowona napadala dál, byla nenávistná, ale on se teď snažil ze všech sil nebýt nenávistný. Upřímně, on sám si takové zacházení zasloužil. To proto se rozhodl skrývat, což byla, jak nyní chápal, ta největší chyba. Také proto se rozhodl nebránit se, i když by to bylo snadné. nechtěl dát najevo nepřátelství, obzvlášť, když má stále ještě zakrytou tvář—

„Ukaž svou tvář!“ vykřikl posel s hranou statečností někoho, kdo nikdy nebojoval, ani nevydával rozkazy.

Elf stáhl Anowonovu kápi. Pouhý pohled na jeho bledou a rudě pomalovanou tvář stačil na to aby Tarsa tasil meč.

„Ne!“ vypravil ze sebe Anowon a zvedl ruce. „Neublížím vám! Nechte mě—“ ukázal na spadlé papíry.

Nadino klekl, sebral ten nejbližší, a zamžoural na něj, než ho podal Tarsovi. „Poznámky o Nebeštěpech… vypadá to, že všemi oblíbený mudrc se chce do jednoho dostat.“

Tarsa pokynul elfovi, aby Anowona pustil, a ten padl k zemi a sbíral rozsypané papíry. „Předpokládám, že jsi ho sledoval,“ ukázal na muže v šedém, „abys nám přebral práci?“

Upír potřásl hlavou. „Chci… to vidět.“

Nadino si založil ruce. „To není tvoje věc.“

Anowon se odmlčel a rozhlédl se po ostatních, kteří ho bez výjimky pozorovali podezřívavými a zlostnými pohledy. Pak pohlédl na Tarsu. „Ať už si o mě myslíte cokoli, žádám vás jen o to, abych tu věc mohl studovat. Stejně budete potřebovat někoho na výpravu. Nechte mě jít s vámi. Nabízím vám své služby za minimum peněz.“

„A co z toho budeš mít ty?“ zeptal se Tarsa.

Anowon se odmlčel, hledaje vhodné slovo. „Znalosti.“

Tarsova skupinka tu dohodu nesnášela, ale posel byl potěšený, takže na tom zůstalo. Anowon dostane pět procent z výdělku, ale bude si moci nechat jakékoli svitky a papíry, co najdou. Ohledně relikvií se dohodli tak, že Anowon nechá Tarsu rozhodnout, a rovnou řekl, že o zbraně a zlato zájem nemá. Když se ho zeptali, o co tedy zájem má, odpověděl, že o něco mnohem cennějšího.

Za tu arogantní odpověď mu Eret, elfský kněz, každou noc bedlivě prohledával batoh, a hledal jakékoli známky upírových postranních úmyslů.

Posel jim už předem zařídil cestu po moři z Nimany až do Jwaru, pouze s jednočlennou posádkou zodpovědnou za vrácení lodi. Zbylí tři členové výpravy měli z upírovy přítomnosti na lodi uprostřed moře, mírně řečeno, nepříjemné pocity. Nadino neměl nejmenší problém dávat svou frustraci najevo, kdykoli se Anowon jen pohnul, nebo promluvil, nebyl-li tázán. Eret byl tišší, ale opatrnější, a nikdy se neodvážil usnout bez dýky v ruce. Tarsa se snažil jakékoli známky sporů utišit v zárodku, a v žertu oceňoval Anowonovu sílu a odolnost při jeho pomoci v práci s plachtami a lanovím za silného větru vanoucího z Hadího chřtánu. Lana byla tak napjatá, že se chvílemi obával, že je vítr utrhne.

Anowon to všechno snášel se stoickým klidem. Když mu Nadino už potřetí pohrozil, že jeho vnitřnosti předhodí Žolíkovi, jejich gnarlidovi, pokud by něco udělal, odpověděl jen, „Ujišťuji tě, že nikomu neublížím. Až zabijeme Zlochřtána, už se nikdy nesetkáme.“

Na břehy Jwaru dorazili pár hodin před soumrakem. Anowon sebou škubl. Za šera se šplhalo nejhůř, ale Tarsa trval na tom, že se do večera musí dostat co nejblíže k Nebeštěpu. Anowon vyskočil z lodi první, aby vynesl vaky s vybavením, téměř posvátně, zatímco ostatní spolu s jejich rohatým mazlíčkem vylézali z lodi.

Náhle za sebou zaslechl temný, skřípavý hlas, promlouvající neznámou řečí. Znělo to jako hrozba, vpalující se přímo do jeho duše, a slibující brzká utrpení. Otočil se a spatřil dvě kamenné tváře, vyčnívající z písku, v jejichž široce otevřených ústech pableskovala světlemodrá záře, podobná světluškám.

Anowon stál jako přimrazený. Čím déle naslouchal, tím spíše by přísahal, že v nejbližší chvíli už dokáže pochopit smysl těch slov. Působilo mu to dvojí bolest; jednu v jeho mysli, a druhou v srdci, jak se marně snažil porozumět. Otočil se k ostatním. „Vy… slyšíte to—“

Eret ho tvrdě udeřil zezadu do krku, aby ho probral z tranzu. „Podívejte na našeho chudáčka. Náš statečný znalec zřícenin se bojí obyčejných faduun!“

Anowon se otočil, stěží potlačuje nutkání po elfovi skočit. Jejich pohledy se setkaly, a Eret mimoděk sáhl po zbrani. Anowon na okamžik pomyslel na to, jak elf bledne, když z něj vysává všechnu krev, a žadoní o pomoc hlasem, který se pomalu ztrácí—

„Nějaký problém?“ ozval se Tarsa. Anowon koutkem oka spatřil, že i on sahá po zbrani.

„Vůbec žádný,“ odpověděl.

Už padla noc, když se dostali na začátek nejsnazší cesty vzhůru k Nebeštěpu. Tarsa poslal Anowona napřed, zatímco se ostatní zabývali vybavením a přípravou na výstup po kamenných útesech. Anowon se mohl spoléhat na své noční vidění a sporé, namodralé osvětlení z Vlákna uprostřed ostrova. Upevnil lana, a ostatní ho opatrně následovali. Eret se chtěl Tarsy očividně na něco zeptat, ale ten ho ledovým pohledem umlčel.

Váha tří k němu připoutaných osob spolu s gravitací, která ho táhla dolů, připadala Anowonovi jako zkouška. Trpělivost, pomyslel si. Až bude po všem, všechny pošetilosti z minulosti budou zapomenuty. Jestli má ohledně Nebeštěpů pravdu, získá v nich moc a znalosti, po kterých tak dlouho toužil. A pokud se i s tou mocí bude chovat stejně pokorně, jako kdysi dávno, když studoval svitky v Mořské bráně, bude mu mnohem víc k užitku.

Žolík se dostal po skalách nahoru dříve než ostatní, a když se zbylá trojice vynořila nahoře na útesu, každému olízal tvář. Kor ani nezvedl hlavu od nadšeného gnarlida a ukázal na severovýchod. „Tamty skály jsou nejblíž a už na sobě mají úchyty a lana. Vylezeme tam. Teď už není moc světla, ale můžeme se o to pokusit teď, nebo počkat do rána.“

Anowon ho téměř nevnímal. Vyskočil z okraje skály na nejbližší plošinu, a chvíli nabíral rovnováhu, aby ho nepřevážil těžký batoh. „Rozbijte tábor, jestli chcete,“ řekl, „ale já to chci vidět.“

„Co je to s tebou, mudrci?“ křikl Nadino. „Zapomněl jsi, že naším úkolem je jen zabít hydru?“

„Slibuji, že budu opatrný—“

„—nebo zemřeš!“

„Pak slibuji, že zemřu opatrně!“ Anowon se kousl do jazyka a prudce se nadechl. „Omlouvám se. Nechci nikoho vyrušovat. Můj výzkum—“

Tarsa si vyměnil pohledy s dvěma zbývajícími a potichu zaklel, když jim pokynul Anowona následovat. V zoufalé snaze odlehčit situaci Anowon pokračoval. „Je štěstí, že jsou tu ty lana a úchyty. Jen málo dobrodruhů nechá ostatním usnadněnou cestu.“

Nadino sebou škubl. „…Ty tu nechal Orien.“

„Orien?“ zarazil se Anowon. „To byl váš—“

Tarsa si hlasitě odkašlal. „Jdeme, upíre.“

Anowon jen kývl a vyrazil.

Pohled, který se Anowonovi vzápětí nabídl, ho uchvátil. Polokruhový balvan z rudého obsidiánu s bledými skvrnami zbytků země, do které dopadl a ze které se před nedávnem opět vznesl, plul volně ve vzduchu před čtveřicí dobrodruhů, plný tajemství a příběhů starších než den, kdy Zendikar zahřměl a rozhodl se bránit proti uvězněným Eldrazi.

 

Skyclave Colonnade | Art by: Johannes Voss

 

Jen Nebeštěpy, napadlo ho, mohou poskytnout nespornou pravdu. Tolik ze zendikarských dějin bylo chybně vykládáno. I on kdysi pojmenoval prastarou civilizaci, která vytvořila Nebeštěpy a podobné stavby, jako Eldrazi. Přitom to ve skutečnosti byly bytosti, které tuto civilizaci, respektive její zbytky, zničily. Ty samé bytosti, které se pokusily uloupit upírům z rodu Ghet jejich mysl a obrátili je proti jejich vlastnímu druhu. Po celou dobu války s Eldrazi byl Anowon ukrytý, pozoroval její průběh, a odmítal se účastnit bojů. Ale objevení Nebeštěpů historické záznamy napravilo, ukázalo chybějící článek zendikarské minulosti. Anowon mohl jen doufat, že mezi poklady, které Nebeštěpy na svět navrátily, bude i znalost toho, jak kdysi dávno vznikly upíří rody a jejich krvevládci, které se Eldrazi snažili ovládnout. Možná ho dopověď na tuto otázku proslaví. Nebo ho alespoň vykoupí ze zbabělosti, se kterou se během války ukrýval.

Jakmile vstoupili branou do Nebeštěpu, vytáhl svůj zápisník. Byl to rozedraný svazek papírů, stěží držící v deskách, ale Anowon ho střežil jako nejcennější poklad, a opatrně otáčel hustě popsané listy.

Eret ho došel a pozoroval, jak upír studuje zdi Nebeštěpu a naklání se nad poznámky. Než se elf stačil zeptat, Anowon se rozhodl být zdvořilý.

„Studoval jsem teselační vzory, které dobrodruzi zaznamenali na ostatních Nebeštěpech, a všiml si drobných rozdílů. Myslím, že konkrétně tohle—“ ukázal na část zdi okrajem zápisníku „—je text. Věřím, že prastaří korové tu zanechali nápisy, což by nám mohlo pomoci odhalit účel těchto prostor.“

„Tak proto jsi tu?“ odfrkl si Nadino, odpočívaje opřený o bránu. „Abys studoval?“

„Já… jako student jsem byl lepší,“ zamumlal a vzápětí si uvědomil tu lež. I jako student vykonal v honbě za znalostmi spoustu odporných věcí, a v podstatě byl pouhý zloděj. Ale ještě předtím — když jen toužil po znalostech, když byl v Mořské bráně, když ho pod svá křídla vzal moudrý Tenihas z rodu Ghet a naučil ho ocenit a milovat historii — tehdy byl skutečně někým lepším, než o to vše přišel v touze po krvi. Nebo hůř, v touze po moci.

„To sotva, podle tvých doznání.“ Eret zvědavě pohládl na rytiny na zdi. „Jestli je něco, na co dobrodruhům záleží, tak je to dotek pevného lana a lesk pokladů, co najdeš. Hodláš náš poctít důvěrou a přeložíš nám tu prastarou korštinu?“ ukázal na zeď.

„Dobrodruzi, co tu byli, to nepřeložili, jen přepsali. Znaky, čáry, praskliny, soustřeď se a uvidíš to sám.“ Anowon ukázal do hlubin Nebeštěpu, černějších než okolní noc. „Tamtím směrem jsou laboratoře, podél té levé zdi.“

Tarsa opatrně svinoval lano a pozoroval rytiny. „Chceš říct, že ty znaky jsou… ukazatele?“

„Dá se to tak říct.“ Anowon sledoval hlavní linii rytin, jak se klikatí a pak prudce zahýbá vlevo. „Ten jazyk není pouhý text, je to i mapa.“

Nadino si povzdechl. „Škoda, že nám neukáže, kde je—“

Přerušil ho řev ze tmy před nimi. Tarsa luskl prsty a všichni se postavili do bojové pozice. Nadino vypustil ohnivou kouli, která proletěla těsně vedle Anowona, skrz bránu, a dál chodbou. Ozářila i tři bledě zelené hlavy a tři řady zubů připomínajících ostnatou past.

Než si Anowon stačil uvědomit jméno toho tvora, Eret ho odstrčil z cesty, Tarsa hvízdl na Nadina, a ten vyrazil, aby zaměstnal pravou hlavu dobře mířenými salvami plamenů a ohnivých koulí. Hlavy hydry byly za mohutným sloupem, a chňapaly jen několik stop od něho.

„Máš plán, šéfe?“ zeptal se Eret.

Tarsa zavrtěl hlavou. „Ta věc dokáže hlavou rozdrtit kámen, když má důvod. A my jsme od slunce vyhřátý, voňavý důvod.“

Anowon bleskově přemýšlel. Posel jim prozradil, že hydra strávila věky pod zemí, když byl Nebeštěp ukrytý, a dokáže vycítit teplo a sledovat pohyb i v těch nejtemnějších koutech. Křikl na Tarsu. „Musíme se zchladit!“

„Zchladit?“ Tarsa pochopil, na co upír naráží. „Potřebujeme led!“ ukázal na vnitřní zeď — za Zlochřtánem. „Dones sníh odtamtud!“

Anowon pohlédl tím směrem. „Tak blízko k němu?“

„Ano,“ poklepal si Tarsa na spánek. „Tak blízko, jako je pod svícnem tma.“ Znovu luskl prsty, a ostatní čekali na další signál. Němě odříkal do tří, pak švihl mečem do vzduchu, a všichni vyrazili k vnitřní zdi.

Anowon se sklouzl po nakloněné podlaze, koutkem oka spatřil hromádky rozbředlého sněhu na zdi i to, jak Nadino v běhu roztočil svou hákovitou hůl. Než všichni doběhli ke zdi, hydra chňapla přímo nad něj, křísla mu tlamou o čelo a srazila ho k zemi. Anowon pocítil horkou bolest, přemýšleje, jak hluboko se do něj hydřiny zuby zabořily. Napravo od sebe zaslechl zasténání, ale než se stačil otočit, spadla na něj hromada sněhu, a nalevo ucítil měkký náraz.

Zarazil se v temnotě pod sněhem, a pomalu si sáhl na hlavu. Zlochřtán zařval, ale pak zmateně zmlkl. Čekal několik minut, které se Anowonovi zdály jako nekonečné zimy. Hvízdavý dech hydry otřásal okolními zdmi. Nakonec Zlochřtán usoudil, že tři horké kousky masa a jejich užvaněný upíří společník prostě zmizely, a odběhl pryč, najít si jiné jídlo.

Zůstal ležet nehnutě i poté, co se sníh okolo něj pohnul, a ozval se Nadinův hlas. „To byl úžasný nápad, šéfe. A teď… kdo z vás krvácí?“

Trvalo dost dlouho, než byl Anowon schopen vstát. V době, co klidně ležel, se mu zdálo, že k němu ostrov opět mluví. Mělo to být uklidnění? Nebo snad pochyby? Nebo se mu ti nepoznatelní faduun posmívali jako dítěti? Vzedmul se v něm hněv a zmatek, cítil závrať a prázdnotu.

Tarsa ho zvedl na nohy a začal ho léčit, ale Anowon jen mávl rukou ke svému batohu. Vytáhl z něj dvě lahvičky s krví, a chvíli čekal, až se mu přestanou třást ruce.

Tarsa ustoupil. „Čí je to krev?“

„Červi a brouci v ruinách snadno krvácí,“ zamumlal Anowon, „a já krev potřebuji.“ Odzátkoval jednu z lahviček a žíznivě ji přitiskl ke rtům. Stačil dotek, a jeho zranění se začala zacelovat a mysl projasňovat. Když se obrátil k ostatním, spatřil Erata a Nadina, jak spí se Žolíkem mezi sebou jako s živým polštářem. Tarsa klečel u nich, a snažil s ovázat si zraněnou paži.

„Počkej,“ vstal Anowon. „V našem rodě jsem se naučil všechny možné druhy—“

„Neopovaž se na mě použít Malakirskou magii, upíre,“ zasyčel Tarsa. V rozhořčení si utáhl obvaz víc, než chtěl, a bolestivě ucukl.

„Tak ne.“ Anowon odložil druhou lahvičku a přešel k němu. „Alespoň mě nech ti to obvázat.“

Tarsa ucukl, když se upír přiblížil, ale nakonec se uvolnil. Anowon začal opatrně obvazovat zranění. Nechybělo málo, a hydra mohla Tarsovi utrhnout ruku. Při pohledu na krev Anowon zatajil dech, ale tu instinktivní touhu okamžitě potlačil. „Není to moc utažené?“

Tarsa potřásl hlavou. „Díky.“

„Není zač.“ Anowon se nervózně usmál. „Dobrodruzi si musí pomáhat.“

Něco v jeho očích probudilo Tarsův zájem. „Proč jsi tady?“

„Vím, že je to nepříjemné. Jakmile se rozední, můžeme—“

„Ne,“ napřímil se Tarsa. „Proč cestuješ s námi? Proč jsi vůbec na výpravě? Každý expediční dům tě nenávidí a bojí se tě — a upíří rody tě nenávidí také. Většina ostatních lidí nesnáší upíry jako takové. Co tu má být? Proč je to pro tebe tak důležité?“

Anowon chvíli hledal slova. „tyhle kameny jsou starší než ta nejstarší města na Zendikaru. Když mluvíme o Zendikaru, máme na mysli ty nejhlubší jizvy v krajině, ale prastaří korové tyhle pevnosti vybudovali ještě mnohem dříve. Možná je tu přítomné vědění, které nikdo z nás nepochopí. Ale možná to, cop tu najdeme, bude moci změnit Zendikar.“

To ovšem byla jen část pravdy. Byly tu věci, které doufal, že objeví, a které by mu opět přinesly slávu a věhlas. Možná, kdyby tajemství Nebeštěpů porovnal se znalostmi Eldrazi historie, mohl by odhalit prastarou magii stojící za vznikem Ruchu, nebo třeba objevit tajemství stvoření krvevládců. Nebo možná vynořivší se Nebeštěpy zvěstují zkázu světa, mnohem horší než Eldrazi, a jemu se podaří jí zabránit. Ale i když se k té touze po slávě a odčinění svých hříchů upnul… byl také unavený. Snažil se uzdravit svět, už ho nikdy nevidět trpět. Chtěl studovat a odhalovat tajemství, aniž by v každém dalším objeveném spatřil jen hlubší a hlubší rány, zející v poničeném světě. Toužil po míru — míru sám se sebou, se svým studiem, se Zendikarem.

„… Dobrá.“ Tarsa se za pomoci meče vytáhl do sedu a opřel se o zeď. „Beru to tak, že chceš studovat, i teď. Máš na to vlohy. A kromě toho tu někdo musí být na hlídce, myslím raději někdo kromě tebe.“ Ukázal na chodbu vedoucí do tmy. „Tak běž, ale pro všechno na světě, volej o pomoc, až Zlochřtána uvidíš, ne až on uvidí tebe.“

Upír přikývl, vzal s sebou z batohu jen to nejnutnější, a vyrazil do temnoty, sleduje linky a čáry na stěnách.

Úsvit přivítal Anowona v dětském nadšení. Už jen to, že byl v těchto zdech, bylo úžasné. Teď už nelouskal z rytin záhadné podstatné jméno nebo předložku — už rozuměl celým větám. Na levé zdi onduského Nebeštěpu bylo napsané detailní vědecké pojednání o jeho stavbě, o práci korských prapředků, kteří upravili tuto část světa. Stěny každé síně byly pokladem samy o sobě. Jazyk samotný byly dlouhé řady linií, vyznačující na okrajích paralelními a křížovými tahy písmena. Dokázal z nich přečíst zmínky o vědeckých pracích, konkrétně  o Příručce alchymistických směsíMetodice proměnných pokusů, a Průvodci nečekanými výsledky. Škoda, že tolik popisů bylo poškozených erozí nebo poškrábáním. Postupem doby se mu vše, co přečetl, usazovalo v hlavě a začalo vytvářet celkový obraz. Věděl, co dělat dál.

Vrátil se ke vstupu a mávl na Tarsu, aby ho následoval. Zbytek skupiny byl už vzhůru a přidal se k nim. Eret se zrovna staral o Tarsovo zranění. „Zrovna jsme se po tobě chtěli poohlédnout,“ řekl Tarsa s pohledem na svůj meč. „Jdeme najít Zlochřtána, ať tu nemusíme strávit další noc.“

„Zdi nám pomohou,“ řekl Anowon, a dmul se pýchou.

Nadino se zamračil. „Teď není čas chvástat se znalostmi historie. Máme práci—“

„Já mluvil o práci.“ Anowon sebejistě pohlédl na Tarsu. „Věřte mi.“

Vedl je zpět do chodby, do podivných svislých křižovatek, které se dělily do chodeb do dalších místností se silnými zdmi. Některé byly laboratoře lektvaristů, ve kterých zbylo jen roztříštěné sklo a divoce rostla tráva. Jiné byly temné a plné věcí zanechaných v nich dávno předtím, než se Nebeštěp kdysi zřítil. Jak šli, Anowon očima přebíhal po rytinách zdí a četl nahlas: „Samostatné vědecké zařízení kontinentu Ondu, se zaměřením na pokročilé výzkumy zbraňových a obranných systémů v případě útoku vnějšího nepřítele…“

„Jakého vnějšího nepřítele?“ zašeptal Nadino.

Anowon si dokázal představit odpověď — vnější nepřítel, nadpřirozená síla, objevivší se z jiného světa? Ale tehdy to bylo jinak. „Tenhle Nebeštěp se vzbouřil proti starému hlavnímu městu korské říše Makindi. Když byl v boji dobyt, bylo zničeno i hlavní město, a spolu s ním celá korská civilizace.“

„Takže je to skladiště zbraní?“ nadšeně tleskl Tarsa. „Dlouho toužím potěžkat nějaké prastaré korské ostří. Vypadá to, že tu toho pro tebe moc nezbude, Anowone.“

Anowon zvedl svazek svitků v kamenných obalech. „Myslím, že jsem tu toho nalezl dost. Stačí, když dokončíme svou práci.“

„Takže… kam nás vedeš?“ Eret zíral na rytiny ve snaze je přečíst.

„Do ukázkové místnosti Nebeštěpu — místa, kde se ukazovaly výsledky pokusů. Mnohé z nich byly… živé.“

„Dělali pokusy na zvířatech…“ Nadino potřásl hlavou. „Museli najít způsob, jak překroutit život. Buď za pomoci magie země, nebo nějakým vlastním způsobem. Tenhle Nebeštěp… mohl Zlochřtána stvořit.“

„Mimo jiné. Za pomoci vědy dokázali to, co Eldrazi dělali hrubou silou,“ odpověděl Anowon téměř bezděky. „Zjistili, že náš svět se otevřeně projevuje, volá a křičí. Že má svou vlastní vůli, a my, místo abychom mu naslouchali, se mu znovu a znovu snažíme vnutit tu svou.“

Nakonec dorazili k mohutným, dvojitým dveřím z masivního kamene. Nebyly úplně dovřené, škvírou, kterou se dalo dostat dovnitř, se plazila popínavá réva. Nadino mečem odsekal úponky révy, a ta se kroutila a svíjela, jako by byla živá. Kouzelník vstoupil, a Tarsa s Eretem zatím se skřípotem a v oblacích prachu pootevřeli dveře o trochu víc.

Vstoupili a spatřili Nadina, jak se dívá na chomáček hadrů. Byl ve stejných barvách, jako měli ostatní, útržek korské šály stěží na obvázání ruky. Nadino vzhlédl, slzy v očích. „Ta zatracená… svině… ho odtáhla sem… roztrhala ho na kusy…“

Tarsa mu položil ruku an rameno. „Vím, že to bolí, ale proto jsme tady. Pomstíme ho. Připrav se.“

Anowon scénu sledoval zpovzdálí, zatímco studoval celou místnost. Musí to být zde. Místnost dost vysoká a široká, aby se hydra mohla vrhnout na nic netušící oběť, a výše na stěnách balkóny a lóže, aby ji výzkumníci mohli studovat při „práci“. Tehdy musela být hydra mnohem menší — na nejníže položené balkóny se dalo snadno vylézt. Ale možná, že se tak stalo už tehdy. „Utkáme se s ní tady.“

Tarsa luskl prsty. „Až se objeví, Nadino, vylez výš a snaž se ji zasáhnout. Já udělám totéž. Erete, pomáhej Nadinovi a buď připraven pomoci nám k útěku, kdyby se něco pokazilo. A Anowon—“

Upír je neposlouchal, pohroužený ve vlastních myšlenkách, zatímco zotvíral všechny skříňky a prohledával police ve snaze najít něco, co tu přetrvalo. A skutečně, ve skříňkách byly tucty neporušených lahviček a neroztrhaných papírů. Bral všechno plnými hrstmi a cpal do batohu.

„Zatracený mudrci!“ přešel k měnu Tarsa. „Po tom všem, cos nám napovídal, bys měl vědět, že tě s těmi jedy odejít nenecháme.“

„Máme dohodu, Tarso.“ Anowon promluvil klidně, ne s přezíravým výsměchem, jak měl ve zvyku kdysi. „Mám to na výzkum. Ujišťuji tě—“

„To je mi jedno. Jestli jediná živá duše dokáže to, co dokázali tihle, bude moci ničit celé vesnice… chceš snad, aby se to lidé znovu naučili? Vytvořit a smíchat ty nejhrůznější tvory?“

„Ty znalosti mohou být v dobrých rukách užitečné. V Mořské bráně, nebo—“

„Každé ruce, co dokážou přetvářet Zendikar, jsou špatné!“

Na to se shora ozval cupitavý zvuk. Tarsa luskl prsty, a ostatní byli okamžitě v pohotovosti, háky hozené na vysoké balkóny, připravení se zhoupnout. „Anowone!“ křikl Tarsa. „Připrav se utéct nahoru.“

Anowon si povzdechl, kývl, připravil si háky na oblečení, a udělal si mentální poznámku, aby nezapomněl upevnit lano. „A do té doby?“

„Nalákáme ho sem.“

 

Grakmaw, Skyclave Ravager | Art by: Filip Burburan

 

Nadino to vzal jako narážku a zařval, spolu s Eretem. Zlochřtán odpověděl ze všech hrdel, rozeběhl se horními chodbami, a brzy se objevil v pobořeném stropě síně. V mžiku seskočil dolů, a skupinka dobrodruhů udeřila podle instrukcí — Nadino zasáhl břicho hydry ostrými ledovými bodci a špičatými háky, a Tarsa se zhoupl na lanech a sekal po hydře, jak mohl.

Anowon se snažil držet krok. Nikdy nebyl lovec nebo bojovník, nadšení v něm vzbudilo jen to, že se poddal své touze: jestli hydru zabijí, poteče z ní dost krve, a možná bude šance napít se, ještě když bude živá. Chtěl svým lanem přiškrtit jednu z hlav, doufaje, že gravitace udělá většinu práce, ale lano se na krku hydry ani nepohnulo. Naopak, upozornilo na něj hlavu, která sjela níž a připravila se k úderu.

Tarsa toho využil, úderem meče jí odsekl kus čelisti, a snažil se z druhé strany odseknout zbytek. Věděl, že zranění se rychle vyléčí a na místě pahýlu vyroste nová čelist. Nadino měl podobný problém — přesně mířená ohnivá koule do hrdla hlavy vyústila jen ve vznik dvou dalších čelistí, chňapajících jen stopu od něj. I Žolík se snažil. Sice mohl jen kousat po hydřiných zadních nohách, ale držel se statečně.

Tohle nefunguje, usoudil Anowon. Ještě chvíli, a hydra je zabije všechny. Odsekl lano, odkulil se z dosahu hydry, a začal prohledávat svůj batoh.

„Opovaž se utéct, ty zatracený—!“ Nadino nedokázal kletbu dokončit, zaměstnaný bojem s hydrou. „Co si myslíš, že děláš?“

„Hledám odpovědi!“ křikl Anowon, prohlížeje si barevné lahvičky. Temně červené, modré, jasně zelené, nebo i vícebarevné lektvary se přelévaly v lahvičkách. Vzpomínal si, že o chemických vlastnostech směsí a lektvarů tu něco četl. Některý z nich jim musí pomoci.

Našel ho. Mlhavě žlutý plyn v lahvičce stěží větší než jeho prst, který se zdánlivě nahodile měnil z plynného obláčku na pevný jantar. V dokumentech se o tom psalo jako o něčem, co dokáže uklidnit bojovníky i zvířata. Nestačil ovšem dočíst, jak konkrétně. „Utečte výš!“ křikl.

Sám sáhl do vaku pro další lano s hákem a zamířil na jeden z balkónů. Hydra si ho brzy všimne, a on sám je jí blíž než ostatní, v dosahu jejích ostrých zubů. Vyšvihl se vzhůru tak rychle, jak jen dokázal, a ze všech sil se snažil lahvičku nerozmáčknout v dlani.

Zlochřtán na něj otočil všechny hlavy a vycenil zuby. Chňapl po jeho laně a jen o vlas minul. Dokázal ale Anowona škrábnout na ruce, a upír se málem neudržel. Nespadl sice, ale ztratil lahvičku. Anowon zaklel, oči upřené na padající sklo. Náhle se objevilo letící ostří, které lahvičku přesně zasáhlo a rozbilo ji o čelist jedné z útočících hlav. Anowon se otočil právě včas, aby spatřil Nadina s napřaženou rukou.

Jak se lahvička rozbila, lektvar vybuchl v oblaku prachu, který se šířil po těle hydry, jako se mlha valí po úbočí kopců. Vše, čeho se oblak dotkl, zešedivělo a ztuhlo, jako kdyby se hlava hydry zároveň uvařila a zkameněla, spolu se zabodnutou dýkou. Oblak postupoval po celém těle, a zanedlouho byly všechny hlavy z ostrého, špičatého kamene, se zuřivým výrazem nehybně chňapající do prázdného vzduchu. Tělo hydry bylo stále živé a hýbalo se, jako by chtělo uniknout osudu, ale zanedlouho je prostá váha zkamenělých hlav zdrtila a tělo se zhroutilo k zemi. Každá z hlav se při dopadu odlomila od krku s hlasitým zaduněním, které se rozléhalo otevřenou střechou síně.

Ten hlasitý zvuk Anowona probral z vytržení. Zoufale se začal sápat vzhůru, aby unikl smrtícímu obsahu lahvičky, ale magie mezitím své dílo dokončila. Poslední obláček dýmu se mu usadil na špičce ukazováčku, a Anowon se zděsil a ani se nepohnul. Obláček se rozšířil až ke konci prvního článku prstu, ale pak zmizel. Anowon unaveně a s úlevou padl na kolena.

Nadino se na něj zazubil a zavolal, „Cos to říkal o opatrném umírání, ty mizerný upíre?!“

Kamenné hlavy vypadaly těžce.

„Stejně jako cestou sem,“ připomenul mu Tarsa, a chystal se je připevnit na Anowonův batoh

Upír si povzdechl. „Rozumím.“

Ale v tu chvíli do nej Eret šťouchl loktem. „Samozřejmě že ne. Rozdělíme si je. Teď nám pomůžou urychlit cestu dolů.“

Spolu s Nadinem připevnili k úchytům provazy a slanili bleskově dolů, tažení vahou zkamenělých hlav.

Při zpáteční cestě na pláž položil Tarsa upírovi ruku na rameno. „Vytrpěl sis toho od nás až dost. A nestěžoval sis. Byli jsme k tobě hnusní. A tys nám zachránil život.“ Ukázal na kousek látky na Nadinově batohu, jediném, co zbylo po Orienovi, a dodal, „Umožnil si nám pomstít se a vzdát úctu.“ Usmál se. „Děkujeme. Budeš u nás vždycky vítaný jako člen týmu, kdykoli budeš chtít.“

Anowon s úsměvem přikývl. Teprve teď mu začalo docházet, že ten pocit, po kterém toužil po celý ten čas, nebyla sláva, ani prestiž, ale… pocit někam patřit. Vědět, že jeho znalosti jsou cenné. Doufal, že tenhle pocit přetrvá, že dokáže odhalit tajemství minulosti Zendikaru a rozdělit se o to poznání, jen pro ten pocit.

Mezitím se Nadino za ním zasmál a podrbal Žolíka na temeni, zatímco gnarlid slintajícími čelistmi okusoval svitky, visící z Anowonova batohu. Když si toho upír všiml, napadlo ho, jestli by vůbec mohl ztratit víc, než dnes získal.

Když si uvědomil odpověď, otočil se, a s úsměvem podrbal gnarlida pod bradou.

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď