Děti Bezejmenné, kompletní review – dokončení

Milí kamarádi, od příštího týdne nás čeká neuvěřitelná příběhová jízda s War of the Spark  (viz odkaz úplně na konci). Takže si dnes dorazíme Děti Bezejmenné a vykompenzuji tak jeden výpadek z února. Enjoy!

 

 

 

 

 

 

Děti Bezejmenné

Brandon Sanderson

shrnutí/překlad: Honza Adam

 

Část třetí

Kapitola 12: Tacenda

Zatímco Davriel jedná s převorkou, Tacenda s Romem odcházejí do katakomb navštívit Duchokam. Je to relikvie velikosti husího vejce, o které Tacenda slyšela protichůdné zvěsti. Pokud se někdo přidal k církvi Bezejmenného anděla (krátce Bezejmenné), kámen jeho duši přijal a dopřál mu Požehnaný odpočinek, ale zároveň zabránil dučši vrátit se do Močálu. I proto většina lidí ze Samot oficiálně víru v Bezejmennou nepřijala. Prochází katakombami, které zde byly dávno před převorstvím, Tacenda si všímá, že na mnoha místech je znak Avacyn předělán na rozepjatá křídla, znak Bezejmenné.  Rom jí mimo jiné prozradí, že v katakombách je mnoho tajných průchodů a místností, dostupných přes stlačení specifických míst na reliéfech. Také zde jsou přípravné a pohřební místnosti pro ty, kdo chtějí spočinout v náruči církve. Než si Rom uvědomí, co řekl, Tacenda vběhne do místnosti, kde je připravena k pohřbu její sestra Willia. Tam je najde Davriel.

„Tak tady jste!“ zazněl ostrý hlas. „Merlinda a já jsme došli k přátelské dohodě,“ řekl Davriel. „Ona uznala, že se mýlila, a já uznal, že zabít jí by bylo zbytečná otrava. Tacendo, mám, pro co jsme přišli. Teď chci pryč, než se mi místní smrad zažere do oblečení.“

Odtáhla ruku z Williiny tváře. Nejlepší způsob – jediný způsob – jak Willii pomoci a třeba jí i vrátit život, bylo jít s tímhle mužem. „Jen jsme se šli podívat na Duchokam,“ řekla, když jej následovala. „Myslíš, že by nám dokázal nějak pomoci?“

„Když jsem se díval naposled,“ řekl Davriel, „byl to akorát kus načančaného šutru s jednoduchým tlumícím zaklínadlem na sobě. Tvé písně jsou o několik řádů silnější.“

Davriel je netrpělivý a chce být co nejdříve pryč. Tacenda si všimne run v hale a přemýšlí, zda si Davriel dovolil povolávat démony uvnitř opatství.

Dorazili ke dveřím. „Díky, Rome,“ řekl Davriel, „za tvé služby. Pokud budu někdy donucen převorství vyhubit, zabiju tě posledního. Slečno Verlasenská, jdeme.“

Pak se dozví, proč byl Davriel netrpělivý. Potřebuje svého šlofíčka…

 

Kapitola 13: Tacenda

A bylo tomu tak. Kousek od převorství nechal Davriel zastavit, vyhodil Tacendu a slečnu Stůjcostůjovou z kočáru, zatáhl závěsy a usnul. Slečna Tacendě vysvětluje, že jakkoli je Davriel mocný, je smrtelník, a spát musí. Ostatně je půl třetí v noci. Tacenda sedí u ohně s oběma démony, usnout nechce, takže s nimi vede rozhovor. Chřupgnar se ukáže daleko inteligentnější a přemýšlivější, než co z něj dělal Davriel. Debatují o osudu, předurčení, možnosti ovlivnit svůj život, či držet se toho, „pro co jste byli stvořeni“.  Tacenda totiž nemůže přestat přemýšlet o svém osudu, myšlenkým na to, zda, proč a k čemu si ji Močál vyvolil.  A co s tím může dělat. Pak jí démon nabídne dohodu – co kdyby mu pomohla Davriela uvěznit, stala se Paní Panství, a pomohla mu jej udržet těch šestnáct let pod zámkem, aby jeho duše připadla jemu? Tacendě se to nelíbí, a instinktivně začne broukat Píseň Ochrany. Zasáhne Slečna Stůjcostůjová a pošle jej zkontrolovat okolí.

„Chřupgnare, řekla slečna Stůjcostůjová. „severně od nás něco šramotí. Běž se podívat, co to je.“

„Přemýšlej o mé nabídce, “ řekl k Tacendě, a pak kývnul ke Slečně. „A ji ignoruj, pokud ti bude nabízet lepší dohodu. Sotva si už nyní zaslouží říkat si démonka.“

„A ty si sotva zasloužíš být označován za inteligentního,“ řekla Slečna. „Ale nemácháme ti v tom denně tlamu, nebo ano? A teď buď hodný chlapec a udělej, co jsem ti řekla.“

Tacenda osamí se Slečnou. Ptá se jí, co říká na Chřupgnarovu teorii, že s předurčeností a svou náturou nic neuděláš.  Slečna se zamyslí, a pak začne vyprávět. Byla prvním démonem, kterého Davriel po příchodu na Innistrad povolal. Po letech ve Zložaláři byli všichni dychtiví nových smluv se smrtelníky, a ona si myslela, že s tímhle floutkem udělá krátký proces. Od prvního momentu se ho snažila ze všech sil svést, ale  on se na ni ani nepodívat a dával jí další a další úkoly – inventuru panství, vyhodnocení daní…

„“Ó, slečno Šníno, tady jste,“ říkával – jako by to snad bylo moje příjmení „Koukal jsem se na účty z vesnice, a zdá se, že někteří platí daně ve  zboží. Z bártrování mne fakt bolí hlava. Zkontrolujete to, jestli to sedí?“ Potřásla hlavou, jako by tomu ani teď nevěřila. „Stojím tam – doslova zářím, jsem k nakousnutí – a on prostě projde kolem a vrazí mi do ruky seznam cen dobytka!“

„Bylo to k zbláznění. Nakonec jsem na něj uhodila, proč si pro tuhle práci vyvolil ze všech démonů mne. Povolal Požíračku mužů, aby mu dělala účetní?? A víš co? Vytáhl nějaké papíry. Kopie mých minulých smluv.Démonologové to občas dělají, zobrazí si smlouvu, udělají si kopii a pak ji studují.

Ukázalo se, že má asi deset mých minulých smluv, a je do nich absolutně zblázněný. Říkal mi, jak jsou chytře formulovány, jak krásně jsem si své předchozí pány polapila. Pro něj to byla umělecká díla.“

Slečna Stůjcostůjová se usmála, a v tom výrazu jako by se zrcadlila skutečná náklonnost, zatímco se podívala ke kočáru, kde spal Davriel. „Bylo mu jedno, jak vypadám. Povolal mne, protože si byl jist, že budu dobrá ve správě jeho účtů. A měl pravdu. Jsem na smlouvy dobrá, vždy jsem si na tom zakládala. Udělalo to ze mne vynikající správkyni.“

„Nestydím se za to, co jsem a jak vypadám. Ale…je fajn být uznávána za něco jiného. Za něco, za co jsem na sebe byla vždy pyšná, ale kdokoli jiný – člověk či démon – to ignoroval. Takže ne, nemyslím si, že Chřupgnar má úplně pravdu. Snad jsme byli všichni stvořeni za určitým účelem, ale to nám nebrání najít si účel jiný.“

Chřupgnar se vrací. Byla to bánší, zaplašil ji, ale stejně by doporučoval Davriela probudit. Slečna mu chce ještě dopřát pár minut. Chřupgnar se jí ptá, zda si ji Davriel povolal jako milenku, nebo jako mámu. Na což mu ona odpoví, že naštěstí ne jako pejska, protože tu pozici už zastává on…

Tacendu špičkování démonů unavuje.  Najednou si začne pomalu broukat. Zpívat. Viola se přidá.  Snad to ani nejde z ní, jako by byla sama jen nástrojem čehosi hlubšího. Není to ale Píseň Ochrany, je to něco zcela jiného. Tacenda zpívá o ztrátách, smrti, nemilosrdném času. Generacích zrozených, vyrostlých, zemřelých, zapomenutých. O dívce, která byla donucena přestat zpívat radostné písně, a zbyly jí jen písně pro noc.

Když se probere, oba démoni na ni ohromeně zírají. Chřupgnar zašeptá, že se mu zdálo o jeho domově v pekle, a ohně vyhasínaly. Dveře kočáru se rozlétnou a Davriel, div se nepřerazí, skočí k Tacendě a chytne ji za ramena. Ptá se, co to sakra bylo. To nebyla žádná jednoduchá ochranná píseň. Chce vědět, CO JE ZAČ. Jeho oči zaplanou a pokusí se Tacendě dostat do hlavy, ale z Tacendina hrdla vyrazí nová píseň, která jej doslova fyzicky odhodí tři metry vzad a praští s ním o kočár. Chřupgnar tasí meč, ale to už má Slečna dýku na Tacendině krku a důrazně se ptá, co to právě udělala.

Neví. Prostě zpívala. Prostě samo.

Davriel se otřepe, a ptá se jí, zda má vůbec tušení, co se v ní skrývá. Ukradl jí z hlavy jednoduché ochranné kouzlo, ale pod ním se skrývalo cosi hrozného a mocného, co jej odmrštilo. Ptá se, zda s ní ta moc mluví. Ona říká, že ne – kromě písní.  Davriel zavrtí hlavou a zamračí se.

„Davrieli?“ řekla Tacenda, zvedaje se na nohy.

Nepamatuju si, že bych ti dovolil mi říkat křestním jménem, holčičko.“

„Nepamatuju si, že bych ti dala dovolení se mi hrabat v mysli.“

Zarazil se a podíval se zpět. Slečna Stůjcostůjová se vedle lehce uchichtla.

„Víš, co to je?“ zeptala se Tacenda. „Ta věc, cos podle tebe ve mně ucítil?“

Vyšplhal zpět do kočáru. „Pojď. Je načase navštívit ten tvůj Močál.

 

Kapitola 14: Davriel

Davriel použil moc Entity jen jednou. Před pěti lety. Tou dobou už si zvykl na svou schopnost přecházet mezi sférami Multivesmíru. Roky strávil putováním, zkoumáním. Zažil zotročení i pomstu. Stal se expertem na démony a přišel na to, jak jsou jeho schopnosti výjimečné. A tehdy zatoužil po trůnu, který i získal. Ale pak pro něj přišli. Zřejmě spojenci muže, od kterého Entitu předtím ukradl. Přišli jej zničit,a jeho armády se střetly s jejich. Na vrcholu bitvy sáhl po pomoci Entity,ale nebyl připraven na to, co se stane. Nepřežil nikdo na celém širém bitevním poli, kromě něj.

A pak se mu v hlavě rozsvítí myšlenka.

Je tady další jako ty, pomyslel si směrem k Entitě. A je uvnitř toho děvčete.

Ano, řekla Entita. Alespoň část. Není zcela probuzená. Nemůže k ní mluvit, jen těmi nejhrubšími způsoby.

Proč jsi mi neřekla, že existují jiné, jako ty? dožadoval se Davriel. Všechny ty roky jsi nic neřekla!

Na ostatních nemělo záležet, řekla Entita. Jsem nejsilnější. Ale poté, co jsem zjistila, co jsi udělal – že ti, co nás loví, by tě zničili, jsem poznala, že potřebuješ víc než jen mne. Ač jsem nejsilnější, mám slabá místa.

Přivedla jsi mne sem, došlo Davrielovi. Nasadila jsi mi tu myšlenku do hlavy – chtěla jsi, abych šel tam, kde se ukrývala další tvého druhu. Abych…abych si vzal i její moc.

Ano, odpověděla Entita. Tahle Entita, jako já sama, je pozůstatkem prastaré sféry. Zničené, pohlcené, její moc koncentrována. Je to duše celého světa, dalo by se říci. Většina její moci se ukrývá v Močálu.  Můžeš si ji vzít a stát se tak mocným, že se ti už nikdy nikdo nevyrovná.

Entita mu říká, že je jeho osudem si její moc vzít a vládnout. Diví se, proč váhá. Říká, že ona smrt verlasenských nezpůsobila. Až se střetnou s Močálem, pomůže mu ovládnout a pohltit tu druhou entitu. Tacenda má jej část její moci, tu vyřeší potom.

Dorazí k Močálu, stejně jako předtím, dokonale kruhovému, temnému jezeru, které skoro neodráží světlo. Davriel nemá tušení, jak obstojí proti Močálu, když jej zlomek jeho síly dokázal odhodit z Tacendiny mysli. Entita má odpověď – kouzlo od převorky funguje na duchy, použije-li toto kouzlo společně s mocí jí samé,  dokáže zkrotit i entitu Močálu. Stále ho ponouká, aby konal. Davriel nakonec souhlasí.

„Věděla, jsem že skončíme tady,“ zopakovala Tacenda. „Je to náš osud.“

„Já nemám osud,“ řekl Davriel, „kromě toho, co si pro sebe udělám sám.“ Zvedl ruce a začal shromažďovat moc. Ale vaše vesnice je má. Ti lidé jsou moji. Je načase, aby Močál pochopil, kdo je pánem Samot. Raději ustup.“

Neustoupila ani o píď, ačkoli Chřupgnar a Slečna zůstali u kočáru. Jak myslíš, pomyslel si Davriel. Zhluboka se nadechl a pak své magické smysly vrhnul proti Močálu.

A zjistil, že je úplně prázdný.

 

Kapitola 15: Davriel

Davriel cítí, že tu Entita kdysi přebývala, ale nyní tu není, je tu jen prchavý pach, otisk minulosti, jako v hrobce. Jeho Entita je zmatená, takto to být nemělo. Pomocí vnitřního zraku od převorky vidí stopy Šeptajících a také něčeho mnohem staršího a mocnějšího, co odsud odešlo před necelými dvěma desetiletími směrem k Verlasenu. Ale teď tu nic není.

Vysvětluje Tacendě, že moc Močálu je pryč. Část je v ní, zbytek neznámo kde. Šeptající ji ušetřili, protože v ní cítili Močál, spletli si ji se svým pánem. Jeho Entitě se to nelíbí, nečekala, že se bude muset střetnout s jinou entitou v trénovaném a schopném hostiteli. Mohou stále vyhrát, ale nebude to lehké.  Než si stačí říci cokoli dalšího, zařve Chřupgnar od kočáru. Mají problém. Skrze stromy se blíží desítky geistů, nazelenalých a zkroucených.  Pak na Davriela jeden ukáže a ostatní se otočí. Poznávají ho. Začnou němě vřeštět.

 

Kapitola 16: Tacenda

Tacenda klečí u Močálu. Není to možné, Davriel se musel mýlit.  Voda je teplá, jako krev, a něco k ní šeptá…Tacendo…. vzápětí jí ale strhne zpět ruka Slečny Stůjcostůjové. Rychle do kočáru, musí geistům utéci. Kočár se rozjede a nadskakuje na hrbolaté cestě.

Slečno Stůjcostůjová,“ zakřičel Davriel, „který vesničan zodpovídá za stav dláždění téhle vozovky? Rád bych ho nechal zbičovat.“

„No,“ řekla Slečna, „pamatuješ si, jak jsme měli mítink na téma realokace daňových výnosů do údržby infrastruktury? „

Ne, ale zní to  jako pořádná nuda.“

„Ty-„

„Navrhuji kompromis,“ řekl Davriel, „shodneme se, že je to Chřupgnarova vina.“

 

Vůz uhání a Šeptající jsou jim v patách. Tacenda si s hrůzou uvědomuje, že to jsou verlasenští. Je mezi nimi i Willia?Vrátila se té noci a zahubila vesničany, zatímco si Tacenda mohla ušoupat prsty o violu?  Nakonec kočár ztratí rovnováhu a bourá. Když se Tacenda sebere ze země, vidí Davriela, dokonale čistého a elegantního, jak se postavil geistům a zazářilo z něj bílé  světlo. Najednou se jej geistové jakoby bojí. To je demonstrace převorčiny moci – dokázal je na chvíli připoutat k hmotnému světu a Chřupgnar s mečem se do nich pouští.

Davriel zvedl ruku, aby si přivolal zbraň. Viola najednou zmizela z jejích rukou a objevila se v jeho natažené ruce. Teprve v půli oblouku si uvědomil, že nedrží meč. Ztuhl, a pak sjel Tacendu sžíravým pohledem, jako by to snad byla její vina, že se té violy dotknul.

Brzy ale jsou duchové u Davriela a jejich prsty pronikají do jeho kůže. Ztuhnul, a Tacenda také. Chtějí mu vysát duši, ale to nemohou! Je její jediná naděje! Ze zoufalství chytí ostrý kámen a pustí se do nich, ale vůbec ji nevnímají. Najednou se modře zableskne. Davriel klečí a kolem něj je prázdno. Použil Tacendino ochranné kouzlo, aby uchránil svou duši, a pak zapuzovací kouzlo od velitelky katharů.  Noví duchové ale přicházejí z lesa, a někteří ukazují na ni. Přesněji, na její řetízek kolem zápěstí, památku na Williu, se znakem Bezejmenného anděla.  Tacenda sleduje, jak se tvář jednoho z geistů začne měnit skoro do poznatelné podoby. Davrielovo kouzlo je odežene, ale Tacenda stihne Davrielovi říci, že jeden duch byl jiný. Společně, ke hrůze Slečny Stůjcostůjové, odcházejí do lesa hledat onoho ducha.

Davriel jí vysvětluje, že geistové si mohou díky něčemu, co znali za života, upomenout na svou pravou podobu. Ducha najdou pod stromem, a když k nim vztáhne ruku a dotkne se znamení, je to …Rom.

Davriel už předtím poznal mezi geisty mnichy z převorství. Ptají se Roma, co se stalo, ale on neví. Jen vzpomíná.

Převorství bylo po našem odchodu napadeno,“ řekl Davriel. Duše kněžích proměněny v geisty. Obávám se, že kdokoli za tím je, pochopil, že geistové z duší vesničanů ti neublíží, takže se vrhnul na duše nedotčené Močálem.“ Upustil řetízek se znakem Bezejmenné na zem. „Očividně jim Anděl vůbec nepomohl.“

„Viděl jsem ji,“ zašeptal Rom. „Když jsem sem přišel. Proto…proto mne povolali….zbláznila se, jako ostatní….“ duch sklonil hlavu, a tiše plakal.

Rome,“ řekl Davriel. „Něco se tady stalo, před necelými dvaceti lety. Entita z Močálu jej kvůli něčemu opustila.“

„Před dvaceti lety…“ řekl Rom, „jsem tu ještě nebyl. Zabíjel jsem démony.“

„Davrieli,“ řekla Tacenda. „Před necelými dvaceti lety? Víme o něčem, co se stalo.“ Ukázala na sebe. „Narodila jsem se.“

Nechají Roma s amuletem a vydají se zpět.

„Vaše moc není jen nejsilnější za několik generací, slečno Verlasenská,“ řekl Davriel. „Entita z Močálu vstoupila do tebe a tvé sestry. Aspoň to, co z ní zbylo. Bála se, snad toho, že ji něco postupně zničí.“

„Cirkev,“ řekla Tacenda a s heknutím přelezla vývrat. „Nevidíš? Převorka přišla asi před dvaceti lety, a s ní kněží v plné síle. Převraceli lidi na víru, a oni se odevzdávali Anděli namísto Močálu. Duchokam!“

„Duchokam je cetka s pouťovým krasokouzlem páté kategorie,“ řekl Davriel. „Akorát na oblbnutí vesničanů. Dokáže uklidnit duše, ale jinak...“

Za nimi se znovu objevilo zelené světlo geistů. Znovu je pronásledovali.

„Řekls mi,“ řekla Tacenda, „že moc Močálu prostupuje duše zdejších. Co se stane, když zemřou?“

„Za normálních okolností se vrátí do Močálu, hádal bych.“

„A co kdyby něco – nějaká magická cetka – tyhle duše namísto toho sbírala? Začala odsávat roztroušenou moc Močálu? A jak se její moc zmenšovala, nakonec v zoufalství udělala něco zcela nového? Sebrala se celá a našla si hostitele?“

„Dva hostitele,“ řekl Davriel. „Nedopatřením. Vybrala si zrovna ženu těhotnou s dvojčaty, a její moc se rozdělila mezi vás. Kdokoli za tím vězí, musel tohle odhalit, a tvou sestru zabil, aby její moc získal. Ale tebe se nedokáže dotknout. Proč?“

Rom za nimi upustí amulet a jeho tvář se znovu zkřiví. Geistové se vyřítí za nimi, ale ve stejnou chvíli se objeví Slečna s koňmi odříznutými od kočáru. Za ní jede Chřupgnar na koni, který pod ním vypadá jako poník. S pomocí Davrielova zapuzovacího kouzla, které ale rychle ztrácí na moci (k jeho vzteku) prorazí kruh a vydají se k převorství. Tacenda sleduje, jak pomalu zachází měsíc, a je jí jasné, že se blíží ráno – a chvíle, kdy zase přijde o zrak.

V převorství najdou těla ve stejném stavu, jako ve Verlasenu. Převorka je ve své židli.

„Bylo by jednodušší, kdyby to byla její práce,“ tiše zaklel Davriel. „protože jsem ji předtím připravil o moc.“

Tacenda se otřese. Vedli by si zdejší lépe, kdyby si Davriel nevzal z převorčiny mysli její moc?

Pak zamíří dolů, odkud se  – podle toho, co se zdá Tacendě – ozývá tichá píseň.

„Duchokam jsem si prohlédl krátce poté, co jsem sem přišel,“ řekl Davriel po cestě dolů. „Cítil jsem jeho ochranná kouzla, ale žádnou zásobárnu duší. I tak, slečno Verlasenská, si ale myslím, že máš v něčem pravdu. Močál se začal bát církve.“

„Ale když se entita rozdělila do dvojčat, nebyla úplná, a nemohla s tebou komunikovat. Může ale ovlivňovat smysly – a to je důvod, proč jsi občas slepá. Snad se snaží (a selhává) s tebou takto komunikovat. Ale nedokážu vysvětlit, proč tak pravidelně.

„Odkud toho vlastně  o tomhle tolik víš?“ zeptala se Tacenda.

„Řekněme že mám jistou …. osobní zkušenost.“

[…]

Za chvíli byli ve dveřích do komnaty s Duchokamem. Ležel netknutý na svém podstavci. Ale zároveň někdo seděl u protější zdi a koupal se v jeho svitu. Dívka s bledou pletí a zlatými vlasy.

Willia.

 

Kapitola 17: Jednohlas

Willia je naživu. A není geist. Je opravdu živá. Tacenda se jí ptá, co to udělala.  Willia nechtěla žít v temnotě, té strašné temnotě, co se jich zmocňuje. Ale jiná temnota k ní promluvila. Řekla jí o její moci. o jejich moci. Jediné, co musí udělat, je znovu ji sjednotit. Najít rozptýlené kousky a dát je dohromady. Kousky rozptýlené v každém z lidí Samot. Pak bude mít moc porazit tu strašlivou temnotu, které se bojí, navždycky.

Tacenda se ptá, co udělala jejím rodičům. Willia nechtěla. Vzala si duše z Duchokamu, a rodiče chtěla přesvědčit, ať neuctívají falešnou modlu Močálu. Jenže duše posílily její schopnosti, a ona je nakonec vrhla proti nim. Ale nezabila je, jen si je vzala zpět. Nejprve si myslela, že k ní z Duchokamu šeptá hlas Bezejmenné – to ještě nevěděla, že je mrtvá.  Do místnosti vstoupí Chřupgnar a Slečna Stůjcostůjová. Tacenda zaslechla skřípění démonova meče.

„Ne!“ řekla Tacenda. „Zastav to, Willio. Lord Cane dokáže lidem vrátit duše do těl, když je pustíš. Vše bude v pořádku. Napravíme to.“

„To ale předpokládáš, že to chci udělat,“ Willia si změřila Chřupgnara a pak šťouchla do Duchokamu, které se zřítil na zem a rozletěl se na kousky. „Já už se nemusím schovávat před temnotou, Tacendo. Nemusím se krčit za tvou písní. “ Zvedla ruce a začala pomalu zářit. „Je načase, aby se temnota začala bát mne.“

Davriel toho má v tu chvíli akorát dost. Vymrští své schopnosti k ní, snad ji překvapí, snad dokáže vytrhnout její entitu, než…

Než narazí do zdi mnohem mocnější, než našel u Tacendy. Neproniknutelné. Willia jej s mávnutím násilně vrátí do vlastní mysli, div se mu hlava nerozskočí. A pak z ní vyrazí stěna zelenobílé energie, tak jasné, že se stěny místnosti zbarví duhově.

NE!!!!

Davriel vyvolá, co zbývá z Tacendina kouzla, které si od ní vzal v noci. Hlava mu tepe bolestí, ale zelené silové pole vytvoří bublinu, která odstíní jeho a Slečnu Stůjcostůjovou, která ani neměla čas reagovat.

Chřupgnar, chudák, ale takové štěstí nemá. V okamžiku je doslova vypařen, jeho meč zazvoní o zem a vzduchem zavíří pár smítek popela. Tacenda křičí, Williina moc je jako její Ochranná píseň, ale neuvěřitelně koncentrovaná. Světlo se kolem něj přelévá a řine se do chodby. Jen malý kousek v závětří za ním je bezpečný.

„Do pekel“ vyrazila Slečna Stůjcostůjová, když se dotkla světla prstem a spálila se. Přitiskla se těsněji k němu. „Dave?“

„Domnívám se,“ řekl ztěžka,“ že jsme možná neodhadli sílu našeho protivníka.“ Zapotácel se pod silou valícího se světla. Jeho štít byl stvořen z té samé moci, jen o hodně, hodně slabší.

Přihlásí se Entita. Nyní je čas. Ať ji využije, porazí tu holku a vezme si její moc. Ale Davriel, k jejímu údivu, nechce. Otočí se na Slečnu Stůjcostůjovou. Ona nemá kam utéci, světlo je všude kolem. Jakmile selže jeho štít, bude spálena. Davriel má ale stále poslední zbyteček katharčina zapuzovacího kouzla. Mělo by na ni coby na magickou bytost působit. A je už hodně slabé, takže by se měla, podobně jako geistové, brzy znovu zformovat.

Podíval se do jejích hlubokých rudých očí a po tváři mu tekl pot. „Víc neumím.“

Přikývla. „Udělej to.“

Připravil si kouzlo a před očima se mu zamodralo. Slečna Stůjcostůjová ho chytila za košili těsně u límce, a přitáhla svou tvář k jeho. „Opovaž se umřít, Davrieli Cane,“ zašeptala. „Ještě jsem s tebou neskončila.“

Usmál se a pak pod tíhou světla heknul.

„Pamatuj si to. Chtěl jsem. Zůstat. Tenhle večer doma.“

Uvolnil kouzlo. Něco se v něm zlomilo, když se její šedivá tvář rozpustila v černý dým. Účetní kniha dopadla na zem. Pak se přes něj přelila vlna světla.  Ale on byl – naštěstí – stále jen člověk.

Oslepen, Davriel se snaží  povolat si do ruky zbraň, ale zase se mu v ní objeví viola Do prkenný ohrady, proč ji ta magie stále pokládá za zbraň? Slyší, jak se Willia snaží na něj poštvat geisty, vysát jeho duši. Do toho Entita s tím, že pokud ji nevyužije, moc jiné entity nikdy neporazí. Tacenda jej chytá za ruku a společně utíkají.

 

Kapitola 18: Jednohlas

Je ráno, a Tacendin zrak, už tak oslepený Williným kouzlem, definitivně odchází.

Willia je pronásleduje. Prý měla být dost silná a sestru ve vesnici zabít. Neměla problém zabít kněžího, aby se geisti dostali do kostela. Stála dokonce přímo za ní, nůž v ruce, když v tom Tacenda začala zpívat.  Píseň, kterou Willia vždy milovala.

Willia dále vysvětluje, že osudem Entity je být znovu sjednocena. Každá duše, kterou si vezme, ji posiluje, i když nepatří Močálu, a pokud ano, roste moc Entity. Nyní už není slepá celou noc, jen pár hodin okolo půlnoci. A jakmile bude mít Entitu celou, už nikdy tu strašnou, totální temnotu nezažije. Tacenda stále doufá, že jí sestra bude naslouchat, ale Davriel poznává její tón hlasu. Příliš dlouho naslouchala Entitě, a uvěřila jí. Sestru poslouchat nebude. Musí utéci.  Tacenda váhavě souhlasí. V hlavě jí pořád zní podivná, tichá píseň, odněkud skoro na dosah ruky.

Davrielovi se zrak vrátil,ale Tacenda je slepá. Lord Cane přemýšlí. Jasně, mohlo to začít jako nehoda s rodiči, ale pak se to vezlo. Potřebovala obětního beránka, a kdo byl lepší než Pán Panství? A kdo umí lépe ušít kostým, když ne dcera vesnického krejčího a švadleny? Tacenda mu říká, že v reliéfech jsou tajné dveře, ať se po nich dívá. Entita ho zase ponouká, aby ji užil, ale nechce o tom slyšet. Namísto toho zase udělá inventuru. Pyromancie i zapuzovací kouzlo byly tatam. Kouzlo přivolávací zbraň na nic, leda by ji chtěl umlátit violou, zcela k nepotřebě. A to hloupé inkoustové kouzlo, taky k ničemu. Pak už jen poslední zbytek moci převorky a jeho vlastní schopnost uniknout do Mlžných věčností. Nic by si ale nemohl vzít a vzdal by se všeho, co tu vybudoval.

Utekl bys, zbabělče? zeptala se Entita. Spíš, než bys mne použil? Proč?

Ne, jediná cesta je najít cestu z tého šlamastiky sám. Posledním zbytkem převorčiny moci přinutí geisty nabrat hmotnou podobu,a ucpat tak najednou koridor, kterým se hrnou.  Pak s pomocí inkoustového kouzla nasimuluje stíny, za kterými se geistové vydají, zatímco oni se schovají. Tacenda se ptá, jak dokázala Willia fingovat svou smrt – přece ji viděla na katafalku. Davriel ví – úmyslné předávkování čerstvou prachovrbou.  Tacenda se ho ptá, zda slyší onu píseň. Nikoli, jen geisty. Willia vstoupí do koridoru. Davriel potlačí chuť se na ni prostě vrhnout, na drobné děvče – Entita by jí stejně fyzické rány zahojila v mžiku oka.

Utečou do další místnosti – pohřební. Teprve tady Tacenda skutečně pochopí, když ucítí pod prsty Wiliin prászný katafalk, že to je pravda. Že její sestra ji obelhala, a že je vražedkyně. Ale ta píseň je stále zřetelnější. Musí být někde tady blízko. A pak nahmatá reliéf Bezejmenné.

„Pán panství,“ ozval se Williin hlas. Tacenda odhadla, že přichází z chodby, a provázelo ji šeptání geistů. „Tvá reputace se ukázala být užitečná. Každý rád uvěřil, že jsi vrah.“

„Uděláme dohodu, dítě,“ řekl Davriel. „Nebudu tě urážet nabídkou peněz, ale stojím za víc, než jen za jednoduché jmění. Nech mne žít. Můžu ti říci hodně o tom hlasu ve tvé hlavě.“

Ale ona neposlouchá. Davriel se jí ptá, zda by skutečně zabila sestru.“

„Tacenda,“ řekla Willia ledově, „měla vždy hlas anděla. A víš, co nám andělé udělali, Pane Panství? To samé, co každý pán, ďábel a démon na tomto světě. Nechali nás krvácet, a vykrvácet. Tak jsme jim to oplatili.“

Tacenda stiskla reliéf konečně správně. Zeď se otevřela. Proklouzla do skryté místnosti, zdroje oné písně. Za ní Davriel zalapal po dechu. 

„Co?“ zeptala se. „Co vidíš?“

„…jí.“

Kapitola 19: Jednohlas

Skutečně je to anděl. V rudobílé róbě, křídla roztažená nad sebou a železnými hřeby přibitá ke zdi.  Davriel na chvíli zapomene na geisty i brutální tepající bolehlav. Je to Ona. Je skutečná. A mrtvá.

Tacenda, rukama ohmatávající její tvář, si nemůže uvědomit to, co Davriel. Anděl má podříznuté hrdlo. Její róby byly původně čistě bílé.

Willia se objeví ve dveřích. Promluví. Nikdo neví, proč je tělo anděla tak zachovalé a krev stále čerstvá. Když udeřilo Avacynino šílenství, zamknuli ji zde, a pak sem poslali Roma – chudáka Roma, který přišel do převorství, aby konečně opustil život plný krve a zabíjení – aby ji zabil. Zabil jejich bohyni.

Když Willia omylem zahubila rodiče, přišla zpátky a prosila kněží, aby jí potvrdili, že je Bezejmenná skutečná. Mazali jí med kolem úst, ale Rom, kterého hryzalo svědomí, ji sem nakonec vzal. A tady pochopila, že ji nikdo neochrání. Jen ona sama.  Davriel jí říká, že pokud se poddá Entitě, nakonec zahubí všechny, které milovala. Ale Willie je to jedno.  Pak na něj poštve duchy. A Davriel ví, že mu zbývají jen dvě poslední karty v ruce. Inkoustové či zbraňové kouzlo je k ničemu, z Tacendiny moci už není skoro nic. Dvě karty. Entita…a jeho schopnost uniknout.

Tacenda klečí na zemi a tiše cosi brouká. Entita se opět ozve, nevěřícně opakuje, že je zbabělec, co chce utéci, když má ohromnou moc nadosah.

Davriel sebere síly a mocným úderem prorazí do Williiny mysli. Na chvilku se mu podaří proniknout k druhé entitě, vidí světy, miliony tvorů, miliony příběhů. Přesně jako před lety, když se poprvé dotknul své.  Většina lidí byla bezvýznamná, ale někteří hýbali světy, či je tvořili. Davriel Cane chtěl být jeden z nich. Tím, co osud ovládá, ne je jím ovládán.  Pak ale jeho soustředění povolí, vrátí se zpět do těla a geistové do něj ponoří přízračné prsty.

Je čas. Davriel zavře oči a pokusí se sféroportovat. Ale nejde to. Zamrká. Geistové se dotýkají jeho duše a drží ji na této sféře.

Poprvé za nespočet let pocítil Davriel Cane skutečnou paniku.

Je čas, řekla Entita. Víš, že je to tak.

Ne, pomyslel si Davriel, a cítil krev a kouř.

Proč? dožadovala se. Proč odmítáš? Použij mne!

Ne!

Proč? Proč si chceš zvolit smrt?

„JÁ“ zařval Davriel, „UŽ NIKDY NEBUDU ZNOVU TÍM MUŽEM!“

Zavřel oči a očekával neodvratné.

Rozumím. řekla Entita. Nejsi ten, za koho jsem tě pokládala. Budiž tedy. Najdu si jiného.

Davriel povolí, vyčerpán, bezmocný. Ale najednou cítí, jak sevření geistů ochabuje. Něco se děje. Tacenda zpívá, a její píseň najednou účinkuje i na geisty.  Sáhne pro jedno z posledních kouzel a přivolá si do ruky její violu.

„Tacendo,“ vydechl. „ať už děláš cokoli, pokračuj.“

 

Tacenda zpívá. Píseň, kterou by neměla znát. Když si to uvědomí, přestane, a v tu chvíli se ozve hlas. Je to duše Bezejmenné, nějakou záhadou stále zde. Ptá se jí, proč přestala. A pak jí říká, ať zpívá. Zpívá tu píseň, které je potřeba za nejtemnějších nocí a nejhlubších beznadějí. Má ji v sobě.

Tacenda si uvědomuje, že kolem ní jsou geisti vesničanů. Byli kdysi živí, šťastní. Je načase jim to připomenout. Drží se Davriela za rameno, bere violu a zpívá.  Ne píseň strašidelných míst a zabarikádovaných dveří. Píseň radosti. Píseň o životech, lásce, slunci, o dnech, kdy zpívala dětem a ženám ve vesnici.

Je těžké najít uprostřed temnoty teplo. Ale když si pro tebe přijde temnota a chlad, je potřeba zapálit oheň. A stvořit vlastní světlo.

Davriel se sesune zády ke zdi. Tacendina píseň, nepochopitelně radostná melodie, naplňuje místnost. Tváře geistů se začínají měnit, až kolem něj stojí duchové prostých vesničanů. Nikdy neviděl vesničany raději. Jen Willia se otřese, jako by jí byla píseň snad nepříjemná. Pak sebou škubne a z hrdla se jí vydere vzteklé zavytí. Zbavena sebekontroly se chce vrhnout na sestru.

Tak na to zapomeň, pomyslel si Davriel a použil své úplně poslední kouzlo. To inkoustové. Se kterým nabarvil Williiny oči na černo.

Willia se válí po zemi a řve. Přece slepotu zapudila! Duchové vesničanů jeden po druhém přicházejí k Tacendě a splývají s ní, a dívka začíná zářit. Vzpomněli si, kdo kdysi byli.

„Ta píseň,“ Willia, schoulená u nohou, vzhlédla nahodu. „Já si ji pamatuji. Tacendo…já jen chtěla utéci té temnotě.“

„Já vím. Ale neměla jsi ji vyhnat do všech okolo tebe, “ Tacenda k ní natáhla ruku. „Je mi to líto. Ale pro tebe, Willio, musí nastat třetí temnota.”

Tacenda do ní lehce strčila, a Willino tělo přepadlo dozadu, zatímco z něj vylétla duše, nemocná, zelená. Zkroutila se a zmizela. Ihned ale z jejího těla vyrazil daleko silnější proud zeleného světla a vyrazil k Tacendě. Zaklonila hlavu, otevřela oči, a nechala se jím pohltit.

Tohle je tvá poslední šance, řekla Entita uvnitř Davriela. Na krátkou chvíli bude zmatená, a tvoje schopnosti ti dávají jedinečnou šanci. Sáhni po ní a vezmi si tu moc, Davrieli. Stále nás můžeš mít obě!

Měla pravdu. Davriel instinktivně sáhnul do mysli děvčete a našel zde sjednocenou moc Močálu, jak se usazuje. Neodrazila ho jako předtím, sama byla zmatená stejně jako Tacenda. Mohl si ji vzít. Na chvíli viděl sebe sama jako nositele obou Entit. Bytost nezměrné síly. Království se mu klaněla k nohám. Měl moc nad osudem, nad sebeurčením, nad miliony životů. 

Taková moc! Tak neuvěřitelná moc!

A taková mizérie. Mrtvá těla, kam až dohlédneš. On sám jako strašlivý vládce na krutém trůně. Nucen ničit jednoho rivala za druhým.

Bez času na odpočinek. Bez času na lenošení u křížovek. Žádné klidné noci, kdy si četl, zatímco se slečna Stůjcostůjová snažila přijít na to, jak uvařil jídlo pro člověka. 

Davriel Cane nebyl žádný hrdina. Ale věděl, co chce od života. Přišel na to po strašlivé osobní zkušenosti. Nestane se znovu tím mužem. A tak stáhl ruku zpět, a nechal onu moc na pokoji. 

Tacendě se navrací zrak.  Září zeleným světlem, jemným a zároveň tak mocným, že prosvěcuje kameny. Entita z Močálu k ní promlouvá. Byla vyvolená, a dokázala naplnit svůj osud. Tacenda pochopí, že Entita byla vždy ve všech lidech Samot, každému dala střípek své moci, nechala jej růst a sílit, a pak jej přijala po jeho smrti zpět. Tak tomu bylo až donedávna.

Entita ji vysvětluje, že když převorství začalo odsávat její sílu, musela proces zvolení nového hostitele urychlit.  Tacenda se ptá, zda mohou vrátit její sestře život.

Ne. Volby tvé sestry jí změnily, stejně jako ty kolem ní, navěky. To je život, a vývoj.

„To se mi nelíbí,“ řekla Tacenda. „Znovuobjevila jsem Píseň Radosti. Neměla by věci napravit?“

Změnit, ano. Ale „napravit“ je věc lidské perspektivy. Nicméně, nebudu tě nutit být mou hostitelkou. Chceš-li  mne dát jinému, můžeš. Nebo si mne můžeš ponechat, a mou moc užívat jako svou.

Co…co to se mnou udělá?“ zeptala se. „Stanu se zlou, jako Willia?“

Záleží na tobě a tvých volbách. Ale tak či tak se už nemůžeš vrátit k tomu, cos byla. Buď se vrátíš do vesnice beze mne, navěky proměněna. Nebo si mne ponecháš, navěky proměněna. Protože jen mrtví se nemění. 

Tacenda se jen na moment zachvěla, a pak se rozhodla.

Přijmu tu moc. 

Tacendino povědomí najednou exploduje. Vidí …světy. Lidi. Tisíce lidí. V jediném okamžiku zná životy a vzpomínky generací lidí, kteří kdy žili na Samotách. Je jednou osobou s tisíci duší.

A pak některé z nich uvolní. Všechny ty, jejichž těla ještě mohou přijmout duše zpět. Vesničany z Verlasenu. Převorku. Roma a mnichy. Duše jejích rodičů, bez těl, do kterých se mohou vrátit, si přivine k srdci. Jen Williina duše už není – rozplynula se v nic.

Tacendina záře zesílila. Ona a ta moc byly jedinou. Entita Močálu, Tacenda z Verlasenu, a tisíce jiných duší, vše dohromady. 

Otočila se k ubohé mrtvole anděla, přibité ke zdi. „Viděla jsem jeíj duši. Dotkla jsem se jí.“

O tom nic nevím, řekla Entita. A nemyslím si, že to je možné.

Ale bylo to tak. Byla dítětem dvou světů, dvou ideálů. Jak na to pomyslela, něco hluboko v ní zaplálo a probudilo se k životu. 

Počkat.

Popošla k Davrielovi, který vypadal skutečně ztrhaně. Dotkla se jeho tváře.

„Děkuji ti,“ řekla hlasem rezonujícím ozvěnou tisíců. Pak sáhla do jeho mysli a vzala si zpět ten maličký kousek moci, co jí dříve v noci sebral. „Ale už se mi nikdy nepokoušej sahat do mysli.“

A pak – poprvé ve svém životě celá a kompletní – Tacenda zmizela. 

Epilog

Davriela bolí hlava, ale je to normální bolest. Sedí za převorčiným stolem, snaží se pracovat na povolávacím kontraktu pro démona, ale bolest mu to neusnadňuje. Ptá se své entity, proč neumí zbavovat migrény. Ta ale neodpovídá. Když ji popichuje, zda trucuje, protože si nevzal onu moc, ozve se Entita tónem, který nezná.

Přemýšlím, řekla měkce. Vždy jsem si myslela, že se jednoho dne probudíš. Donutil jsi mne to přehodnotit. Nejsi mne hoden, a nikdy jsi nebyl.

Nebuď taková, odpověděl Davriel. Mysli na to, jak bys žárlila, kdybych vás měl dvě.

Naprosto jsi selhal, Davrieli Cane, řekla. Brzy poznáš cenu, kterou za dnešek zaplatíš. Budeš se proklínat, až vše, cos miloval, bude hořet. A ne proto, že bys měl příliš velkou moc. Ale proto, žes jí neměl dost, abys zastavil nepřátele.

Davriel se zachvěl. V jejím tónu bylo něco, co nikdy předtím neslyšel…. nepřátelství.

Přijdou pro tebe, varovala ho. Dozví se, co se tady stalo. Právě sis zajistil, že se už nikdy, nikde neukryješ.

Pak utichne. Převorka sebou pohne. Tacenda jí vrátila duši, to poznal podle toho, že začala dýchat. Ale chvíli trvalo, než se tělo dalo zpět do provozu.  Posadí se, a zamračí se na Davriela.

„Lhala jsi mi, Merlindo,“ řekl měkce. „Měla jsi přede mnou strašlivé tajemství.“

„Já…“

Zvedl šálek. „Našel jsem ve tvé skříňce celou plechovku verlasenské prachovrby,“ řekl. „Očekávám ihned vysvětlení.“

Zamračila se.

„No a taky,“ poznamenal, “ je tu ta nepatrná věcička s andělem, co jste ji zavřeli v katakombách – co pomalu vysávala moc z Močálu a budovala zásobárnu síly, která jen žadonila o to, až ji nějaký ambiciózní smrtelník zneužije.  Ale soustřeďme se na to podstatné. Explicitně jsi mi tvrdila, že už žádný čaj nemáš.“

Vytáhla se na nohy a zamžourala do ranního slunce. „Co se stalo?“

„Hmm?“ řekl Davriel a usrkl si čaje. „Jo, tohle. Willia Verlasenská omylem zabila rodiče, poté co si vzala moc z katakomb. Pak se sem vrátila, chtěla se vyzpovídat – ale ztratila víru, když zjistila, že jste její bohyni zabili. Místo toho začala shromažďovat moc z Močálu a vedena jejími sliby začala vysávat duše obyvatelům Verlasenu.“

„Do pekel,“ zamumlala. „Mladá Willia? Jsi si jistý?“

„No, těch prvních pár případů, co se mne tuhle noc pokusila zabít, jsem si nebyl jistý úplně. Ale poté, co na mne poštvala armádu geistů, aby mi vyrvali duši z těla, se mi konečně rozbřesklo.“ Zase si usrkl čaje. „Zastavil jsem ji, mimochodem. Nemáte zač.“ 

Prsty pohladí Chřupgnarův meč. Je divné, že se mu  bude po něm stýskat? Už nenajde démona, ze kterého by se tak dobře dělala legrace.  Převorku upozorní, že se po něm nyní asi bude ptát více lidí. A pořád je lehce udiven, že měla ve sklepě mrtvého boha. Nebyl to bůh, říká převorka. Bylo to břemeno, stejně jako Močál.  Pak si převorka všimne kontraktu na stole a rozzlobí se. Jak si dovoluje, tady v převorství  – ? Ale Davriel ji zarazí. Není to ani magie, jen připomínka temným silám, že je tady jeden démon s větším právem na jeho duši, než kterýkoli jiný.

Snad. Srdce mu buší.Pomodlil by se k Bezejmenné, kdyby to mělo cenu.

Z podzemí se začnou ozývat ustrašené hlasy. Davriel bere schody po třech, až dorazí do komnaty Duchokamu. Mladí mniši se snažili rozbitou relikvii složit zpět, ale vyděsila je postava formující se z černého dýmu. Davriel akorát stačí sejmout plášť a přehodit jej přes ni. Nezakrývá ale úplně všechno, a tak když se Slečna Stůjcostůjová objeví, jeden mnich omdlí.

Nevejrejte na ni,“ řekl Davriel. „Jen jí to dělá dobře.“

Démonka zachytila jeho pohled a usmála se. Zaplaví ho pocit úlevy. Napůl se bál, aby nebyla pro kontrakt stvořena nová bytost.

„Vyhráli jsme?“ Zeptala se.

„Popravdě nevím,“ řekl Davriel. „Mí vesničané jsou zpět, ale naše malá muzikantka  pláchla s prastarou a neuvěřitelně cennou mocí.“ 

Dá jí zpátky její účetní knihu.

„Omdlel jen jeden,“ zamumlala slečna. „Fakt už jsem nějaká rezavá, ne? A ty. Tys nechal tu holku utéci s mocí Močálu? Fakt?“

„Byl jsem příliš zaměstnán oplakáváním náhlého odchodu kamaráda Chřupgnara.“

„Cíťo jeden,“ řekla a listovala knihou. „Vtipkuj si jak chceš, ale já vím, že ti bude chybět. Ještě něco bych měla vědět?“

„Mniši schováali anděla. Když se zbláznila, zavřeli ji dole a pak poslali chudáka Roma, aby jí podřízl.“

„Roztomilé,“ řekla. „A to tady mám být za démona já.“

„Asi tu bude volná pozice objektu uctívání,“ řekl Davriel. „Můžeš se přihlásit.“

„Jakou mají firemní politiku ohledně nahoty?“

„Tipnul bych si něco mezi „Při plamenech pekelnýc,  nikdy!“ a „Oh, u andělů nade mnou, roztéká se mi mozek“ Ale mají fajn klobouky, nezapomeň.“

Zachitotala se. „Asi to nechám ležet. Myslím, že mám nedořešený kontrakt s jistým svéhlavým dábloznalcem. Co se Tacendy týká, asi ji budu muset vystopovat a najít. Fakt, Dave. Jak to, žes jí nechal ti tu moc vyfouknout?“

„Možná jsem ji prostě nechtěl.“

Slečna Stůjcostůjová zaklapla knihu a změřila si ho pohledem. 

„Tacenda si tu Entitu zasloužila, skutečně,“ řekl. „Odvedla většinu práce  – zpěv, uzdravila a sebrala duše vesničanů. Měla bys ji vidět. Bylo to hrdinství.“ 

„Ty na hrdinství nevěříš.“

„Nesmysl,“ řekl. „Akceptuji plně, že to je atribut, o kterém ostatní věří, že ho mají. A co se týče slečny Verlasenky, no, pravda je taková, že jsem si potřeboval něco dokázat.“

„Tím, žes neudělal nic?“

„Nic je to, co mi vždycky šlo nejlíp.“ 

Podal jí rámě a ona ho přijala. „Pojď. Myslíš si, že by se mohli vesničané dát dneska do sklizně? Celý den strávili mrtví, takže by asi měli být dobře odpočatí, a já, jak se zdá, mám už jen poslední plechovku čaje…“

 

 

KONEC

 

P.S. Odkaz ohledně War of the Spark:

 

https://magic.wizards.com/en/articles/archive/feature/war-spark-preview-season-will-tell-story-2019-03-27PŘEKLADPrev…

Zveřejnil(a) MysticShop.cz dne Čtvrtek 28. března 2019

 

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď