Příběh Theros Beyond Death, část V. (fan fiction)

Milí kamarádi,  dnes pokračujeme již pátým dílem našeho zpracování příběhu Theros Beyond Death. Dnešní povídka se věnuje Elspethině cestě Podsvětím vstříc naplnění jejího osudu…anebo snad naopak vzepření se osudu pro ni nachystanému?

 

 

 

 

Theros Beyond Death příběh

autoři: Jan Adam, Jan Charvát

Kapitola V

Elspeth

 

Podsvětí

Ze zubaté tlamy nestvůry se vymrštilo chapadlo ukončené jinou, menší tlamou, a chňaplo jí přímo po tváři. Elspeth uhnula a udeřila ratištěm kopí – rána vylomila v tlamě několik zubů. Nestvůra vztekle zavřeštěla tak, až Elspeth zapraskalo v uších, a zuřivě se na ni vrhla. Elspeth švihla kopím širokým úderem, který hladce oddělil jedno z chapadel a přesekl šlachy na zadní noze. Nestvůra padla k zemi a zařvala znovu, tentokrát bolestí. Elspeth bleskurychle přiskočila a zabořila hrot kopí hluboko do břicha. Odporný tvor ještě jednou zařval, zaškubal sebou, a zůstal nehnutě ležet. Zanedlouho z jeho těla začal stoupat černý dým, tělo jako by se samo odpařovalo, a zanedlouho po něm nebylo ani stopy. Byla to další zhmotnělá noční můra. Okolostojící začali jásat, a Elspeth vítězně zvedla kopí. Černočerná tma už z ratiště dávno neodkapávala, kopí samo nebylo černé, teď mělo temný lesk zašlé oceli, a dvě zářivá světla v jeho ostří už neměla rudou, ale zlatobílou barvu.

 

***

 

Poté, co se Elspeth probudila s podivným kopím v ruce, zamířila okamžitě za Kyrou, a všechno jí vypověděla. Se sfingami neměla Elspeth moc zkušeností, ale věděla, že takové bytosti hned tak něco nepřekvapí. Kyra byla ovšem naprosto uchvácená. Zkoumala kopí ze všech stran, a nakonec požádala o pomoc několik dalších filozofů. Všichni po delší debatě došli k závěru, že jediné možné vysvětlení je zhmotnění Chrusoru z Elspethina snu. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, musí to mít souvislost s tím, že na Elspeth očividně Ilysium nepůsobí tak jako na ostatní. Podle některých prostě proto, že nepocházela z Therosu, podle jiných to muselo být znamení osudu, znamení přímo pro Elspeth. Ovšem proč, to by měla vědět spíš ona. Ale Elspeth nevěděla. Znovu všem vyložila svůj příběh, tentokrát od začátku. Vyprávěla o svém dětství, o mládí na Bantu na Alaře, o tom, jak dlouhou dobu utíkala sama před sebou, o jejím boji na Mirrodinu, a nakonec i o událostech na Therosu.

 

„Chtěla jsem, aby bylo něco vyššího, mocnějšího než já,“ řekla nakonec. „Mocnějšího než zlo, které dokáže pohltit a zkazit vše dobré. Myslela jsem, že jsem to nalezla na Therosu, myslela jsem, že Heliod bude ten vyšší a mocnější. Ale sami víte, jak to dopadlo. Poté už jsem toužila po jediném, po klidu a míru. To byla má jediná modlitba: ‚Dopřejte mi mír, dopřejte mi konečně klid‘. Ale jak vidíte, nemám je ani zde, v Ilysiu.“

 

Po chvíli ticha jí odpověděla Kyra. „Nevím, jak to funguje na jiných sférách, Elspeth, ale na Therosu má osud a předurčení svou hmotnou stránku. I když se zdá, že z toho důvodu by bylo marné se mu vzpírat, pravdou je, že právě proto je to možné. Vzít osud do vlastních rukou je vždycky těžké, Elspeth, a na Therosu možná ještě těžší, ale právě proto, že předivo osudu je tu všudypřítomné a hmotné, je možné je změnit. Osudu samotnému se nedokáží vzepřít ani bohové, ale buď si jista, že pokusům o jeho ovlivňování budou bránit, obzvláště Krúfix, bůh obzorů a moudrosti. Víš, Elspeth, lidé a filozofové si vždycky mysleli, že bohové jsou všemocní, ale poté, co se ten faun Xenagós pokusil dostat se mezi ně, jsme pochopili, že bohové jsou sice mocní, ale ani oni nedokážou zabránit změnám, když má někdo dostatečnou vůli je prosadit, a dostatečnou víru v sebe sama. Musíš si věřit, Elspeth. Musíš věřit v sebe sama, pak poznáš, co bude třeba udělat.“

 

***

 

„Stůj! Ve jménu Osudu!“ Ten muž se jí postavil do cesty, v ruce podivnou hůl, ze které se neustále odvíjela bílá vlákna, která ho obtáčela, rozprostírala se do všech stran, a pomalu mizela. Nebyl to obyčejný člověk, ve stínech na jeho těle probleskovala hvězdná esence Nyxu. Musel být stvořen nebo požehnán nějakým bohem.

 

„Kdo jsi?“ zamířila na něj Elspeth ostražitě kopí. „Proč mi bráníš v cestě?“

 

„Jsem Calix, Ruka osudu. Snažíš se vzepřít osudu, který je pro tebe zapsán.“

 

„Nechci s tebou bojovat, Calixi. Strávila jsem v Podsvětí dlouhou dobu, měla jsem tu zapomenout na vše špatné a přijmout svůj osud. Ale ani samotné Podsvětí mě nedokázalo zbavit mých nočních můr. Proto vím, že sem nepatřím.“

 

Calix napřáhl svou hůl a bílá vlákna zavířila v divokém tanci. „Nemohu tě pustit!“

 

Souboj byl krátký. Elspeth byla zkušená bojovnice, Calixovu prvnímu nešikovnému výpadu se vyhnula a úderem ho srazila k zemi.

 

***

 

Všichni v Ilysiu si brzy uvědomili, že kopí Elspeth jako zhmotnělý sen byl jen první případ z mnoha. Všude se začaly objevovat bytosti a věci, které do poklidného kraje rozhodně nepatřily. A právě tohle byla pro Elspeth v jejím rozjímání o osudu a předurčení ta poslední kapka. Ilysium sice nebyl ten nádherný ráj, o kterém se vyprávělo na všech sférách bez rozdílu, ale byl mu dost blízký, a co horšího, bolestně jí připomínal Bant. Její milovaný Bant předtím, než hranice odštěpků Alary začaly praskat a slévat se dohromady. Teď se zdálo, že to vše začíná znovu. Bant tehdy opustila, utekla před zlem, které do něj začalo pronikat, a teď už si dokázala přiznat, že se snažila utéct sama před sebou. Tentokrát se rozhodla jinak. Vydala se bojovat se oživlými nočními můrami, a ať už byl jejich původ jakýkoli, její kopí na ně bylo, jak se zdálo, obzvláště účinné.

 

***

 

„Stůj! Ve jménu Osudu!“

 

„Sám dobře víš, že se mi v boji nevyrovnáš, Calixi,“ řekla mu už poněkolikáté Elspeth. „A pořád jen mluvíš o tom, že se všichni musí smířit se svým osudem. Co kdyby ses tedy ty smířil s tím, že mě nezastavíš, a přestal se o to pokoušet?“

 

„Jsem služebník Osudu. Mým posláním a povinností je zabránit každému, kdo se jej snaží změnit nebo se mu vzepřít.“

 

Tak to bylo pokaždé. Na cestě Podsvětím ji Calix zastavil téměř každý druhý den. Musela mu ovšem přiznat, že se dokáže učit. Ani ti nejnadanější bantští panoši nezvládli základy šermířského umění tak rychle. Souboj s ním jí sice zatím nikdy nedal větší práci, ale Calix už rozhodně nebyl tím nešikovným mladíčkem s holí jako poprvé. Nicméně i teď stačilo několik přesných úderů ukončených ranou naplocho přímo na čelo, po které se Calix zhroutil v bezvědomí k zemi.

 

***

 

Útoky stvůr z nočních můr už nebyly tak časté a postupně slábly, jako kdyby síla, která je dokázala vyvolat, už přestala působit. Elspethino kopí si ovšem neodpočinulo. Ještě než se noční můry z Podsvětí úplně vytratily, objevila se nová, zlověstnější hrozba.

 

Všechno to začalo tím, že se náhle z poklidného jezírka uprostřed cypřišového háje vynořil kraken. Než stačil způsobit nějakou větší škodu, zase se ponořil a zmizel, ale i tak mezi všemi vypukla panika. Postupem doby začalo být jasné, že nějakým způsobem slábnou a praskají hranice mezi jednotlivými podsvětními říšemi. Nikdo nedokázal vysvětlit, jak se to mohlo stát. Erebos byl svrchovaným pánem Podsvětí, a jako takový byl opravdu téměř všemocný. Nakonec Kyra vyslovila to, na co se ostatní báli i pomyslet. Hranice Podsvětí bylo to jediné, co bylo odedávna neprostupné, a co si Bůh mrtvých žárlivě střežil. Jediné rozumné vysvětlení bylo, že z nějakého neznámého důvodu Erebos přestal chtít.

 

Elspeth až teď došlo, že když mělo Ilysium být ráj, někde v Podsvětí muselo být i peklo. Kostliví gryfové, ohniví býci, pekelní psi, příšery podobné gorgonám (sice bez jejich smrtícího zraku, ale i tak děsivé na pohled), to teď v Ilysiu bylo na denním pořádku. Na tohle všechno by ani Elspeth nestačila, ale štěstím bylo, že mezi obyvateli Ilysia bylo mnoho hrdinů podobných Elspeth. Za dobu strávenou zde sice trochu odvykli svému dřívějšímu způsobu života, ale okolnosti je brzy donutily se rozpomenout.

 

Elspeth se postavila do jejich čela, a její kopí si nikdy dlouho neodpočinulo. Příběhy o ní a o jejím boji a pomoci ostatním se Podsvětím rozšířily rychleji než požár, a noví a noví hrdinové přicházeli a přidávali se k ní. A od té doby se také mezi ostatními začala šířit zvěst, že kopí Elspeth není jen podobné Heliodovu Chrusoru, ale že je to ten skutečný a pravý Chrusor, který odmítl sloužit svému bývalému pánu v okamžiku, kdy Elspeth zradil a zabil ji. Elspeth ta tvrzení nijak nevyvracela, a jak víra ostatních sílila víc a víc, temnota, odkapávající z kopí, postupně slábla, a kopí samo bylo jakoby zářivější.

 

Rovněž se ukázalo, že hranice se ztenčují a praskají nejen uvnitř, ale i mezi Podsvětím a vnějším světem smrtelníků. Poprvé po dlouhé době Elspeth pocítila naději a byla pevně rozhodnutá se té příležitosti chopit. Bude bojovat a ochraňovat ostatní, a pokud jsou hranice Podsvětí zesláblé, pokusí se uniknout, a své kopí si ponechá náhradou za Dar z nebes, který Heliod zničil.

 

***

 

„Stůj! Ve jménu Osudu!“

 

„Na tohle nemám čas, Calixi. Jak vidíš, vzala jsem osud do vlastních rukou, a ty mi v tom nezabráníš.“

 

„To je rouhání! Nikdo nesmí ovlivňovat předivo osudu! Nedovolím ti-“

 

Tentokrát k žádnému boji nedošlo. Kyra s ostatními obklopili Elspeth a Calixovi dali rozhodným způsobem najevo, že ji budou bránit.

 

Calix sklonil svou hůl, ustoupil, a nechal Elspeth s ostatními projít. Po chvíli ale za nimi vzdorně zavolal.

 

„Ještě jsme s tebou neskončili. Když tě nedokážu zastavit já, budu se modlit ke Klothys, a ta pošle někoho, kdo tě zastavit dokáže.“

 

Elspeth se chtěla Kyry zeptat, kdo nebo co je Klothys, a co by po nich mohla poslat, ale sfinga byla duchem nepřítomná, jen s přimhouřenýma očima sledovala odcházejícího Calixe.

Pak se obrátila na Elspeth a ostatní, a z výrazu v jejich tvářích vyčetla nevyřčenou otázku. Povzdechla si a zamyšleně řekla, „Klothys byla … a stále je… bohyně osudu. Když kdysi dávno bohové přemohli titány a svrhli je do Podsvětí, bohyně Klothys se rozhodla být jejich žalářnicí, a od té doby je střeží. Tohle je něco, co je odedávna přísně střeženým tajemstvím. Nikdo, ani bohové, o Klothys nevědí, a povědomost o ní se po celou dobu předávala jen několika nejvěrnějším. Já sama měla tu čest k nim patřit. Víra v Klothys se udržuje jen v jejich úzkém kruhu, a všichni z nás znají jména všech jejích věrných, co kdy žili, nazpaměť. Calix byl jedním z prvních, ještě z doby před spoutáním titánů.“

 

„Ty myslíš, že to je on?“ zeptala se nevěřícně Elspeth. „Vždyť to musí být tisíce let.“

 

„Ano. Už tehdy byl prý požehnaný Nyxem. Klothys mu musela propůjčit svou moc.“

 

„A co ta jeho výhružka? Co na nás může Klothys poslat? Myslíš, že by se odvážila propustit uvězněné titány?“

 

„To rozhodně ne, Elspeth. Ale i tak bychom se měli mít na pozoru.“

 

***

 

Narušená hranice byla patrná už zdálky, oblohou se táhla ohromná prasklina, kterou prosvítal jiný svět. Jak se blížili, Elspeth spatřila travnatou pláň. Hned poznala, že je to náhorní plošina poblíž Melétu, i v dálce za ní byly jasně patrné bělostné městské hradby. Cesta ven byla nadosah.

 

Že se něco blíží, poznali dávno předtím. Země se otřásala pod jeho mohutnými kroky, a zbytky řetězů, kterými byly uvázány jeho hlavy, s hvízdáním roztínaly vzduch. Když se objevil, všem ztuhla krev v žilách. Vyšší než dům, množství hlav se zobákovitými tlamami, řev, jako když se řítí lavina. Polukranos. Elspeth ho poznala okamžitě.

 

Polukranos ji ovšem musel poznat také. Množství černých očí se upřelo přímo na Elspeth, a ze všech jeho hrdel naráz se ozval hněvivý řev.

 

Elspeth si dobře pamatovala, jakým způsobem naposledy Polukrana zabila, a rychle to řekla ostatním. Museli setnout všechny jeho hlavy, ale ne docela. Jen je nechat viset na cárech kůže, protože pokud hlavy neodpadly, nezačaly místo nich růst nové.

 

Tentokrát se do boje zapojili všichni. Kentauři a leoninové využívali své hbitosti, vyhýbali se hlavám, a zároveň po nich sekali meči a bodali oštěpy. Rány se hydře sice ihned zacelovaly, ale dokázaly alespoň její hlavy zaměstnat. Elspeth sevřela kopí, které se teď už lesklo jako zašlé stříbro, a zaútočila. Hladkým sekem téměř oddělila jednu hlavu, která se překotila a zůstala viset na krku. Přeseknutá tkáň začala okamžitě zářit regeneračním kouzlem, které ale po chvíli zmizelo, a visící hlavě pohasly oči. Okolostojící zajásali a pustili se do boje s novou vervou. U nohou Polukrana se objevilo několik faunů a minotaurů, které Elspeth neznala, a kteří se sekyrami snažili hydře přeseknout šlachy. Rány se hydře zacelovaly i na nohách, ale dokázaly ji na chvíli znehybnit. Elspeth se oháněla kopím, a i ostatním se dařilo odsekávat jednu hlavu za druhou. Hlav tak postupně ubývalo, ale ty zbývající se zdály hbitější a nebezpečnější. Jedna z posledních se po Elspeth ohnala záludně zdola, a narazila ostrou, zobákovitou tlamou přímo do jejího čela. Elspeth se zakalil zrak a klesla na kolena. Hlava se bleskurychle otočila a zaútočila znovu. Než se ale stačila přiblížit ke klečící Elspeth, mihla se odněkud ohromná sekyra, ze které se zdála odkapávat žhavá láva, a hladce se zabořila do krku hydry.

 

„Doraž ho, Kymédé!“ ozval se hluboký hlas.

 

Polukranos, zbavený všech hlav, zavrávoral. Elspeth sevřela kopí, jako tehdy na Melétské pláni, kde s Polukranem bojovala společně s Daxem, a zabořila je hydře přímo do srdce. A stejně jako tehdy se Polukranos otřásl a svalil k zemi.

 

Na ležící Elspeth padl stín. Vzhlédla, a zakaleným zrakem nad sebou spatřila obrys mužské postavy se sekyrou v ruce. V první chvíli si vzpomněla na Daxa, ale jak se jí zrak projasňoval, obraz Daxa se rozplynul a změnil se na Anaxe, zemřelého krále a vládce Akrosu. Anax jí s uznalým úsměvem podával ruku, aby jí pomohl vstát, ale pak se jeho úsměv vytratil.

 

„Ty nejsi Kymédé. Ty jsi… Elspeth?“

 

Ve stínech jeho těla, podobně jako u Calixe, probleskovala hvězdná esence Nyxu.

 

Pokračování příště

 

Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vaší vlastí stránky.

Zanechte odpověď